Jong-Hyun

Bylo už kolem jedné v noci, když jsme se rozhodli, že je na čase naši malou sešlost rozpustit a jít spát. Jediným problémem bylo, že jsme až do teď jaksi neřešili kde se my tři... tedy já, Min-Ki a Bang-Chan... uložíme. „Já se dobře vyspím kdekoli." hrdinně se usmíval Chan. „Klidně i na zemi." dodal naprosto klidně, nejspíš aby tím zdůraznil svá slova o klidu, na což Hyun-Jin luskl prsty a hned na to odběhl z obýváku. „Pokud chceš spát na zemi, tak jedině na mé super nafukovací matraci, která zachrání tvá záda, Chane." hlásil vesele, jakmile se vrátil i s nafukovací matrací, kterou bylo třeba nafouknout, pokud by teda měla zachránit Chanova záda.

„Jo... tohle je vážně bezvadná věc." ušklíbl se Felix. „Zajímalo by mě... proč jsi spal ve stanu na obyčejné karimatce, když máš doma tuto úžasnou matraci?" obrátil se na Hyun-Jina. „Protože zůstala doma v Seoulu a zůstala tady proto, že jsem netušil, že ji budu v Austrálii potřebovat." odtušil s protočením očí Hyun-Jin, zatím co Bang-Chan prohlížel kvalitu nabízené matrace a já s miláčkem jsme se zájmem poslouchali ty dva. „Navíc bych ji sebou zbytečně tahal nejen do Sydney, ale později i do buše, protože, ty zlato, máš moc prťavý stan." dodal trpitelsky. „Nevešla by se tam."

„Můj stan má naprosto standartní rozměry, abys věděl!" nafoukl se dotčeně Lix. „Můžou snad výrobci stanů, nebo přímo já, za to, že ty, zlato..." dloubl prstem do svého miláčka. „máš nohy dlouhé jako nějaká žirafa?" znovu do něho dloubl s výrazem, jako by se bránil největší z možných urážek mířené na jeho stan. „Oh, takže podle tebe mám nohy jako nějaká podělaná žirafa?" ušklíbl se Hyun-Jin. „Jo, máš nohy jako nějaká podělaná žirafa." přikývl Felix. „Vlastně jsem rád, že nám hned první noc vlezla do stanu ta rozkošná vačice, protože být s tebou a tvýma žirafíma nohama v tak moc stísněném prostoru o pár dní dýl, asi bych se na konci vůbec nepohnul... byl by to masakr."

„Takže tímto přiznáváš, že tvůj stan je skutečně prťavý, je to tak?" vítězně se ušklíbl Hyun-Jin. „Mé nohy jsou dlouhé tak akorát a vyprošuju si, abys mě přirovnával k jakékoli žirafě, je ti to jasné?" pokračoval už jen vážně, aniž by mu Felix něco odpověděl, na což si ani on neodpustil dloubanec do svého kluka. Felix civěl do jeho očí, Bang-Chan nevzrušeně nafukoval matraci a já s Min-Kim jsme se pobaveně culili. „A za další... já před tebou nebudu mluvit o pavoucích a ty už přede mnou nikdy nemluv o té trapné a agresivní vačici, souhlas?" dodal s mírným úsměvem. „Hmmm... souhlas." pousmál se Lix. „Ty nebudeš mluvit o pavoucích a já nebudu mluvit o vačici."

„K mým nohám a tvému stanu nic neřekneš?" zajímal se už zase dotčený Hyun-Jin. „Trvám na tom, že můj stan má standartní rozměry." uculil se Lix. „ A jo... ok... nebudu tvé nohy přirovnávat k žirafím, ale jen proto, že žirafa není australské zvíře." pokračoval se smíchem... to už kličkoval po obýváku a snažil se, aby ho Hyun-Jin ani pouhým omylem nechytl. Kupodivu se mu dařilo uniknout i navzdory Hyun-Jinově převeliké snaze o jeho dopadení. My dva jsme se pobaveně smáli a Bang-Chan už měl téměř nafouknutou matraci.

Bože, netuším, jak dlouho by se ti dva naháněli po pokoji, kdyby do obýváku nevtrhl nasraný Chang-Bin a nenadával, že ho ta dvě paka nenechají v klidu spát... vlastně nadal i mně a miláčkovi. Ti dva se pak zklidnili a omluvili se Changovi za to, že ho probudili. Já a Ki jsme se přestali smát a taky jsme se omluvili. Bang-Chan dofoukal matraci.

Felix nám pak s úsměvem prozradil, že ve skutečnosti jsou pro něho Hyun-Jinovy nohy sexy stejně, jako je sexy celý on, díky čemuž mu bylo odpuštěno a Hyun-Jin pro změnu uznal, že jeho nohy nejsou vždycky skladné tak, jak by si jeho okolí přálo a že i on má s jejich délkou občas problém. Své malé usmíření naše telata zakončila něžným polibkem. „Jste jako dvě malé děti." uculil se na ně Bang-Chan. „Říká ten, co si tady kdysi hrál na upíra." zasmál se Hyun-Jin. „Přesně tak, kdysi a pouze jednou." odtušil pořád s úsměvem Chan. „Za to vy jste jako děti pořád."

„Díky za kompliment." uculil se Felix. „Nemáš zač." ještě víc se uculil Chan. Chang-Bin, který z nějakého záhadného důvodu nezalezl zpět do své postele, jen civěl a nijak se nevyjadřoval a my dva jsme taky neměli co říct, raději. Felix hned na to civícího Chang-Bina řádně zaúkoloval. Měl najít vhodné pyžamo pro Bang-Chana, nějakou peřinu s polštářem a taky prostěradlo, aby ten kluk nemusel ležet na holé matraci, což Chang splnil na áčko s hvězdičkou, i když si mrmlal pod nosem, že raději neměl vylézat z postele, že tohle prý měl zařídit Lix a jemu dát svátek. O nás dva se postarali Felix s Hyun-Jinem, takže brzy na to byla ustlaná nejen matrace pro Chana, ale i naše stará dobrá pohovka a my oba jsme dostali půjčená pyžama.

Chang znovu zmizel ve svém pokoji a Felix s Hyun-Jinem nám popřáli dobrou noc s tím, že si ještě dají rychlou sprchu, ale pak už prý bude koupelna volná. Po nich šel do koupelny Chan a nakonec my dva. Bylo něco málo po půl druhé, když jsme s miláčkem zaujali místo pod peřinou a Ki se ke mně přitulil, aniž by se ubránil jisté nostalgii. Ani já jsem nezapomněl, že na této pohovce spával dost často spolu s Min-Hyunem, když jsem v tomto bytě žil já... ať už s Min-Hyukem a Taeyongem nebo později s oběma hrdličkama. Byly to tenkrát dobré časy, přesto bych je ani za nic na světě nevyměnil za současnost a miláček to samozřejmě viděl stejně jako já.

Jsme přece pár, milujeme se a to je milionkrát víc, než jsme měli tenkrát... kdo by to chtěl měnit, že? Shodli jsme se však na tom, že by bylo moc fajn, kdyby s náma mohl jít na zahajovací party Min-Hyun, který tady dnes bohužel chyběl. Jenže ani jeden z nás dvou netušil, kdy se vlastně míní vrátit do Seoulu a jak to s ním bude dál. Nemělo však valný smysl namísto spánku řešit našeho kamaráda, což jsem taky miláčkovi řekl. Beztak je všechno pouze na Minovi a on nám určitě dá brzy vědět, co má v plánu, to je jasné.

Bang-Chan nám už dávno popřál dobrou noc a usnul jako nemluvňátko a to i přesto, že jsme ještě nezhasli světlo. Poklidně se ze spánku usmíval, jako by nám i tím úsměvem chtěl dokázat, že je pravda co před tím říkal... on se skutečně vyspí kdekoli a rozhodně se vyspí dobře.

Naše stará pohovka, patřící teď současným obyvatelům bytu, nebyla vždycky úplně pohodlná... ne tak jako postel... ale my jsme neměli žádný důvod ke stížnostem, zvlášť když jsme mohli ležet spolu a vzájemně se k sobě tulit, samozřejmě už po tmě. Bože zachraň mě... přestože jsem nevypil nějak moc alkoholu, cítil jsem únavu a šlo na mě spaní, jenže Ki ne a ne zavřít kukadla a pusu, takže jsme sice nadále neprobírali minulost a Min-Hyuna, ale za to jsme znovu probrali jak naši radost z nalezení kočičky Dori, tak Hanovu zamilovanost do Min-Ha, včetně Min-Kiho radosti z faktu, že ten kluk zůstal na noc u Min-Ha v bytě. Jo, musel jsem souhlasit, že by bylo moc fajn, kdyby Min-Ho poznal Hanovo skutečné já a zamiloval se do něho. I já jsem to Hanovi moc přál, tak snad se zadaří.

Políbili jsme se, popřáli jsme si dobrou noc a já jsem s úlevou zavřel oči. „Hyunie?!" vydechl však okamžik na to můj aktuálně neúnavný miláček. „Hmmm?!" ospale jsem zamručel. „Já jsem na to úplně zapomněl, protože jsem pořád řešil Hana a tak, ale teď na to musím znovu myslet." povzdechl si. „Vůbec nevím, o čem teď mluvíš, lásko." zaúpěl jsem... samozřejmě co nejpotišeji, aby mohl Bang-Chan nerušeně spát (závist)... na což se Ki rozpačitě zahihňal. „Promiň, miláčku... jde o YangYanga, víš?" odpověděl už bez hihňání, zatím co se na mě mírně zavrtěl. „Co je s ním?" téměř jsem znovu zaúpěl. „Právě že nevím." znovu si povzdechl. „Ty sis dnes ničeho nevšiml?"

„Řekni mi raději, čeho jsem si měl všimnout, protože já jsem si rozhodně ničeho nevšiml." požádal jsem ho odevzdaně s vědomím, že když tohle neprobereme, Min-Ki zřejmě nikdy neusne, na což mi miláček povyprávěl, jak Tenie během party řešil YangYangovu bolest hlavy a taky, že si on sám prý všiml, že je náš nový kamarád nezdravě bledý. Musel jsem přiznat, že já jsem si vážně ničeho nevšiml, tohle mi uniklo. „Tvrdil, že to nic není, že ho hlava rozbolela z vydýchaného vzduchu a taky z hluku, ale že už je to v pohodě, prý se už zase cítí dobře..." ještě jednou si povzdechl. „a já jsem mu to uvěřil stejně jako Tenie... myslím, že mu Tenie uvěřil... a tak jsem na to přestal myslet, jenže..."

„Jenže teď už mu nevěříš, je to tak?" doplnil jsem ho duchaplně. „Hmmm..." souhlasil nervózně. „Přijde mi totiž divné, že by ho ta bolest mohla přejít tak rychle a ještě jen tak, sama od sebe. Nešel totiž nikam na vzduch, ani na okamžik neopustil obývák, takže byl pořád v tom hluku." Zvedl hlavu, aby na mě i ve tmě mohl vidět. „Tobě to celé nepřijde nějaké divné, miláčku?" vyptával se, zatím co se snažil dívat do mých očí. „Třeba si vzal nějaký prášek od bolesti, jen vám dvěma to neřekl?!" nadhodil jsem jednu z možností. „Hmmm, třeba." přikývl nepřesvědčeně. „Ale... kde by ho vzal?" potvrdil svou pochybnost hned na to. „Ty si myslíš, že YangYang z nějakého důvodu simuloval?" nadhodil jsem v podobě otázky jednu z dalších možností, pokud ta první nebyla správná.

„Jakože tu bolest hlavy předstíral?" podivil se miláček. „Ne, jsem si jistý, že mu doopravdy nebylo dobře." zahodil okamžitě mnou navrhovanou možnost. „Spíš jde o to, že už nevěřím, že ho ta bolest skutečně přešla tak rychle jak mně a Teniemu tvrdil... i když..." na vteřinu se zamyslel. „V době, kdy kluci odcházeli hledat Dori, nezdálo se mi, že by nebyl v pořádku a že by ho ještě cokoli bolelo... tak já nevím." pokrčil nejistě rameny. „Já však vím, že tohle teď řešíš naprosto zbytečně, Ki." upozornil jsem ho zcela vážně a nekompromisně. Podle mě tyhle spekulace neměly žádný smysl, ještě k tomu na úkor našeho spánku. „Přestaň řešit YangYanga a pojď už prosím tě spát." požádal jsem ho pro jistotu o poznání mileji.

„Pokud se o YangYanga bojíš, můžeme zajet k hrdličkám a ty se ho na tohle všechno znovu zeptej... ať ti řekne, jak to s tou jeho bolestí hlavy bylo doopravdy... souhlasíš, lásko?" dodal jsem, jen aby se uklidnil. „Chtěl jsem ti navrhnout, že bychom mohli za klukama zajet, takže souhlasím." přikývl, než něžně políbil mé rty. „Teď už tě nechám spát... tak dobrou noc a sladké sny, miláčku." vydechl omluvným tónem. „Moc tě miluju." dodal láskyplně, na což se znovu uvelebil na mém hrudníku a skutečně mě nechal zavřít oči a spát. Samozřejmě až potom, co jsem mu stejně láskyplně popřál dobou noc a sladké sny, aniž bych zapomněl vyjádřit své hluboké a upřímné city k němu.

Usínal jsem pak s vědomím, že Min-Ki je nejen úžasné zlatíčko, ale jako vždy i přehnaně starostlivé telátko, které občas neví, kdy má zavřít tlamičku... prostě můj milovaný miláček. Kupodivu jsem spal celou noc mega tvrdě, až na to, že jsem se ráno probudil dost brzy... teda, na můj vkus brzy. Zřejmě to bylo tím, že já... na rozdíl od Min-Kiho... nejsem na tuto pohovku zvyklý, ale naštěstí jsem se i tak cítil vyspaný. Miláček pořád ještě spal, a protože se ke mně zrovna netulil, rozhodl jsem se, že nemá smysl dál se povalovat. Beztak bych už znovu neusnul.

Něžně jsem políbil své zlatíčko na mírně pootevřené rty, na což se roztomile zavrtěl a otočil se ke mně zády. Já jsem se uculil, líp jsem ho přikryl a hned na to jsem se úspěšně vykulil z pohovky. Následně jsem zjistil, že po Bang-Chanovi a jeho matraci není v obýváku vidu ani slechu. Překvapilo mě, že ten kluk vstal dřív než já a že dokonce stihl uklidit matraci, ale nějak víc jsem to neřešil. No tak je ranní ptáče... mega tiché ranní ptáče... nebylo co řešit. Když jsem pak už převlečený mířil na záchod, zjistil jsem, že se z kuchyně ozývají tiché hlasy. Jeden bezesporu patřil Felixovi a ten druhý zřejmě Bang-Chanovi.

Už s umytýma rukama jsem se rozhodl, že se přidám k nim, navíc by mi bodlo kafe. „Škoda, že jsem nevěděl, že jsi taky v Sydney." říkal zrovna Lix. „Mohli jsme se tam někde sejít... byla by sranda." „Myslím, že sis tam i tak užil srandy víc než dost, ne?" pousmál se Chan... jo, byl to opravdu on. Oba kluci seděli u stolu s hrnky kávy nebo čaje, blíž jsem jejich nápoje nezkoumal. „Jo, s Hyun-Jinem tam byl kotel srandy." uculil se Felix. „Jééé, dobré ráno, Hyune." uculil se jako pihovaté sluníčko pro změnu na mě, hned jak si všiml, že stojím ve dveřích. „Dáš si kafe?" zeptal se a já jsem samozřejmě jeho nabídku s radostí přijal.

„Takže, vy jste oba kluci ze Sydney, jo?" nadhodil jsem, když jsem už popíjel kafe, které mi Lix velice ochotně připravil. Vzpomněl jsem si totiž nejen na Felixovu hlášku ze včerejška, ale taky jsem si to spojil s tím, co říkal dnes Chanovi a docela dost mě to zajímalo. „Jo, jsme." uculil se pyšně Lix. „Až na to, že Felix se narodil v Sydney a později se přestěhoval do Seoulu a já jsem se narodil v Seoulu a později jsem se přestěhoval do Sydney." upřesnil s úsměvem Bang-Chan. „Vážně?" uculil jsem se i já. „Proto máš korejské jméno a Felix ne?" „Já mám taky korejské jméno, ale mám raději, když mi lidi říkají Felix." odpověděl namísto Chana Lix. „A já mám zase anglické jméno." doplnil mé informace s pořád tím stejným úsměvem Chan. „Jsem Bang Christopher, ale říkej mi prosím pouze Bang-Chan nebo Chan."

„Počkej... takže Bang je tvé příjmení?" podivil jsem se. „A to Chan... to je z japonštiny?" zasmál jsem se mega moc pobaveně, jakmile jsem si spojil mužně vypadajícího Chana s tím, co tato přípona v japonštině znamená. Většinou se totiž používá pro děti a zvířátka, prostě pro kawaii stvoření, i když jo, samozřejmě nejen pro ně, ale taky pro blízké lidi nebo ty, které někdo zná už od dětství. „Vidím, že se dobře bavíš." nenechal se vyvést z klidu Chan. „Možná je to z japonštiny, možná ne." uculil se. „Necháme to jako takovou malou záhadu, ok?" mrkl na mě. „A teď už se s váma musím rozloučit." oznámil nám oběma.

„Jde si po ránu zaběhat." informoval mě pohotově Felix. „Přesně tak." přikývl Chan. „Běhám každý den... je to takový můj rituál." „Jo... bez běhání by si totiž pořádně neužil den... musí se hned po ránu řádně zpotit." hihňal se Felix. „Just enjoy... to je mé moto." souhlasil s úsměvem Chan. „Bez ranního běhu by to skutečně nebylo ono a bez odpolední posilovny stejně tak." „Tak to chápu." přikývl jsem opravdu chápavě, i když mně ranní běhání nic neříkalo a odpolední posilovna byla dávnou minulostí... taková lenost, bože.

„Užij si běhání, posilovnu a hlavně celý den." dodal jsem zcela upřímně. „Just enjoy." mrkl na něho Felix, na což se Bang-Chan nejen zářivě uculil, ale taky se s náma doopravdy rozloučil s tím, že máme vyřídit jeho pozdravy ostatním... Min-Kimu, Hyun-Jinovi a Chang-Binovi, kteří ještě spali a taky Hanovi, který pro zatím zůstával u Min-Ha. „Jaké je tvé korejské jméno?" zeptal jsem se se zájmem, když už Bang-Chan odešel. „Nevzpomínám si, že bys mi ho někdy říkal." „Taky si nevzpomínám." pousmál se. „Mé jméno je Yong-Bok, ale tak mi říkají jen ségry s mámou, když jsou naštvané a chtějí mě vytočit, takže my zůstaneme u oslovení Felix, jo?" dodal už vážněji.

„Já mám asi nejraději oslovení Sunshine." ozval se rozespalým hlasem Hyun-Jin, který zrovna napochodoval do kuchyně. „Viď, Sunshine?!" mrkl na Felixe, který se v tu chvíli rozzářil jako opravdové sluníčko, čímž znovu dokázal, že si tohle oslovení plným právem zaslouží, i když „zlato", jak mu Hyun-Jin v poslední době říká dost často, si zaslouží taky. „Dobré ráno, Jinie." vydechl láskyplně Felix, na což se ještě stále probírajícímu se Hyun-Jinovi pověsil na krk, aby ho mohl nejen obejmout, ale taky ještě víc láskyplně políbit, což se usmívajícímu se Hyun-Jinovi očividně mega moc líbilo. Samozřejmě políbil Felixe nazpět a nezůstalo jen u jednoho polibku... sweet.

Min-Ki

Netuším, kolik bylo hodin, když jsem se probudil. Nejdřív jsem zaznamenal, že u mě na pohovce sedí Hyunie a krásně se usmívá... samozřejmě mě moc sladce políbil, jakmile si všiml, že jsem otevřel oči... a hned na to jsem zjistil, že Bang-Chan už odešel, že mě pozdravuje a že se Felix líbá s Hyun-Jinem v kuchyni. „Vyspal ses dobře, miláčku?" ujišťoval jsem se, jakmile mi došlo, že je Hyunie o hodně dýl vzhůru než já. „Proč jsi vlastně vstával tak brzy a mě tady nechal samotného?" zakončil jsem své ujišťování mírnou a zcela nevinnou výčitkou.

„Vyspal jsem se dobře." pousmál se. „Ty jsi spal jako zabitý, Ki, takže jsi ani nevěděl, že jsi tady sám." dodal s ještě větším úsměvem. „Přišel jsem za tebou včas, nemyslíš?" „Hmmm... to je pravda, přišel jsi včas." připustil jsem s úsměvem. „Miluju tě, Hyunie." dodal jsem rozněžněle, na což jsem si miláčka přitáhl k sobě, protože i já jsem se s ním chtěl líbat a on to k mé nemalé radosti viděl stejně. No a co, že jsme neměli umyté zuby?! Líbali jsme se mega moc krásně a mega moc dlouho... bylo to úžasné.

Kolem půl jedenácté jsme byli všichni dávno po jídle, ale taky byl řádně uklizený obývací pokoj, takže nezbyly žádné stopy po včerejší party. Samozřejmě jsme my dva klukům s úklidem pomáhali, dokonce i Chang-Bin se zapojil. Bang-Chan prý svou matraci uklidil hned, jak vstal a já s Hyuniem jsme složili pohovku a taky jsme svlékli povlečení z naší společné peřiny a polštáře. Bylo moc fajn, že jsme tam zůstali na noc a já jsem si rád připomněl staré dobré časy, i když tahle přespávačka přece jen byla jiná a rozhodně ne horší. Vlastně to byla super party a super přespávačka. Nějak moc jsme nespěchali, cítili jsme se v bytě u telat moc dobře, ale i tak jsme se kolem jedenácti rozhodli, že je na čase se rozloučit.

Už jsme se chystali, že se skutečně rozloučíme, když jsme všichni zaslechli klapnutí dveří od bytu a nějaký okamžik na to se v obýváku objevil zasněně se culící Han. „Kluci... já ho asi miluju." vydechl namísto pozdravu, než se s totálně zasněným výrazem složil na pohovku. „Já ho vážně miluju." „Vážně?" uculil se Chang. „Vážně?" zajímali jsme se zcela upřímně i my ostatní. „Vážně!" nepřestával se culit Han. „Min-Ho... on... on je prostě úžasný a ty jeho kočičky jsou strašně moc roztomilé." „Počkej..." ušklíbl se Chang. „Miluješ toho kluka nebo jeho kočky?" „Hahaha..." ušklíbl se taky Han. „Samozřejmě miluju Minieho!" pokračoval už zase s mega moc zamilovaným výrazem. „Jenže Dori, Soonie a Doongie patří k němu, jako by to byly jeho děti, takže vlastně miluju i je."

„Prý že děti... ty jsi vážně pako, Hane." smál se mu Chang-Bin, z čehož si zaláskovaný Han nedělal těžkou hlavu, už zase se zamilovaně usmíval. „Počkej..." vydechl Felix. „Stalo se snad něco mezi tebou a Min-Ho?" „Jo... pokročili jste někam dál, že se tváříš tak moc happy?" vyptával se taky Hyun-Jin... stejné otázky napadly nejen mě, ale taky Hyunieho, ale kluci nás předběhli, což samozřejmě ničemu nevadilo. „No..." povzdechl si po jejich otázkách Han. „Nestalo se nic zásadního, ale i tak to bylo u něho doma moc fajn." „Tak už povídej!" pobídl jsem ho mírně netrpělivě. „Co jste tam spolu dělali a jak se ti vlastně podařilo najít Dori?"

„Ty jsi nějaký zvědavý." smál se mi Hyun-Jin, ale Felix ho hned zklidnil oznámením, že ho to taky zajímá, takže se jeho miláček přestal posmívat mé zvědavosti, Hyunie s Changem ani s posmíváním nezačali a očividně k prasknutí plný Han nám ochotně povykládal, jak se všechno seběhlo. Min-Ho se prý vší silou snažil zachovat klid, jak mu poradil Bang-Chan, ale moc se mu to nedařilo a už cestou domů byl víc a víc na nervy. „Pořád jsem se před ním moc styděl..." povzdechl si Han. „jenže když jsem viděl, že začíná znovu vyšilovat, mé trapné rozpaky musely jít stranou. Snažil jsem se ho nějak uklidnit, i když to bylo vážně těžké." vyprávěl, zatím co jsme my všichni se zaujetím poslouchali. Hned jak přijeli do Min-Hova bytu, zkontrolovali obě kočičky, které naštěstí byly v naprostém pořádku, a nic jim nechybělo.

Okamžiky, než se vydali hledat Dori, byly podle Hana mega moc rozpačité, ani jeden z nich prý netušil, co říkat, tak po většinu času mlčeli a jen se mazlili se Soonie a Doongie. „Až později v noci jsme vyšli ven, abychom mohli začít s hledáním té malé tulačky." pokračoval s mírným úsměvem. „Chodili jsme nejdřív kolem domu, až potom jsme se chtěli vydat někam dál." uculil se. „Minie se už naštěstí docela uklidnil... prý mou zásluhou..." zahihňal se. „ale i tak jsme netušili, kde pořádně hledat a já jsem se moc bál, že Dori nenajdeme... kvůli němu jsem se bál." dodal s povzdechem. „Jak jste ji teda našli?" vydechl Felix.

„Já jsem ji našel!" vyhrkl pyšně Han. „Teda... asi to byla jen náhoda, ale měl jsem pocit, že jsem zaslechl tiché zamňoukání a pak, když jsem tím směrem posvítil mobilem, zjistili jsme, že je Dori zalezená v nějaké díře, jenže byla špatně vidět a pak vůbec nereagovala na Min-Hovo volání... byla úplně potichu, takže jsme si oba začínali myslet, že tam vůbec není, že se mi jen něco zdálo, ale mě pak napadlo, že by Minie mohl přinést masovou kapsičku a tak ji vylákat ven a ono to fungovalo." sypal ze sebe téměř na jeden nádech. „Dori tam skutečně byla a taky vylezla, protože měla chudinka velký hlad po celém dni bez granulek a jakéhokoli jiného jídla a Minie ji hned chytl." „Máš uši jak netopýr." uculil se Chang. „To je dobře." „Co bylo dál?" zajímal se Felix. „Myslím mezi tebou a Min-Ho." upřesnil.

„No..." poškrabal se na zátylku Han. „Nejdřív vůbec nic." pokrčil rameny. „Teda..." pousmál se. „Společně jsme okoupali Dori a bylo to moc fajn. Já jsem se potom s Dori mazlil a Minie řekl, že zavolá Felixovi z mého mobilu, což taky udělal. No a.... potom jsme šli spát. On šel do své ložnice a já jsem spal na pohovce v obýváku." „To je všechno?" nechápal Hyun-Jin. „Neee!" vyhrkl už zase rozpačitě se červenající Han. „Ráno mi Minie nachystal super snídani a... prostě jsme si povídali a taky jsme se mazlili s kočičkama... a já jsem se začal víc a víc uvolňovat, takže jsem se smál a strašně moc jsem mluvil, protože jsem se s ním cítil víc než jen dobře a taky jsem si všiml, že se na mě Minie občas dívá, ale tak jinak dívá... nevím, jak to popsat." mlel mírně zmateně.

„Myslíš, jako že se na tebe díval zamilovaně?" pousmál se Hyunie. „Nevím... možná." uculil se rozjařeně Han. „Nebo ne přímo zamilovaně, ale... nevím, možná..." zajíkl se. „Možná je to na dobré cestě, je to tak?" doplnil ho vesele Felix. „Ach... kéž by." zasnil se Han. „Tohle ráno a dopoledne bylo moc super a já jsem byl vážně šťastný, že jsem s ním a že si s ním můžu povídat víc, než jsem si s ním povídal kdykoli před tím, i když na oběd jsem tam už raději nezůstal, to by bylo trapné a..." znovu se zajíkl. „Vím, že ho miluju... určitě ho miluju a kdyby... kdyby on taky..." složil svou rudou tvář do dlaní. „Asi bych umřel štěstím, kdyby se do mě zamiloval taky." zahuhňal se stále skrytou tváří.

„Co myslíte, kluci?" ušklíbl se Chang. „Dáme sázku, jestli se Min-Ho do Hana zamiluje a jak dlouho mu asi bude trvat, než mu to přizná, pokud se skutečně zamiluje?" „Opovažte se sázet, vy paka!" vyhrkl ještě víc rudý Han, a to dřív, než stihl Changovi kdokoli z nás odpovědět. „Jestli se vsadíte, zabiju tě!" pohrozil nejvíc Changovi. Já, Hyunie, Felix a Hyun-Jin jsme se k Chang-Binovu zklamání a Hanově radosti shodli na tom, že žádné sázky na Hanovo nebo Min-Hovo konto nejsou vhodné, na což Chang sklapl úplně, když mu Hyun-Jin s Felixem rázně připomněli, že to on na celé čáře prohrál sázku ohledně nich dvou a že by za to měl konečně pykat, což se sice týkalo i Hana, ale jemu ti dva nejspíš nemínili vyhrožovat, když je aktuálně zaláskovaný a dost mimo, hihi.

„Říkal jsi, že miluješ Min-Hovy kočičky a že jsou roztomilé." uculil jsem se na Hana. „Jak vlastně vypadají?" Řekl jsem to nejen proto, aby se Han trochu uvolnil, ale taky proto, že mě Min-Hovy kočičky zajímaly. Bože... samozřejmě, že jsem měl radost z možné Min-Hovy zamilovanosti, ale protože to nebylo až tak jisté, nechtěl jsem raději něco říkat nahlas. „Jsou moc roztomilé!" vyhrkl Han, na což hrábl po mobilu, který měl v kapse. „Mám jen dvě fotky." něžně se pousmál, zatím co zřejmě najížděl do galerie. „Tohle je Dori..."

... ukázal display s kočičkou tak, abychom ji všichni dobře viděli. „Vyfotil jsem ji už umytou a řádně vysušenou, i když... raději jsem ji nechal ještě zabalenou v dekách, aby neprochladla... jen tak, pro jistotu." vysvětloval. „Je moc cute." culil jsem se nad čiči současně s Felixem. „Má úplně vyděšená kukadla." povzdechl si Hyunie. „Hmmm..." přikývl Han. „Dori byla moc vyděšená, taky proto jsem se s ní tak moc mazlil, aby se uklidnila." „Ale dnes se už cítila dobře, nebo ne?" zajímal se Felix. „Dnes už byla ve svém živlu." ještě víc se uculil Han. „Vyfotil jsem si pak všechny tři kočičky spolu." posunul fotky o jednu dál...

„Dori už znáte..." usmíval se, zatím co my ostatní jsme si prohlíželi tři tulící se a hodně roztomilé čičinky. „Ta vepředu a víc bílá je Doongie a ta víc rezavá je Soonie." zasvěcoval nás do jmen Min-Hových roztomilých kočiček. „Jsou to Minieho poklady a on je zase můj poklad, ale jeho jsem si nevyfotil, protože... co kdyby si všiml, že ho fotím... to by bylo víc trapné, než kdybych u něho zůstal na oběd." dodal zamilovaným tónem s ještě víc zamilovaným výrazem, i když současně taky mírně zklamaně, nejspíš díky absenci fotky jeho crushe.

„Wow, ty ses teda rozjel, Hane." hvízdl užasle Chang. „To je s tebou mega moc vážné, když o tom takto mluvíš a ještě to přiznáš bez mučení... prý poklad, nestačím žasnout." „No... já..." znovu zrudl Han, ale už nic dalšího neřekl, protože mu pípla příchozí zpráva. „To... to je Minie... píše mi Minie..." koktal, zatím co už vykuleně zíral do svého mobilu.

„On... on si uložil mé číslo?" nepřestával být vykulený. „Píše ti Min-Ho?" uculil se Felix. „Honem... co ti píše?" vyzvídal jsem mega moc zvědavě, zatím co jsem se musel vší silou držet, abych mu ze samé zvědavosti nenakoukl do mobilu, což by bylo hodně neslušné. „Píše, že..." koktal s rozpačitě rozjařeným úsměvem Han. „že... že mi znovu moc děkuje a že... jestli bych..." „Ukaž!" pokroutil nad ním očima Hyun-Jin... očividně už neměl trpělivost čekat, až se Han pořádně vymáčkne, zvlášť když se po „ jestli bych" totálně zasekl... na což Hanovi sebral mobil z rukou.

„Píše, že Hanovi znovu moc děkuje nejen za jeho podporu a úžasnou pomoc s hledáním Dori, ale taky za jeho milou společnost a jestli by se prý někdy nechtěl stavit za kočičkama... že si ho prý oblíbily, což je hodně nezvyklé... vlastně se to ještě nikdy nestalo, protože ty kočky ani trochu nemají rády cizí lidi a taky se jich bojí, ale Han je očividná výjimka, takže Min-Ho je moc potěšený a bude rád, když se tam Han znovu ukáže." shrnul okamžik na to Min-Hovu sms s pobaveným úsměvem. „Jinými slovy, Min-Ho si ho oblíbil a teď to svádí na kočky." zasmál se Chang-Bin. „To je pabo." „My... myslíš?" téměř se po Changových slovech roztekl Han. „Jo, je pabo." přikývl vážně Chang, čemuž jsme se všichni zasmáli, pouze Han se červenal.

„Napiš mu, že se k němu stavíš moc rád... teda, pokud to tak cítíš... a později... myslím časem... poznáš, jestli je pravda, že si tě oblíbily pouze kočičky." poradil mu s úsměvem Hyunie, na což Han nesměle přikývl a já, Felix, Hyun-Jin i Chang jsme s jeho radou souhlasili. „Tak jo... tak já mu napíšu, že... že se stavím moc rád... bože... Minieho kočičky si mě oblíbily? Já umřu, jestli si mě oblíbil i on. Je to stejné, jako by se do mě zamiloval? Já se bojím... mám tam vážně jít? Jo... stavím se k němu, třeba hned dnes... ne až zítra... nebo pozítří... za týden? Já umřu!" mlel jak splašený, na což se raději omluvil, že potřebuje umírat o samotě ve svém pokoji a to taky hned udělal, zdrhl do svého pokoje.

„Zamilované pako." uculil se Chang. „Hmmm..." uculil jsem se i já a kluci včetně miláčka se culili taky. Moc jsem doufal, že si Hana neoblíbily pouze kočičky a že Min-Ho... snad... jen nechce naplno přiznat své vlastní sympatie k Hanovi, pokud v tom ještě... taky snad a pokud možno zatím... není něco víc. „Tak my taky půjdeme, ne?" pousmál se pak Hyunie na mě a já jsem souhlasil. Bylo na čase jít, zvlášť když jsme měli v plánu stavit se za „hrdličkama" a YangYangem. S Felixem a spol jsme se tedy rozloučili a já jsem nezapomněl připomenout, že rozhodně chci a potřebuji vědět, jak to s Hanem a Min-Ho bude dál, na což mě Lix s úsměvem ujistil, že mi rozhodně všechno poreferuje, nemusím se prý bát, že mi cokoli ohledně těch dvou unikne... ufff.

Hyunie se k mé zvědavosti raději nevyjadřoval... beztak by i on rád věděl, jak to s Hanem a jeho city k Min-Hovi dopadne... já už jsem taky nic neříkal a zatím co jsme ruku v ruce mířili na metro, zavolal jsem jen tak pro jistou Teniemu, abych zjistil, jestli budou doma, až se k nim s Hyuniem budeme chtít stavit. „Pojeďte rovnou k nám a dáte si s náma oběd, jasné?" rozhodl nekompromisně Tenie, jakmile zjistil, že právě odcházíme od Felixe a kluků. „Do hodiny ať jste tady!" „Ok." uculil jsem se a miláček se usmál taky. Nabídka oběda byla víc než jen lákavá, zvlášť když vařil Tenie... určitě vařil on, kdo jiný, že? ... navíc nám náš krásný a moc milý kamarád nedal prostor na odmítnutí, takže směr mé a Hyunieho cesty byl zcela jasný... Dongdaemun-gu.

Jong-Hyun

„Vážně se Dori našla?" jásal YangYang. „To je super!" radoval se taky Tenie. Byli jsme už po obědě, takže jsme se mohli všichni rozvalit v obýváku a konečně si pořádně popovídat a bylo zcela přirozené, že došlo i na tuto informaci. Před tím... myšleno při jídle... to nešlo, protože Tenie nemá rád, když se mluví s plnou pusou, což sice občas on sám nedodržuje, ale v pohodě, všichni jsme jeho přání respektovali. Teď jsme seděli různě po obývacím pokoji... já samozřejmě vedle Min-Kiho, Tenie vedle Taeho a YangYang byl tak nějak mezi náma. „Dori se našla a jo, je to moc super!" usmíval se Ki, který občas střelil rádoby nenápadným pohledem po YangYangovi.

Od chvíle, co jsme přišli k hrdličkám do bytu, snažil se na něm poznat, jestli je v pořádku, ale očividně se necítil na to, aby se ho přímo zeptal a to i přesto, že ještě před spaním se mnou jeho zdravotní stav tak moc urgentně řešil... telátko. Mně YangYang přišel v naprosté pohodě, vůbec nevypadal nějak nemocně... naštěstí. Neměl jsem pocit, že by byl důvod nějak vyšilovat kvůli jeho včerejší bolesti hlavy a je fuk, jestli ho to přešlo rychle nebo pomalu a jestli o tom kecal nebo ne. Dnes měl zdravou barvu, navíc se uvolněně usmíval a zdálo se, že ho vůbec nic nebolí, což mi jako jediné přišlo podstatné a důležité.

Současně mě těšil fakt, že ti tři spolu hezky vycházejí, hlavně pak, že Taeyong, který přes týden trávil s YangYangem nejvíc času, nemá s jeho přítomností v bytě žádný problém. Dokonce jsem měl pocit, že se ti dva docela dost skamarádili, protože i ta růžová barva Taeho vlasů prý byl YangYangův nápad. Bohu díky, že Tenie na ty dva nežárlil a že začal YangYangovi znovu věřit... snad oprávněně. Ale ne... Bože zachraň nás všechny... ani jeden z nich by snad Teniemu znovu neublížil, oba se už dostatečně poučili, to je jasné.

„Bylo mi Dori moc líto a Min-Ha vlastně taky." povzdechl si YangYang, jakmile jsme klukům povyprávěli všechno, co nám ohledně Dori sdělil Han. „Mám radost, že se jí nic nestalo, že je doma v bezpečí a že už může Min-Ho klidně spát." dodal s upřímností v hlase. „Já sice nemám žádnou kočičku..." pousmál se chápavě Tenie, na což se významně podíval na Taeyonga, jako by mu tím pohledem chtěl říct, že nějakou čiči chce vlastnit, pokud možno co nejdřív když už ne hned a Tae se pouze uculil. „ale dokážu si představit, jak se Min-Ho musel cítit." dokončil důležitě své sdělení Tenie. Já a Ki jsme přizvukovali, že i my tušíme, jak se Min-Ho cítil, když neměl své chlupaté zlatíčko doma.

„Já kočičku mám." pousmál se YangYang. „Teda... dvě kočičky a vlastně to jsou kocourci." „Vážně?" vydechl se zaujetím Tenie. „Proč jsi mi až do teď neřekl, že máš kočičky... teda kocourky?!" nechápal hned na to. „No..." pokroutil se mírně rozpačitě YangYang. Min-Ki čekal se stejným zaujetím jako Tenie, co z toho kluka ještě vypadne a já jsem se pobaveně usmíval spolu s Taeyongem. Teda, ne že by mě pobavilo zjištění, že ten kluk vlastní dva kocourky... taky bych chtěl mít nějakou tu čiči... ale nejvíc mě bavily jeho zbytečné rozpaky. „Jde o to, že..." soukal ze sebe mega moc vtipně. „že si ze mě všichni dělají legraci, že jsem prý něco jako kočičí táta, že jsou Louis a Leon... tak se ti kocourci jmenují... že jsou něco jako mé děti a já je mám skutečně moc rád... no a, další důvod, proč jsem o nich zatím nemluvil, jsou mé výčitky svědomí."

„Výčitky svědomí?" nechápal Ki. „Hmmm..." přikývl YangYang. „Víte..." nervózně se pokroutil. „Vždycky jsem byl na své kocourky hodně fixovaný... vlastně, všichni mají naprostou pravdu, když říkají, že jsem něco jako jejich táta..." pousmál se. „až na to, že... když jsem letěl do San-Mingu, nechal jsem je na starost mámě s tím, že se co nejdřív vrátím domů, jenže... nejdřív jsem se zasekl v Číně... však víte, Kun nespěchal do Seoulu a já jsem mu nechtěl říct pravdu, proto jsem musel čekat... no a teď jsem se zasekl v Seoulu, ale ne..." zarazil Tenieho, který očividně mínil něco namítnout.

„Zůstal jsem tady, protože jsem chtěl... kvůli tobě, ale nejvíc kvůli sobě, Tenie!" ujišťoval ho naléhavě. „Mámě jsem samozřejmě volal a je s tím, že nespěchám do Taipei v pohodě a mé kočičí kluky mi moc ráda pohlídá, jak dlouho bude třeba, jenže... já sám se před sebou stydím za to, že jsem svá zlatíčka opustil na tak dlouho, že jsem dal Teniemu přednost před nimi, hlavně proto jsem raději vůbec nezmiňoval, že je mám... to, že vám o nich řeknu, mě napadlo až teď, když si tady povídáme o Min-Hově Dori." „Boha jeho, ty jsi neskutečné tele, Yangu!" smál se Taeyong a já jsem se smál s ním. YangYang je skutečně tele a ne malé... souhlasil jsem s Taeyongem... i když docela dost roztomilé tele, to jsem musel uznat taky a fakt, že dal přednost Teniemu, mi přišel mega moc milý.

„Jsi vážně telátko, Yangu." uculil se rozněžněle Tenie. „Jsem ale strašně moc rád, že jsi nespěchal na Tchaiwan." dodal moc mile a Ki přikývl s podobným úsměvem, jakože s Teniem souhlasí. „Hmmm, asi jsem tele." pousmál se mírně rozpačitě YangYang. „Ale že jsem zůstal ještě tady, nejvíc těší mě, i když... Louis a Leon... ach jo..." „Můžeš nám ukázat nějakou fotku s tvými kočičími miláčky?" zeptali se pak Tenie a Min-Ki současně, nejspíš proto, aby zahnali YangYangovy výčitky svědomí a trochu víc ho rozveselili... ale nejen proto, očividně byli oba zvědaví... což mě a Taeho znovu pobavilo... čert ví, co dal Tenie do jídla, že mám potřebu se smát jako nějaké tele... a YangYang se skutečně uculil o poznání víc.

„No... mám miliony fotek mých kočičích miláčků, jenže v tabletu a ten jsem jaksi nechal na Tchaiwanu." zamyslel se. „Ale jo... v mobilu mám taky nějaké fotky, určitě!" vyhrkl hned na to, na což vytáhl mobil, aby mohl zjistit, jakou fotku by nám mohl ukázat. Taky já s Taeyongem jsme byli zvědaví, nás dva rozhodně nesměl vynechat. „No..." pousmál se, zatím co nepřestával civět do mobilu. „tahle fotka je pár měsíců stará, ale jo... můžu vám ji ukázat." Na což před nás nastavil display s oznámením, že čiči na fotce je Leon...

„To je kočka?" vykulil oči na YangYangův mobil Taeyong. „Probůh... kde to stvoření má hlavu? Počkat... já tam vidím rybu!" smál se jako nějaké totálně potrefené tele. „Co... cože?" nechápal YangYang a stejně tak jsem nechápal já, miláček a Tenie. „Ty jsi ryba, Tae." oznámil pak Taemu YangYang. „Leon si jen olizuje bříško, proto se mi tak trochu rozmázl, ale jako ryba určitě nevypadá." „Taeyongie se prostě neumí dívat, to je celé." ušklíbl se pobaveně Tenie. „Já tam taky nevidím žádnou rybu." pousmál se Ki. „Já tam vidím kočku." souhlasil jsem s miláčkem a Teniem. „A já tam vidím rybu." nedal se Tae, čímž nás všechny mega moc pobavil, dokonce i YangYanga.

„Je pravda, že tato fotka není moc kvalitní." pousmál se YangYang hned, jakmile se přestal smát. „Tak uvidíme, jak kvalitní mám fotku s Louisem... Jo, Louis určitě nevypadá jako ryba!" s vítězným úsměvem nám všem ukázal display...

„Proč mám pocit, že je to kříženec kočky a vlčáka?" už zase kulil oči Taeyong. „To fakt netuším." ušklíbl se YangYang, zatím co já... spolu s miláčkem a Teniem... jsme se už zase smáli jako nějací retardi... teda ok, pouze já jsem se smál jako retard. YangYang zůstal zcela vážný a Taeyong, který se zaujetím studoval rysy kocourka na fotce, se taky nesmál. „Nemůžu si pomoct, ale já tam prostě vidím víc psa než kočku." oznámil nám výsledek svého zkoumání Tae, čímž znovu nerozesmál jen nás tři, ale taky YangYanga. „Dobře... dobře..." smál se. „Uznávám... vypadá tady jinak než obvykle, ale určitě nemá nic společného se psem... teda... doufám."

„Doufáš?" smál se Tenie. „Ok... nehlídal jsem sice jeho mámu, když... však víte..." už se pouze usmíval YangYang. „ale i tak... vím jistě, že nedošlo k žádnému mezidruhovému křížení a Louise je rozhodně kocour bez psích genů." Znovu se zadíval na mobil. „Vypadají tady oba jako kocourci?" zeptal se po chviličce už zcela vážně... display natočený tak, aby na něho viděl nejvíc Taeyong... ale i my tři jsme se samozřejmě podívali taky...

„Sweet!" rozněžňoval se Tenie, můj miláček se rozněžňoval s ním a já jsem taky shledal oba kocourky mega moc roztomilými. „Jo... tady doopravdy vypadají jako kocouři." uculil se Taeyong. „Tenie, Ki a Hyun mají pravdu... jsou moc roztomilí." připustil naštěstí bez mučení, kterého by se mu třeba mohlo dostat ať už od YangYanga nebo třeba od Tenieho. „Ale... máš nějakou fotku, kde jdou vidět ještě líp?" dodal hned na to. „Myslím, nějakou fotku, kde Leon nepůsobí jako ryba, Louis jako pes a kde mají oba otevřené oči." „Jo... ještě jedna fotka by tady byla." pousmál se pobaveně YangYang. „Už jsi spokojený, Tae?" uculil se ještě víc, zatím co jsme my všichni... nejen Taeyong... civěli na display...

„To si piš, že je Tae spokojený." oznámil mu roztékající se Tenie. „Oba kocourci jsou moc úžasní... jsou to úplní miláčci a Tae by byl totálně na hlavu a divný, kdyby nebyl s touto fotkou spokojený!" „Tak divný a na hlavu?" zamračil se k překvapení nás všech Taeyong. „To myslíš vážně, Tenie?" „Co?" zarazil se Tenie. „Ne... já... řekl jsem, že bys byl divný a na hlavu, ne že jsi divný a na hlavu." „Aha, jasně." pousmál se Tae. „Já vím, miláčku... jen jsem předstíral, že jsem se naštval, víš?" „Vážně?" nechápal Tenie a já, Ki a YangYang jsme nechápali s ním. „Vážně." pousmál se Tae. „Ale i tak mi tvá slova něco připomněla." „Neříkej, že..." zarazil se Tenie, na což se Tae uculil ještě víc, tentokrát však s náznakem zlomyslnosti.

„Jo, přesně tak." přikývl hned na to. „Myslím, že je právě teď úžasná příležitost na tvůj trest, miláčku. Souhlasíš?" „Ty chceš... jako teď, když jsou tady kluci?" zarazil se ještě víc Tenie, jehož tvář se mega moc začervenala a taky já a Ki... vlastně i YangYang... jsme civěli jako totálně zaskočené myši, které právě někdo neurvalým způsobem vyoral. Myslím, že jsme všichni totálně zapomněli na rozkošné kocourky, tohle totiž vypadalo hodně vážně. „Tae..." vydechl jsem, abych se ho pokusil zabrzdit, jenže Taeyong mě rychle přerušil. „Jo, Hyune..." skočil mi do řeči zcela vážně a s přísným výrazem.

„Jo, Min-Ki, jo, YangYangu a jo, Tenie..." podíval se nejen na ty dva, ale taky na mega moc rozhozeného Tenieho. „Potrestám tě právě teď a přesně tak, potrestám tě před klukama... souhlasíš nebo ne?" zeptal se ho ještě jednou. „Ty se mě ptáš, jestli souhlasím?" nestačil se divit Tenie, který očividně netušil, jestli se má smát nebo brečet... bylo mi ho v tu chvíli dost líto a nejen mně. Pouze Tae působil až moc chladně, jako by mu snad přeskočilo, nebo co. „Vážně se mě ptáš?" ujišťoval se Tenie. „Ano nebo ne?" zamračil se na něho Tae. „Hmmm... tak... třeba... ano?!" špitl vyplašeně Tenie... beztak mu nic jiného nezbývalo... na což se mu dostalo mega milého úsměvu od jeho aktuálně zákeřného miláčka.

„Bezva..." mrkl na něho. „Můžeš teda vstát?" požádal ho však znovu ledovým tónem... on sám už stál... až nás z něho všechny zamrazilo, i Tenie se zachvěl. Bože zachraň nás všechny a nejvíc Tenieho... v tuto chvíli nebyl na nervy pouze on, Ki a YangYang, ale začínal jsem být na nervy taky já. Netušil jsem, že Tae dokáže být až takto netaktní a v podstatě krutý, když chce mít u Tenieho trestání svědky. Na druhou stranu však... napadlo mě, že je vlastně dobře, že my tři máme být u toho. Ať už jde o jakýkoli trest, miláček Min-Ki a YangYang by bez váhání zasáhli, pokud by snad Tae mínil cokoli přehánět... bylo to na nich vidět.

Já jsem byl taky zcela pevně rozhodnutý, že ani za nic nedovolím, aby Taeyong nějak Teniemu fyzicky ublížil a moc jsem doufal, že ho podobná debilovina vůbec nenapadla... ani v soukromí, natož tak před námi jako svědky... že by už něco podobného, co provedl v minulosti, znovu neudělal. Nikdo z nás však netušil, jaký bude Tenieho trest, jestli bude náš zásah nutný a stejně tak to netušil Tenie, který se mega moc váhavě a nejistě zvedl z pohovky. Myslím, že jakmile Taeyong položil ruce na Tenieho ramena a zpříma se zadíval do jeho rozšířených očí, nezadržel jsem dech jen já, Ki a YangYang... pochopitelně taky Tenie... ale, že dech zadrželi i oba kocourci v YangYangově mobilu... bože...