Jong-Hyun

Po Tenieho slovech jsme všichni tři zůstali civět o kotel šokovaněji než před tím. Bože zachraň nejen Tenieho, ale nás všechny... od začátku, co jsme se dozvěděli smutnou zprávu o YangYangově smrti jsem věděl, že to s ním bude boj, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že nám... po celé době kdy téměř nepromluvil... řekne něco tak šíleného. Nezaslouží si žít? Proboha, co ho to jen napadlo??? Proč ho něco takového napadlo? Totálně jsem nechápal, stejně tak nechápal Ki a Taeyong, kterému nepřestávaly téct slzy po tváři, očividně nechápal taky. Jen tak po očku jsem na něho mrkl, jinak jsem nespouštěl z očí především Tena, ale ani tak mi neuniklo, že Tae působí dojmem, jako by ho polil studený pot a jeho srdce na okamžik vypovědělo službu, když si naplno uvědomil, co výrok jeho miláčka znamená... já a Ki jsme na tom byli dost podobně, taky jsme zbledli a dýchat pro nás bylo až moc těžké.

Nám všem totiž došlo, že se Tenie tady a teď rozhodl skoncovat se svým životem, že chce umřít a že by to klidně udělal beze slova vysvětlení a bez rozloučení... jen tak by skočil, jen tak by nás náhle a zcela nečekaně opustil. Netušili jsme však, jak máme zpracovat tohle šílené zjištění a už vůbec jsme netušili, co mu na to... bože, sakra... říct. Čas jako by se úplně zastavil, zatím co jsme všichni tři nepřestávali civět na stále rozechvělého Tena, aniž bychom dokázali jakkoli reagovat. Tenie taky mlčky civěl... už zase někam mimo nás... a jediným štěstím bylo, že se ani nehnul, že se už nepokoušel vylézt zpět na zábradlí, jenže těžko říct, jestli si svůj plán na sebevraždu rozmyslel, nebo to pouze nedokázal udělat před námi.

Bože, beztak musel vědět, že bychom se mu pokusili v jeho skoku zabránit, i když šance, že by se nám to podařilo, byla velice malá... stáli jsme od Tena až moc daleko, nemuseli bychom k němu přiběhnout včas... přesto jsem po pár šílených okamžicích plných ohlušujícího ticha zapojil hlavu, abych se alespoň pokusil vymyslet nějaký plán jak tohoto zoufalce zastavit. Byl jsem si víc než jen jistý tím, že bych na něho neváhal použít sílu, protože rozmluvit skok z terasy bych mu v těchto okamžicích rozhodně nedokázal. Byl jsem až moc šokovaný na to, aby mě mohlo napadnout cokoli, co bych měl zoufalému kamarádovi říct, jen aby si i nadále nepřál smrt... ani miláček s Taeyongem momentálně netušili co říct, asi proto neříkali vůbec nic... jenže stejně tak jsem bohužel netušil, co přesně bych měl udělat. Rozběhnout se a skočit po něm? Měl bych to risknout? Kéž bychom byli jen o pár kroků blíž k němu, fakt kéž by.

„Proč... proč to říkáš?" vydechl přece jen Tae, čímž zastavil všechny mé beztak zbytečné úvahy. „Proč... proč si ne... nezasloužíš žít?" vzlykl. „Protože..." povzdechl si zkroušeně jeho kluk. „Protože jsem nehorázný kretén, všechno jsem totálně zvoral!" vyhrkl hned na to. „Jak bych mohl žít dál? Řekni, jak..." „Fajn, myslíš si, že jsi všechno zvoral." přerušil ho však nejen rázně, ale současně taky zoufale Taeyong... já a Ki jsme stále zaraženě mlčeli (střídavě jsme se dívali na Tena i na Taeho)... na což uslzený kamarád sevřel obě ruce v pěst. „Myslíš si, že si nezasloužíš žít a že si nezasloužíš štěstí a lásku, jo?" pokračoval stejným tónem, s novou várkou slz, která jako ta předešlá stekla po jeho rozpálené tváři, zatím co se svým pohledem urputně vpíjel do Tenieho očí do nichž už taky vyhrkly slzy... mlčel, aniž by se pokusil dokončit načatou větu.

Netuším, jakým zázrakem se Taemu podařilo, aby Tenie jeho pohled znovu opětoval, ale podařilo se mu to. „Řekni však, miláčku..." pokračoval nejen lítostivě, ale taky mega moc zklamaně. „kdepak jsem v tom všem já? Pomyslel jsi při plánování své smrti alespoň jednou na mě?" ptal se, na což ještě víc sevřel pěsti, až mu úplně zbělely klouby. „Já si odpovím sám." vydechl po dalším okamžiku, kdy nedostal žádnou odpověď. „Vůbec jsi na mě nemyslel... úplně ses na mě vysral!" zařval hned na to, zřejmě proto, že totálně ztratil nervy, jakmile si uvědomil, že se od svého kluka právě teď jakékoli odpovědi nedočká. Po jeho zařvání jsem sebou řádně netrhl jen já, ale taky miláček včetně Tena, který však nepřestával mlčet a na Taeyonga... jakmile se maličko vzpamatoval z úleku... civěl způsobem, jako by vnitřně umíral.

Bože zachraň je oba... netuším, kterého z těch dvou mi bylo víc líto. Taeho jsem však naprosto chápal, i když současně jsem si nebyl až tak jistý, jestli dělá dobře, když zrovna teď a v této situaci Tenovi... i když zcela oprávněně... cokoli vyčítá. Napadlo mě taky, že Tenie mlčí, protože vůbec netuší, co by na Taeho obviňující a totálně trefné postřehy měl říct, zvlášť když bylo víc než jen jasné, že na svého miláčka při plánování sebevraždy nepomyslel ani náznakem, přesto na něm bylo poznat taky to, že si všechno uvědomuje a že ho to nemálo mrzí. Bože, vážně jsem viděl Tenův výraz a tušil jsem na co asi myslí a zřejmě proto mě mega moc překvapil a znovu mega moc šokoval svými dalšími slovy, které sice říkal způsobem, jako by nic takového říkat nechtěl a jako by se mu všechno říkalo hodně těžce, přesto to však řekl. „Máš pravdu." odtušil rádoby chladně s marně skrývanou lítostí v hlase. „Máš pravdu, Taeyongie... nemyslel jsem vůbec na nikoho... nemyslel jsem ani na tebe, takže... měl bys mě nechat být... měl by ses se mnou rozejít... vykašli se na mě."

„Tenie... co to..." ozval se stejně jako já šokovaný, navíc úplně bledý Ki, jenže ani jeho Taeyong nenechal doříct větu. „Mám pravdu?" procedil skrz pevně sevřené zuby, zatím co se svým pohledem provrtával až někam na dno Tenovy duše. „Jo, mám pravdu... bravo, Tenie." dodal, hystericky se zasmál, na což jeho tvář děsivě zkameněla. „Jenže já se s tebou nerozejdu! Zapomeň na to, Tenie, že tě jen tak opustím... nerozejdu se s tebou, ale víš co?" pokračoval s pořád stejně kamenným výrazem, přesto se slzami v očích. Tenie neuhnul pohledem a já s Min-Kim jsme civěli jako čerstvě vyoraní krtci, strachy bez sebe kam tato konverzace asi směřuje a jak všechno asi dopadne. Cítili jsme však, že teď bude nejlepší mlčet a nijak se mezi ty dva neplést, protože Tae má nejspíš právo říct všechno, co má na srdci... bože, jen ať všechno ještě víc nezhorší, prosím... nejspíš i proto jsme mlčeli a nijak se do jejich dialogu prozatím nezapojovali.

„To ty mě budeš muset opustit... klidně se zabij... skoč a umři, když to tak nutně potřebuješ." sypal ze sebe čím dál víc rozechvěle Tae... jeho kamenný výraz ztrácel na kamennosti, i když se pokoušel o opak... čímž mně a Min-Kimu způsobil další zástavu srdce. Bože dej nám sílu... tohle už na mě i na miláčka bylo víc než jen moc, tohle bylo totálně šílené a téměř neúnosné... cože to Tae říká??? „Pamatuj si však, že..." dodal rádoby chladně Taeyong, na což se jeho hlas totálně zlomil a selhal, přesto kamarád ještě neskončil svůj mrazivě plamenný proslov. „Když umřeš ty, zabiju se i já!" zasípal. „Zabiju se co nejvíc brutálně a ty... budeš mě mít na svědomí... mysli na to, až budeš skákat." S tím se otočil na patě a doslova zdrhl z terasy, aniž bych měl sebemenší možnost nějak ho zastavit a Ki se o to taky nepokusil... svou pozornost zřejmě věnoval nejvíc Tenovi a já jsem se na něho okamžitě zaměřil taky.

Oba jsme v již permanentním šoku civěli na našeho kamaráda, který hleděl za Taeyongem, jako by se vší silou snažil porozumět, co mu to vlastně jeho přítel řekl a jakmile mu to došlo, zhluboka vydechl a téměř marně se pokusil nadechnout. „On by... on by to doopravdy udělal, že?" kuňkl zlomeně spíš sám pro sebe než pro nás dva a hned na to se rozechvěle sesunul po skleněném zábradlí k zemi, kde samozřejmě kecl na zadek, což byla mega očekávaná příležitost pro mě a pro Min-Kiho. Během okamžiku jsme oba byli u něho, aniž by se on pokoušel vstát a někam skákat... téměř se nehnul, pouze složil hlavu do dlaní a zoufale se rozplakal. Zřejmě mu na Taeyongovi nepřestalo záležet, zřejmě jeho bolest a cokoli dalšího, co ho dohnalo až sem... výčitky svědomí?! ... přece jen nebylo silnější než láska ke svému klukovi... naštěstí, Bohu díky za to, pokud to je pravda pravdoucí a ne pouze mé zbožné přání.

„To si piš, že by to udělal!" ujistil jsem našeho zoufale plačícího kamaráda, aniž bych tušil, jestli Taeyong všechno myslel vážně, nebo šlo o pouhou taktiku, která měla zabránit Tenovi ve skoku a která mu evidentně vyšla. „Zabil by se, protože by tvou smrt nedokázal ustát... musel by umřít!" dodal jsem zcela vážně, ale současně taky rozechvěle a se slzami na krajíčku. Řekl jsem to i přesto, že jsem mega moc doufal v tu druhou možnost... jistý jsem si tím však vůbec nebyl... navíc jsem se musel před Tenem tvářit jakože věřím pouze té první možnosti a že nemám žádné pochybnosti o tom, že by se Tae skutečně zabil, kdyby on umřel. Bože... ať už měl Tenie jakýkoli důvod k tomuto fatálnímu a zřejmě ne až tak promyšlenému činu, aktuálně se nepokoušel svou akci dokončit a já jsem se svými slovy snažil docílit, aby to tak i zůstalo, pokud možno bez použití násilí, kterého bychom se na něm museli já a Ki dopustit, kdyby opak byl pravdou.

Nechtěl jsem mu ublížit, chtěl jsem ho pouze ochránit před sebou samým... bože... opravdu mega šílená situace, kterou bych nečekal ani v té nejhorší noční můře. Další můj kamarád, který chce umřít... další, navíc aktuálně mému srdci mnohem bližší kamarád, kterému by se to určitě podařilo, kdybychom za ním nepřišli včas. Bože zachraň nás všechny... vážně by se zabil i Taeyong, kdyby se něco stalo jeho miláčkovi? Vážně by to udělal? Dokázal bych podobnou tragédii ustát? A co teprve můj miláček?! Sesypal by se, to je víc než jen jasné. Zrovna teď jsem však neměl sílu nějak víc přemýšlet o podobných věcech, navíc jsem nepotřeboval vnitřně se užírat a dopředu si zoufat, když Tenie a Tae stále žijí, potřeboval jsem jednat.

Právě teď jsem se mínil... společně s mým miláčkem samozřejmě... postarat o v totální hromádku neštěstí se proměněného Tena a hned na to taky o Taeyonga, který... doufal jsem... snad neutekl nikam daleko a který snad neudělá žádnou hloupost. „Já se o Tenieho postarám." vydechl rozechvěle Ki, který už seděl na zemi vedle Tena a se zoufale smutným výrazem ho objímal, čemuž se brečící Tenie kupodivu nebránil. „Běž za Taeyongem... běž miláčku, než si něco udělá." popoháněl mě Ki, na což jsem se potřeboval ujistit, že by dokázal Tena zastavit, pokud by se o něco znovu pokusil. Jakmile mě můj miláček sice dost nejistě, ale současně taky rozhodně ujistil, že Tenovi nedovolí skočit, i kdyby se s ním třeba musel porvat, jen nerad, ale přesto jsem vzal zpátečku, abych mohl co nejrychleji vyhledat zlomeného Taeho. Modlil jsem se pak ke všem svatým, aby to Ki doopravdy zvládl, aby se Tenie pokud možno vůbec o nic nepokoušel a aby Taeho slova byla víc taktikou než faktem.

Min-Ki

Objímal jsem plačícího Tena a sám jsem se tak tak držel, abych nebrečel spolu s ním, ale vydržel jsem to pouze do chvíle, než Hyunie odběhl za Taeyongem. Jakmile jsem na terase zůstal jen já a zoufalý kamarád, rozbrečel jsem se bez jakýchkoli zábran a totálně naplno. Měl jsem už plné zuby všech těch řečí o umírání, nedalo se to snést. Bože... jako by nestačilo, že umřel YangYang. Jako by nestačilo, že jsem kdysi málem přišel o Jung-Kookieho, jako by nestačilo, že nechybělo málo a umřel by taky Young-Min. Představa, že bych měl přijít o Tenieho, případně i o Taeyonga, nechutným způsobem drásala mé srdce, které už neronilo pouze slzy, ale přímo krvácelo.

Brečel jsem a zoufal jsem si, přesto jsem byl stále ve střehu. Bohužel jsem netušil, jestli Tenieho zastavila Taeho dost krutá slova nebo jestli je stále rozhodnutý pokračovat ve svém šíleném jednání, ale jedno jsem věděl jistě... rozhodně bych Teniemu nedovolil skočit, kdyby se o to znovu pokusil. Rozhodně bych neváhal použít sílu... klidně bych ho praštil tak, aby ztratil vědomí, kdyby to bylo nutné. Jistě, bylo by to jen prozatímní řešení, celkově by to nevyřešilo vůbec nic, jenže čas bylo to, co jsme všichni zoufale potřebovali a čas bych pro nás svým zákrokem přece získal. Současně mě taky napadlo, že tohle je zřejmě nad naše síly, že by se o kamaráda měl raději postarat psychiatr... bože... nebo snad ne?

Souhlasil by Tenie, nebo bychom ho museli k něčemu takovému přinutit? Jak bych asi dopadl já, kdyby to se mnou miláček s Miniem po mém zhroucení vzdali? Bože... raději ani nedomýšlet... ach jo a ještě milionkrát ach jo. Navíc, ani u mě přece nechybělo moc, abych vykrvácel z pořezaného zápěstí... umřel bych, kdyby nepřišel Hyunie a je fuk, že Tenieho bolest je totálně a naprosto jiná než byla ta má. U mě šlo o náhlý impuls a je víc než jen možné, že taky Tenie jednal zcela impulsivně a bez rozmyslu, když se dnes rozhodl přelézt zábradlí a skočit. Je možné, že něco podobného už neudělá, protože ve skutečnosti není takto nehorázně sobecký... ve skutečnosti mu určitě záleží na jeho miláčkovi a na nás ostatních taky.

Bože... ani mi přece nepřestalo záležet na mém miláčkovi a to i navzdory faktu, že jsem skutečně zatoužil po smrti a že jsem vůbec nepomyslel právě na něho... nepomyslel jsem na kohokoli z mých blízkých... zatím co jsem se chystal zaříznout střep do svého podřeného zápěstí... božeee... Všechny tyhle myšlenky prolétly bleskovou rychlostí mou hlavou, zatím co jsem se tiskl k Teniemu, aniž bych přestal brečet stejně, jako nepřestával brečet on a tyto myšlenky mi na klidu moc nepřidaly, přesto mi dodaly i mírnou naději. Když jsem to zvládl já, snad to nakonec zvládne i Tenie a buď to zvládne s naší pomocí, nebo klidně i tou odbornou, to se ještě uvidí. Byl jsem však pevně rozhodnutý, že to s ním nevzdám... nikdy to s mým milovaným kamarádem nevzdám!

Trvalo však dost dlouho, než jsme se oba uklidnili alespoň natolik, abychom přestali vzlykat, na což jsem se rozhodl, že je na čase vypadnout z terasy. Tenie už jen mlčky a totálně zlomeně civěl někam do země, čehož jsem samozřejmě využil. Vyskočil jsem na nohy a hned na to jsem i jeho zvedl za paži tak, že jsem ho současně odtáhl co nejdál od zábradlí a on se k mé úlevě ani trochu nebránil, ufff. Nemálo se mi ulevilo, že na něho nemusím použít násilí, přesto mě současně mega moc zabolelo u srdce. Tenie totiž působil dojmem umírající květinky a nechal se mnou vést jako tělo bez duše... ach jo a ještě sto milionkrát ach jo.

Vážně mě bolel pohled na něho a nezměnilo se to ani v okamžiku, kdy jsme zapadli na jeho pokoji a on se beze slova zhroutil na postel u okna, kde se hned na to schoulil do klubíčka. Se zoufalým povzdechem jsem si sedl na postel vedle něho, přesto jsem ho nechal být. Netušil jsem na co myslí, netušil jsem ani co bych měl právě teď říkat, proto jsem mlčel a pouze doufal... v duchu se modlil... aby miláček našel Taeyonga a aby Tae byl v pořádku, pokud to vůbec po tom všem jde. Bože... kéž by se už vrátil Kun.

Jong-Hyun

Samozřejmě jsem běžel rovnou do pokoje ke klukům, jenže když jsem tam Taeyonga nenašel, mé srdce se sevřelo mega obrovskýma obavama. Bože zachraň nás... to by ještě chybělo, aby se další kamarád totálně zhroutil... aby si chtěl něco udělat. Mé srdce pak tlouklo rychle a zběsile a současně se nepříjemně a stále bolestivě svíralo, zatím co jsem se vyřítil ven z pokoje rozhodnutý Taeho za každou cenu najít, přesto v pochybách, jestli jsem měl Min-Kiho nechat samotného s Teniem, jestli to miláček doopravdy zvládne a dokáže našeho kamaráda zastavit, pokud by to bylo nutné. Bože... nejraději bych se rozdvojil, abych mohl poslat klona za Taeyongem a já sám se vrátit na terasu za miláčkem a našim zoufalým teletem Teniem. Momentálně mi tady mega moc chyběl Kun, vážně bych teď moc potřeboval, aby se už vrátil na hotel a s těma dvěma mně a Min-Kimu pomohl.

Jenže Kun stále zůstával u rodiny Liu, proto všechno tohle drama dopadalo pouze na mně a na miláčka, což je beztak jen dobře. Na co Kuna zatěžovat a trápit ho ještě víc, že? Je jen dobře, že nic neví a že ho chování obou kamarádů nemusí bolet, že aktuálně nemusí nic z tohoto dramatu řešit. Až se později vrátí na hotel, třeba už bude o malinko líp a pak mu můžu poreferovat, co se tady v jeho nepřítomnosti dělo, nahánět ho rozhodně nebudu! Jakmile jsem si tohle uvědomil, rozhodl jsem se, že budu plně věřit v Min-Kiho schopnosti a že budu alespoň trochu věřit, že Tenie už neudělá nějakou kravinu a stejně tak jsem chtěl věřit, že Tae je víc silný než se zdá a že ani on právě teď někde nepáchá sebevraždu.

Neznamenalo to však, že se na Taeho míním vykašlat a že ho už nebudu hledat. Zoufale jsem ho potřeboval najít, abych ho mohl alespoň trochu uklidnit, protože jsem věděl zcela jistě, že je v těchto okamžicích totálně psychicky v prdeli a je fuk, jestli se právě teď nemíní zabít... fakt jsem už věřil, že nic takového nedělá... a stejně tak jsem věděl, že rozhodně potřebuje mou přátelskou podporu, sakra. Až na to, že jsem absolutně netušil, kam mohl jít. Na terasu se nevrátil, to bych ho přece potkal, v pokoji taky není... samozřejmě jsem zkontroloval i hajzlík s koupelnou... takže buď kamarád vypadl někam do ulic, nebo je stále někde na hotelu, jenže jestli je to pravda, kde asi může být?

Tak nějak bez rozmyslu jsem zamířil na schodiště, abych pak o patro níž mohl zaslechnout zoufalé vzlyky, které se ozývaly z chodby pod tou naší. Měl jsem mega velké štěstí, že v jinak velice rušném hotelu panoval aktuálně klid... buď hosté cárali někde po Taipei, nebo v relativní tichosti odpočívali na svých pokojích... proto jsem ty vzlyky mohl zaslechnout, bylo to vážně štěstí. Vůbec jsem nepochyboval, že takto zoufale pláče právě Tae, což se mi k mé lítosti potvrdilo, jakmile jsem zamířil směrem, ze kterého se vzlyky ozývaly. Taeyong se nacházel dál v chodbě, seděl na zemi a brečel tak usedavě, že by se i kámen nad ním ustrnul. Brečel, jako by chtěl trhnout rekord v počtu prolitých slz a taky rekord v síle zoufalství. Bože... už zase se mi mega bolestně sevřelo srdce, protože pohled na v slzách a totálním zoufalství se topícího se Taeyonga byl mega moc krutý... až moc krutý...

Vůbec se na mě nepodíval... zřejmě si ani nevšiml, že jsem tam taky... dál brečel a dál si zoufal, což se nezměnilo ani v okamžiku, když jsem si se smutně frustrovaným povzdechem sedal na zem vedle něho. Bylo mi ho strašně moc líto, ale současně jsem pocítil mega velkou úlevu, že nešel nikam daleko a že ho nemusím pracně, nejspíš totálně neúspěšně hledat, což by se pravděpodobně stalo, kdyby nezůstal na hotelu. Určitě bych ho nenašel a on by si někde zoufal sám... neměl by vůbec nikoho, kdo by ho objal a podpořil, takto měl alespoň mě. Nic jsem však neřekl, pouze jsem opatrně pohladil Taeho díky pláči chvějící se záda.

„Já už to ne... nezvládám, Hyune..." vysoukal ze sebe pracně mezi vzlyky, jakmile zaznamenal můj dotek. „Já už ne... nemůžu!" dodal totálně zlomeně, na což jsem svého kamaráda beze slova chňapl, abych ho mohl pevně obejmout a on se ke mně vděčně přitulil, aby mohl pro změnu smáčet slzama látku na mém hrudníku, v čemž jsem mu samozřejmě nebránil. Dál jsem mlčel... prozatím... dál jsem si Taeho tiskl k sobě, zatím co jsem volnou rukou nepřestával hladit jeho záda a on nepřestával plakat... nedokázal se jen tak uklidnit, což jsem naprosto chápal. Potom co provedl Tenie, potom všem krutém, co si spolu na terase řekli... ani já bych se potom všem nedokázal jen tak uklidnit, nehledě na fakt, že krize s Tenem byla mega intenzivní a trvala až moc dlouho a je fuk, že šlo teprve o jeden podělaný týden. Ten jeden týden byl až moc podělaný na to, aby se dalo říct „jen"...

Vlastně, bylo to víc než jeden týden, protože krize s Teniem začala hned po odletu YangYanga, když jsme ještě netušili, že náš kamarád umřel. Bože... ano, s Tenem to šlo z kopce už od té neděle a později se to s ním mega moc zhoršilo, což bylo pochopitelné, tohle mu nikdo neměl za zlé. Jenže YangYangova smrt zdrtila nás všechny, vyčerpával nás jak smutek ohledně něho, tak trápení ohledně Tenieho, takže ustát tuhle krizi bylo pro nás mega moc těžké a zvládli jsme všechno „přežít" jen díky Kunovi. Bohužel však, ustát i nadále tohle trápení bylo pro Taeho... očividně a bez pochyb... zcela nemožné. Cítil jsem, že tentokrát je to s ním mnohem horší než kdykoli před tím a zcela jsem mu věřil, že teď už doopravdy nemůže a že už tuhle zátěž psychicky nezvládá... že je v prdeli. Doufal jsem však, že ani tak to s Teniem nemíní doopravdy vzdát.

Chtěl jsem doufat, že přece jen vydoluje zbyteček nějaké té duševní síly, kterou snad podpoří jeho city k Tenovi, že se i tohle jeho zoufalství nějak srovná a že zase bude líp. Bože zachraň mě... potřeboval jsem tomu věřit, musel jsem tomu věřit, abych i já nepodlehl totálnímu splínu a beznaději. „Šššššš..." konejšil jsem Taeho, aniž bych přestal hladit jeho záda a trvalo dlouho, než se trochu uklidnil... mega moc dlouho. „Nevím, co mám dělat." popotáhl, jakmile dostal pod částečnou kontrolu nejen své vzlyky, ale taky svůj hlas. „Miluju Tena... strašně moc ho miluju, jenže... on mě ničí, on mě totálně zabíjí a já už vážně nemůžu... nevím, co s ním mám dělat... on mě už nemiluje, sere na mě a sere na mé pocity... nevím, co mám dělat..." sypal ze sebe, zatím co se zuby nehty držel, aby se znovu naplno nerozplakal.

„Co jen mám dělat, Hyunie?" vzlykl, na což se ode mě odtáhl, jen proto, aby se mohl přes slzy naléhavě podívat do mých očí... jako by snad doufal, že v mých očích najde nějakou odpověď. Jistěže jsem se pokoušel usilovně přemýšlet, jen aby u mě nějakou, pokud možno uspokojivou odpověď našel, jistěže jsem se snažil přijít na cokoli, co bych mu měl říct, až na to, že jsem vůbec netušil, jestli to cokoli co řeknu, nebude vnímat jako plané a totálně k ničemu kecy. Co sakra říct, když Tenieho chování vypovídá o tom, že má Taeyong ve všem pravdu? Jak ho... sakra, bože... uklidnit a jak mu nelhat, když ani já sám jsem si pravdivostí svých možných slov nebyl až tak jistý?

Přál jsem si věřit, že Tenie jednal ve zkratu, že pořád Taeho miluje a to i navzdory faktu, že se zachoval sobecky a vůbec na svého kluka nepomyslel, když se rozhodl skoncovat se svým životem. Přál jsem si věřit, že své přetrvávající city de facto potvrdil tím, že nakonec neskočil, že něco tak příšerného po Taeho slovech nedokázal, jenže jistý jsem si tím být samozřejmě nemohl, protože kdo ví, co se honilo Tenieho hlavou a jestli nešlo pouze o to, že už na terase nebyl sám?! Co když stále pomýšlí na sebevraždu a to i přesto, že už ví, co by to udělalo s Taeyongem?! Co když všechno vzdal a je mu jedno, jestli Tae umře taky?

„Tae..." vydechl jsem mega moc smutně, zatím co to v mé hlavě nepřestávalo pilně pracovat. „Já... věřím, že tě Tenie z celého srdce miluje... věřím, že ti nechtěl ublížit a že se nepokusí znovu zabít, tak... nevzdávej to, prosím... zkus to s ním ještě vydržet... neopouštěj ho... nerozcházej se s ním, moc tě o to prosím." naléhal jsem i přesto, že jsem si nebyl vůbec jistý, jestli dělám dobře. Bože, co když se vážně pletu a z Tena se doopravdy stal sobec, který Taeho... doslova nejen pomyslně... přivede do hrobu? Bože, ne! ... takový Ten přece není! Vždyť ho znám dost dlouho na to, abych věděl jaký je... ne, ani aktuální bolest ho přece nemohla až tak změnit, ani výčitky svědomí nemůžou mít podobnou moc. Je proto jasné, že jednal ve zkratu a totálně nepromyšleně a že se podobná hrůza nebude nikdy opakovat. Musí to tak být... prostě musí!

Nějakou dobu jsme pak oba seděli mlčky a Tae se zřejmě pokoušel přemýšlet o mé žádosti. Alespoň se zdálo, že usilovně přemýšlí, zatím co já jsem se v duchu modlil ke všem svatým, aby všechno, co se týká hrdliček, dopadlo dobře. Tae už naštěstí nebrečel... fakt naštěstí... a dokonce se zdálo, že se vrací jeho vyrovnanost a že se už nebude hroutit a to i přesto, že měl stále smutný výraz. „Ty vážně věříš, že mě Tenie nepřestal milovat?" vydechl s pohledem na mou maličkost a ten jeho pohled byl nejen plný naděje, ale současně taky plný pochybností...

„Vážně věříš, že se mnou chce zůstat... že mě neopustí tak, že se zabije?" ptal se dál, o kotel naléhavěji. „A ty, Taeyongie?!" zeptal jsem se namísto odpovědi. „Ty s ním chceš zůstat? Neopustíš ho, i když ti dnes mega moc ublížil... i když tě dlouho trápí?" „Hmmm..." povzdechl si. „Chci s ním zůstat?" pokrčil rameny, na což se marně pokusil o náznak úsměvu. „Blázním z něho... totálně z Tenieho a díky němu šílím, ale jen proto, že je pro mě vším. Strašně moc ho miluju a nedokážu bez něho žít, takže... ano, chci s ním zůstat... potřebuju s ním zůstat, to se vůbec nezměnilo. Nikdy se ho nevzdám! Neopustím přece lásku svého života jen proto, že má krizi a je fuk, že mě takto moc trápí." chrlil ze sebe všechno téměř na jeden nádech. „Teda... není to jedno, vážně mám všeho až nad hlavu, vážně to nezvládám, ale..." zhluboka vydechl. „budu se i tak snažit být tady pro něho, nedovolím, aby znovu myslel na sebevraždu... nedovolím mu umřít!"

„Bože..." kuňkl jsem mega moc dojatě. „To je moc dobře, protože já doopravdy věřím, že tě Tenie miluje a že tě ve skutečnosti potřebuje stejně moc, jako potřebuješ ty jeho." pokračoval jsem už o něco rozvážněji. „No a... jeho kecy neber ani trochu vážně... jsem si jistý, že ani on sám jim nevěřil." dodal jsem s naprostou jistotou, jakmile se mi vybavila vzpomínka na Tenův výraz v okamžiku, kdy Taeho nabádal, aby se na něho vykašlal... kecy v kleci, on sám si nic takového nepřál. Nebo snad jen na prchavý okamžik zadoufal, že mu Taeyong všechno usnadní tím, že se s ním rozejde?! Mohl být až tak moc naivní? Pokud ano, rozhodně ho tato naivita přešla, jakmile zjistil pravdu... nemůže si jen tak umřít, protože Tae zůstane se svým klukem... nerozejde se s ním, maximálně umře taky, pokud by se Ten přece jen rozhodl spáchat sebevraždu, kdyby mu v tom nikdo z nás nedokázal zabránit, což se... Bože, prosím... nesmí stát!

„Hmmm..." unaveně se pousmál, na což znovu posmutněl. „Tohle všechno se říká tak snadno, jenže..." povzdechl si. „kde brát potřebnou sílu? Jak mám Tenieho chování a jeho řeči ustát, když já sám jsem zralý na psychiatra?" „Pravda..." povzdechl jsem si stejně unaveně jako on. „Ještě pořád nemáme vyhráno, bohužel." pokračoval jsem s dalším povzdechem. „Je totiž jasné, že Tenie nám všem dá ještě mega moc zabrat, tak..." pousmál jsem se. „Co takhle si dát panáka na kuráž?" napadlo mě najednou a byl to super nápad, nejspíš vnuknutý přímo shůry... řídil jsem se radou od Eunwoo, přál jsem si Taeho a taky sebe odreagovat. „Zvu tě!" dodal jsem s nemalým nadšením, jakmile jsem zjistil, že mám mobil v kapse, který tam sice trčel totálně vybitý, jenže v jeho obalu se skrývala platební karta, takže jsem mohl smutného kamaráda pozvat na panáka a zaplatit i za něho.

Byl jsem si jistý, že trocha toho chlastu přijde vhod nejen Taemu, ale i mně, protože jak jinak se odreagovat a kde jinde než v baru máme právě teď schrastit potřebnou duševní sílu, když... bohužel... nejsme napojení na vesmír stejně jako Kun? Doufal jsem, že miláček Tena zvládá a současně jsem cítil, že Tae ještě není připravený na setkání se svým přítelem... samozřejmě jsem ho informoval o tom, že neskočil a že je v péči Min-Kiho... a stejně tak jsem si byl jistý, že by se Tae aktuálně po pohledu na Tenieho znovu sesypal, což jsem pochopitelně nemohl dovolit. To by pak nebyl Taeyong, kdyby mou nabídku ohledně panáka nepřijal, takže ji nejen přijal, ale dokonce se mu i díky pouhému pozvání o maličko... malilinkato... zlepšila nálada, takže úspěch, který mě o to víc ujistil o správnosti svého rozhodnutí... jeden panák na kuráž, nic víc! Možná dva?!

Najít hotelový bar naštěstí nebylo tak těžké. Já i Tae jsme pak zjistili, že se jedná o mega moc útulné prostředí, které nám oběma skutečně bodne, nejen chlast, který jsme si tam chtěli dát. Vážně moc pěkný bar a restaurace v jednom, kde se právě teď nacházelo jen málo lidí...

... prostě klid a pohoda, zřejmě díky tomu, že už dávno bylo po čase oběda a na večerní radovánky... alespoň pro normální lidi... bylo až příliš brzy. My dva jsme se do baru ovšem nepřišli bavit! Přišli jsme se tady nejen odreagovat, ale hlavně spolu s odreagováním zachránit Taeho duševní zdraví a vlastně i to mé. Oba jsme po krátkém rozhlédnutí zaujali místo každý na své židli, které doplňovaly barový pult... moc pohodlné židle, vážně. Netrvalo pak dlouho a před oběma stál panák whisky a ještě kratší dobu trvalo, než jsme si přiťukli, na což celý obsah skleničky skončil v našem žaludku. Neměli jsme už potřebu mluvit, pouze jsme pili a... bože... musím přiznat, že ne málo.

Min-Ki

Bože... okamžiky, které jsem strávil s Teniem o samotě, byly pro mě mega moc náročné. Hyunie někam zmizel, takže jsem vůbec netušil kde je a jestli je právě teď s Taeyongem nebo ne, navíc jsem u sebe neměl mobil, abych mu mohl zavolat a zjistit tak, co se aktuálně děje a kdy se miláček za mnou míní vrátit. Bože... je náš kamarád v pořádku?! Kéž by byl, ach jo a ještě stokrát ach jo. Jenže nemělo žádný smysl jít pro svůj mobil. Beztak jsem ten krám až moc dlouho nenabíjel, takže mi určitě zdechl, a i kdyby ne, netušil jsem, kde přesně ho mám. Tenie však nevypadal, že by ještě někdy mínil vylézt z postele, jenže jít hledat mobil do našeho pokoje a nechat Tenieho byť jen chvíli o samotě bych si momentálně netroufl, to by rozhodně nebylo správné rozhodnutí. Ani Kun se k mé obrovské smůle stále nevracel, takže mi nezbývalo nic jiného, než potichu trpět sám, ach jo.

Teda... netrpěl jsem sám. Trpěl jsem spolu s Teniem, kterého jsem se už zase marně pokoušel rozmluvit. I když jsem se všemožně snažil, nedokázal jsem z něho vytáhnout, proč chtěl umřít... co všechno si myslí, že zvoral a proč by měl být zrovna on ten, který si nezaslouží žít?! ... nedokázal jsem vůbec nic. Tenie... kromě tichého „promiň, Ki"... neřekl slova, ani neplakal, pouze se choulil na posteli a díval se někam do nikam, stejně jak to dělával i před tím, což pro mě bylo nejen frustrující, ale současně taky mega moc bolestivé. Bylo na něm poznat, že se nepřestal trápit, že jeho srdce stále sužuje bolest a o to víc jsem pak trpěl já. Už zase se tak moc uzavřel, už zase si ode mě nenechal pomoct... božeeee...

Čas se pro mě stal nekonečným, strašně se vlekl, zatím co jsem se vší silou snažil nebrečet. Nechával jsem Teniemu prostor, nesnažil jsem se ho obejmout, ale i tahle „maličkost" mi dala strašně moc práce. Nejraději bych se na netečného kamaráda vrhl a totálně ho udlachmal, až na to, že on nevypadal, že by o to stál, proto jsem to raději neudělal. Snahu něco z něho vytáhnout jsem vzdal brzy. Cítil jsem se až moc psychicky vyčerpaný na to, abych měl sílu o něco takového se i nadále pokoušet, nemělo to žádný smysl. Byl už večer, za okny tma jako v pytli, když se na pokoj po několikátém pokusu o otevření dveří připlazil připitý Hyunie spolu s totálně ožralým Taeyongem. Bože... nestačil jsem zírat. „Promiň, miláčku... nějak... nějak jsme se s Taeyongem zasekli v baru... pak ti to vysvětlím." vysoukal ze sebe unaveně, na což se zmoženě svalil vedle Taeho, který už okupoval Kunovu postel.

Tenie ani teď neřekl jediné slovo, pouze se k nám třem otočil zády, nejspíš proto, aby se nemusel dívat na svého opilého kluka, ach jo. Jediným štěstím bylo, že Tae nejspíš usnul tvrdě a že usnul okamžitě, jak dopadl na Kunovu postel, takže Tenův nezájem neměl šanci zaznamenat, pokud teda šlo o nezájem a ne o něco jiného. Mrzelo mě Tenieho chování... hodně mě to mrzelo... ale současně se mi mega moc ulevilo, že Hyunie Taeho doopravdy našel, že byl celou tu... pro mě sice nekonečnou... dobu s ním. Ulevilo se mi, že se oba konečně vrátili na pokoj a nejvíc jsem byl rád za to, že se Taemu nic víc než opilost nestalo. Naprosto jsem chápal, proč se ti dva spolu opili a vlastně bych se na ně nedokázal zlobit, i kdybych na podobné pocity měl dost energie, a dost energie jsem ani náhodou neměl. Nepotřeboval jsem, aby mi Hyunie něco vysvětloval, nebylo třeba cokoli vysvětlovat.

Bez ptaní jsem se nasáčkoval za svým miláčkem... úplně jsem ho zalehl, jen abych mohl být co nejblíž k němu, na což si mě chytl oběma rukama a doslova tak na sobě uvěznil, což mi ani maličko nevadilo, spíš naopak, přišlo mi to mega moc sladké. Potřeboval jsem být s ním, potřeboval jsem na chvíli vypnout a na nic nemyslet... na YangYanga, FengMian, Tenieho a Taeyonga a už vůbec pak na svou minulost (prostě nemyslet na nic a na nikoho)... což se mi naštěstí v Hyunieho blízkosti dost dobře dařilo, i když... nejspíš jsem vypnul i díky psychické únavě, už jsem tu psychickou zátěž jednoduše nezvládal. Netuším, jak dlouho jsme takto leželi. Netuším, kolik času uplynulo, než klaply dveře od pokoje, což signalizovalo, že přišel Kun.

„Omlouvám se, že jsem se tak zdržel." ozval se s neochvějnou jistotou, že jsme tam a že ho uslyšíme. „Chtěl jsem přijít dřív, jenže..." pokračoval, na což se zarazil, jakmile vyšel z mrňavé předsíňky a zaznamenal, že se já, Hyunie a Taeyong válíme v jeho posteli, zatím co Tenie je na té své úplně sám. „Děje se něco?" vydechl ještě zaraženěji hned na to. Naštěstí miláček nebyl až tak moc opilý, takže jsem nebyl jediný, který by musel Kunovi poreferovat události, které se staly ne moc dlouho po našem návratu ze hřbitova. Nechtělo se nám do toho, ale současně nám bylo jasné, že Kunovi musíme všechno říct, což jsme udělali hned, jakmile jsme se oba posadili a udělali tak kamarádovi místo. Sedl si k nám na postel a nejen proto, abychom nerušili Tena... zdálo se, že usnul stejně jako Tae... ale taky proto, aby nás kamarád úplně neslyšel, kdyby náhodou nespal... šeptali jsme jen tak pro jistotu.

„Bože..." vydechl zaraženě Kun, který už věděl o Tenově zmarněném pokusu o sebevraždu i o Taeho reakci a následném pití v baru. „Ještě tohle nám chybělo... tahle tragédie vážně nemá chybu." dodal rádoby ironicky, přesto současně mega moc smutně. „Jste oba v pořádku? Je Taeyong v pořádku?" strachoval se hned na to. Do klubíčka schouleného Tenieho pouze sjel mega ustaraným pohledem. „V rámci možností jo." odtušil nejen za mě, ale i za Taeho unaveně Hyunie... zdálo se, že alkoholové opojení z něho vyprchává velice rychle... na což se miláček, stejně jako já a Kun, podíval na Tenova záda. „Ale on..." poukázal na něho. „v pořádku rozhodně není... asi potřebuje psychiatra." dodal s očividným sebezapřením. „Hmmm..." povzdechl si v reakci na jeho slova Kun a já jsem si povzdechl taky. Bál jsem se o Tenieho, jenže stejně tak jsem se bál, co by se stalo, kdyby dostal oficiální statut „blázen". Navíc nebylo vůbec jisté, že bychom ho do přijetí odborné péče nemuseli nutit násilím, což by bylo šílené a něco takového bych ani náhodou nechtěl... bože... to fakt ne!

„Jenže něco takového můžeme řešit až po návratu do Koreje, tady to přece nemá smysl." upozornil jsem je oba na zjevný fakt. Přece bychom Tenieho neposlali k místnímu psychiatrovi, když je doma v Seoulu, no ne? „Navíc... taky záleží, co na Tenieho léčení řekne Tae, navíc by to měla vědět i jeho máma." dodal jsem s totálně smíšenými pocity. Bože, doufal jsem, že něco takového nebude třeba, že Tenieho stavy zvládneme i bez odborné pomoci, a přestože jsem si tímto nebyl jistý jako dřív, mega moc jsem váhal a přál jsem si i nadále doufat, že se nám Tenieho podaří „uzdravit" svépomocí, bez přispění cizího psychiatra, ach jo a ještě milionkrát ach jo. Vážně jsem se bál, že Tenie skončí někde na klinice stejně jako Young-Min nebo ne tak dávno Jung-Kookie, jenže on by nemusel mít štěstí na tak super psychiatry, on by mohl skončit pod práškama, což bych nedal a Taeyong zřejmě taky ne.

„To je pravda." přikývl Hyunie, na což se Kun zadumal. „Nevím, jestli je Tenie připravený vrátit se domů... nejspíš dřív jak v neděli neodletíte." upozornil na další fakt, který jsme až dosud neřešili... náš návrat domů. Vůbec jsme proto netušili, kdy opustíme Taipei, až na to, že nám děkanka povolila týden volna, dýl by to nejspíš nešlo, bohužel. Jenže pak mi došlo, co řekl. „Odletíte?" špitl jsem překvapeně. „Ty s náma nepoletíš?" Netuším, proč jsem předpokládal, že se Kun vrátí do Seoulu s náma... neměl jsem k tomu předpokladu žádný důvod, jenže jsem to i tak předpokládal... a až teď mi došlo, že má nejspíš jiné plány. „Hmmm..." přikývl. „Nejspíš s vámi nepoletím." dodal s dalším povzdechem. „Vlastně..." pokračoval mírně nervózně.

„Zrovna tohle byl jeden z důvodů, proč jsem se u rodiny Liu tak moc zdržel. Paní a pan Liu už tuto sobotu zřejmě odletí na čas do San-Mingu spolu se svými rodiči a padla možnost, že já poletím s nimi, až na to..." ještě jednou si povzdechl. „že vůbec netušíme, co bude s Louisem a Leonem." „Jak to myslíš?" děsil jsem se. „Co by s těmi kocourky mělo být?" „To je právě to." rozhodil bezradně rukama Kun. „Yangovi prarodiče si nepřejí brát je sebou do Číny, navíc paní Liu prý už nezvládá péči o ně... až moc jí připomínají YangYanga a hroutí se pokaždé, když je jen zahlédne, no a já si je taky nemůžu vzít, neprošlo by mi to... navíc... paní Liu prohlásila, že by si moc přála, aby se o kocourky jejího syna postaral Tenie, což asi nepůjde... bohužel..." znovu hodil smutný pohled na Tenieho, který buď skutečně spal, nebo pouze předstíral že spí... nešlo poznat jak je to s ním doopravdy.

„Půjdeme už spát." rozhodl z ničeho nic Kun, aniž bychom se já nebo Hyunie stihli k jeho sdělením jakkoli vyjádřit. „Ráno moudřejší večera... třeba nás zítra napadne co s Teniem a taky co s Louisem a Leonem... takže běžte spát... dobrou noc!" dodal, na což nás oba doslova vystrkal z pokoje, jako malé děti odvedl k našemu pokoji, kde nám ještě věnoval mega milé objetí a taky unavený úsměv, než zavřel dveře zvenku... to bylo mega moc rychlé, ale vlastně měl pravdu. Měli bychom jít spát a nechat přemýšlení na zítra... ráno je skutečně moudřejší večera.

Jong-Hyun

Ráno moudřejší večera... to se Kunovi vážně povedlo. Byl jsem až moc střízlivý na to, abych zůstal v naprostém klidu, jakmile došlo na všechny ty problémy, jenže současně až moc poznamenaný chlastem na to, abych nezačal pomalu ale jistě padat únavou. Vlastně se mi hodně ulevilo, že Kun naši malou poradu rozpustil, velice rád bych nechal všemožné trable na zítřejší den. S miláčkem jsme si jako obvykle dali rychlou sprchu a zakutali se spolu pod peřinu... bez večeře, ale tohle nám momentálně ani trochu nevadilo... a já jsem byl ještě raději, že se mě Ki na nic neptá a že nemusím chlastání s Taeyongem popisovat.

Bože nezatracuj mě... beztak nebylo co říkat, jen to, že Tae do sebe klopil jednoho panáka za druhým, už zase si zoufal kvůli svému miláčkovi, na což se pro změnu smál jako blázen a já s ním a to i přesto, že jsem pil o kotel míň než on. Klidné prostředí hotelové restaurace se proměnilo v bláznivé a my oba jsme pak museli vypadnout a to dřív, než nás z tama vyvedou... beztak by Tae usnul na baru a usínal i cestou na pokoj, kam jsem ho musel dotáhnout... ale bohužel taky mnohem později než bylo zdrávo a než jsem plánoval. Dalším štěstím bylo, že Ki byl unavený stejně jako já a že nemínil o čemkoli mluvit, takže jsme se jen něžně políbili, vyznali si vzájemně lásku, popřáli si dobrou noc a okamžik na to jsme snad oba usnuli... minimálně já jsem hned vytuhl.

Ráno moudřejší večera... bože zachraň nás všechny, říká se to, jenže ne vždy je to pravda. Naše ráno, které jsme s miláčkem strávili v pokoji u kamarádů... dali jsme si tam spolu s Kunem snídani... nebylo moudré ani trochu. Taeyong měl mega velkou kocovinu, polovinu noci prý zvracel a aktuálně měl hlavu jako škopek a Kun se kvůli němu ani trochu nevyspal, už zase. Tenie stejně jako včera ignoroval celý svět a jako vždy si získal naši plnou pozornost a to i přesto, že s náma nemluvil, nedíval se nám do očí a Teamu se dokonce vyhýbal jako čert kříži... zdrhal z jeho blízkosti pokaždé, když se k němu byť jen přiblížil a zoufalý Tae to kolem poledne vzdal. Už se ke svému stále miláčkovi nemínil přibližovat, už se ho nepokoušel obejmout a až potom co to vzdal, se jeho kluk konečně zklidnil a zůstal jako pecka sedět na posteli. Nechali jsme ho být... nikdo z nás se ho nepokoušel utěšit a už vůbec pak rozmluvit, nemělo to žádnou cenu.

Jediným štěstím bylo, že se nepokoušel kamkoli odejít a nezdálo se, že by mínil opakovat svou včerejší zoufalou akci... nezdálo se, že by se aktuálně plánoval zabít, jenže co není teď, může být později. Právě proto jsme Tena všichni hlídali jako cenný poklad, což nebylo moc těžké, protože už jen seděl na posteli a civěl z okna... nic víc a nic míň. Navíc jsme se společně s Taeyongem domluvili, že nejpozději v neděli musíme odletět do Seoulu... asi jen my čtyři, bez Kuna... a Taeyong prohlásil, že se hned v pondělí pokusí s Teniem navštívit psychiatra, na což se opravil, že je fuk, jestli s ním jeho kluk půjde dobrovolně nebo ne... vezme ho tam a basta.

Bože zachraň Tenieho... nikomu z nás se tato představa nelíbila, nikdo z nás si něco takového nepřál, jenže zoufalá situace si žádá zoufalá řešení a nám všem už bylo jasné, že Tenie potřebuje odbornou pomoc. On přece nemůže dál fungovat tímto způsobem a sám se z těchto sraček nedostane, ani my čtyři mu při naší nejlepší vůli zřejmě nedokážeme pomoct, ani jeho láska k Taeyongovi to jak se zdá nedokáže. Neměl jsem proto Taemu jeho plán za zlý, zvlášť když nikoho z nás nic moudřejšího nenapadlo. Ani Ki nemohl nic namítat a to i přesto, že ho tato představa trápila ještě víc než mě, což mi samozřejmě nezapomněl říct.

„Kluci... musím znovu jít k YangYangovi domů." oznámil nám Kun ne dlouho po obědě, který jsme si už zase nechali přinést na pokoj. Tae už něco málo snědl, protože se konečně cítil líp... alespoň co se jeho kocoviny týká... pouze Tenie nejedl nic, jako by se rozhodl držet protestní hladovku nebo co. Pohled na Tena mě mega moc bolel... podobně jako Min-Kiho a Kuna a jen o maličko míň než Taeho... jenže pohled na něho mě zároveň mega moc vytáčel. Srala mě naše bezmoc a ještě víc mě sral jeho nezájem, i když jo... věřil jsem, že za své chování nemůže, že to zkrátka líp nedokáže... ne teď a tady, ne bez odborné pomoci. „Ale!" pokračoval spěšně Kun, nejspíš proto, aby nám zabránil na cokoli se ho vyptávat. „Něco mě napadlo... něco bych moc rád zkusil, tak prosím... zůstaňte všichni tady na pokoji... nikam nechoďte a já se brzy vrátím... čekejte na mě!"

Min-Ki

Bože... byl jsem napnutý k prasknutí, protože jsem netušil co má Kun v plánu a o to víc jsem se nemohl dočkat, až se vrátí na hotel a svůj plán nám prozradí. Tušil jsem, že ať jde o cokoli, týká se to nějak Tenieho, takže jsem měl o hodně větší důvod praskat jako přeplněný balón, zatím co jsem nemálo doufal, že to něco našemu kamarádovi pomůže cítit se líp. Mega moc mě bolel pohled na odloučené „hrdličky" a mega moc mě bolel pohled na nás kamarády ignorujícího Tenieho. Netušil jsem na co přesně myslí, jenže i tak jsem na něm poznal, že se vnitřně trápí... že neignoruje svět jako před tím, ale že z nějakého důvodu ignoruje pouze nás a taky svého miláčka, kterému se... aby toho nebylo málo... dokonce od rána až téměř do poledne vyhýbal.

Napadlo mě, že jeho aktuální chování nejspíš souvisí s jeho výčitkama svědomí, že se nám zřejmě nedokáže po tom včerejšku podívat do očí... možná i kvůli všemu, co řekl Taemu... proto se asi chová tak jak se chová... nejspíš to momentálně nedokáže jinak, což pravděpodobně svědčí o nějaké psychické poruše... bohužel, ach jo. Když jsme s Hyuniem nedokázali utěšit Tena, zkoušeli jsme to alespoň u Taeho, který už zase propadal beznaději... bože, byl to totálně začarovaný kruh, jenže já ani miláček jsme netušili, jak z toho kruhu Taeho dostat, ne dokud se Tenie nebude cítit líp, dokud se psychicky neuzdraví... bože.

Mega moc nás pak všechny tři překvapilo, když Tenie najednou vstal z postele. „Půjdu si teď umýt vlasy... nic si neudělám, slibuju." vydechl potichu, na což bez dalších slov vytáhl nějaké čisté oblečení ze svého kufru a hned na to zmizel v koupelně, zatím co my tři jsme za ním jen užasle civěli. „Řekl právě, že si jde umýt vlasy?" špitl Tae. „Vážně si jde umýt vlasy... nechce se tam třeba utopit, že ne?" panikařil. Chápal jsem, že Taeyong Tenovi nevěří... taky se mi zdálo podezřelé, že se tak najednou šel umýt... jenže jsem si stejně jako Hyunie nemyslel, že by bylo moc dobré za ním lézt a hlídat ho i při sprchování... pokud si teda nenapustí vanu... a že bychom mu možná měli dát nějakou tu důvěru, i když... jen Bůh ví, jestli si naši důvěru skutečně zaslouží.

Přesto jsme si s miláčkem mysleli, že kdyby Tae za Tenem vtrhl do koupelny, mohl by ho kvůli tomu od sebe odehnat ještě víc... nebo ne? Vlastně jsem sám netušil, jestli je bezpečné takto riskovat Tenův život, jestli ochrana vztahu „hrdliček" je důležitější než možná Tenova lež a jeho další možný pokus o sebevraždu. Ok, musím přiznat, že dvacet minut, po které jsme kupodivu zvládli čekat, jestli Tenie vyjde z koupelny, bylo nekonečných dvacet minut a taky musím přiznat, že jsem se v duchu fackoval za to, že jsem Taemu nedovolil vtrhnout za ním a je fuk, že stejně jako já přemýšlel i miláček. Bože... že by zatmění mozku z únavy? Tak naivní pitomci... bože, ach joooo. Nemusím zmiňovat, jak obrovská byla naše úleva, když jsme přece jen otevřeli dveře a zjistili, že se Tenie nezabil. Zjistili jsme, že se skutečně umyl a že se právě chystá zabalit do osušky... trochu trapas... až na to, že ztuhl v pohybu a jakoby se něco chystal říct...

... nic však neřekl a my tři jsme okamžitě vycouvali z koupelny. „Kde je Tenie?" ozval se v tu chvíli Kun od dveří do pokoje, na což jsme mu sborově oznámili, že v koupelně, ale že za chvíli vyjde ven, protože už má umyté vlasy. Bože... bylo to vážně zvláštní vidět kamaráda téměř v negližé... přijít tam o okamžik dřív, viděli bychom ho tak, jak ho Bůh stvořil... božeeee... to jako fakt? Možná bych se i smál svým trapným úvahám, kdyby nebyly takto nevhodné... vážně za takto smutných okolností řeším Tenieho nahotu, opravdu??? „Tak to je super." ozval se znovu Kun, aniž by vyšel z předsíně. „Dělejte, jakože tady nejsem, jo?" Ani jeden z nás sice nechápal, co tímto počínáním sleduje, ale i tak jsme mu slíbili, že uděláme tak jak říká. Okamžik na to vyšel Tenie z koupelny... v bílém tričku, které mu sahalo až po kolena a těžko říct, jestli si něco nechal pod ním, nebo byl naostro, ale naštěstí se schoval pod peřinu, i když si nelehl... zůstal sedět.

„Pssssss..." naznačil nám nejen zvukem, ale taky prstem na svých rtech Kun, jakmile zjistil, že je Tenie na svém místě a já jsem při pohledu na Kuna konečně zjistil, co má v plánu. Nepřišel totiž sám... měl mega roztomilý doprovod. Všichni tři jsme pak zadrželi dech a napjatě jsme sledovali, jak Tenie asi zareaguje... už zase civěl z okna, zřejmě si nevšiml, že se Kun vrátil (možná ani neřešil, že odešel)... když se k němu kamarád opravdu potichu přiblížil a než Tenie stačil mrknout, přistál v jeho klíně chlupatý a doopravdy mega moc roztomilý tvor... Louis.

„Co to...?!" vyhrkl překvapeně Tenie, na což se zarazil, zhluboka vydechl a věnoval pohled kocourkovi, který se právě uveleboval v jeho klíně, jako by to snad nebyl něčí klín, ale jeho pelíšek a my čtyři jsme pouze civěli, nic jsme neříkali. „Louisi?!" špitl Tenie, který se právě tvářil, jako by se mu na klíně octlo nějaké zjevení a jako by nevěděl, jestli má kocourka shodit z postele, nebo ho raději pohladit. Bože... naštěstí kocourka nevyhnal a já jsem se mega moc zaradoval, když se nakonec rozhodl pro druhou z možností a stejně tak se zaradovali Hyunie a Kun, včetně Taeho. Tenie jemně přejel prsty po kocourkově kožíšku... Louis už vrněl jak o život, zajímavé... a netrvalo dlouho, než si ho Tenie chňapl, jako by mu snad patřil, až na to, že se současně s tímto počinem rozplakal.

„Je mi strašně moc líto, že ti umřel páníček, zlato." překládal šeptem Kun Tenieho čínsky řečená slova... i Tenie skoro šeptal mezi tichými vzlyky a svá slova věnoval kocourkovi, kterého „zuřivě" vrnícího držel na svém klíně. „Měl bych se o tebe postarat? Vážně?" pokračoval Kun v nenápadném překládání a Tenie zase ve své tiše plačtivé promluvě směřované k chlupatému tvorovi. „A co Leon? Mám se postarat i o něho? Můžeš mi odpustit, že jsem YangYangovi zničil život a že jsem zavinil jeho smrt, když se o vás postarám? Může mi Leon odpustit?" popotáhl... ještěže Kun překládal, jinak bychom nerozuměli slovu... na což Tenie zvedl uslzený pohled a přes vlhké vlasy, které mu padaly nejen do čela, ale trochu i do očí, se nejdřív podíval na mě, pak na Hyunieho a taky na Kuna. „Můžete mi odpustit?" vydechl mega smutně... už ne čínsky, ale korejsky.

„Můžeš mi odpustit i ty, Taeyongie? Dokážeš mi odpustit?" vzlykl, zatím co svůj pohled přesměroval do Taeho stále až moc smutných očí. Od svého kluka se však nedočkal žádné odpovědi, protože Tae zřejmě nebyl schopen cokoli říct. Namísto nějakých slov se raději na Tenieho rovnou vrhl a pevně ho objal, což se samozřejmě nelíbilo kocourkovi, který s naštvaným mňouknutím zdrhl z Tenieho sevření, ale tohle ani jeden z „hrdliček" neřešil. Tae se slzami v očích láskyplně objímal svého stále plačícího miláčka a Tenie se už zase nechal objímat... bože, nemohl bych mít větší radost a rozhodně jsem se neradoval jen já.

Ne, nemyslel jsem si, že máme vyhráno, nemyslel jsem si, že Tenie díky jednomu kontaktu s rozkošným tvorem překonal svou možnou poruchu, ale vliv na něho kocourek měl a rozhodně i díky němu kamarád překonal svou odmítavou bariéru a konečně se nezdálo, že by tu pomyslnou zeď mínil stavět znovu. Konečně totiž souhlasil... potom, co mu Tae oznámil, že mu přece musí odpustit, protože ho moc miluje... že si s náma upřímně promluví a že nám řekne všechno, co přesně ho trápí až tak moc, že ho to dohnalo k touze po smrti. Konečně se zdálo, že si chce nechat pomoct... božeeee... konečně!