Min-Ki

S úsměvem jsem civěl na Young-Mina s Woojinem a má nejistota ohledně nového kamaráda se začala spolehlivě vytrácet, naštěstí. Věřil jsem totiž, že Minie opravdu není ztracený a že to tady určitě zvládne, zvlášť když má vedle sebe tohle pako, jak zřejmě velice rád říká. Byl jsem moc happy, že Minieho psychiatr zkusil tento experiment, protože jsem na vlastní oči viděl, jak dobrý vliv na kamaráda Woojin má. Právě ho přiměl k upřímnému úsměvu, navíc už spolu mluvili o lásce a vztazích.

Může to znamenat, že si ti dva jsou ve skrytu srdce bližší, než si oba uvědomují, nebo bližší než si uvědomuje Minie? Je možné, že se z nich stanou dobří přátelé? Ve víc bych si doufat nedovolil, beztak nebyl žádný důvod. Už pouhá možnost, že by Minie získal nového kamaráda, mi totiž přišla víc než jen úžasná. Vždyť jeho posledním kamarádem byl Hyunie a dlouhé roky byl sám, takže i přátelský vztah, který by mohl s Woojinem mít, by byl něco jako malý zázrak, který jsem mu z celého srdce přál. Zbývalo jen doufat, že tohle možné přátelství neskončí, jakmile Woojin odejde, ach jo.

„Je čas se rozloučit, kluci." ozval se z ničeho nic Eunwoo od dveří, čímž neprobral z menšího transu jen mě a miláčka, ale bohužel taky Young-Mina s Woojinem, kteří na sebe po celou dobu nejen civěli, ale taky se na sebe navzájem usmívali. Minie dokonce nechal majitele plyšové veverky, aby se stále opíral bradou o jeho rameno, nebránil svůj osobní prostor, což jen umocnilo mou naději v jejich minimálně přátelské sblížení. Jenže potom, co se ozval hlas krásného stážisty, od sebe ti dva odskočili, jako by snad dostali ránu elektrickým proudem, čemuž se Eunwoo... samozřejmě mu jejich reakce neunikla... pobaveně zasmál.

„Hmmm..." povzdechl si už zase smutně Minie, který jako by svým výrazem předstíral, že se ještě před chvílí vůbec neusmíval. „Tak ahoj, kluci." špitl a v jeho očích se objevily slzy. „No tak, Minie, nebreč." šťouchl do něho Hyunie. „Přece se neloučíme navždy, ne?" „Hmmm..." znovu si povzdechl oslovený, na což do něho šťouchl taky Woojin. „Tví kamarádi sice odjedou, ale zapomněl jsi, že tady pořád máš mě?" zatvářil se důležitě. „Kdyby ti má maličkost snad nestačila, půjčím ti svou plyšovou veverku... vím, že po tom moc toužíš... tak mě neštvi tím, že bys snad chtěl znovu brečet, jasné?" pohrozil mu.

„Navíc... úsměv ti sluší mnohem víc!" vyhrkl rychle dřív, než se Minie stihl ohradit, že po žádné veverce netouží, což na něm bylo dost vidět. Po Woojinově poznámce to však neudělal, dokonce ani neřekl, že je Woojin pako, pouze se mírně začervenal a taky se pousmál. „Woojin má pravdu." přikývl jsem znovu potěšený kamarádovou reakcí. „Úsměv ti moc sluší, Minie." ujistil jsem ho zcela vážně a upřímně. „A Hyunie má taky pravdu, neloučíme se navždy." „Přesně tak." ujišťoval ho taky miláček. „Určitě tě přijedeme navštívit hned, jak to půjde, tak se tady snaž dát dohromady a nezlob Woojina tím, že bys snad chtěl brečet."

„Dobře." znovu se pousmál Minie. „Zkusím Woojina nezlobit." „To rád slyším!" uculil se potěšeně Eunwoo dřív, než stihl něco říct Woojin. „Což mi připomíná..." pokračoval krásný stážista, zatím co se Woojin významně culil do Minieho tváře. „že je sice čas na loučení, ale úplně mi vypadlo, že s vámi ještě chtěl mluvit můj bratranec... teda, pan doktor Lee, tak... asi ještě chviličku počkejte, přijde tady každou chvíli... teda, pokud vás to třeba neobtěžuje?!" podíval se na mě a na Hyunieho, zřejmě aby se ujistil, že už pouhá jeho žádost nás neobtěžuje.

„Rádi na tvého bratrance počkáme." odpověděl i za mě Hyunie, čímž nepotěšil jen Eunwoo, mě, ale taky Young-Mina, který takto získal nějakou tu chvíli naší přítomnosti navíc. „Nemusíte na mě čekat, jsem tady." ozval se příjemný mužský hlas a my všichni jsme si až teď všimli, že za Eunwoo stojí mladě vypadající doktor v bílém plášti, na jehož pěkné tváři pohrával mírný úsměv, zatím co se klidně díval, jak my civíme... Lee Min-Ho, kdo jiný, že?

Netušil jsem, o kolik roků je starší než jeho bratranec, ale zdálo se, že nejspíš víc jak třicet nemá, navíc působil moc milým dojmem, přesně jako Eunwoo. „Jsem Lee Min-Ho, těší mě." představil se, přestože bychom se nejspíš měli jako první představit my dva, když jsme mladší než on, navíc on je tady autorita. „Taky nás moc těší." vyhrkli jsme s miláčkem mírně rozpačitě, na což jsem se představil já a hned na to taky on.

„Takže..." pousmál se pan psychiatr, zatím co mu Eunwoo dělal místo, aby mohl vejít do pokoje. „Jestli vás opravdu nezdržuju, chtěl bych teď nejen s Young-Minem, ale taky s vámi dvěma probrat, jak to bude s našim pacientem dál... jste pro?" „Jistě, budeme rádi, že Min-Ki?" odpověděl bez váhání Hyunie, přestože se nedíval na něho, usmál se na mě, na což jsem přikývl, jakože jsem rozhodně pro. Pan Lee pak zaujal místo na židli u psacího stolu, já a miláček jsme si spolu s Young-Miniem sedli na jeho postel, Woojin na tu svou, jen Eunwoo zůstal stát ve dveřích, které zavřel, zřejmě proto, abychom měli dostatek soukromí a nikdo nás během rozhovoru nemohl vyrušit.

Náš rozhovor pak trval necelých patnáct minut. Minie k naší obrovské radosti souhlasil s odvykací léčbou... doopravdy se mínil zbavit své závislosti na marihuaně... a taky souhlasil s terapiemi, které by měl vést pan doktor Lee spolu s Eunwoo, teda až do doby, kdy se bude muset mladý stážista vrátit zpět do Seoulu, což bude už za týden, protože mu stejně jako nám začne semestr. Pan Lee taky prohlásil, že vzhledem k faktu, že se Minie pokusil o sebevraždu poprvé a jeho stav se nečekaně rychle zlepšuje, měl by podstoupit odvykací kůru i terapie pouze ambulatně... za normálních okolností by ho už příští týden propustili... jenže okolnosti prý nejsou až tak normální... prý nejen podle Minieho sdělení, ale taky podle toho, co pan Lee vypozoroval... takže všechno bude jinak.

„Došel jsem k závěru..." informoval nás vážně, i když pořád s mírným úsměvem pan Lee. „že propustit Young-Mina do domácí péče by bylo víc než jen kontraproduktivní, zvlášť když nemá rodinu, která by jeho další léčbu podpořila, navíc je možné, že se vlastně nemá kam vrátit... jak se domnívá..." pousmál se na smutně vypadajícího kamaráda. „což samozřejmě beru v potaz. Tyhle okolnosti by mohly hodně ohrozit až do teď pozitivní vývoj, mohly by dost nešťastně ohrozit pacientovu psychiku a vrátit ho na začátek, kdy se pokusil zabít, takže... domluvil jsem se s vedením a pokud budeš souhlasit..." znovu se usmál na Minieho. „necháme si tě tady po celou dobu léčby, což bude trvat minimálně tři měsíce, když to půjde dobře a maximálně půl roku, kdyby to šlo hůř... co myslíš?"

„To... to mám rozhodnout já?" špitl zaraženě Minie. „Vážně?" „Sice jsi byl celou dobu zamčený v pokoji, ale nemysli si, že jsi tady vězeň... rozhodně nejsi... takže... ano, máš to rozhodnout ty!" ujistil ho pan Lee vážně, zatím co já... spolu s Hyuniem, Woojinem a taky Eunwoo... jsem mírně napjatě čekal, co na to kamarád řekne. „A... to tady budu sám, když potom Woojin odejde domů?" ptal se dál Minie, kterému se tato představa očividně nelíbila. „Copak?" uculil se Woojin. „Měl bych tady zůstat? Už pro tebe nejsem pako, které je otravné až na půdu?"

„Tohle jsem řekl?" pousmál se na něho Minie. „Jistěže jsi pako a jsi otravný víc než jen na půdu!" chladil okamžitě Woojinovo nadšení. „Ale..." dodal hned na to, zatím co jeho tvář se začínala mírně červenat. „Vlastně... asi... no..." „Máš mě rád?" uculil se Woojin jehož úsměv mu už zase lámal panty, aniž by ho nechal jakkoli se vymáčknout. „Máš mě rád, je to tak?" nepřestával se culit. „Tak už řekni, že mě máš rád... no taaaak!" naléhal, zatím co Minie definitivně podlehl rozpakům, jen my zbylí čtyři jsme se mírně pobaveně culili.

„Možná?!" vydechl nakonec Minie, což sice nebylo to, co chtěl Woojin slyšet, ale zřejmě mu to stačilo, protože si to zjevně přebral po svém. „Já jsem to věděl, máš mě rád!" jásal a smál se, jako by právě od Minieho slyšel vyznání lásky. „Taky tě mám rád, Minie, takže... neboj, i když mě pustí domů... teda... i když odejdu domů..." opravil se. „budu tady za tebou chodit každý den, slibuji!" „Vážně?" špitl Minie. „Vážně!" přikývl horlivě Woojin. „Přísahám na svou milovanou veverku, že tě tady nenechám samotného... přísahám!"

Jong-Hyun

Taky jsem Miniemu znovu přislíbil, že ho tady spolu s Min-Kim brzy navštívím, na což kamarád, který byl zjevně potěšený... i když současně taky mírně zaskočený... nejen tím, že je rozhodnutí na něm, což nejspíš byla další taktika jeho psychiatra, ale taky sliby nás tří, souhlasil, že teda zůstane v ústavu a to tak dlouho, jak bude třeba. „Výborně." uculil se mladý doktor. „Tak se tedy můžete rozloučit a já se taky loučím... mám ještě další práci." S tím se zvedl ze židle, já a Ki jsme vyskočili z postele a na rozlučku s ním jsme se mírně poklonili.

„Děkuji, kluci. Jsem moc rád, že vás mám." vydechl Minie, jehož díky, stejně jako jeho milá slova, zřejmě neplatila jen mně a mému miláčkovi, ale nejspíš taky Woojinovi, který se nepřestával culit. Pan Lee už odešel, jen Dong-Min zůstával stále tam. „Nemusíš nám děkovat." ujistil ho Ki. „Hlavně buď v pohodě, ano?" „Budu... určitě." špitl, zatím co hodil nenápadný pohled na uculeného Woojina. „Budu, i kdybych třeba nechtěl." dodal potichu, aby ho snad Woojin neslyšel. „Tohle pako se o to určitě postará." „Já jsem to slyšel!" vyhrkl Woojin. „A to si piš, že se o to postarám, jakože se Park Woojin jmenuju!"

„Fighting, Woojine." vydechl s úsměvem mladý stážista, který nás až do teď mlčky sledoval, na což pořád s úsměvem zvedl ruku, aby mohl ukázat gesto, že drží pěsti, aby jeho boj měl úspěch.

Na což se Woojin ještě víc rozzářil a Minie ještě víc začervenal. Ti dva působili dojmem, jako by si mysleli, že snad Dong-Min fandí jejich vzájemné lásce, což mi přišlo mega vtipné, navíc uvažovat o nějaké lásce se mi zdálo hodě předčasné, jenže když jsem si ty dva pozorně prohlédl, došlo mi, že zřejmě ne až tak nemožné. No, uvidíme...

„Takže... Ki, Hyune... už je vážně čas." upozornil nás Dong-Min hned na to už vážněji, i když se nepřestal usmívat. „Young-Min a Woojin už potřebují klid, chápete, že?" „Chápeme." přikývl Ki. „Už jsme tady dlouho, Su-Hee s Kangem nás čekají někde venku, navíc ještě musíme balit, pokud dnes opravdu pojedeme do Busanu..." pousmál se omluvně na Young-Mina. „takže... vážně se už musíme rozloučit." dodal s viditelnou touhou, aby už byl nejen sbalený, ale nejspíš rovnou v Busanu, kde je Min-Hyun.

„Jo, měli byste už jít." přikývl mírně neochotně Minie. Nenápadně setřel neposednou slzičku, na což jsem ho neobjal jen já, ale taky Min-Ki. „Tak ahoj, drž se, ano?" vydechl jsem, zatím co jsem kamaráda tiskl ve svém vřelém objetí. „Drž se a bojuj, bude to dobré, věř tomu, ano?" „Máme tě rádi, Minie." řekl s něhou v hlase Ki, který ho stejně jako já nepřestával objímat. „Taky vás mám rád." popotáhl dojatě Minie. „Budu bojovat, slibuji." Když jsme se okamžik na to ve dveřích otočili, usmál se a taky zvedl ruku, aby nám mohl naposledy... v tento den a vlastně i tento měsíc... zamávat.

Nevím proč, ale v tu chvíli mi připomněl roztomilého králíčka, což nenechalo bez reakce jen mě a miláčka... rozněžněle jsme mu úsměv oplatili... ale ani Woojina, který nejdřív vykulil oči, aby se hned na to mohl začít pomalu ale jistě roztékat. „Do háje... proč jsi tak moc krásný, když se usmíváš, Minie?" rozplýval se a fňukal zároveň, zatím co zíral na stále se usmívajícího králíčka Young-Mina.

„Jsi tak moc krásný... tak moc krásný!" nepřestával téct po podlaze Woojin. „Asi jsem se do tebe právě teď zamiloval... bože..." „Pako." ulevil si pořád s úsměvem Minie, čemuž se nezasmál jen Dong-Min a já, ale taky Min-Ki, jen Woojin sundal ruce ze své tváře a dramaticky se chytl za srdce. „Au." uculil se však hned na to. Brzy na to jsme se rozloučili taky s Dong-Minem, který nám popřál hodně štěstí při dalším studiu, stejně, jako jsme mu to popřáli my dva.

Min-Ki

Bylo už dost pozdě večer, když jsme zastavili před domem v Busanu. Ne že by byla na vině pouze dlouhá cesta, kterou jsme museli z Kangnungu urazit, spíš za to tak trochu mohla Su-Hee, která v jejím bytě měla překvapivě nutkavou potřebu udělat menší drama z faktu, že neví, co si má sebou na její výlet sbalit. Já a miláček jsme byli sbalení hned, protože beztak většina našich věcí zůstávala v kufru, který jsme měli společný. Stejně tak nás zdržovaly časté zastávky na různých benzínkách, jen aby se Hee mohla protáhnout, případně si odskočit na toaletu.

Nevadilo mi to, byl jsem v klidu. Ke štěstí mi totiž stačil pouhý fakt, že rozloučení s Miniem proběhlo víc než jen dobře, že jsme doopravdy vyrazili do mého rodného města a taky naděje, že Minie opravdu bude v pořádku, protože nejen my, ale hlavně Woojin dodrží svůj slib a nenechá tam našeho kamaráda samotného. Stejně tak jsem věřil, že Lee Min-Ho je víc než jen schopný psychiatr a že mu na jeho pacientovi záleží, proto udělá maximum pro to, aby byl v pořádku, pěkně připravený na další život. Věřil jsem a doufal, že to tak bude.

Hyunie taky nijak nevyšiloval, jen Kang občas podlehl nervozitě, zvlášť když mu během cesty začala blbnout navigace a my jsme díky tomu krámu málem zabloudili, hihi. Nakonec jsme přece jen dojeli na místo a Kang si mohl konečně uvolněně oddechnout. „Přespíte u nás, je vám to jasné, že?" upozornil jsem nejen Kanga, ale taky miláčkovu sestru. Ještě po cestě jsem totiž zavolal mámě, že už jedeme zpět do Busanu a že nás doprovází Hee s Kangem, takže jsem si mohl být jistý, že na nás určitě čeká s nachystaným hostinským pokojem, zvlášť když ji neplánovaná návštěva těch dvou vůbec neobtěžuje... její slova.

„Noooo..." pousmála se na mě mírně nervózně Hee. „Jsi si opravdu jistý, že to tvé mámě nebude vadit?" „Vůbec nás nezná." přidal se k ní nejistě Kang. „Tak vás pozná." oznámil jim pobaveně Hyunie. „Za mě můžu říct, že Ji-Woo je nejlepší žena, jakou znám." mrkl na mě... jeho slova mě mega moc potěšila a zahřála u srdce... a hned na to se znovu usmál na náš nejistý páreček. „Nemyslím si, že by si přála, abyste takto pozdě naháněli nějaké ubytování nebo snad jeli zpět do Kangnungu, ještě když jste nás tak moc ochotně odvezli až sem. Věřím, že vás ráda pozná a že tady nebudete překážet... je to tak, lásko?" pořád s úsměvem se podíval na mě. „Je to tak, miláčku!" ujistil jsem ho, aby věděl, že se vážně neplete.

„Takže vy si tykáte, když paní Choi říkáš Ji-Woo?" podivila se Hee, na což uznale pokývala hlavou, zatím co já jsem se pyšně usmíval. Jistěže si ti dva tykají. Máma přece Hyunieho přibrala do naší rodiny, musí si proto tykat. Taky Hyunie se usmíval... zřejmě myslel na to stejné co já. „To jsem moc ráda, bráško, že máte tak pěkný vztah." pokračovala Hee. „Tak dobře, dnes tady přespíme, když jinak nedáte." „Ale zítra si najdeme nocleh v nějakém motelu a v neděli se vrátíme do Kangnungu." doplnil ji Kang.

„Super!" uculil se miláček a já jsem jim taky potvrdil, že s tímto plánem souhlasím. Kang konečně vypnul motor, vystoupili jsme z auta a hned na to jsme ze zavazadlového prostoru vytáhli nejen náš kufr, ale taky jejich zavazadla, a že jich nebylo málo, hihi. Su-Hee totiž... jako správná žena, navíc herečka... trvala na tom, že si raději vezme víc oblečení než míň, protože neví, co přesně se jí bude hodit, jaké tady budou příležitosti a stejně tak prý neví, na které plavky bude mít zrovna náladu, proto si i plavek sbalila víc, nehledě na plný kufřík kosmetiky. Já a Hyunie... dokonce ani Kang... jsme její balení raději nekomentovali a stejně tak jsme se k jejím zavazadlům nevyjadřovali teď.

Doma nás pak přivítala nejen moje máma, ale taky Min-Seok s tátou a já jsem měl upřímnou radost, že vidím celou svou rodinku a oni byli rádi, že vidí mě a taky Hyunieho. Všichni tři se moc rádi seznámili se Su-Hee a Kangem, na což pro nás máma nachystala pozdní večeři... Hee musela něco málo sníst, i když bylo dost pozdě a ona tvrdila, že nemá hlad (Kang jedl s chutí)... na což je zavedla do hostinského pokoje, který stejně jako ten můj má vlastní koupelnu a taky záchod. S přáním dobré noci se pak s párečkem rozloučila nejen maminka, ale taky já a Hyunie.

„Tvá sestra je moc milá, Hyune." oznámila máma miláčkovi, jakmile jsme se i my dva loučili s tím, že už půjdeme spát. Byl jsem moc unavený a Hyunie na tom nebyl o moc líp než já. Bože... je sice pravda, že kdyby nebylo až tak moc pozdě, i navzdory únavě bych okamžitě zaběhl za Min-Hyuniem k němu domů, ale protože už pozdě bylo a návštěva v kamarádově domě by se víc než jen nehodila, neměl jsem žádný důvod vzdorovat únavě a nejít spát.

„Jsem opravdu poctěna a taky moc ráda, že jsem směla poznat člena tvé rodiny, zvlášť když jsi ty součástí té naší." „Ach... mami..." vydechl jsem dojatě, zatím co Hyunie se potěšeně uculil. „Děkuji, Woo... moc... moc si toho vážím." zakoktal se přece jen, zjevně dojatý podobně jako já. „Taky její přítel je moc sympatický mladík." dodala máma, jako by snad nevnímala naše společné dojetí. „Klidně tady můžou zůstat i zítra." „Navrhnu jim to." špitl ještě dojatěji miláček a já jsem raději mlčel, jinak bych se snad pro samé dojetí rozbrečel.

Okamžik na to jsme se už rozloučili s mámou... táta s bráchou šli spát hned po jídle, protože i v sobotu bohužel pracují a musí brzy vstávat, ach jo... osprchovali jsme se a zalehli do mého... našeho... pelíšku. „Hlavně v klidu spi a nemysli na Minieho." upozornil mě Hyunie, zatím co jsem se k němu tulil. „Minie bude v pořádku... už se o něho tak moc nebojím." ujistil jsem ho zcela upřímně. Byl jsem si doopravdy jistý, že to s našim kamarádem dopadne dobře, neplánoval jsem proto zaměstnávat svou hlavu myšlenkama, které by mi snad jakýmkoli způsobem bránily usnout.

„Myslel jsem Min-Hyunieho." upřesnil, na což jsem si povzdechl. „Aha." Co se tohoto Minieho týká, nebyl jsem si až tak jistý, že dokážu nepřemýšlet a nelámat si ohledně něho hlavu, tohle jsem miláčkovi bohužel slíbit nedokázal, ach jo. „Min-Ki!" vydechl s náznakem frustrace v hlase. „Už jsme přece v Busanu, tak snad vydržíš do zítřka, nebo ne?" „Jak to myslíš?" nechápal jsem, na což si povzdechl ještě frustrovaněji." „Myslím to tak, lásko, že dnes stejně nic nevymyslíš a jsem si jistý, že už zítra ti Minie určitě řekne, jak je to s ním a Ah doopravdy, chápeš?"

„Chápu." přikývl jsem zahanbeně. „Máš pravdu, Hyunie... nic nevymyslím, měl bych raději spát, že?" „Jo, to bys teda měl!" potvrdil rázně mou řečnickou otázku miláček. „Navíc máš pravdu... Minie v Kangnungu to taky zvládne... oba dva naši kamarádi budou v pohodě, tak zavři konečně kukadla, dobrou noc a sladké sny a jo... moc tě miluju, lásko moje." dodal něžně, na což ještě něžněji políbil mé rty. „A já moc miluju tebe, miláčku můj." zavrněl jsem stejně něžně.

Jong-Hyun

Byl jsem moc rád, když jsem okamžik potom, co jsme se s Ki krásně líbali, zjistil, že přece jen bez problémů usnul. Musel být opravdu moc unavený, usnul vážně rychle a já jsem naštěstí brzy po něm usnul taky. V miláčkově posteli se mi spalo moc dobře, proto jsem se hned po probuzení cítil jako čilá rybička. Vůbec mě pak nepřekvapilo, když jsem po protáhnutí a rozlepení očí zjistil, že Ki už není v posteli. Stál u okna, u ucha mobil a zjevně s někým mluvil. Bože, zachraň mého miláčka... mohl bych hádat jen jednou a beztak bych uhodl, s kým asi mluví. Vlastně jsem ani hádat nemusel, věděl jsem, že je na druhé straně Min-Hyun.

„Prý se s ním můžeme vidět až večer." povzdechl si zklamaně bez jakéhokoli úvodu, jakmile ukončil hovor, aniž by mi třeba popřál dobré ráno, což se mi vůbec ale vůbec nelíbilo. Smutně se na mě podíval. „Dobré ráno, Min-Ki." vydechl jsem přísně, aniž bych se nechal obměkčit jeho smutným výrazem. „Pusu nedostanu?" „Ach... promiň, Hyunie." kuňkl zahanbeně. Hned na to byl u mě, tiskl své rty na ty mé v něžném polibku, na což se ke mně stejně něžně přitulil. „Dobré ráno, miláčku." dodal láskyplně. Jemně jsem pohladil jeho rozcuchané vlásky, na což jsem si ho k sobě jemně přitiskl. „Nebuď smutný, ano?" konejšil jsem ho. „Minie asi něco má, ale večer ho přece uvidíme, tak klid, jasné?"

„Hmmm..." povzdechl si. „Budu se snažit." „Hodný kluk." pochválil jsem své zlatíčko. „Teď se pojď obléct a půjdeme něco sníst, co říkáš? Hee a Kang už jsou nejspíš taky vzhůru, nechceš s nimi ještě strávit nějakou tu chvíli? Kdoví, kdy je zase uvidíme." „Máš pravdu, Hyunie." zvedl hlavu a usmál se na mě. „Nebudu se teď užírat tím, že nic nevím ohledně Minieho, raději si ještě užiju tvou úžasnou sestru a jejího stejně úžasného přítele." „Skvělý plán, lásko!" zazubil jsem se moc potěšený zjištěním, že to vidí stejně jako já.

Celé dopoledne jsme pak strávili s Min-Kiho mámou, se Su-Hee a Kangem a bylo to moc fajn dopoledne. Má milovaná sestřička si naštěstí s Ji-Woo rozuměla a žádný problém neměl ani Kang, brzy si všichni tři potykali. Oba jí pak vyprávěli o práci v divadle a ona je s velkým zájmem poslouchala, stejně jako jsem je poslouchal já a miláček. Přestože na něm byla znát jistá nervozita... popravdě, překvapilo mě, že Minovi znovu nevolá a nesnaží se alespoň zjistit, co náš kamarád provádí, zvlášť když mu to prý během ranního telefonického rozhovoru neprozradil nebo, že ho nepřemlouvá, aby si na nás udělal čas dřív než večer... ale držel se a taky se snažil usmívat.

Po obědě jsme všichni čtyři vyrazili na Gwangalli beach, kde se ségře i Kangovi moc líbilo. Taky miláček se konečně uvolnil a řádil v moři stejně jako já. Když jsme se pak vysmátí a z řádění v moři unavení vrátili do miláčkova domu, čekalo nás tam překvapení. Ne, nebyl tam Min-Hyun, ale Min-Kiho bratranec Min-Ho. Miláček poznal jeho auto, které bylo zaparkované vedle Kangova, na pláž jsme totiž jeli busem. „Min-Ho?!" vydechl užasle Ki, jakmile jsme po pár schůdcích sešli do obývacího pokoje. „Co tady děláš?" „Oh, milejší přivítání jsem od tebe vážně nečekal, Ki." culil se od ucha k uchu Min-Ho.

Seděl spolu s Ji-Woo na sedačce a když jsem ho zběžně sjel pohledem, musel jsem uznat, že vypadá víc než jen dobře, moc mu to slušelo. Byl jsem překvapený, že ho vidím stejně, jako byl překvapený můj miláček. Su-Hee s Kangem se rychle omluvili, že půjdou do hostinského pokoje, na což zmizeli a v obýváku jsme tak zůstali jen my čtyři. „Stýskalo se ti po mě?" mrkl Min-Ho na svého bratrance, zatím co se jeho teta jen culila. „Ne, zapomněl jsem, že existuješ." pousmál se Ki... nepoznal jsem na něm, jestli to myslí ironicky nebo zcela vážně. „To je tak milé." nepřestával se culit Min-Ho. „Já jsem však nezapomněl na tebe!"

„To se teda divím, když máš pořád tak moc práce." odfrkl si mírně vyčítavě Ki. „No..." povzdechl si mírně provinile Min-Ho. „Práce mám opravdu až nad hlavu." přiznal vážně a bez mučení. „Taky So-Hyun mi zabírá hodně času..." rozněžněle se uculil. „Vůbec se proto nevídám s Tae-Minem ani s Tae-Hyungem a Jung-Kookem nebo třeba s Hyung-Sikem a Ji-Hanem, vlastně se nevídám s nikým z přátel, ale teď mám trochu času, proto jsem chtěl vidět svou milou tetičku a taky tebe s Jong-Hyunem." Znovu se usmál a taky na Min-Kiho mrkl. „A tvou mámu jsi chtěl vidět taky?" zajímal se přísně miláček. „Kdy jsi byl naposledy v Incheonu, he?"

„To má být nějaká zpověď?" zasmál se Min-Ho. „Mámu jsem viděl taky, neboj." uklidňoval Min-Kiho hned na to. „Ze včerejška na dnešek jsem přespal v Incheonu a dnes jsem vyrazil sem, spokojený?" „Vážně?" pousmál se Ki. „Co znamená ten tvůj náhlý zájem o svou rodinu?" rýpl si do něho. „Teď mi křivdíš, Min-Ki." nafoukl se Min-Ho, ale hned na to se však znovu uculil. „Není pravda, že nemám zájem o svou rodinu, protože mám, jen o práci a o svou lásku mám přece jen zájem o maličko větší, ale..." nasadil pro změnu významný výraz. „Musel jsem za vámi jet, abych vám mohl hned začerstva říct, že jsem So-Hyun požádal o ruku a ona mi řekla ano!"

„Budeš se ženit?" vyhrkl jsem užasle dřív, než to stihl ještě užaslejší miláček. „Kdy?" „Ještě nemáme termín." odpověděl mi pořád stejně vesele. „Vlastně... zasnoubili jsme se dost neformálně a stalo se to teprve před včerejšky, ale já jsem z toho tak moc happy, že jsem se musel okamžitě sbalit a jet za mámou, aby to věděla jako první a pak jsem hned zamířil do Busanu, abych to mohl říct taky své úžasné tetičce." „Ještě jednou o mě řekni, že jsem tetička a já tě něčím přetáhnu, Mine!" ohradila se rázně, i když současně pobaveně Min-Kiho máma. „Připadám si pak, jako bych byla nějaká tetka nad hrobem, když o mě říkáš, že jsem tetička."

Uculila se. „Jinak... ještě jednou ti moc gratuluji k zásnubám, synovečku." „Teď si zase já připadám, jako bych byl malý harant, který potřebuje přebalit." odtušil pobaveně Min-Ho. „Ale děkuji ti za opakovanou gratulaci, mladá a krásná teto." „Taky ti moc gratuluji." vydechl upřímně Ki, jakmile se jeho máma a bratranec přestali smát. „Stavíš se pak za kamarády, až se vrátíš do Seoulu?" zajímal jsem se hned, jak jsem mu taky pogratuloval. „No..." poškrabal se na zátylku, než mi odpověděl. „Hned určitě ne, navíc... asi s oznámením pro kamarády počkám, až spolu se So-Hyun stanovíme pevný termín... nechci to úplně zakřiknout, chápeš?"

„Jistě, chápu." přikývl jsem. Napadlo mě, že je asi dost předčasné, aby to o nich věděli úplně všichni, když ještě nemají termín svatby, přestože snad žádný rozchod nehrozí. O jejich vztahu jsem věděl maximálně to, že jsou spolu, proto jsem netušil, jak jim to doopravdy klape, i když tyhle zásnuby zřejmě nasvědčují spíš variantě, že jim to přes jejich pracovní vytíženost klape dobře, ale nač to pokoušet, že?

Ki taky věděl jen to, že jsou ti dva spolu a že se milují, ale nezdálo se mi, že by ho to nějak trápilo. To, že Min-Ho a jeho přítelkyně fungují mimo něho a tedy bokem jeho vlastního života, zřejmě už přijal jako fakt, který není třeba řešit a už vůbec se tím trápit, naštěstí. „Proč tady vlastně není taky tvá snoubenka?" zajímala se Ji-Woo. „Ráda bych ji poznala." oznámila mu, na což se Min-Ho uculil. „Určitě ji včas poznáš, teto." ujistil ji. „So-Hyun byla u svých rodičů, navíc... někdo musí dohlédnout na chod studia, když se já zrovna flákám." dodal téměř vážně.

„No... rád jsem vás všechny tři viděl, ale už musím jet." vydechl Min-Ho, hned jak dopil poslední lok kávy, kterou mu Ji-Woo připravila, což bylo tak vteřinu po jeho prohlášení o flákání. Rovnou vstal z pohovky. „Už?" povzdechl si Ki. „Ty se nikdy nezměníš, že?" Ani já jsem nechápal, že je ochotný kvůli takto krátké návštěvě přejíždět jako nějaký blázen, jímž nejspíš pořád je. „Nejspíš ne." zasmál se jeho bratránek. „Ale nesmutni, Ki, určitě se brzy uvidíme." „Tím brzy myslíš za rok nebo až na tvé svatbě, která bude, sám nevíš kdy, je to tak?" odfrkl si můj miláček, i když zněl víc smířeně, než třeba naštvaně.

„Jsem si jistý, že to bude mnohem dřív." ujistil ho Min-Ho. „Nevím, jestli o jeho plánech už víš, ale mi volal Tae-Hyung a říkal, že má v plánu nějakou akci... po příští týden myslím... tak... pokud mi to vyjde, potkáme se na té jeho akci." „Na jaké akci?" podivil se Ki. „Jsem si jistý, že až se uvidíš s Tae-Hyungem, řekne ti to." odtušil tajemně Min-Ho. „A já se pokusím udělat všechno proto, abych tam byl taky." „Proč mi neřekneš rovnou, o co jde?" zlobil se Ki, ale Min-Ho se namísto odpovědi pouze uculil, na což se jednoduše rozloučil s tetou i s námi a hned na to si to zamířil pryč z domu, tedy ke svému autu.

„Min-Ho!" nepřestával se zlobit miláček, který ho samozřejmě... spolu se mnou... doprovázel. „Ty víš, co má Tae v plánu, tak mi to prosím řekni... prosím." naléhal na něho téměř zoufale, i když už jeho bratranec seděl v autě na místě řidiče. „Tae ti to určitě řekne, tak klid, Ki." smál se mu Min-Ho, na což v klidu nastartoval a ještě víc v klidu odjel.

Min-Ki

„Měl by mít v autě bombu." vztekal jsem se, i když ten pitomec, který si říká můj bratranec, dávno odjel. „Proč mi neřekl, co má Tae v plánu? Do háje... nesnáším tyhle tajnosti." „Proč teda Tae-Hyungovi nezavoláš a nezeptáš se ho, když jsi tak zvědavý?" rýpl si do mě mírně pobaveně Hyunie. „Min-Ho říkal, že se to dozvím od Taeho, tak mu přece nebudu volat a vnucovat se, ne?" zamračil jsem se na svého miláčka, přestože zrovna na něho jsem se vůbec nezlobil. Zlobil jsem se na bratránka a vlastně taky na Tae-Hyunga. Proč Min-Ho ví o jeho plánech a já ne, pokud o nich teda vědět mám? Čeká snad Tae až se s Hyuniem vrátíme do Seoulu? Můžou se Taeho plány nějak týkat Jung-Kookieho? Bože... o co jde???

Měl jsem radost, že jsem směl bratrance vidět, měl jsem radost z jeho zasnoubení, ale na druhou stranu bych ho nejraději zabil za to, že mi nasadil dalšího brouka do hlavy. Jako by nestačilo, že nic nevím o tom, jak to má doopravdy Min-Hyunie s Ah-Young, teď abych se užíral taky tím, že nic nevím o Taeho plánech, ach jo. Kdyby ten pitomec alespoň naznačil, kdy přesně se nějaká akce bude konat... po příští týden?! To už bude září... škola, ach jo a ještě jednou ach jo. Pak mi však blesklo hlavou uvědomění, že v září má přece narozeniny Kookie, respektive prvního září, takže...

„Tae chce určitě uspořádat oslavu Jung-Kookieho narozenin!" vyhrkl jsem okamžitě po svém prozření, zatím co se na mě Hyunie už jen mlčky díval. „To je ono, bude oslava Kookieho narozenin, určitě!" jásal jsem, na což se miláček uculil. „To je možné." řekl pořád s úsměvem. „Věřím, že pokud doopravdy jde o oslavu Kookieho narozenin, jeden z nich tě tam určitě pozve, nebo klidně i oba." ujišťoval mě. „Tak snad jo." pousmál jsem se s nadějí. Přál bych si s bráškou oslavit jeho narozeniny, rozhodně bych tam chtěl být s ním. Snad mě teda kamarádi pozvou, snad mi dají včas vědět, ach jo.

Pořád totiž platilo, že bych se nechtěl vnucovat, takže zbývalo jen doufat, že se Min-Ho nemýlí a že ve skutečnosti z nás tří nebude jediný, který bude o Taeho plánech vědět přímo od něho, kdyby se mi snad neozval ani bráška. Nechtěl jsem na to už myslet, zvlášť když jsem začínal být nervózní kvůli Min-Hyuniemu... kdy už... sakra... bude večer? Navíc se mi začínalo víc a víc stýskat po Jung-Kookiem, kterého jsem docela dost dlouho neviděl, ach jo a ještě stokrát ach jo. Jako bych nemohl být delší dobu v klidu, pořád mě muselo něco zatěžovat.

Jong-Hyun

Moc jsem se snažil, aby miláček zůstal v klidu, protože jsem na něm viděl nejen, že je nervózní díky Min-Hyunovi, ale taky díky touze co nejdřív odjet do Seoulu, přestože zrovna tuhle touhu neřekl nahlas. Byl jsem si však jistý, že vím, co se honí jeho hlavou, protože to po svém zjištění o možné Tae-Hyungem plánované oslavě Kookieho narozenin nedokázal skrýt. Znal jsem už svého miláčka dost dobře na to, abych poznal nejen, že se mu stýská po kamarádovi, ale taky fakt, že se potřebuje ujistit o pravdivosti své domněnky, nehledě na možný a ne úplně vyloučený strach, že ho kluci v této záležitosti obejdou.

Bože nezatracuje mě... ne, nemyslel jsem si, že by Kookie nebo Tae chtěli mého miláčka ze svých plánů vynechat... na mě až tak nezáleží... ale na sto procent jistý jsem si tím taky nebyl, protože popravdě, občas jsem měl pocit, že Min-Kiho ti dva považují za kamaráda, jen když po něm něco chtějí. Rozhodně bych jim nerad křivdil, doufal jsem, že se šeredně mýlím a není to tak, že by si ti dva přáli Min-Kiho jakýmkoli způsobem využívat, určitě ho mají rádi, ale prostě... nemohlo mi uniknout, že občas zapomínají na celý svět a vidí jen a pouze jeden druhého. Bude to tak i tentokrát? No, snad to tak nebude.

Min-Kimu jsem však raději nic ze svých úvah neříkal, jen aby pak nebyl zklamaný, pouze jsem se ho snažil zabavit a to nejen s pomocí jeho mámy, ale taky s pomocí Hee a Kanga, kteří se k nám opět přidali. Měl jsem radost, když se Ki uvolnil a spolu s námi se smál. Dokonce přestal sledovat čas, který se sice pomalu, přesto neúprosně blížil k večeru. Když už odbila sedmá hodina, Hee a Kang zmizeli v hostinském pokoji s tím, že se musí převléct a taky pobrat své věci. „Máme rezervaci v jedné super restauraci, půjdeme s Kangem na večeři." hlásila nám na vysvětlenou ségra, když se po krátkém odloučení vrátila i se svým cool přítelem do obývacího pokoje. Mega moc jim to oběma slušelo.

„Zůstaneme tam na noc... máme tam totiž zarezervovaný nejen stůl, ale rovnou taky pokoj a hned zítra dopoledne odjedeme do Kangnungu." doplnil ji s úsměvem Kang. „Takže... raději se rozloučíme už teď a tady, protože by asi bylo blbé, kdybychom se zítra někde naháněli... nesnáším loučení." dodala téměř smutně Hee. „Moc ti děkuji za nocleh i za příjemně strávený den." pousmála se na Ji-Woo. „Doufám, že se ještě někdy uvidíme." „Nemáš zač, Su-Hee." popotáhla dojatě Min-Kiho máma. „Moc ráda tebe i Kanga uvidím, vážně." Na což mou ségru objala a hned na to objala taky Kanga.

Okamžik na to ségra objala mě a taky Min-Kiho, no a to stejné udělal taky Kang. „Hyunie..." popotáhla Hee. „Přijedeš s Min-Kim do Kangnungu brzy, že?" „Ještě nás nemáš plné zuby?" pousmál jsem se podobně dojatý, jako byla dojatá ona... je vidět, že nesnáší loučení. Min-Ki měl už dávno slzy v očích, telátko. „Ne... budete mi tam chybět, zvykla jsem si, že vás tam oba mám." odtušila smutně. „Máš tam přece mě." pousmál se na ni povzbudivě Kang dřív, než jsem stihl prohlásit, že za tak krátkou dobu si na naši přítomnost až tak moc zvyknout nemohla. „Navíc nás čeká práce... stejně bychom neměli čas se jim věnovat, i kdyby tam byli." dodal už naprosto vážně.

„A my přece budeme studovat, tancovat... studovat a zase tancovat v nudném Seoulu." připomněl jsem jí mírně pobaveně, i když vědomí, že se oba ve škole s velkou pravděpodobností zblázníme, mě zrovna moc nepobavilo. „Přesto za tebou co nejdřív přijedeme, slibuji." dodal jsem s úsměvem. „Už jen kvůli Young-Minovi se brzy vrátíme do Kangnungu... moc rádi tebe i Kanga uvidíme." přidal se s popotáhnutím miláček. „Super, budu se těšit." popotáhla ségra.

„Je čas odejít ze scény." zavtipkoval Kang, na což se oba uculili jako dvě sluníčka... byl to evidentně profesionální, tedy tak trochu hraný i když moc krásný úsměv... a taky nám třem nezapomněli zamávat...

... na což doopravdy odešli.

Min-Ki

Bože... jak já nesnáším loučení, ještě když se musím loučit s lidmi, které mám moc rád, ach jo. Nelíbilo se mi, že se už musíme loučit s Hyunieho sestrou a jejím přítelem, na druhou stranu jsem si však uvědomoval, že je moc super, že nás nejen odvezli do Busanu, ale že s námi strávili celý den, navíc se oba sblížili s mou mámou. Škoda jen, že Min-Seok a táta pořád pracují, ale co už. Nebrečel jsem jen díky tomu, že jsem si uvědomil právě to, že s námi vlastně strávili o hodně času víc, než by tomu bylo v případě, kdybychom z Kangnungu odjeli vlakem... busem už nikdy!

Nebrečel jsem taky proto, že jsem jim oběma moc přál trochu toho romantického soukromí, když se už vydali na výlet a jeli kvůli tomu takovou dálku. Spolu s tím jsem si byl jistý, že se opravdu všichni čtyři brzy uvidíme, zvlášť když my dva musíme a chceme dodržet slib, který jsme dali Miniemu. Netušil jsem, jestli při té příležitosti navštívíme taky paní Kim a Su-Jin, ale věděl jsem víc než jen jistě, že kromě kamaráda navštívíme taky Hee a Kanga. Přestože jsem dokázal nebrečet kvůli loučení s přáteli, v klidu jsem nebyl a to ani pouhou náhodou.

Uvědomil jsem si totiž, že už je devět hodin a Min-Hyunie se vůbec neozývá, i když slíbil, že se večer uvidíme, ach jo. „Zavolám Miniemu." oznámil jsem nervózně Hyuniemu, jakmile jsme zapadli v mém pokoji. „Zavolej." přikývl. Než jsem však stihl odemknout mobil a najet do kontaktů, přišla mi stručná sms od našeho „pohřešovaného" kamaráda, kterou jsem ani nemusel otevírat celou. Stálo v ní: čekám v naší zahradě. „Hyunie." nervózně jsem se na něho podíval. „To... to nevypadá dobře." popotáhl jsem díky nervozitě, která mě už komplet pohltila, zatím co se miláček díval na displej mého mobilu.

„Je to divné, to máš pravdu, Ki." povzdechl si. „Ale... nedělej závěry z jedné pitomé sms, lásko." snažil se mě uklidnit hned na to. „Třeba jde pouze o to, že Min nemá náladu na nějaké vypisování delších sms, ještě když ví, že za ním oba přijdeme." „Jo, nemá náladu." odtušil jsem smutně. „Proč asi?" „To se dozvíme, až za ním přijdeme." pousmál se, přestože se nezdálo, že by byl v úplném klidu, i když se snažil v klidu být, stejně jako se snažil, abych v klidu byl já. „Tak na co čekáme?" vyhrkl jsem nejen rozhozeně, ale taky mega netrpělivě. „Jdeme za Miniem, miláčku. Hned!"

Jong-Hyun

Min-Hyun na nás opravdu čekal v zahradě, nemuseli jsme ho nijak pracně hledat. Seděl tam, kde posledně slavil své narozeniny, byl tam sám a jen svíce ozařovaly jak jeho, tak nejbližší okolí. „Ahoj, Min-Ki." kuňkl téměř provinile, aniž by se usmál, když zaznamenal, že já i Min-Ki jme už tam, respektive, že jsme už téměř u něho. „Ahoj, Hyune." dodal pořád s tím stejným výrazem.

„Minie." popotáhl miláček, který se okamžitě vrhl kolem kamarádova krku a to dřív, než stihl majitel krku mrknout. „Proč jsi nás nechal tak dlouho čekat?" vyzvídal smutně Ki, který se nemínil odlepit, zatím co ho Minie objal nazpět. „Proč jsi smutný, Minie?" ptal se dál Ki. „Tolik otázek." pousmál se smutně kamarád. „Promiň, že jsem tě nechal tak moc dlouho čekat." odtáhl se, aby mohl vidět do Min-Kiho očí. „Byl jsem na otočku v Seoulu a nechtěl jsem vám to říkat, protože bych si pak připadal jako blbec, jímž bezesporu jsem." „Takže... to znamená... rozešli jste se?" vyhrkl Ki dřív, než jsem na kamarádovy řeči stihl zareagovat já.

„Máme pauzu a je víc než jen jisté, že se doopravdy rozejdeme." odtušil rádoby klidně Minie. „Proč?" vydechl jsem zaraženě. „Už je jasné, že na Harvard nenastoupíš?" „Je jasné jen to, že mi výsledky ohledně stipendia potvrdí začátkem září... semestr začíná až v říjnu... ale..." povzdechl si, zatím co já a miláček jsme už jen civěli a čekali, až nám to všechno nějak rozumně vysvětlí. „Náš vztah je už totálně v háji nezávisle na tom, jestli odjedu do Států nebo ne." pokračoval s mírně rozhořčeným tónem. „Zklamal jsem ji a já to naprosto chápu."

„Nebudeš o ni bojovat?" kuňkl smutně Min-Ki. „Vážně to musí skončit vaším rozchodem?" „Nejspíš musí, zlato." odpověděl mu Minie. „Nejde totiž jen o Harvard, jde taky o to všechno kolem, chápete?" podíval se nejdřív na něho a hned na to taky na mě, jako by doufal v naše pochopení, jemuž se mu bohužel nedostalo v takové míře, v jaké by si přál, protože ani jeden z nás nějak nepobíral, co tím vším kolem vlastně myslí. Naráží snad na jejich časté hádky? Bože zachraň Minieho... nebo snad jde o mnohem víc?

„O všem jsem samozřejmě hodně přemýšlel... o mě a o Ah-Young jsem přemýšlel." povzdechl si, když mu okamžitě došlo, že my dva nevíme, o čem přesně mluví. „No a dospěl jsem k závěru, že ji nesjpíš nemiluju tak moc, jak jsem si před tím myslel... jak jsem tomu z celého srdce věřil." vysvětloval nám viditelně smutný, přestože se snažil působit dojmem, že je v podstatě klidný a s možným... podle něho už jistým... rozchodem smířený. „Došlo mi, že má láska nejspíš není opravdová, když jí nejsem schopen ustoupit, jen aby byla ona šťastná... když... když myslím víc na sebe než na ni, no a ona si myslí to stejné, jako si myslím já. Kdyby šlo o opravdovou lásku, byla by u mě na prvním místě ona, což není."

„Myslíš, že zrovna takto to je, když je mezi lidmi opravdová láska?" vydechl jsem, zatím co se miláček pokoušel zastavit slzy, které už okupovaly jeho oči. „Myslíš, že to tak není?" zeptal se namísto odpovědi. „Třeba ty, Hyunie... ty bys udělal pro Min-Kiho cokoli, je to tak?" zadíval se do mých očí. „Miluješ ho tak moc, že bys klidně obětoval sám sebe, jen aby byl tvůj miláček šťastný, nebo se snad mýlím?" „Nooo..." povzdechl jsem si přistiženě, zatím co Ki zadržel dech a vyčkávavě se na mě podíval. „Klidně bych pro svou lásku umřel, to je pravda." přiznal jsem zcela upřímně s vědomím, že ani náhodou nepřeháním.

„Vidíš?" vyhrkl Minie, jen Ki se ke mně láskyplně a téměř s pláčem přitulil... naštěstí úplně neplakal, i když k tomu neměl daleko. „Já Ah-Young nemiluju tak moc, že bych pro ni chtěl umřít." vysvětloval mi rozechvěle kamarád. „Vlastně, jen pro ni a kvůli jejím krásným očím nechci jít ani na ten podělaný Harvard, takže... co je tohle za lásku, he?" „Taky bych pro tebe umřel, Hyunie." kuňkl miláček, ale hned na to se obrátil na Min-Hyuna. „Vážně to takto cítíš, Minie?" zeptal se ho smutně. „Vážně si myslíš, že je nutný rozchod?"

„Tohle si zřejmě myslíme oba." odtušil přesvědčeně Minie. „Těma našima hádkama a zjevným oboustranným nepochopením se náš vztah hodně pokazil, navíc jsem ji hodně zklamal tím, že si stále míním stát za svým... plné stipendium nastoupím na Harvard, částečné stipendium nebo žádné, nic nebude." Povzdechl si. „Jenže já si přesto všechno míním stát za svým, prostě mě neobměkčila, proto mi došlo, že ji nejspíš nemiluju tak, jak bych měl a to platí taky pro ni, i když... já bych jí nikdy nebral její sen, nechtěl bych, aby kvůli mně zůstala v Seoulu."

Smířeně se ušklíbl. „Ah-Young je první dívka, se kterou jsem měl vážný vztah." pokračoval s jasnou nostalgií v hlase. „Je první dívka, se kterou jsem byl tak dlouho a první dívka, u které jsem měl upřímný pocit, že ji miluju, ale... nejspíš je čas to skončit a posunout se dál ke vztahu, kde bych pro svou lásku udělal cokoli... kde bych se nechal obměkčit a je fuk, jestli by to tak bylo správné nebo ne... chápete mě aspoň trochu?" „Možná." popotáhl Ki. „Nevím." pokrčil jsem frustrovaně rameny.

„Asi jo... myslím, že tě chápu." dodal jsem rychle. „Máš však hodně romantické představy o lásce, Minie." upozornil jsem ho, protože jsem ho upozornit prostě musel. Podle mého osobního mínění může být láska hodně romantická, jenže v těchto okamžicích mě dost neúprosně napadlo, jestli toho Minie přece jen nečeká od lásky až moc. „Proč bych neměl?" pousmál se. „Když vidím vás dva a vaši vzájemnou lásku, nechci nic víc ani nic míň, než máte vy dva... chci toho tak moc?" „Ne, myslím, že toho nechceš až tak moc." pofňukl smutně a současně ještě víc dojatě Ki. „Myslím, že přesně takovou lásku si zrovna ty zasloužíš."