Jong-Hyun

Celou cestu metrem jsem se snažil Min-Kiho hodit do klidu, protože nepřestával být nervózní nejen ohledně YangYanga, ale taky Tena. „To se přece stává, že občas někdo zapomene dodržet slib, ne?" domlouval jsem mu. „Nemusí to však nutně znamenat, že se YangYang na Tenieho vykašlal a už vůbec to nemusí znamenat, že se stalo něco zlého." „Hmmm..." povzdechl si, ne však o mnoho klidněji. „Já vím, miláčku." pokusil se o úsměv. „Jenže..." nervózně se na mě podíval. „YangYang mi nepřijde jako někdo, kdo jen tak zapomene, že něco slíbil."

„Určitě nezapomněl schválně." odtušil jsem. „Mohl být rozhozený z letu, proto si hned nemusel vzpomenout, že má Teniemu zavolat a taky... je přece možné, že ho na letišti čekala jeho máma tak, jak říkal Taeyong, takže ani neměl prostor si vzpomenout. Nevíme ani, jak dlouho trvá cesta z letiště k němu domů a i kdyby byl doma do půl hodiny, má tam přece své kocourky, takže další důvod, proč mohl zapomenout." „Hmmm..." ještě jednou si povzdechl. „Snad máš pravdu." „Já věřím, že mám pravdu." pousmál jsem se, na což jsem konejšivě pohladil jeho tvář. „Netrap se tím, lásko. Věřím, že nemáš důvod k nějakým obavám a... o Tena se postará Taeyong, takže si přestaň dělat starosti i o něho... určitě bude v pohodě." reagoval jsem na jeho dřívější hlášku, že jsme přece jen měli zůstat u hrdliček o něco dýl.

Byl jsem si jistý, že nemělo žádný smysl zdržovat se v Kunově bytě a čekat až se YangYang ozve. Může se přece stát, že zavolá až na druhý den, nebo se mu Tenie dovolá až zítra, nebo klidně i dnes později večer, jakmile náš kamarád bude potřebovat mobil a uvědomí si, že má nastavený režim letadlo. Nenapadal mě žádný jiný důvod, proč by měl hovor padat do hlasové schránky, pokud by nebyl mobil vypnutý, což se mi nepozdávalo vzhledem k YangYangově hlášce, že chce poslouchat písničky, takže skutečně zbýval jen ten režim letadlo. Ledaže by se mu mobil vybil a on už si ho nestihl dobít... taky možnost... a jakmile se doma aklimatizuje... pokud už je doma... mobil si dobije a pak zavolá.

Možností, proč se YangYang neozval hned, bylo víc a já jsem si ani za nic nemínil zatěžovat hlavu nějakýma negativníma představama... žádné letadlo se nezřítilo, v tomto ohledu jsem byl skutečně klidný... taky proto jsem se snažil co nejvíc uklidnit svého miláčka. Stejně tak jsem si byl naprosto jistý, že Tae udělá všechno proto, aby Tenie zbytečně nevyšiloval a v relativním klidu si počkal, až se YangYang ozve, nebo až se mu on sám dovolá. Bože zachraň nás... pro maximální klid nás všech jsem doufal, že se tak stane ještě dnes, nejpozději zítra ráno.

„Neměl bych Teniemu zavolat, jestli se už YangYang konečně ozval?" ptal se mě Ki nervózně, když jsme už byli dávno doma a chystali se na spaní. Táhlo na desátou hodinu a miláček byl až do teď v relativním klidu, jenže jak čas letěl, změnilo se to a právě teď začal být znovu na nervy. „Kdyby se ozval, určitě by ti Tenie zavolal." odtušil jsem podobně nervózně díky neblahému pocitu, že se tuto noc zřejmě nevyspíme. „Nemá smysl mu teď volat a ještě víc ho znervózňovat, takže se uklidni a počkej do zítřka, ano? Pořád si myslím, že není důvod dělat si o YangYanga starosti... určitě se nejpozději zítra Teniemu ozve, omluví se a vysvětlí nejen, proč nezavolal hned, ale taky proč nezavolal tak dlouho." snažil jsem se ho alespoň trochu ukonejšit.

„Takže to znamená, že se YangYang pořád ještě neozval. Proč se ještě neozval?" mlel rozhozeně. „Copak tohle se dělá? Myslíš, že je v pořádku, když nás takto stresuje? Jak mám být klidný a jak má být klidný Tenie, když YangYang vůbec nedodržel slib? Jak si o něho nemáme dělat starosti, když je skoro pět hodin na Tchaiwanu a pořád nevolá a očividně se mu ani Tenie až do teď nedovolal? Jak může být až tak moc mimo a ještě k tomu takto dlouho?" „Lásko..." zaúpěl jsem. „Jistěže není v pořádku, že nedodržel slib, ale... kromě všech těch možných důvodů, proč třeba nemohl zavolat hned, proč mohl zapomenout a proč si třeba až do teď nevzpomněl, je i další možnost." pokračoval jsem s maximální trpělivostí, jaké jsem byl v tuto chvíli schopný.

„Jaká možnost?" podivil se. „Přece ta, že za jeho aktuální roztěkaností a totální nespolehlivostí může stát i jeho zamilovanost." uculil jsem se. „Je dost možné, že už zítra potká tu svou FengMian, že jí má právě teď plnou hlavu a nedokáže myslet na nic jiného, než na to, jestli ji skutečně uvidí. Taky je dost možné, že je z případného setkání s ní na nervy a třeba taky ne. Třeba si právě teď v klidu plánuje, co jí řekne, když ji uvidí a jakým způsobem ji pozve na rande, nebo nedělá nic z toho... jakože není na nervy, nic neplánuje, pouze jednoduše sní o dívce svých snů." „Ach..." vydechl mírně zahanbeně v reakci na má slova Ki. „Jak jsem zrovna já mohl na něco takového zapomenout?" nechápal, na což se rozněžněle pousmál. „Dokážu si představit, jak YangYang sní o dívce svých snů... cute... ale..." znovu se podivil. „vážně, proč jsem si zrovna já na něco takového vůbec nevzpomněl?"

„Myslíš tím, jak jsi mohl zrovna ty... tělem i duší romantik... nevzít v potaz YangYangovu zamilovanost?" rýpl jsem si do něho pobaveně, na což se okamžitě začervenal a já jsem opět zvážněl. „Protože se až moc stresuješ negativním myšlením." odpověděl jsem za něho dřív, než stihl cokoli namítnout ohledně mého vyrypování a nejen proto, aby má slova o romantikovi tělem i duší mylně nepochopil jako pouhou ironii a sarkasmus z mé strany. „Tak se přestaň stresovat a zkus věřit, že je YangYang zamilované, navíc nespolehlivé tele a prozatím si říkej, že se nejdřív soustředil na Louise s Leonem a pak na FengMian, proto Teniemu až do teď nezavolal a nejspíš si v mobilu nezměnil režim letadlo, nebo nezapnul mobil, když ho dal nabíjet, pokud se mu skutečně vybil... prostě zapomněl." přesvědčoval jsem ho.

„YangYang je až moc velké tele... zamilované tele, o nic horšího určitě nejde." pokračoval jsem nejen naléhavě, ale taky s úsměvem. „Zkus myslet pozitivně, miláčku." „Hmmm... máš, pravdu, Hyunie... tak já to teda zkusím." pousmál se, na což jsem ho nejen něžně políbil, ale taky jsem ho láskyplně objal. „Půjdeme už spát?" zeptal jsem se opatrně po krátkém objímání a po mnohem delším líbání, které následovalo. Doufal jsem, že se doopravdy uklidnil a že už nebude mít další potřebu cokoli rozebírat. „Půjdeme spát." pousmál se už o poznání klidněji... díky Bohu za to. Uvelebili jsme se proto v posteli, on se ke mně přitulil jako vždy a myslím... fakt doufám... že jsme brzy na to oba usnuli.

Min-Ki

Vážně jsem se moc snažil zachovat klid a nevyšilovat kvůli obavám o YangYanga, jenže to bohužel nešlo tak jak bych si přál. Bože... nemohl jsem se zbavit divné úzkosti a pocitu, že se muselo stát něco zlého, když se náš kamarád stále neozývá a že to zlé může nějak souviset s jeho úzkostí z létání, kterou nám přiznal až včera večer. Chtěl jsem věřit, že mé a Tenieho obavy jsou zbytečné a totálně přehnané. Chtěl jsem věřit, že YangYang je nezodpovědné tele a moc jsem si přál myslet pozitivně, ale nějak víc se mi to podařilo až po Hyunieho připomínce YangYangovy zamilovanosti. Bože... zamilovanost přece dokáže i ze zodpovědných lidí udělat zbrklá a nezodpovědná telata, tak proč by zrovna on díky těmto pocitům... pokud ne hned citům... musel být nějakou výjimkou, že?

Byl jsem si jistý, že má miláček pravdu, když prohlásil, že se zbytečně stresuju negativním myšlením. Nechtěl jsem se už stresovat, i proto jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že je YangYang v pořádku a že pouze zapomněl zavolat díky všem možným okolnostem jeho návratu domů a v neposlední řadě i díky své zamilovanosti. Moc jsem tomu chtěl věřit, což se mi... k miláčkově nemalé úlevě... přece jen z velké části podařilo, takže jsem ho mohl nechat spát a dokonce jsem i já usnul docela brzy, aniž bych o všem pořád dokola přemýšlel. Stejně tak jsem věřil, že se taky Tenie uklidnil díky Taeyongovi a že už poklidně spí. Ráno jsme pak oba vstali a taky jsme se vypravili do školy celkem v klidu, jenže když se chvíli po nás objevil v přednáškovém sále Tenie a smutně zavrtěl hlavou, že pořád nic, měl jsem co dělat, abych nezačal znovu vyšilovat a třeba i víc než před tím.

Zůstal jsem však ve zdánlivém klidu a to nejen proto, že měla brzy začít přednáška, ale i kvůli Teniemu, abych ho nerozhodil ještě víc, než už byl. „Proč mi to sakra dělá?" rozčiloval se Tenie hned jak skončila první přednáška. Celou dobu se vůbec nesoustředil, jen civěl na mobil, kde měl samozřejmě ztišené zvuky a pro jistotu i vibrace. Téměř neodtrhl zrak od displeje, jen aby mu případně neunikl jakýkoli pokus o komunikaci z YangYangovy strany, což jsem samozřejmě chápal. Je vážně šílený pocit čekat na zavolání nebo sms a říkat si... jo, teď mi zavolá, teď mi napíše, jenže ono pořád nic, ach jo. „Vůbec nevím, jestli se mám o něho bát, nebo se mám pouze zlobit za jeho bezohlednou nezodpovědnost." pokračoval rozhořčeně, aniž by nás dva nechal cokoli říct.

„Odpustil jsem mu, přijal jsem ho zpět do svého života a nejen to..." zamračil se. „Znovu jsme se spolu sblížili, jako by se mezi náma nikdy nic nestalo. Bylo to mezi náma stejné jako kdysi... mám ho moc rád a moc jsem věřil, že naše city jsou vzájemné, jenže... co když na mě všechno jen hrál? Co když je tohle součást nějaké pitomé pomsty za to, že jsem ho před tím zmlátil? Neusmířili jsme se spolu až moc rychle? Bylo to usmíření skutečné?" „Teď vážně přeháníš a jsi totálně paranoidní, Tene!" ozval se rázně Hyunie. „Neříkej kraviny, protože já nevěřím, že by se ti YangYang mínil takto stupidně mstít a nevěřím, že vaše usmíření nebylo skutečné. Jak přesně by ta jeho pomsta měla podle tebe vypadat a co by z toho vlastně měl, he?" „Jo, tohle je úplná kravina." přidal jsem se k miláčkovi i já a to dřív, než stihl odpovědět Tenie.

„Já věřím, že všechno, co YangYang udělal a všechno co ti řekl, bylo přímo od srdce a mega moc upřímné. On tě má skutečně rád, Tenie!" naléhal jsem na kamaráda a rozhodně jsem říkal všechno, jak jsem to cítil a jak jsem tomu skutečně věřil. „Nelhal ti a nevykašlal se na tebe... ne, to ani náhodou... a já si jsem víc než jen jistý, že tě takto netrápí jako součást nějaké ubohé, navíc totálně zbytečné pomsty." dodal jsem ještě naléhavěji. „Je to zamilované tele, ale určitě ti tohle nedělá schválně." „Hmmm..." povzdechl si Tenie. „Jsem teď asi nezdravě paranoidní, když o YangYangovi pochybuju." znovu si povzdechl, tentokrát však o poznání smutněji. „Teda... já mu vlastně věřím." pokračoval mírně zmateně hned na to. „Doopravdy mu věřím a vím, že oba máte pravdu... vím moc dobře, že mě má YangYang rád, že na mě nic nehrál, jenže..." popotáhl. „Pro mě je mnohem jednodušší, když se na něho zlobím... nechci se o něho pořád jen bát... nevydržím to čekání, když se o něho budu bát."

Oba jsme pak smutného a totálně rozhozeného Tenieho objali a oba jsme se snažili zahnat jeho obavy, jen aby se uklidnil a dokázal přežít zbytek přednášek bez maléru... určitě by si dřív nebo později některý z přednášejících všiml, že je totálně mimo a nesoustředěný, ach jo... a taky, aby se z přemýšlení o YangYangovi třeba nesesypal. Očividně starost o něho prožíval mnohem víc než já, což se dalo pochopit vzhledem k faktu, že si ti dva byli mega moc blízcí už od dětství, nehledě na promarněné roky, po které nebyli přátelé. Znovu se sblížili, znovu si byli blízcí jako kdysi a bylo jen přirozené, že se Tenie bojí, že ho znovu ztratí. Bože... já bych se na jeho místě bál úplně stejně, až na to, že já na Tenieho místě nejsem a jako správný kamarád ho musím podržet a uklidnit... tohle jsem si naštěstí uvědomoval a taky jsem se podle toho choval.

„Co když YangYang někde po cestě domů ztratil mobil a nepamatuje si z hlavy tvé číslo?" nadhodil jsem možnost, která mě překvapivě napadla... to už byla další pauza mezi přednáškama. „Třeba proto se ti ještě neozval." dodal jsem s nadějí, že jsem na to třeba kápl a tohle je pravý důvod, proč se YangYang pořád ještě neozval. Znovu jsme si totiž potvrdili, že skutečně nespadlo žádné letadlo, nic takového se na internetu neobjevilo. „Ki může mít pravdu." pousmál se Hyunie. „Zavolej Winwinovi, jestli se třeba neozval jemu." navrhl. „Myslíte, že ztratil mobil a pamatuje si Winovo číslo, ale moje ne?" pochyboval Tenie. „Myslíš, že by Winovi neřekl, ať mi dá vědět, že je v pořádku doma, kdyby to tak skutečně bylo?" zapochyboval ještě víc.

„Hmmm..." povzdechl jsem si. „Nejspíš by ti dal vědět, kdyby mu YangYang řekl, že ztratil mobil a nepamatuje si tvé číslo." „No a... co když si nepamatuje ničí číslo?!" nadhodil Hyunie další z možností. „Co když nemůže nikomu z vás zavolat?!" „Tak já pak zavolám Kunovi." vyhrkl okamžik na to Tenie, který nad těmito možnostmi očividně přemýšlel jako nad reálnými. „Třeba on má možnost se s YangYangem nějak spojit, pokud se neozval ani jemu, což se zřejmě neozval... to bych přece od Kuna dávno věděl, teda... pokud se na mě YangYang skutečně nevykašlal a jde o to, že doopravdy ztratil mobil a nepamatuje si žádné čísla a pokud se mu teda něco nestalo. Třeba má Kun číslo na jeho mámu... snad... doufám, že má číslo na jeho mámu."

Nápad zavolat Kunovi mi přišel jako dobrý a miláček to viděl stejně. Bože... moc jsem doufal, že se díky Kunovi někam pohneme a že se o YangYangovi něco dozvíme. Moc jsem doufal, že ten kluk má skutečně možnost zavolat YangYangově mámě nebo třeba jeho otci... že má zkrátka uložené i jiné číslo než to na YangYanga, zvlášť když jeho mobil nepřestával házet hovory do hlasové schránky. Tenie samozřejmě zkoušel znovu volat našemu kamarádovi do Taipei a ne jen jednou, ale opakovaně, jenže pořád s tím stejným výsledkem... hlasovka, ach jo. Hyunie se snažil uklidnit Tenieho i mě a já jsem chtěl věřit, že oba dva děláme z komára velblouda, když nepřestáváme mít obavy.

Rozhodl jsem se však zásadně potlačit ten zvláštní pocit úzkosti, jako by byl bezpředmětný, protože strach má přece velké oči, ne? Strach přece dokáže vnutit jakýkoli pocit a rozhodně ne nějaký pozitivní. Snažil jsem se proto hodit do klidu a zbytečně se už nestresovat a o to stejné se pokoušel i Tenie. Nebylo pro nás ani trochu příjemné, že o YangYangovi nic nevíme, že se mu nedá dovolat, ale nic nevědět přece nemusí hned znamenat, že se děje něco zlého a pokud skutečně ztratil mobil... Ach jo, kéž by šlo jen o podobnou banalitu, kéž by šlo jen o to, že ztratil mobil nebo třeba ne. Kdo ví? Třeba je YangYang pouze nehorázné tele a už od včerejška je ztracený v jiném světě plném jeho zamilovanosti do FengMian.

Jenže zavolat Kunovi už nebyl čas, později nepřijímal Tenieho hovory a jinak tomu nebylo ani o obědové pauze, bohužel. „Kun je dnes určitě ve škole a třeba má ztišené zvuky." snažil se klidnit Tenieho miláček. „On ti pak zavolá, až si všimne, že má zmeškané hovory." „Hmmm..." povzdechl si Tenie. „Snad mi zavolá brzy." Cukl jsem pak sebou, jak jsem se lekl, když se v tom okamžiku ozvalo vyzvánění, jenže nešlo o Tenieho mobil, ale o ten můj. Hned na to jsem zjistil, že mi volá Min-Hyunie. „Nevěděl jsem, jestli můžu teď volat, ale musel jsem to zkusit, tak snad neruším." vydechl hned potom, co jsme se vzájemně pozdravili... taky Hyunie a Tenie mu řekli ahoj. Sice jsme byli v kantýně, ale i tak jsem dal hovor na hlasitý odposlech, nejspíš ze zvyku.

„Máme pauzu na oběd, nerušíš nás, Minie." ujišťoval jsem ho. „Máš pro nás něco nového?" zajímal se miláček. „Jo, právě proto volám!" odtušil nadšeně Minie. „Dnes mi odepsali z Tokia, že mám vzhledem ke svému tanečnímu vzdělání velkou šanci na to, aby mě dodatečně zařadili do jejich postgraduálního programu a požádali mě, abych přiletěl co nejdřív. Než mě vezmou, musím jim ještě předvést, co skutečně umím, a nechtějí ztrácet čas, takže jsem si koupil letenku na zítra ráno, abych jim mohl co nejdřív vytřít zrak." vysypal na nás jedním dechem a v závěru svého sdělení se zasmál. „Ty jim rozhodně vytřeš zrak." culil se Hyunie. „Sednou si z tebe na prdel."

„Jo, Minie." taky jsem se uculil. „Jsi přece skvělý tanečník, navíc máš diplom, takže z tebe budou nadšení a okamžitě tě vezmou." „Nevím, jestli jsem až tak skvělý..." znovu se zasmál. „ale jo... rozhodně jsem lepší tanečník než psycholog... strašně moc se tam těším a doopravdy moc věřím, že mě přijmou." dodal už vážněji, přesto s patrným nadšením v hlase. Bože... nemohl bych nebýt stejně nadšený jako on. Nemohl bych mu tuto cestu rozmlouvat, i kdybych mu snad nepřál úspěch takto daleko. Já jsem mu však úspěch přál a v těchto okamžicích jsem prožíval Minieho nadšení spolu s ním... nestýskal jsem si, že mi odletí do Japonska a nebude blízko nás tady v Seoulu. Už jsem se s tím zkrátka smířil, ale nejen to. Byl jsem šťastný stejně jako on, protože jsem si byl mega moc jistý, že ho tam nemůžou odmítnout a stejně tak to viděl Hyunie spolu s Teniem, který až do teď nervózně mlčel. Ne, Min-Hyunieho nikdo neodmítne, na to je přece až moc úžasný.

„Jenže..." vydechl jsem. „Když tě tam vezmou... a oni tě určitě vezmou... zůstaneš už v Tokiu a vůbec nepřijedeš do Seoulu." přece jen jsem si posteskl. „Kdy se pak uvidíme?" „No..." povzdechl si. „Vlastně, já už tak trochu počítám s tím, že tam zůstanu, takže jsem si nezabukoval zpáteční let." přiznal. „Ale... slibuji, že do Seoulu přiletím hned, jak to bude možné... nebo... třeba se můžeme vidět v Tokiu... neboj, nebude to trvat celý rok, co se neuvidíme. Nějak to zařídím, protože mi taky moc chybíte." „Bezva." usmál se miláček. „Ah jsi už volal?" zajímal se hned na to. „Ah jsem zatím nevolal." odpověděl bez nadšení Minie. „Mám v plánu, že jí zavolám hned, jak budu na sto procent vědět, že zůstávám v Tokiu... nechci jí říkat nějaké možná, potřebuju mít úplnou jistotu, chápete?" „Hmmm..." přikývl jsem.

„Chápeme." znovu se uculil Hyunie. Minie se pak s náma rozloučil s tím, že musí ještě balit a my tři jsme mu znovu popřáli hodně štěstí. Tenie sice moc nemluvil... pořád skenoval svůj mobil... ale s Miniem se rozloučil a popřál mu jen to nejlepší stejně jako já a miláček. Věřil jsem a doufal, že Miniemu jeho talent zajistí štěstí v Tokiu spolehlivě, nebál jsem se, že bude zklamaný. Bože... tentokrát mu to musí vyjít! Bylo by sice fajn, kdyby byl s náma v Seoulu, ale ne... ať si jde za svou touhou, nemohl bych mu přece bránit v rozletu svou sobeckou závislostí. Věřil jsem Miniemu, že mu taky chybíme a že se uvidíme dřív než za rok a to mi docela stačilo k tomu, abych netesknil. Navíc jsem neměl moc prostor na lítost, že se před jeho odletem do Tokia neuvidíme, protože jsem byl nervózní z čekání, až se ozve YangYang nebo třeba jen Kun, ach jo a ještě stokrát ach jo. Zatím se... bohužel... neozval ani jeden z nich.

Alespoň trochu se mi ulevilo, když skončily přednášky a Tenie se konečně dovolal Kunovi, na což se od něho dočkal omluvy, že toho měl celý den moc a vůbec neslyšel vyzvánění. Jenže úleva mě okamžitě přešla, jakmile jsme se všichni tři dozvěděli, že ani jemu se YangYang vůbec neozval a že má číslo pouze na něho. „Zkus být v klidu, Tenie." snažil se ho klidnit Kun, jakmile kamarád zanaříkal, že tohle už není normální a že se o YangYanga skutečně moc bojí. Taky jsem se bál a nějak víc mě neuklidnil ani Hyunie, ach jo. „Zkusím sehnat číslo na jeho rodiče, hned jak budu mít trochu času... nejpozději zítra odpoledne... slibuju." pokračoval uklidňujícím tónem.

„Myslím, že Yangovi prarodiče by měli mít nějaký kontakt... jsem si jistý, že mi dají číslo minimálně na pana Liu... je to jejich syn, takže rozhodně musí mít nějaký kontakt. Paní Liu... myslím Yangova máma... sice pochází ze San-Mingu, ale její rodiče neznám tak dobře, za nima raději nepůjdu, ale i tak... věřím, že to klapne u babičky a dědy z otcovy strany a že se už zítra odpoledne... nejpozději večer... spojíš s YangYangem a zjistíš, že je u něho všechno v pořádku." dodal s nadějí. „Dobře..." vydechl Tenie. „Díky, jsem ti moc vděčný za to, že to pro mě uděláš."

„Nemáš zač, Tenie." odtušil Kun. „Zkusím udělat, co můžu, abys mohl být klidný, ale zatím mi neděkuj... nemáš ještě za co děkovat. Navíc..." povzdechl si. „i já chci mít jistotu, že je ten osel v pořádku, je proto i v mém osobním zájmu sehnat kontakt na jeho rodiče a dovolat se mu." Rozloučil se pak s tím, že se máme všichni pokoušet zachovat klid a že se nám ozve hned, jak se dovolá do Taipei. Bože... kéž by nám už zítra díky jeho intervenci zavolal YangYang... fakt, kéž by.

Jong-Hyun

Bože... snažil jsem se nejen zachovat klid, ale ještě navíc jsem musel uklidňovat Min-Kiho s Teniem. Přestože jsem ani já už nebyl tak v klidu jak ještě včera nebo během dne, odmítal jsem vyšilovat a připouštět možnost jakékoli tragédie a to stejné jsem chtěl docílit taky u Min-Kiho a našeho téměř zoufalého kamaráda. Chápal jsem však Tenieho pocity a chápal jsem i svého miláčka. Bylo už pondělí večer a ten zpropadený kluk nebyl dostupný, navíc se nikomu neozval... ani Winwin, kterému Tenie přece jen napsal, neměl o YangYangovi žádné informace... takže jen o kotel otrlejší povahy by dokázaly zachovat absolutní klid. Já jsem se o to snažil dost úspěšně a Ki s Teniem se o to pokoušeli ze všech sil... naštěstí se jim to docela dařilo, fakt naštěstí.

Taky doma jsem pak pokračoval v uklidňování svého zlatíčka a nás oba moc potěšil pozdněji večerní telefonát od Su-Hee, ve kterém nám sdělila, že si Young-Min vede skvěle a že si prý s tetou hodně rozumí, takže v ní má oporu, kterou tak moc potřeboval a zvládá díky ní víc než jen dobře i to, že je na pokoji stále sám a hlavně bez Woo-Jina, který se tam prozatím ani jednou neukázal. „Vypadá to, že by mohli Mina do měsíce propustit." hlásila nám vesele. „Měli byste se však tady aspoň jednou ukázat... slíbili jste mu to, ne?" nadhodila fakt, který jsem si teprve včera připomněl.

„Hmmm... slíbili jsme to." vydechl zaraženě Ki. „Určitě tam alespoň jednou přijedeme... budeme se snažit svůj slib dodržet." dodal pokorně i za mě. „Mně to slibovat nemusíš, Ki." zasmála se ségra. „Ale budu ráda, když se skutečně ukážete v Kangnungu... vlastně... já i Kang vás oba moc rádi uvidíme." „Pokusíme se o to co nejdřív." ujistil jsem ji. „Taky rádi uvidíme tebe i Kanga a rozhodně zajdeme za Miniem." „Beru tě za slovo, bráško." znovu se zasmála. Hned na to se pak rozloučila s tím, že se máme dobře vyspat a běda prý, jak nedodržíme náš slib.

Oba jsme si přáli dodržet slib, který jsme dali v létě Miniemu a dnes Hee, ale miláček prozatím neměl nervy na určování nějakého konkrétnějšího data naší cesty do Kangnungu... ne, když zatím netušil, co je s YangYangem. Možná by do Kangnungu spěchal víc, kdyby na tom Young-Min nebyl dobře, takto až tak spěchat nemusel. Zpráva o kamarádově pohodě ho však... k mé neskonalé radosti... zklidnila natolik, že mu dodala mnohem větší naději.

Začínal se víc upínat na možnost, že i náš druhý kamarád na Tchaiwanu je v pořádku, že všechno je a bude ok... že je to zkrátka a dobře nehorázné tele, které zapomíná na celý svět, podobně jako Jung-Kook s Tae-Hyungem, kteří mají svou vlastní bublinu lásky a ne vždy myslí na druhé... nic ve zlém. Samozřejmě, že měl miláček z Minieho pokroků radost a moc mu přál, aby byl v pohodě, a to stejné jsem si pro našeho kamaráda v Kangnungu přál taky já. Stejně tak jsem si přál, aby se záhada kolem YangYangovy odmlky vyřešila co nejdřív a aby se vyřešila k uspokojení a klidu nás všech.

Min-Ki

Měl jsem obrovskou radost, že se Young-Miniemu v Kangnungu daří a skutečně jsem si moc přál dodržet slib a s Hyuniem tam zajet jak nejdřív to půjde. Chtěl jsem se nejen na vlastní oči přesvědčit, že je kamarád v pohodě, ale taky s ním pokecat a stejně tak moc jsem chtěl vidět Su-Hee a Kanga. Zatím jsem však netušil, kdy nám naše cesta vyjde, protože ano, celkově jsem se díky Su-Hee zklidnil, jenže tady bylo pořád jedno velké „ale" v podobě nulové komunikace ze strany YangYanga a právě tohle „ale" mi v jakémkoli přesnějším plánování bránilo.

Prozatím jsem tedy na konkrétní datum naší cesty nedokázal myslet, zvlášť když nebylo jisté, jak na tom bude Tenie... jestli už bude v klidu nebo ne... a Hyunie na mě ohledně naší cesty nijak netlačil. Měl však radost, že se obnovuje má naděje v neoprávněnost mého strachu a já jsem se i díky jeho radosti cítil líp. Když se nám pak Min-Hyunie ozval s tím, že zůstává v Tokiu, protože ho okamžitě vzali... prý jim předvedl jednu jedinou taneční kreaci a ještě k tomu ne celou... měl jsem radost ještě větší a stejně tak se spolu se mnou radoval miláček Hyunie a Tenie.

Jenže moje a Tenieho radost měla jednu velkou vadu, nebo hned několik vad naráz. YangYang se pořád neozýval, nešlo se mu dovolat a stejně tak se neozýval Kun... ani nepřijímal hovor... takže naše radost pár hodin na to opadla a večer ji znovu nahradila nervozita a strach. „Sorry." omlouval se Kun, když jsme už mysleli, že nezavolá. Zrovna jsme se chystali, že vypadneme z fakulty, byl konec přednášek. „Měl jsem zase napilno... mám hrozné pondělky a úterky, i když... na chvíli jsem se uvolnil a sehnal jsem kontakt na YangaYangovy rodiče."

„Vážně?" zajásal nejen Tenie, ale i já. „No..." vydechl Kun. „Zatím se moc neradujte." „Proč?" nechápali jsme. „Už jsem jim totiž zkoušel volat... před chvílí, než jsem volal vám." vysvětloval o poznání nervózněji. „Jenže ani jeden z nich můj hovor nepřijímá a paní Liu si rovnou vypnula mobil... nebo nevím jestli si mobil vypnula nebo jí zdechl, ale i tak... je aktuálně nedostupná a pan Liu nijak nereaguje na sms, kterou jsem mu poslal, i když jsem se ho ptal na YangYanga a výslovně jsem ho žádal, aby se mi ozval... přečetl si to a nic." „Já se asi zblázním!" zanaříkal v reakci na Kunovo oznámení Tenie. „Do háje... co se to děje? Já jsem tak moc doufal, že když seženeš kontakty na Yangovy rodiče, budu mít konečně klid, ale ne... drama YangYang pokračuje." zamračil se.

„Co mám teď sakra dělat?" vyhrkl téměř plačtivě hned na to. „Mám se na toho pitomce vykašlat, nebo rovnou letět na Tchaiwan a zabít ho za to, že mě takto týrá? Všechno je až moc divné... nevím, co si mám o YangYangovi a jeho rodičích myslet." „Třeba YangYang za nic nemůže." povzdechl si Kun. „Jo... tímto jsi mě fakt uklidnil... díky moc!" znovu vyhrkl Tenie a to dřív, než stihl Kun říct cokoli dalšího, pokud to teda měl v plánu. „Sakra... asi se vykašlu na školu a poletím za ním... tohle mi přece nemůže dělat." pokračoval ještě víc rozhořčeně kamarád. „Tenie..." ozval se znovu Kun, zatím co já a miláček jsme marně přemýšleli, co Teniemu na jeho výlev říct.

Bože... měl by se skutečně vykašlat na školu? Možná by ho děkanka uvolnila, nebo případně rektor. „Nemusíš se vykašlat na školu a dělat si kvůli Yangovi zbytečné problémy... to není dobrý nápad." domlouval mu Kun. „Takže tam namísto mě poletíš ty?" naježil se Tenie. „Já totiž nedokážu jen tak v klidu čekat a doufat, že se někdo z nich jednou smiluje a přijme můj hovor nebo se ozve. Nedokážu sedět na debilních přednáškách a nedokážu trénovat, když nic nevím o tom pitomci a věř mi, že nejsem o nic klidnější, přestože si nakecávám, že je to jen ubohý kretén a že se na mě potom všem sprostě vykašlal."

„Hmmm... chápu." povzdechl si Kun. „Vím však jistě, že se na tebe YangYang nevykašlal." „Jak to můžeš vědět, he?" odfrkl si Tenie. „Já o něm už zase pochybuju... nevím, co si mám o něm a taky o chování jeho rodičů myslet a ty víš jistě, že to víš jistě?" dodal docela dost vtipně, ale nikdo z nás se jeho „víš jistě, že to víš jistě" nesmál. „Volal mi v neděli před odletem a říkal mi nejen to, jak moc se těší domů, ale taky že je šťastný, že jste se vy dva usmířili a že by nejraději zůstal v Seoulu, nebo ještě líp... přestěhoval by celé Taipei do Seoulu, aby tam měl nejen vás, ale taky ostatní, které by tam chtěl mít." odpověděl mírně provinile Kun. „Promiň, že jsem to před tím nezmínil... když jsi mi včera volal, vůbec mi to nepálilo a nevzpomněl jsem si na to, ale teď mi to naskočilo a přísahám... nevykašlal se na tebe, má tě moc rád."

„Tím spíš tam musím letět!" popotáhl Tenie. „Já..." „Ne... poletím tam já." zarazil ho rázně Kun. „Máš pravdu, je to všechno až moc divné a já moc rád zjistím, co se v Taipei děje, ano?" „Ty nebudeš mít problémy ve škole?" zeptal jsem se s nadějí... Kun snad brzy odletí do Taipei a určitě všechno zachrání hned, jak nám dá zprávu, že je YangYang v pořádku... ale Tenie se téměř marně pokoušel hodit do klidu. Bože... měl jsem pocit, že Tenie propadá větší a větší hysterii a já jsem taky byl na nervy a těžko říct, jestli jsme oba tuto situaci hrotili až moc. Věřím, že jiný na našem místě by byl v naprostém klidu a o YangYanga by se nebál, protože by mu stačilo vysvětlení, že ztratil mobil a nemá možnost se ozvat, nebo další vysvětlení, že je zaláskované pako, které z vysoka kašle na všechny své kamarády, jenže Tenie být v klidu nedokázal a já taky ne, jen jsem své pravé pocity před Teniem skrýval.

Bože... všechno bylo mega moc divné. Nejen mně a Teniemu, ale taky Hyuniemu už začínalo docházet, že kdyby YangYang skutečně ztratil mobil a moc by chtěl, dokázal by zkontaktovat Kuna přes své prarodiče, když přece žijí ve stejném městě a vzájemně se znají a že bychom tedy už dnes museli vědět jistě, že se YangYang na Tenieho nevykašlal a že se dostal v pořádku domů. Ok, třeba by jim nevolal hned v neděli, třeba by je nekontaktoval ani včera a ještě pořád by se to dalo nějak pochopit, jenže on se o nic nepokusil ani dnes a chování jeho rodičů nám taky přišlo krajně podezřelé, až na to, že jsme neměli sebemenšího tucha, proč se chovají takto podezřele. O co sakra jde?

Kunovo sdělení, že by si YangYang přál žít v Seoulu se všemi, které by tam chtěl mít... s celou Taipei, hihi... a že má Tenieho doopravdy moc rád... Bože, copak bych mohl věřit něčemu jinému, když jsem na vlastní oči viděl jak moc má Tenieho rád?! ... můj rádoby klid bohužel ještě víc narušilo. Nešlo už být v klidu a nebát se o toho kluka mnohem víc než před tím, ach jo a ještě milionkrát ach jo. Je sice dost možné, že bych nebyl na nervy, kdybych neměl ten divný pocit úzkosti, který se už zase přihlásil ke slovu, možná bych se nebál, kdybych si nevzpomněl na YangYangovu občasnou bolest hlavy a taky na jeho strach z létání a možná bych nebyl na nervy, kdyby nevyšiloval Tenie... kdo ví? S mými pocity aktuálně nešlo nic dělat a já jsem byl rád alespoň za to, že se dokážu ovládat a Tenieho nerozhazovat ještě víc.

„Nebudu mít problémy... poletím na Tchaiwan klidně už zítra." vydechl Kun. „Doufám teda, že seženu letenku už na zítřek a že se vám budu moct ozvat hned, jak se tam dostanu a budu něco vědět." dodal tónem, jako by byl rozhodnutý a nemínil couvnout. Samozřejmě jsme mu všichni tři vděčně poděkovali, na což nás ještě požádal, ať pokud možno v klidu čekáme... ať mu Tenie nevolá... protože toho bude mít zítra hodně na řešení a nejen ve škole. Nebude prý mít žádné trable, protože má perný rozvrh jen v pondělí a úterý, pak už je to volnější a víc v pohodě, jenže dovolit se prý musí... ale taky bude shánět letenku a snad i cestovat... žádná sranda. Slíbil, že se ozve co nejdřív a já spolu s miláčkem jsme doufali, že jeho mise bude úspěšná a že se hlavně Tenie bude moct uklidnit. Bože... kéž by se mu Kun ozval co nejdřív, nebo ještě líp... kéž by se mu ozval přímo YangYang... fakt, kéž by.

Jong-Hyun

„Kun je moc hodný, že chce letět na Tchaiwan." vydechl Ki, jakmile jsme ukončili hovor. „Hmmm..." popotáhl Tenie. „Je moc hodný." „Hlavně klid, ano?" jemně jsem přejel dlaní po Tenově paži. „Zkus se tolik nenervovat, Tenie. Kun určitě dodrží slib a odletí do Taipei, tak se zkus aspoň trochu uvolnit a čekat až se ti ozve. Pořád chci věřit, že všechno bude dobré a že se ti brzy ozve i samotný YangYang, tak tomu zkus věřit i ty." „Hmmm..." znovu popotáhl Tenie. Vypadal v tu chvíli mega moc unaveně a strašně moc smutně a vůbec jsem neměl pocit, že by se dokázal uvolnit. Tak tak se držel, aby nebrečel a téměř se chvěl, jako by na něho všechno spadlo a on nevěděl co s tím. Miláček Ki se naštěstí držel a stejně jako já, pokoušel se Tenieho zklidnit a utěšit. Já sám jsem nebyl tak v klidu jak bych si přál, ale ještě pořád jsem si nějak nezoufal.

Spolu s miláčkem jsme se rozhodli zavolat taxi a jet spolu s Teniem do Dongdaemun-gu, jen aby nemusel jet metrem sám. Nezdálo se nám totiž, že by dnes mohl jet sám, opravdu vypadal dost mimo. Bylo už dost pozdě volat Taeyongovi a taky dost pozdě, abychom my dva jeli metrem s ním a pak zase metrem do Gangnamu, takže taxi byla nejlepší volba. Už cestou v taxíku jsem zavolal Taemu, takže nás čekal před domem a hned jak Tenie vystoupil, svého rozhozeného miláčka si převzal a my dva jsme pak poprosili taxikáře, aby i nás hodil domů. Samozřejmě jsme pak o všem dlouho mluvili, nešlo se tomu vyhnout. Bože... lhal bych, kdybych tvrdil, že mi všechno ohledně YangYanga nepřišlo divné a to i přesto, že jsem stále hledal logické a hlavně netragické důvody jeho stálého „mlčení".

Já ani Ki jsme netušili, kde je pravda a co se doopravdy děje, ale ani jeden z nás nechtěl věřit, že se YangYang na Tena vykašlal... byli jsme si jistí, že takto to není... a stejně tak jsme si nemínili připustit, že by se mu něco mohlo stát, i když miláček si byl v tomto směru o hodně míň jistý než já. Oba jsme se shodli na tom, že YangYangovi rodiče reagovali na Kunův pokus o komunikaci velice divně... nechápali jsme... a stejně tak jsme se shodli, že je Kun skutečně moc hodný, když se rozhodl, že poletí na Tchaiwan, tímto mě velice mile překvapil. Jiný na jeho místě by to neudělal, zvlášť když ještě neuplynula tak dlouhá doba od YangYangova odletu. Jiný by si myslel, že je Tenie zbytečná hysterka, že všechno zbytečně hrotí a kašlal by na to.

Já i miláček jsme doufali, že Kun nekecal... že skutečně odletí do Taipei a že se mu to podaří už ve středu tak jak říkal... a stejně tak jsme doufali, že se pak ozve co nejdřív. Oba jsme... i přes miláčkovu nervozitu a vzrůstající nejistotu... chtěli věřit, že pro nás bude mít jen a pouze dobré zprávy, už kvůli Teniemu. Bože zachraň nás všechny... musí mít jen dobré zprávy, navíc musí přimět YangYanga, aby Teniemu zavolal, protože ať už má jakékoli důvody, že se neozývá, takto by se chovat neměl, sakra. Bože... ať už je ten kluk zamilovaný jak chce, jak dlouho míní být totálně mimo? Proč se nepokusil zavolat ani Kunovi? Ok, ještě dnes jsem mu to mínil tak trochu tolerovat, jenže ve středu to už nešlo skoro vůbec.

Středa totiž byla jedním z nejhorších dnů, které jsme prozatím s Teniem zažili. YangYang se neozval, nešlo se mu dovolat a Kun se taky neozýval... s tímto jsme počítali, ale i tak nebylo snadné přesvědčit Tena, aby mu nezkoušel volat. Bylo to vážně moc těžké a musím uznat, že miláček všechno zvládal líp, než bych doufal. Čím víc byl Tenie na nervy, tím víc se on držel... zlatíčko... jen aby mohl našeho kamaráda podpořit a utěšit. Tenie téměř nedokázal usedět v klidu, pořád skenoval mobil a vypadal, že se díky obrovskému napětí brzy sesype. Já a miláček jsme si s ním už nevěděli rady, nevěděli jsme, jak ho zklidnit, ale i tak jsme se o to vší silou pokoušeli. Odmítal s námi mluvit o YangYangovi, ani jíst nechtěl a já vůbec netuším, jak se nám dvěma tento den podařilo přežít bez větší psychické újmy.

Tenie se dokázal nějakým způsobem zklidnit až na konci přednášek, ale já jsem spíš měl pocit, že začíná vnitřně rezignovat. Nejspíš ho to psychické napětí vyčerpalo natolik, že už neměl sílu vyšilovat a dál se nervovat, beztak naprosto zbytečně. Bože... ničemu a nikomu svým stresem nepomohl a sobě už vůbec ne. Jistě, chápal jsem ho a bylo mi jasné, že se nenervoval schválně jako nějaký masochista, ale i tak, bylo to k ničemu a nejen já, ale taky Min-Ki uvítal Tenieho večerní útlum. Nás dva už tahle situace taky začínala vyčerpávat a to byla teprve středa. Nedokázali jsme si představit, že by to takto mělo jít dál. Spolu s miláčkem jsme už neprobírali, co se asi děje s YangYangem, jen jsme doufali, že Kun dodržel slovo a že se na Tena nevykašlal stejně, jako se na něho nejspíš vykašlal YangYang.

Bože nezatracuj mě... i já jsem už začínal pochybovat o upřímnosti YangYangova přátelství, i já jsem na něho začínal být naštvaný, ale své myšlenky jsem raději neříkal nahlas. Vlastně, pravdou je, že jsem netušil, co si mám o něm myslet a klidný jsem nebyl ani náhodou, ale stále jsem odmítal jakýkoli větší stres a spekulovat o tom klukovi mě už unavovalo stejně jako miláčka a Tenieho. Hlavně jsem si nemínil ani za nic na světě připustit, že by se mohlo něco stát, tahle představa se mi totálně příčila. Přál jsem si, aby Kun doletěl na Tchaiwan, našel tam YangYanga v pohodě a nakopal mu zadek za to, že se ten osel Teniemu a ani nikomu jinému ze svých kamarádů neozval. Zaslouží si nakopat zadek, to je jasné.

Min-Hyun nám večer zavolal, že je totálně happy jak ze školy, tak z kampusu a vůbec z celého Tokia, i když zatím neměl čas, aby prošel město, a já s miláčkem jsme mu jeho štěstí moc přáli. Ah ještě nevolal, ale tohle byla jen jeho věc a já ani Ki jsme mu do toho už neměli potřebu kecat. Možná za jiných okolností bych mu něco ohledně jeho vztahu nevztahu řekl, ale dnes jsem byl až moc unavený, abych šťoural do něčeho, co se mě přímo netýká. Navíc jsem nemínil kazit Minovu pohodu, přál jsem si, aby byl šťastný a beztak, nejspíš už nebylo co řešit. Ti dva se očividně rozešli, a pokud je to netrápí, neviděl jsem žádný důvod, proč bych se tím měl nějakým způsobem zaobírat zrovna já. Bože nezatracuj mě... je to jen a pouze jejich věc... týká se to pouze Min-Hyuna a Ah-Young. Miláček to nejspíš viděl stejně jako já, nebo a to spíš, byl až moc unavený, než aby dokázal řešit podivným způsobem proběhlý rozchod Mina s Ah.

Ve čtvrtek nás čekaly tréninky týkající se moderního a výrazového tance a já jsem moc doufal, že se při tanci uvolní nejen miláček, ale hlavně Tenie. Mě i miláčka pak docela dost překvapilo, když ráno přišel do šatny s kamennou tváří, skoro bez úsměvu nás pozdravil a téměř lhostejně se převlékl. „Ozval se ti Kun?" zeptal se ho opatrně Ki, na což Tenie zavrtěl hlavou, jakože ne. „Neozval se a YangYang taky ne, ale... mně je to už volné." odfrkl si. „Kašlu na YangYanga a je mi volné, jestli Kun letěl do Taipei nebo ne. Je mi všechno volné!" Hodil oblečení jen tak halabala do skřínky a odkráčel do tanečního studia. Já a Ki jsme se na sebe zaraženě podívali, jakože netušíme, co si máme o Tenově aktuálním psychickém rozpoložení myslet, ale hned na to jsme se taky zvedli, protože měl začít trénink. Nebyl čas o čemkoli mluvit a stejně tak nebyla nálada cokoli řešit.

Moc mě potěšilo, že Tenie zvládá trénovat bez problémů, že mu tanec i přes jeho předchozí slova, která řekl Kunovi, dokázal pomoct nějakým způsobem se odreagovat, i když... pravda je taky to, že do tréningu nedával sto procent, ale minimálně sto padesát. Já a Ki jsme se snažili tak akorát a aktuálně nás netrápil YangYang a nulová informovanost, ale čím dál víc nás rozhazovalo Tenieho přepínání, které jako by se s jeho únavou stupňovalo, což by mělo být spíš naopak, ne? Když pak nastala dvouhodinová pauza na oběd, přesvědčili jsme ho, že se má osprchovat a převléct, protože rozhodně musí něco sníst. Naštěstí s tím neměl problém a naší žádosti vyhověl. Už po jídle... naštěstí i Tenie jedl... jsme se šli trochu projít po kampusu a když jsme se vrátili zpět na šatnu, že se převlečeme do tréninkových hadrů, začal zvonit Tenieho mobil.

„Možná ti volá Kun... zvedni to." naléhal Ki, když Tenie jen pokrčil rameny a na mobil se ani nepodíval. „Hmmm... tak jo." přikývl bez nadšení. Bože... já i miláček jsme těžce nechápali. Co se to s Tenem probůh děje? Lhostejně hrábl po mobilu, na což se zarazil a vykuleně se na nás podíval. „To... to volá YangYang." vydechl rozechvěle, aniž by se chystal hovor přijmout. „Volá mi YangYang." zašeptal, jako by tomu nemohl uvěřit, zatím co se Ki už radostně culil a mé srdce taky poskočilo pod radostným pocitem úlevy. „Tak honem... zvedni to, Tenie... honem." znovu naléhal Ki, div samou radostí neposkakoval. „Takže mobil neztratil, když ti právě teď volá." vydechl jsem nejen užasle, ale aktuálně taky dost nasraně. Proboha, proč teda nezavolal dřív? Proč volá až ve čtvrtek dlouho po poledni? Může za to Kunova návštěva? Bože... ten YangYang je vážně idiot!

Současně jsem však měl radost, že se konečně ozval... taky miláček měl radost... jen Tenie zíral na mobil, jako by se bál kamarádův hovor přijmout. Když už se zdálo, že to YangYang vzdá, rozhodl se Tenie jednat. „Yangu?!" kuňkl rozechvěle, na což se v mobilu ozvalo jen ticho. „Yangu, haló." vydechl Tenie o hodně důrazněji a já s Min-Kim jsme se na sebe zaraženě podívali... nic, ticho, které ani jeden z nás nepobíral. „Co to je sakra..." málem vybuchl Tenie, když se konečně ozval něčí tichý hlas. „Hāi Tèníyǎ..." Tohle rozhodně neznělo jako YangYang... byl to ženský hlas a Tenie v okamžiku zmlkl. Já a Ki jsme se na sebe podívali, aniž bychom tušili, co si máme myslet a Tenie na tom nebyl jinak. „Nǐ hǎo." znovu kuňkl, o poznání potišeji.

Já ani Ki jsme neměli tušení, co si ti dva říkají ani kdo přesně volá z YangYangova mobilu, protože mluvili čínsky a já jsem kromě prvních pár slov rozuměl kulové, stejně jako miláček. Teda, nejvíc mluvila ta žena a mluvila pořád hodně potichu a hodně rozechvěle. Oba jsme pak sebou cukli, když Tenie zvýšil hlas. „Bù... zhè... bùshì... zhēn... de!" téměř zakřičel na tu ženu s důrazem na každé jedno slovo, na což prudce ukončil hovor, odhodil mobil na lavku a zůstal civět před sebe, jako by byl v nějakém transu nebo co. „Kdo to byl?" vydechl rozhozeně Ki. „Co říkala?" ptal jsem se nervózně i já. Po tomto velice divném hovoru jsem ani já nemohl zachovat klid, bylo to až moc podivné a Tenieho reakce stejně tak. Bože... jaká žena volala z YangYangova mobilu a co Teniemu řekla?

„To... to byla..." začal koktat Tenie, pořád s tím stejným výrazem. „Kdo?" vydechl Ki. „Pa... paní Liu... ona..." zarazil se a do jeho očí vyhrkly slzy. „Tak co ti řekla?" naléhal miláček. „Prosím, Tenie... co ti řekla?" Rozechvěle civěl na Tenieho a taky já jsem pocítil knedlík v krku, když Tenie zavrtěl hlavou, jako by nám to odmítal říct. „Řekla..." vydechl okamžik na to. „že... že je moc šťastná, že... je moc šťastná za mé a Yangovo usmíření a..." znovu se zarazil. „A?" pobídl jsem ho nejen netrpělivě, ale taky dost rozhozeně. „Ne... já nemůžu..." vydechl, na což si prudkým pohybem zakryl ústa, přesto z něho vyšel tichý vzlyk a slzy jak hrachy se už kutálely po jeho tváři.

Já s miláčkem jsme na něho už jen konsternovaně civěli, na což se Tenie beze slova zvedl a doslova utekl ze šatny. „Co to..." vydechl jsem, jenže v tom okamžiku mě přerušil profesor, který vešel do šatny. „Co tady ještě děláte, vy lenochodi? Okamžitě se převlečte a mazejte trénovat!" zahřměl jako nějaký bůh podsvětí, takže nám nezbývalo nic jiného, než ho poslechnout. Bože zabij profesora... další trénink byl jako peklo samo. Netušili jsme, co se stalo a kam zmizel Tenie... samozřejmě se nevrátil. Hned o krátké pauze jsme zjistili, že si nechal mobil tam, takže nemělo smysl mu volat. Zavolali jsme proto Taeyongovi, jestli je doma a jestli tam náhodou nepřijel Tenie. „Jsem u našich... co se stalo?" panikařil, jakmile jsme mu sdělili, že Tenie zdrhl ze školy.

„Někdo mu volal a on pak utekl." panikařil taky miláček. „Dobře... hned jedu domů a doufám... bože... že tam Tenie bude." oznámil nám, na což ukončil hovor. No a my jsme už zase museli trénovat... kurevský opruz. Až večer, na konci tréninku jsme zjistili, že nám Tae napsal, že Tenieho našel doma, ale je prý zavřený v pokoji, leží na posteli a odmítá s ním mluvit. „Co se to kurva děje?" ptal se nás, jakmile jsem mu zavolal. „Nevím, ale asi se to týká YangYanga." vydechl jsem totálně rozhozený a nejen z posledních událostí, ale taky z faktu, že jsem musel proti své vůli potit tělo v tanečním studiu, zatím co jsem potřeboval dělat něco jiného, stejně jako to potřeboval Ki. Zasraná škola!

„Mám tady Tenieho mobil, tak... asi zkusím zavolat Kunovi a třeba nám řekne něco víc." dodal jsem. „Fajn." odtušil ještě víc než já rozhozený Taeyong. „Zavolej mu... prosím... a pak... přijeď s Min-Kim k nám... potřebuju vás tady... prosím, přijeďte." „Přijedeme." slíbil jsem i za miláčka, na což Ki přikývl, jakože rozhodně. Ulevilo se nám, že je Tenie doma, že se netoulá, čert ví kde, ale zároveň nám oběma bylo těžko u srdce, protože jsme už věděli, že se neděje nic dobrého, jen jsme netušili, co přesně se děje. Kun však měl vypnutý mobil, nedalo se mu dovolat. „Bože..." zanaříkal Min-Ki. „Tohle je šílený den... co budeme dělat?" „Pojedeme k hrdličkám." rozhodl jsem, na což jsem zavolal taxi. Ki se jen tak tak držel, aby ze samého napětí neplakal, a já jsem taky měl co dělat, abych zachoval alespoň zdání klidu. Bože... bylo to fakt těžké a téměř nemožné. Cestou nám pak k našemu překvapení zavolal Kun, respektive Teniemu zavolal, protože volal na jeho mobil.

„Tenie?!" vydechl, na což jsem ho okamžitě vyvedl z omylu. „Co se stalo v Taipei, Kune?" zeptal jsem na rovinu a bez obalu, takže hned poznal, že mu hovor nepřijal Tenie, ale já. Moc jsem doufal, že něco ví, že se na let do Taipei nevykašlal, a že právě proto se neozval celou středu a vlastně i celý čtvrtek. „Proč jsi vůbec nezavolal?" ptal se taky Min-Ki, i on rozhozeně a nervózně. „Nešlo to... omlouvám se." odtušil rozechvěle Kun. „Kluci... je s váma Ten?" „Ten utekl ze školy, jedeme za ním." zamračil jsem se kvůli jeho otázce. Vytáčel mě... proč se nás sakra něco ptá a neodpovídá na to, na co jsem se ho ptal já? „Utekl ze školy?" podivil se Kun. „Proč?" Stručně jsme mu proto oznámili, že Teniemu volala paní Liu z YangYangova mobilu, že Tenieho úplně rozhodila a on pak bez vysvětlení zdrhl. „Sakra..." vydechl Kun. „Říkal jsem jí, ať mu nevolá... sakra."

„O co jde?" bafl jsem na něho. „Sakra... proč mu neměla volat? Co se stalo? Je YangYang v pohodě?" „Kune... prosím... co se..." ozval se taky miláček. „Kluci..." přerušil ho však Kun. „Jeďte za Teniem a prosím, na nic se ho neptejte, jen buďte s ním ano?" požádal nás, na což se mi málem zatemnilo před očima. „Jak si to sakra představuješ?" znovu jsem na něho bafl. „My nic nevíme a ty..." „Já jsem před chvílí přiletěl do Seoulu." i mě přerušil Kun. „Jsem ještě na letišti, ale hned pojedu za váma a všechno vám řeknu... ano? Jeďte za Teniem a počkejte na mě." S tím hovor ukončil a já a miláček jsme zůstali tupě zírat. Ani jeden z nás si právě teď nemínil cokoli domýšlet, bylo lepší o ničem nepřemýšlet a pouze jet za hrdličkama. Naštěstí jsme už byli téměř na místě, když nám Kun zavolal, takže pár okamžiků na to nám už Tae otevíral dveře.

„Kde je Tenie?" popotáhl Ki. „Je zamčený v pokoji a pláče?" „Není zamčený a už nepláče." odpověděl bledý Taeyong. „Ale leží na posteli a... však se běžte podívat." pobídl nás a nemusel to říkat dvakrát. Bleskově jsme svlékli podzimní bundy, zuli boty a odklusali do ložnice hrdliček, kde skutečně byl Tenie rozvalený na posteli v oblečení, ve kterém opustil šatnu... Bože, až teď jsem si uvědomil, že běhal po venku v krátkém rukávu... a vypadal, jako by hodně plakal a přestal teprve před chvílí. Ani se na mě a na Min-Kiho nepodíval...

„Takhle je od chvíle, co jsem přijel domů a našel ho tady." popotáhl Tae, zatím co už Ki slzel a já jsem se taky sotva držel. Celou dobu jsem zvládal stres Min-Kiho i Tena, jenže celý ten týden a poslední hodiny mi daly zabrat natolik, že už to skoro nešlo zvládat. „Můžete mi říct, co se stalo? Mluvili jste s Kunem?" ptal se Tae, zatím co si už Ki sedal k netečnému Tenovi. „Kun přijede sem a všechno nám řekne." špitl jsem. „Jak přijede? Kdy přijede?" nechápal, na což jsem mu popsal náš rozhovor s Kunem, který proběhl v taxi. „Ach... aha..." ještě víc zbledl Tae. „To nevypadá vůbec dobře." „Hmmm... to teda nevypadá." přikývl jsem. Min-Ki mlčky seděl vedle Tena, jemně ho hladil po zádech a já s Taeyongem jsme si šli dát pořádného panáka, protože jsme oba byli na nervy nejen z Tenova chování, ale taky díky strachu, co nám Kun řekne... co se proboha dozvíme?

Netuším, jak dlouhá uplynula doba, když se konečně ukázal Kun. „Přiletěl jsem právě z Taipei a spěchal jsem co nejrychleji sem." vydechl, sotva vešel do bytu. „Kde je Tenie?" „Tenie je v ložnici s Min-Kim." odpověděl Tae. „Ale ty hned mluv... co se sakra stalo?" „Potřebuju panáka." povzdechl si Kun, na což jsem spěchal pro naši rozpitou flašku a Kun se napil přímo z ní. „Ty jo... to je fakt peklo." ulevil si hned, jak se pořádně napil. „Od včerejška jedu na autopilota, jinak bych se asi zbláznil." „Tak už nám řekni, co se stalo?" požádal jsem ho rázně i já. Pořád jsem si nemínil cokoli domýšlet a právě v těchto okamžicích jsem měl pocit, že prasknu napětím díky faktu, že pořád nic nevím, jen to, že se děje něco zlého. Jenže... u všech rohatých... co se sakra děje? Co se stalo?

„Nevím, jak vám to mám říct." kuňkl, na což se ještě jednou napil přímo z flašky. „Když jsem včera večer přiletěl do Taipei, našel jsem tam všechno vzhůru nohama... myslím jako u YangYanga doma." vydechl chvějícím se hlasem. „Totální pohroma a chaos... pan Liu byl opilý a paní Liu... bože... nemám slov." „Proč proboha?" vyhrkl Tae a já jsem se chtěl zeptat na to stejné. „Víte... YangYang..." zarazil se, na což se znovu řádně napil a já s Taeyongem jsme jen bezmocně mlčeli. V tu chvíli jsem netušil, jestli chci něco slyšet a byl jsem moc rád, že Ki a Tenie zůstali v ložnici. Bože zachraň nás... co YangYang? „YangYang... on... nevrátil se domů." dopověděl konečně načatou větu Kun. „Jak jako..." zarazil se taky Tae. „se nevrátil domů?" dokončil jsem otázku za něho. „Jak to myslíš?" „On... bože... on..."

„Neříkej to!" ozval se v tu chvíli Tenieho rozechvělý hlas. „Neříkej to, není to pravda!" Až teď jsme si všimli, že spolu s Min-Kim přišel do předsíně, kde jsme stále zůstávali. „Já... musím jim to říct." odtušil smutně Kun, který se hned na to podíval nejdřív na mě, na Taeho, na Min-Kiho a pak i na Tena. „YangYangovi se v letadle něco stalo a..." pokračoval, jenže Tenie mu už zase skočil do řeči. „Prosím... mlč, neříkej to... není to pravda, tak mlč, Kune!" „Kéž by to nebyla pravda." odtušil pořád stejně smutně Kun. „Kéž by." povzdechl si.

„YangYang umřel." vyhrkl hned na to a nás všechny po jeho oznámení polil ledový pot. Jsem si jistý, že nejen mé srdce vynechalo pár úderů a nejen já jsem měl pocit, že tato informace nedává žádný smysl. „Jak... jako umřel?" popotáhl totálně bledý Min-Ki a Tenie sevřel ruce v pěst. „Říkal jsem ti, ať to neříkáš... není to pravda... YangYang neumřel! Je to lež!" vydechl s téměř nenávistným pohledem, který směřoval na Kuna. „Tenie..." zanaříkal Kun, na což se z flašky nenapil jen on, ale postupně my všichni, jen Tenie ne. V tu chvíli jsem byl jako paralyzovaný, nedokázal jsem pořádně přemýšlet, jen poslouchat a Ki s Taeyongem na tom byli stejně jako já. „Viděl jsem ho a mluvil jsem s doktorem, protože paní Liu se zhroutila, takže jsem musel všechno řešit já a..."

„Sakra, proč pořád lžeš?" znovu ho přerušil Tenie. „YangYang neumřel... už to znovu neříkej... prosím... neříkej to!" s tím se otočil na patě a znovu utekl do ložnice. My ostatní jsme stáli jako sochy a jen jsme tupě čekali, co se ještě dozvíme. Měl jsem pocit, že mám nohy z olova a srdce z rosolu a Ki na tom byl ještě hůř než já, když se ke mně rozechvěle přitulil. Kun nám pak smutně a s velkýma obtížema popsal všechno, co se v Taipei dozvěděl. Aneurysma... Bože! YangYang podle tchajwanského lékaře trpěl mozkovým aneurysma, o kterém nikdo neměl tušení... zřejmě ani on sám... a v poslední době se mu nejspíš zhoršilo.

Při přistávání v Taipei ho podle dodatečného vyšetřování hodně rozbolela hlava, udělalo se mu strašně moc špatně a brzy na to ztratil vědomí. Na letišti ho samozřejmě čekala sanitka... volali z letadla o pomoc... jenže on to nezvládl a během převozu do nemocnice zemřel na rozsáhlé krvácení do mozku... nešlo ho zachránit. YangYang umřel... V tu chvíli jsem netušil, co mám cítit a rozhodně mi naplno nedocházelo, co se vlastně stalo a nebyl jsem v tom sám. Cítil jsem jen prázdno i to sdělení bylo prázdné a postrádalo jakýkoli smysl. YangYang přece nemohl umřít... Bože... YangYang vážně umřel??????