Min-Ki

Nějakou chvíli jsme pak seděli mlčky, stále u kuchyňského pultu, kde jsme před nějakou tou chvílí večeřeli. Tenie se zjevně utápěl ve svých chmurných myšlenkách... civěl do prázdného talíře a tvářil se hodně smutně... a já s Hyuniem jsme nějak nevěděli, jak se máme tvářit. Sem tam jsme si vyměnili nervózní úsměv, ale nejspíš ani jeden z nás právě netušil, co bychom Tenovi ještě mohli říct. Byl jsem však mega moc rád, že má miláček stejný názor ohledně jeho problému s YangYangem a že kamaráda pouze nepodporoval v tom, aby se s tím klukem porval. Rvačka přece nikdy nic nevyřeší, i když se občas najdou situace, kdy to nejde jinak.

Teď jsem však neměl pocit, že by Tenie neměl na výběr. Bože... na jednu stranu jsem ho chápal, na druhou stanu bych však nejraději udělal cokoli, jen abych ho přinutil promluvit si s jeho bývalým kamarádem a to i navzdory faktu, že netuším, jestli ten kluk míní s Teniem mluvit... jestli nejde jen o mé přání, když si myslím, že mu nejde pouze o nějakou revanš... navzdory faktu, že jsem ho ještě včera nechtěl do ničeho nutit a taky navzdory vědomí, že já nemám právo do čehokoli ho nutit nebo mu cokoli zakazovat. Bylo mi jasné, že té jejich rvačce nezabráním, pokud to nezruší oni dva, ach jo.

Bylo mi taky jasné, že se k Teniemu neobrátím zády a že ho nakonec podpořím, ať už se zachová jakkoli. Bože... mám ho až moc rád na to, abych ho v tom nechal samotného, udělám cokoli, aby byl na sobotu připravený a nedošel k úhoně, pokud se ti dva doopravdy porvou. Taky bych ho nedokázal soudit za jeho minulost. Sice se s tím YangYangem nebil čestně, ale dokázal jsem pochopit, že ztratil nervy a sebeovládání, ještě když ho jeho nejbližší kamarád tak moc zklamal, to se přece stává.

Nemohl bych ho ani soudit za to, že byl... a pořád vlastně je... tak moc tvrdohlavý, když nedal tomu klukovi žádnou šanci na smír... třeba mu o to šlo tenkrát a jde mu o to i teď, snad... a že tu stejnou chybu míní opakovat. I tento Tenův postoj jsem do jisté míry chápal, jenže jsem chtěl mít naději, že to tentokrát může být jinak. Chtěl jsem věřit, že doopravdy zváží možnost, že by si spolu s YanYangem všechno vyříkali a že to mezi nimi může dopadnout dobře.

„Měl bych sklidit nádobí." nadhodil jsem, jen abych nemusel dál sedět a mlčet, na což jsem rovnou vstal. „Pomůžu ti." reagoval okamžitě Tenie. „Ne, ty seď." zarazil ho Hyunie. „Pomůžu mu já." „Hmmm..." přikývl kamarád. „Tak já teda půjdu spát... nevadí?" podíval se na nás, jako by snad čekal, že mu za to nadáme. „Vážně půjdeš spát?" podivil jsem se. „Takto brzy?" Nepřišlo mi, že by už byl čas jít spát, zvlášť když se jedná o něho. Ne že by mi to nějak vadilo, jen jsem si nebyl jistý, jestli nám tak trochu nekecá. „Nejdeš spíš pokračovat ve cvičení nebo tak něco?" sjel ho přísným pohledem miláček, jako by snad četl mé myšlenky, nebo a to spíš, Tenieho podezíral stejně jako já.

„Ne!" vyhrkl mírně dotčeně Tenie, na což se pokusil o omluvný úsměv. „Měli jste oba pravdu... asi mi fakt přeskočilo." dodal zahanbeně. „Jde o to, že ze včerejška na dnešek jsem skoro vůbec nespal, neměl jsem chuť na jídlo a celý den se snažím usilovně cvičit, jenže... vím taky, že máte pravdu i v tom, že to takto nejde. Nechci sebou znovu švihnout, jednou mi to stačilo. Proto teď nechci cvičit, opravdu ne... a proto už raději půjdu spát, abych trochu dohnal... nebo ještě víc si nezvětšil... spánkový deficit, ale taky proto, abych vám ani svému miláčkovi Taeyongiemu znovu nepřidělával starosti. Budu se snažit normálně spát, normálně jíst a cvičit tak, aby mě to nezabilo... slibuji. Mám vás moc rád, kluci... nechci být pro vás nějaká přítěž." popotáhl.

Po jeho slovech jsme se na sebe s Hyuniem jen na vteřinu podívali, ale hned na to jsme se oba vrhli na Tena a pevně ho objali. „Taky tě máme rádi, Tenie." ujišťovali jsme ho zcela upřímně a pravdivě. „A vždycky budeme." dodal jsem, jen aby třeba nepochyboval. „Vždycky!" zdůraznil můj slib Hyunie, na což Tenie, který se tulil ke mně... Hyunie se tiskl na jeho záda... dojatě posmrkl. „Asi budu brečet." informoval nás, což mi jen potvrdil slzami, které začaly svlažovat můj krk. „To ani nezkoušej, nebo budu brečet taky." vydechl jsem sám se slzami na krajíčku a Tenie reagoval tím, že se do kůže na mém krku potichu... mezi evidentními pokusy potlačit nežádoucí vzlyky... zahihňal.

Okamžik na to už Tenie raději zapadl v koupelně, aby si umyl zuby, já jsem si utíral slzy z tváře a miláček mě konejšivě hladil po zádech. „Je to hrozné tele, že?" pousmál se. „Ale já ho mám vážně moc rád." „Vždyť já taky!" přikývl jsem pořád stejně dojatý. „A máš pravdu, miláčku, je to tele." i přes dojetí jsem se pokusil o úsměv. „Záleží mi na něm... nesnesl bych, kdyby se mu něco stalo." „Však se mu nic nestane, neboj se, lásko." snažil se mě uklidnit. „V sobotu půjdeme za YangYangem s ním a rozhodně nedovolíme, aby mu ten kluk nějak ublížil, ať už je v právu jak chce."

„To rozhodně nedovolíme!" přikývl jsem s pevným odhodláním, že se nebudu jen tak dívat, jak se nějaký cizí týpek mstí jednomu z mých nejbližších přátel... jak mu fyzicky ubližuje... a je fuk, jak moc by se náš zásah třeba nehodil (i když by se tak stalo jen v případě, že by to ten YangYang mínil neférově přehánět)... a stejně tak je fuk, že by s tím Tenie třeba nesouhlasil. „Ale myslel jsem i to, že se už zase začal zanedbávat." vysvětloval jsem, aby Hyunie věděl, že mě netíží pouze obavy týkající se té pitomé soboty. „Snad Tenie dodrží slib, který nám teď dal... snad znovu nezkolabuje a to dřív, než dojde k nějakému zápasu, ach jo." dodal jsem s nadějí.

„Nevěříš mu?" zajímal se miláček, na což jsem vehementně zakroutil hlavou. „Teda... věřím." opravil jsem se hned na to. „Jen si nejsem jistý, jestli to dokáže tak, jak říká." „Určitě se o to pokusí." povzdechl si Hyunie. „Teď se tím už netrap, raději sklidíme to nádobí, co říkáš?" navrhl s úsměvem. „Hmmm..." uculil jsem se i já. Napadlo mě, že nemá smysl dělat si přehnané starosti takto dopředu. Tenie se určitě pokusí dodržet slib ohledně spánku, na to, aby jedl, osobně dohlédnu jak já, tak Hyunie a se cvičením a Taekwon-dem mu taky pomůžu a třeba by miláček mohl přihodit nějaké ty chvaty z Thai-chi. Rozhodně budeme pořád s ním, a když si já zrovna odskočím za Jung-Kookiem, dohlédne na něho Hyunie... Tenie bude v pořádku a po sobotě taky, jakože se Choi Min-Ki jmenuju.

Jak řekl, tak jsme taky udělali. Během krátké chvíle jsme sklidili talíře z pultu a umyli je včetně nádobí, které se ušpinilo při přípravě večeře... Tenie nám už stihl popřát dobrou noc a zapadnout v hostinském pokoji (doufal jsem, že opravdu jde spát a raději jsem si ho chtěl později zkontrolovat)... na což jsme se spolu posadili na pohovku v obývací části. Nám se ještě spát nechtělo a na jiné příjemné věci bohužel nebyla nálada. „Jak vlastně proběhlo tvé setkání s Jung-Kookiem?" zeptal se mě, jakmile jsem si opřel hlavu o jeho rameno. „Nebyla ti venku zima?" strachoval se hned na to.

„No..." odtušil jsem. „Ze začátku mi zima byla..." přiznal jsem, když jsem si uvědomil, že jsem nebyl až tak vhodně oblečený a vážně byla docela kosa. „ale pak už ne..." dodal jsem rychle, jen aby si třeba miláček nemyslel, že jsem tam nějak mrzl, protože jsem vážně nemrzl... zajímavé. „Nebo jsem nějakou zimu přestal vnímat, taky možné. Běhali jsme totiž spolu s Kookiem a taky s pejskem po obou hřištích a dělali nehorázné kravinky." vzpomínal jsem s úsměvem na moc pěkný čas strávený s mým bráškou. „To až později." pokračoval jsem, abych mohl zmínit taky část našeho setkání, která mě nenechávala až tak v klidu.

„Nejdřív jsme spolu totiž mluvili." povzdechl jsem si. „Takže... ani před tím, než jsem se pořádně zahřál při kravinkách, zřejmě nebyl žádný prostor vnímat nějakou zimu." „No a... co ti teda řekl?" vyzvídal miláček, zřejmě uklidněný tím, že nějaká pitomá zima nezpůsobila, aby se mu domů vrátil rampouch... ne že by to nějak záviselo na tom, jestli jsem tu zimu vnímal nebo ne, ale to je fuk, hihi. Hlavně že jsem nezmrzl. „No..." znovu jsem si povzdechl, na což jsem mu stručně vylíčil, co mi Jung-Kookie řekl ohledně Taeho a jak jsem se musel držet, abych mu něco neprozradil. Vážně to bylo moc těžké... ach jo a ještě milionkrát ach jo.

„A to je teprve začátek..." posteskl jsem si. „Pokud Tae nestihne všechno zařídit brzy a pokud Kookiemu nic nevysvětlí, asi to nezvládnu." „Ty zvládneš úplně všechno, toho se nebojím, lásko." pohladil mě po vlasech. „Ale chápu, že je to pro tebe těžké a rozhodně chápu Kookieho. Taky bych si totiž nepřál, abys měl přede mnou podobné tajnosti, Min-Ki." „Ani kdybych ti, stejně jako Tae pro Jung-Kookieho, chystal tajnou narozeninovou oslavu?" zvedl jsem hlavu, abych mohl vidět do jeho očí. „Nooo..." uculil se, zatím co můj zkoumavý pohled opětoval. „to by se vidělo."

„Co by se vidělo?" uculil jsem se i já. „Jaká by ta oslava byla, a taky by se vidělo, jakýma výmluvama by ses mě snažil během těch tvých super tajných příprav krmit, chápeš?" vysvětlil mi pořád s úsměvem. „To není fér." zamračil jsem se po jeho vysvětlení. „Ty vždycky poznáš, když ti neříkám jak to doopravdy je... všechno bys mi tím jen pokazil." „Třeba bych se tvářil, že tvým výmluvám věřím." nadhodil pobaveně. „Důležité je, že bych skutečně a upřímně věřil, že na mě nechystáš nějaký podraz, protože zrovna tobě věřím víc než komukoli jinému na světě." dodal však už zcela vážně.

„Miláčku..." kuňkl jsem dojatě. „To je dobře... protože já bych tě přece nepodrazil a nikdy v životě ti už nechci ublížit!" „Ani já tobě, lásko." ujistil mě okamžik před tím, než se naše rty spojily v mega něžném a úžasném polibku. Dost dlouho jsme se pak líbali a taky se objímali, na což jsem znovu položil hlavu na jeho rameno, zatím co jsme vzájemně propletli naše prsty. „Jung-Kookie Taemu maximálně věří a já taky věřím, že Tae chystá tu oslavu a že svému miláčkovi neublíží." vydechl jsem. „Jenže... nevěřím sobě." přiznal jsem nervózně. „Co když bude mít bráška nějaké pochybnosti, co když už nebude Taemu věřit tak moc a já se pak prokecnu a všechno tak pokazím?" pokračoval jsem se strachem, aby se nestalo přesně to, čeho se tak moc bojím.

„Nejde přece o život." odtušil klidně. „Jsou to jen obyčejné narozeniny a Tae by rozhodně přežil, kdybys doopravdy nedokázal mlčet." pokračoval v mém uklidňování, na což se odtáhl, aby se mohl podívat do mých očí. „Jenže ty to zvládneš, Ki... jsem si jistý, že zvládneš uklidňovat Kookieho a nic mu neříct a třeba on ani nepozná, že před ním něco skrýváš." „To doufám." pokusil jsem se o úsměv. „Doufám, že mu dokážu nic neříct a že na mě vážně nic nepozná, protože kdyby poznal, že mu něco tajím, nedokázal bych už mlčet ani náhodou." dodal jsem, protože tímto jsem si byl víc než jen jistý. Kdybych si všiml, že mě Jung-Kookie z něčeho podezírá, nemohl bych mlčet a nechat ho, aby si o mě myslel nějaké hrůzy, to bych vážně nesnesl... tak snad se to nestane, ach jo.

„Bude to v pořádku, vůbec se tím nestresuj, ano?" požádal mě, na což znovu políbil mé rty. „Dobře, Hyunie." pousmál jsem se do jeho rtů, na což jsem si je celé ukradl a podmanil, jen abych ho mohl co nejdýl líbat. Potřeboval jsem věřit, že má pravdu, že bude všechno ok a já sám jsem se už nemínil ničím stresovat... ne dnes. Už jsme pak o ničem nemluvili, jen jsme se líbali a následně mazlili ve sprše... dost intimně i s orgasmem, hihi... na což jsme se oba zakutali pod peřinu.

Ještě před tím, než jsme oba usnuli, volala nám Su-Hee s tím, že ona a Kang dnes konečně zašli za Young-Minem, jak nám před tím slíbili, ale vyšlo jim to prý až dnes, protože včera měli celý den totálně nabitý... soukromé zahájení sezóny a tak... no a dnes taky měli na pilno, ale našli si čas během dvouhodinové pauzy na oběd, jenže pak nebyl čas nám volat... nebo spíš ona i Kang zapomněli, že by nám měli zavolat... proto nám prý Su-Hee volá až teď, když už jede s přítelem domů. Zjistili jsme pak, že se Minie má relativně dobře, že je Woojin pořád s ním na pokoji a nejspíš tam zůstane i příští týden... zajímavé a super... a že prý všechno, co Minie potřebuje, dostal už předminulý týden od nemocnice, což se prý až tak často nestává.

Taky jsme se dozvěděli, že jim návštěvu u našeho kamaráda umožnil super manažer Bo-Hyun, ale že se prý setkali taky s panem doktorem Lee a Eunwoo, takže nás nepozdravuje jen Minie... dokonce i Woojin... ale taky mladý psychiatr a jeho mega krásný stážista... moc milé. Hee nám slíbila, že za Young-Minem znovu zajde, hned jak to bude možné a že si myslí, že s ním všechno dobře dopadne, ještě když se opravdu snaží, aby to s ním skutečně dopadlo, jak nejlíp může... má prý zatím skvělý přístup, bohu díky.

Mohli jsme tak... díky miláčkově sestře... jít oba spát se super pocitem, že alespoň v Kangnungu všechno zůstává vyřešené a v pořádku, protože Young-Min chce a rozhodně bude v pohodě. Doufal jsem, že takto v pohodě to bude nejen s Jung-Kookiem, ale taky s Teniem... určitě bude, musí! Sice mě i Hyunieho napadlo, že není úplně nejlepší, když Taeyngovi nedáme vědět, co se tady děje ohledně jeho miláčka Tenieho a že se na nás bude za to zlobit... taky na Tenieho, ach jo... ale oba jsme si řekli, že tohle si musí vyřešit kamarád sám, že my dodržíme slib, který jsme mu dali. Hlavně ať všechno dobře dopadne, to je nejdůležitější ze všeho.

Jong-Hyun

Bože zachraň mě... přiznávám, že ty tři dny, které zbývaly do soboty, byly mega moc náročné a to nejen pro mě, pro Tena, ale hlavně pro Min-Kiho, který se mohl přetrhnout, jen aby dokázal rozdělit svůj čas mezi mě, Tenieho a taky Jung-Kooka, se kterým se scházel každé jedno odpoledne... ve středu, ve čtvrtek i v pátek, protože Tae-Hyung stále někam chodil a Kookiemu prý nic nevysvětlil. S Taeyongem jsme si nevolali a Tenie, který s ním v kontaktu samozřejmě byl, se moc snažil, jen aby jeho kluk nepoznal, že se tady něco děje a že se... sakra... dělo.

Celá dopoledne jsme oba trávili jak cvičením, respektive dohledem na našeho kamaráda, který si umanutě stál za svým a chtěl se řádně připravit, tak „bojem". Museli jsme na kamaráda dohlédnout, aby nic při cvičení nepřeháněl, a taky jsme spolu s ním oprášili bojová umění v našem obýváku, kde je naštěstí dost místa. Musel jsem uznat, že si Tenie vůbec nevede špatně. Bylo sice poznat, že opravdu dlouho nepraktikoval jak Kung-fu, tak Taekwon-do, ale během jednoho jediného dne se do toho dostal tak dobře a úžasně, že bych se s ním jen nerad porval.

Ani miláček nebyl vůbec špatný, dařilo se mu skvěle a mně se opravdu moc ulevilo, že se Tenie během jejich společného tréninku dobře ovládá, i když zkoušeli chvaty a slabé kopy na sobě navzájem... taky jsem se občas zapojil se svou trochou umu. Ulevilo se mi, že Tenie naštěstí dokáže rozeznat, kdy jde o trénink a kdy ne... ještě aby to nedokázal, sakra... navíc na něm bylo dobře vidět, že by raději ublížil sám sobě, než aby snad nějakým nedopatřením jakkoli ublížil Min-Kimu... sweet. Tohle teda bylo v cajku, díky Bohu.

Samozřejmě jsme spolu všichni tři taky mluvili a občas se mně nebo miláčkovi podařilo z Tena vytáhnout nějaké informace ohledně jeho minulosti. Dozvěděli jsme se, jak vlastně zjistil, že mu byl Winwin nevěrný, jak se s ním rozešel a taky nám kamarád prozradil další podrobnosti týkající se jeho problému s YangYangem. Kromě toho, co jsme už věděli, jsme teda zjistili, že Tenie, jeho tehdejší kluk a taky jeho nejlepší kamarád, byli společně na nějaké party, kde se hodně pilo. Ten prý byl dost brzy unavený, přestalo ho to na party bavit, proto nechal ty dva, ať se baví dál a on odešel domů, respektive k jeho babičce.

Sice ho prý občas napadlo, že ti dva po sobě nějak moc podezřele pokukují, jenže tenkrát je ještě nemínil z čehokoli podezírat, prostě jim věřil, což se mu nakonec vymstilo. „YangYang přišel ke mně domů... asi někdy během dopoledne... a vypadal jako spráskaný pes..." vzpomínal smutně Tenie. „Myslel jsem si, že to hodně přehnal s alkoholem a že Win ještě chrápe u sebe, když se u mě zatím neukázal." povzdechl si. „Dokonce jsem si z něho dělal legraci, že je neschopný alkoholik a že měl jít raději domů tak jako já, když vůbec neumí pít... fakt sranda... jenže... když se mi pak přiznal, že..." znovu si povzdechl. „on a Win... že..." zarazil se a ještě smutněji sklonil hlavu.

„Řekl ti, že se vyspal s Winwinem?" vykulil jsem na něho oči. „Přiznal se ti on sám?" divil se taky miláček. „Hmmm..." přikývl Tenie. „Řekl mi, že to prý oba hodně přehnali s alkoholem, že ho pak Win vzal k sobě domů, jenže bohužel nešli spát... vychrápali se spolu." Zatnul ruce v pěst. „Vůbec nechápu, že měl tu odvahu něco takového mi říct do očí a je fuk, že se přitom tvářil jako štěně, které rozškubalo páníčkovi oblíbenou botu... posral to." „Takže jsi neocenil, že se ti přiznal... je to tak?" povzdechl jsem si. Bože... ne že bych si až tak myslel, že přiznání pokaždé znamená polehčující okolnost, ale z vlastní zkušenosti jsem už věděl, že všechno dřív nebo později praskne, proto jsem si myslel, že ten kluk udělal spíš dobře, že se sám napráskal, až na to, že u Tena tím nepochodil.

„Ne, neocenil." odtušil suše Tenie. „Zatmělo se mi před očima, ještě když jsem si vybavil tu jejich blízkost a podezřelé počumování... měl jsem chuť ho na místě zabít. Raději jsem však zdrhl a pak jsem se vyhýbal jak jemu, tak Winwinovi, jinak bych musel zabít oba a Win mi naštěstí nelezl na oči, i když YangYang se o to pokoušel. Věřil jsem, že se spolu vyspali, v tomto by mi YangYang nelhal... proč by to sakra dělal, že? Věřil jsem i tomu, že to už trvalo dýl a Winovo vysvětlení jsem slyšet nepotřeboval, stejně by mi lhal... sakra... nenáviděl jsem je oba." vyprávěl.

„Doufal jsem, že se trochu uklidním, když ani jednoho z nich neuvidím. Odmítal jsem komunikovat s YangYangem, i když si to on moc přál... na co poslouchat ubohé výmluvy a všemožné lži... jenže opak byl pravdou, vůbec jsem se neuklidnil." vzpomínal nejen smutně, ale taky hodně rozhozeně. „Vztek ve mně rostl tak dlouho, dokud jsem se nerozhodl, že YangYanga vyzvu... prostě to ve mně vygradovalo tak moc, že jsem nebyl schopen svůj vztek a YangYangovu zradu ustát."

„Takže jsi měl největší vztek na YangYanga, jestli to dobře chápu." konstatoval smutně Ki. „Jo." souhlasil Tenie. „Tenkrát jsem si uvědomil, že mi je Winova zrada vcelku volná, že ho nejspíš nemiluju, i když mě samozřejmě taky hrozně moc naštval, ale YangYang..." povzdechl si. „YangYang byl jeden z mých nejbližších lidí... byl můj nejlepší kamarád a jeho zrada mi doslova zlomila srdce." „Tenie..." špitl zkroušeně miláček, na což se Tenie rádoby smířeně pousmál. „Vyzval jsem ho, zmasakroval jsem ho a od toho dne jsem ho už neviděl." pokračoval rozechvěle tam, kde skončil.

„Winwin neměl tušení, že jsme se spolu porvali... teda, neměl tušení, že YangYang ode mě dostal pořádnou nakládačku a jeho jsem nezbil jen proto, že už jsem se dostatečně vybil na svém bývalém kamarádovi... Win mi nestál za pořádnou nakládačku, i když po tlamě dostal taky... jednu pěstí rovnou do nosu." ušklíbl se. „To bylo naposledy, co jsem použil pěst... pak to až po dlouhé době schytal Jae-Hyun... a taky naposledy, co jsem s tím pitomcem mluvil. Rozešel jsem se s ním, on mi ještě sdělil, že YangYang odletěl a pak jsem toho debila potkal až po mega dlouhé době u Kuna, když přilezl na jeho party, což mi připomíná... sakra... že ten Kun má vážně talent na to, jak mi pořádně zavařit, co? Pokaždé sem přitáhne někoho, koho jsem už nechtěl v životě vidět." zamračil se.

„Vzpomínám si na to." povzdechl jsem si se vzpomínkou nejen na party, kde Tenie mluvil s tím vytáhlým, žížalu připomínajícím, čínským klukem, ale taky na to, co se dělo potom. Bože zabij Taeyonga a mě taky... neměl jsem dovolit, aby Tae Tenieho zbil, neměl jsem ho držet a tak Taemu pomáhat... sakra... prostě se to nemělo stát. „Doufám, že si vzpomínáš pouze na tu party a na Winwina." změřil si mě zkoumavým pohledem Tenie, na což jsem se naoko podivil, že jakože nevím, na co se mě vlastně ptá a Ki nechápal nic z toho... taky dobře. Bože díky... naštěstí se na nic neptal.

„Fajn." pokusil se o mírně křečovitý úsměv Tenie. „To je dobře." „Ale o tvém rozchodu s Winem přece Kun věděl, nebo ne?" zajímal jsem se, abych tak zaplašil mega nepříjemnou vzpomínku a nejen tu mou, ale evidentně i Tenovu. „Tak proč ho dotáhl do svého bytu?" „Jistě... věděl o našem rozchodu." přikývl Tenie. „Jenže je pravda, že nevěděl, že tam s Taeyongiem přijdeme a taky nevěděl, za jakých okolností jsme se s Winem rozešli. Já jsem mu neřekl ani o YangYangovi a ti dva taky mlčeli, což nás dovedlo až sem... teda, myslím k té revanši, po které tak moc touží YangYang." „A ty snad ne?" rýpl jsem si, jen miláček raději smutně mlčel. „Já taky." ušklíbl se Tenie a tím náš rozhovor na toto téma skončil.

Jak jsem už zmínil, dopoledne jsme se Tenovi věnovali oba, jen odpoledne jsem s ním zůstával sám a to až do večera, protože Min-Ki věnoval svůj čas Kookiemu, což mě dost trápilo. Bože zachraň mě... nešlo mi o to, že miláček není se mnou, že musím být na Tena sám, ale bolelo mě vidět, že je Ki čím dál víc rozhozený. „Miláčku." pofňukl v pátek večer, kdy se ke všem jeho pocitům přidal taky strach a nervozita z příštího dne. Dnes se od Kookieho vrátil později, než se vracíval dny před tím. „Ukousni mi při líbání jazyk, nebo já už Jung-Kookiemu zítra všechno řeknu." „Nic takového." ohradil jsem se napůl pobaveně a napůl smutně. „Zlatíčko, už zbývají dva dny do Kookieho oslavy, to snad už vydržíš, ne?"

„Nevydržím!" vyhrkl rozhozeně. „To se nedá vydržet... vážně." znovu pofňukl. „Kdybys jen Jung-Kookieho viděl, ach jo. Neví, co si má myslet, je strašně moc smutný, protože ho Tae trápí a já toho kluka nejspíš nakopu do zadku a taky ho pokoušu za to, že tohle Jung-Kookiemu dělá. I když plánuje něco tak moc super, jako je bráškova oslava narozenin, nemůže se přece chovat jako nějaký kretén, ne?" „Evidentně může." povzdechl jsem si. „Nechceš teda Tae-Hyungovi zavolat a říct mu, že to přehání?" navrhl jsem, na což Ki smutně pokrčil rameny. „Napsal jsem mu už ve výtahu, hned jak bráška vystoupil, že musí Kookiemu všechno nějak vysvětlit, nebo za sebe neručím a on mi odepsal, že teda jo." povzdechl si.

„Tak vidíš." uculil jsem se, jen abych své zlatíčko uklidnil. „Tae-Hyung si dnes něco vymyslí, nějak Kookieho hodí do klidu a ty budeš mít zítra pohodu... teda, co se Kookieho týká, s Tenem to bude... bohužel... o dost horší." „Bože..." kuňkl Ki. „To máš pravdu, s Tenem to bude o hodně horší... teda... doufám, že zítra už Kookie nebude smutný, ale na tu Tenovu rvačku teď nechci vůbec myslet." „Jak si přeješ, lásko." pousmál jsem se, pohladil jeho rozkošné líčko a taky jsem políbil jeho sladké rty. Tenie byl zrovna u sebe v pokoji a snažil se psychicky připravit na zítřejší setkání s YangYangem... už jsme věděli, že až navečer u řeky Han... a já jsem se rozhodl, že pro teď psychicky zklidním svého miláčka... kakao, sprcha a mazlení, sex bohužel zatím ne.

Min-Ki

Vůbec netuším, jak se mi podařilo přežít ty tři dny. S Teniem to jaksi šlo, když jsem se za každou cenu snažil nemyslet na sobotu a to i přesto, že jsme společně trénovali Taekwon-do a taky jsme mluvili o YangYangovi a Tenieho rozchodu s Winwinem. Byl jsem moc smutný ohledně všeho, co se toho týká... že se jejich přátelství takto pokazilo a vlastně jsem chápal, že Tenie s tím klukem nedokázal mluvit, i když bych si přál něco jiného. Byl jsem však v relativním klidu, protože jsem se snažil až tak neřešit něco, co pozpátku nejde vyřešit... Tenieho minulost se nedá jen tak změnit a jeho budoucnost nastane až v sobotu...

Tenie k mé neskonalé radosti normálně jedl a přísahal, že i docela dobře spí, jenže Jung-Kookie mi dával dost zabrat. Ve středu byl mnohem víc smutný než v úterý, neměl náladu na nějaké srandičky a já jsem vůbec netušil, co mu mám říct a jak ho uklidnit, když jsem se nemohl a nechtěl prokecnout. Tae-Hyung jako pokaždé zmizel z domu, stále Kookiemu nic neřekl a Kookie už začínal pochybovat, že mu jeho přítel nemíní ublížit, nebo mi to tak aspoň připadalo. Jinak to nebylo ani ve čtvrtek.

Kéž bych jen tušil, co mám pořád říkat a bylo moc těžké neplácat nějaké trapné kraviny, což jsem beztak dělal. „Já to nechápu, Ki." řekl Jung-Kookie v pátek téměř plačtivě. „Bylo nám s Tae-Hyungiem tak dobře, užili jsme si líbánky, pořád jsme byli spolu a on se teď najednou někde toulá, nechce mi říct proč a já vůbec nevím, co si mám o něm myslet. To už mě má plné zuby, jen mi to nechce přiznat?" „No tak, Jung-Kookie." povzdechl jsem si smutně, sám se slzami na krajíčku, i když jsem se moc snažil, aby si bráška ničeho nevšiml. „Proč říkáš takové věci? Jak by tě mohl mít plné zuby, když tě miluje?!"

„Co já vím?!" pokrčil rameny, na což popotáhl. „Chci věřit, že mě miluje, že mě třeba s někým nepodvádí..." zachmuřil se. „že třeba ve škole nepotkal sněhuláka..." zamrmlal si spíš pro sebe než pro mě. „Koho?" nechápal jsem... jakého sněhuláka, sakra?... na což se zarazil a hned na to rádoby ledabyle mávl rukou. „Nikoho, neřeš to." „Ok." pousmál jsem se dost na silu. „Nebudu to řešit, ale jen když přestaneš uvažovat o něčem tak absurdním, jako je to, že by tě Tae mohl s někým podvádět. On tě rozhodně s nikým nepodvádí, protože ty jsi láska jeho života, ty jsi jeho všechno a on není debil, který by si tvé přítomnosti v jeho životě nevážil, ještě potom všem, co jste spolu už prožili. Tae tě moc miluje, věř mu, prosím." žadonil jsem.

Přesto jsem se nedokázal zbavit nepříjemné myšlenky, že Taemu asi přeskočilo, když nechává svého miláčka až tak moc tápat a že ho takto trápí, nehledě na fakt, že přípravy asi nejdou podle jeho představ... ach jo a ještě milionkrát ach jo. „Hmmm... snad máš pravdu, Ki." povzdechl si. „Jenže... já jsem opravdu moc chtěl být s ním, ještě když mu už začne škola, ale ne... on se raději někde toulá. I kdybych doopravdy věřil, že mě nepodvádí, což asi věřím... teda, snažím se věřit, že mě nepodvádí, ale i tak mě jeho chování moc mrzí." sypal ze sebe nejen smutně, ale taky rozhořčeně, zatím co já jsem už jen mlčky poslouchal.

„Prý... ne, nehledej si žádnou brigádu, Jung-Kookie, chci být pořád s tebou... ne, miláčku, na co bys měl studovat dvě vysoké školy současně?! Budu moc rád, že budeš mít celý první semestr volný, bude fajn, když mě budeš pěkně čekat doma bez školních povinností... haha. Prý chce být co nejvíc se mnou, tak proto je teď pořád pryč a ještě mi tají kde?" dodal, zatím co jeho tvář hořela velkým rozrušením a v jeho nádherných očích plných lítosti se třpytily slzy, které hned na to stekly po jeho sladké tváři. Bože... vážně, kéž bych tušil, co mu na to říct a jak ho uklidnit, zvlášť když mi totálně docházela slova. Jaké argumenty by mohly přebít ty jeho a neznít tak prázdně a planě, když mu nesmím říct pravdu? Bože...

„Já vím... ty mu věříš, Min-Ki." pousmál se, setřel slzy a taky se pokusil o upřímnější úsměv, což se mu bohužel vůbec nepodařilo. „Já Taeho moc miluju... chci mu taky věřit, vážně." znovu popotáhl. „Jenže... je to tak moc těžké... proč mi to... do háje... dělá? Proč, Min-Ki? Proč?" Po Kookieho plačtivých otázkách jsem taky popotáhl, jenže hned na to jsem ho raději chňapl, abych ho mohl co nejvíc láskyplně obejmout, což přijal s evidentním vděkem. Rvalo mi však srdce, když se v mé náruči doopravdy rozplakal. Netuším, jak dlouho jsem ho objímal, ale krátká chvíle to rozhodně nebyla. Tiskl jsem ho k sobě a nechal ho plakat. Nespěchal jsem domů, i když už dávno byla tma, jen aby se konečně uklidnil.

„Já mu vážně věřím, i když netuším, proč tě pořád nechává samotného." vydechl jsem s mega velkou tíží na hrudníku... Bože, taková lež, ach joooo... zatím co jsem ho stále držel ve svém objetí, které mi rozechvěle opětoval. Pořád plakal a já jsem v duchu proklínal Tae-Hyunga. „Vím... chová se teď mega moc divně, vím, že to nejde jen tak chápat, ale určitě má nějaký vážný důvod..." Bože... tak trapné kecy, ach jo. „a určitě ti ten důvod řekne, když se ho ještě jednou zeptáš." domlouval jsem mu s vědomím, že Taemu minimálně napíšu, ať už se konečně vzpamatuje. „Ale vím jistě, že by tě rozhodně nikdy a s nikým nepodvedl a vím taky moc jistě, že tě moc miluje a že miluje jen tebe!"

„Běž už domů za Hyunem, Ki." znovu popotáhl, na což se ode mě opatrně odtáhl. „Já vím, že to myslíš dobře..." pokračoval, aniž by se doopravdy uklidnil...

„Vím, že bych měl Taemu věřit a já mu vlastně věřím. Jak bych mu mohl nevěřit?! I když mě teď jeho chování moc bolí, i když mě tento týden Tae moc trápí, slibuji ti, Ki, že budu v pohodě... neboj se o mě, vážně ti to slibuji." dodal nepřesvědčivě, zatím co se snažil předstírat, že ve skutečnosti vůbec nepláče. „Ne, nenechám tě tady samotného, když pláčeš." oznámil jsem mu to jako fakt, který musí respektovat... věděl jsem, že Hyunie mě pochopí a Tenie má přece na podporu mého miláčka. Navíc, začalo se stmívat dost brzy... mnohem dřív, než během prázdnin, i když naštěstí ještě ne až tak moc brzy, jak nás to čeká během podzimu a zimy... takže ještě nebylo až tak pozdě večer. „Hmmm... jak chceš." ještě jednou popotáhl. „Chci... opravdu moc chci!" přikyvoval jsem, div mi hlava neupadla, na což se poprvé za ten den krásně usmál.

Vzal jsem ho pak za ruku a odvedl k houpačce... Yeontan se naštěstí držel u nás, i když nebyl přivázaný... a Kookie přece jen... konečně... přestal plakat. Když jsme se spolu později loučili, byl plný odhodlání, že z Taeho doopravdy vytáhne, co celé dny dělá a moc doufal, že všechno bude v pořádku, na což jsem ho ujistil, že rozhodně bude. Vždyť ho čeká úžasná oslava... doufal jsem, že i já můžu Taemu doopravdy věřit... jen jsem to nemohl říct, což mě nehorázným způsobem ničilo. Hned jak Kookie odešel, napsal jsem Taemu mírně výhružnou sms.

Strašně moc jsem se těšil, až tohle bude za námi, až bude Jung-Kookie moc šťastný na své úžasné oslavě a moc jsem doufal, že už zítra bude klidnější, protože mu Tae řekne nějakou milosrdnou lež, že si prostě něco vymyslí, jen aby Kookie nemusel znovu plakat. Přesto jsem se soboty nehorázně moc bál, protože jsem netušil, jestli se mé naděje ohledně Kookieho nálady splní, navíc nás navečer čekalo setkání s YangYangem... ach jo a ještě sto milionkrát ach jo. Nebýt mého miláčka Hyunieho, asi by mě z toho všeho kleplo... ještě že svého miláčka mám.