Min-Ki

Noc ze čtvrtka na pátek byla pro mě i pro Hyunieho mega moc náročná. Ani jeden z nás nedokázal v klidu spát, ani jeden z nás nedokázal přestat myslet na Young-Mina, přesto jsme spolu o ničem... alespoň co se toho kluka týká... od návratu domů pořádně nemluvili. Respektive Hyunie zatvrzele odmítal cokoli se mnou nebo s Hee rozebírat, protože prý o ničem... co Min udělal, případně proč to udělal... nemíní mluvit víc, než je pro něho aktuálně přijatelné.

Kromě podstatných informací, které jsme na jeho sestru hned po návratu vychrlili tak nějak společně, si zřejmě vystačil s prohlášením, že téměř za všechno může on. Já a Su-Hee jsme si vůbec nemysleli, že se Young-Min rozhodl spáchat sebevraždu hlavně kvůli tomu, že na něho byl Hyunie před tím hnusný... ano, i tohle jí miláček nejspíš nevědomky přiznal... a že tím hlavním důvodem nebylo ani to, že jsme ho oba zatáhli do našeho problému s Bo-Ra, díky čemuž pak ten kluk byl „nucen"... zřejmě dřív, než na to byl dostatečně psychicky připravený... postavit se nejen jí, ale taky zcela nečekaně své matce.

Hee věřila, stejně jako jsem tomu věřil já, že za všechno zlé může nejvíc rodina Lim, která Mina už od malička psychicky deptala a nejvíc pak jeho matka, která dokázala svého vlastního syna zcela nepochopitelně a totálně uboze zavrhnout. Jenže Hyunie si nic nenechal rozmluvit, vůbec nás dva neposlouchal. Prohlásil, že kdyby se všechno seběhlo jinak, kdyby se k Young-Minovi choval jinak a kdyby si všechno vyřídil s Bo-Ra on sám, nemuselo to dopadnout tak, jak to dopadlo a hned na to zmizel v hostinském pokoji s tím, že je hrozně moc unavený.

Dopadlo by to jinak? Těžko říct. Taky jsem byl hodně unavený, a stejně jako Hyunie moc smutný. Jenže to, že jsem z ničeho nevinil svého miláčka a že jsem největší podíl viny házel na rodinu Lim, však neznamenalo, že já sám jsem neměl žádné výčitky svědomí... Bože, měl a ne malé... a stejně jako on jsem usilovně přemýšlel, jestli jsme opravdu nemohli něco... cokoli... udělat jinak.

Neznamenalo to, že už nemám velkou radost, že se nám Minie rozhodl pomoct, zvlášť když se doopravdy potvrdilo, že ta kráva Bo-Ra měla spadeno i na něho... stejně, jak chtěla ublížit Hyuniemu a mně, chtěla ublížit taky jemu... proto podle mě udělal moc dobře, když se ji rozhodl zastavit, tohle se v mém postoji na věc ani trochu nezměnilo. Stejně tak jsem na něho nepřestal být pyšný za to, že se konečně... po těch dlouhých letech strachu... dokázal tak moc úžasně postavit oběma megerám a říct jim všechno, co si o nich myslí, ale...

Kdybychom se my dva Minieho během té šílené hádky nějakým způsobem zastali, kdybychom ho nenechali po tom výstupu u Bo-Ra samotného, kdybychom za ním přišli o hodně dřív... bylo by všechno jinak? Kdyby... ach jo a ještě milionkrát ach jo. Stejně jako Hyunieho, i mě napadaly samé myšlenky typu „kdyby", které bohužel vůbec nikam nevedou. Ubohé „kdyby", které nedokážou vrátit čas a které absolutně nic nezachrání.

Kolem čtyř ráno jsem vzdal nejen marné pokusy o usnutí, ale taky veškeré pokusy o alespoň částečné uklidnění, ještě když Hyunie přece jen usnul... nemohl tak dát najevo, že vnímá mé tulení, ani mě objímat nazpět... raději jsem se proto opatrně vykulil z postele. Při pohledu na miláčkovu uvolněnou tvář, mě napadlo, že je moc dobře, když spinká, nepřál jsem si, aby se pořád trápil. Přesto už nemělo žádný smysl zůstávat vedle něho a dál se jen tak válet v peřinách, ještě když bych vůbec nedokázal usnout a stejně tak bych nedokázal přestat myslet na všechna ta zatracená „kdyby".

„Nemůžeš spát?" ozval se tichý hlas miláčkovy sestry, když jsem už nějakou tu chvíli seděl na pohovce v obýváku, civěl před sebe a snažil se nemyslet, což se mi bohužel nedařilo tak, jak bych si přál. Kromě myšlenek na „kdyby" se mi pořád dokola vracely okamžiky, které se odehrály několik hodin zpět. Stále jsem před sebou viděl Minovu klidnou tvář, přestože klidně nespal tak, jak se na první pohled mohlo zdát. Stejně tak se mi vybavovalo mé a Hyunieho zděšení spojené s obrovskou bezmocí, když ne dlouho potom, co jsme Mina našli v jeho posteli, kromě prázdné lahvičky od léků, nejvíc jeho dost rychle se zhoršující zdravotní stav potvrdil mé obavy, že se ten kluk opravdu rozhodl skoncovat se svým životem.

Téměř jsem brečel zoufalstvím, když ani stabilizovaná poloha na boku, do které jsme Mina okamžitě po přivolání sanitky vrátili, nepomohla k tomu, aby ten kluk nepřestal normálně dýchat. Po Hyunieho pokusech o jeho probuzení totiž zůstal ležet na zádech a nějaká paní na telefonu nám řekla, že zrovna takto rozhodně ležet nesmí. Jenže nějaká poloha na boku pochopitelně nestačila, navíc bylo Minovo totálně slabé a nepravidelné dýchání pravděpodobně pouhým začátkem jeho nečekaně rychle se zhoršujících zdravotních obtíží.

Naštěstí záchranka přijela hodně brzy a to jen proto, že miláček neváhal a zavolal ji okamžik potom, co jsem rozhozeně poukázal na tu prázdnou lahvičku a po jeho marných pokusech o kamarádovo probuzení. Bylo to štěstí pro Mina nebo pouze pro nás dva? Těžko říct, co na pokus o jeho záchranu řekne Young-Min... pokud doopravdy přežije, což rozhodně musí! ... pro mě a pro Hyunieho to však bylo štěstí bez jakýchkoli debat. Kvůli hodně bolestným úvahám a taky vzpomínkám týkajících se Mina... pořád jsem měl před očima, jak ho v bezvědomí odváží sanitka... mou tvář už zase začaly smáčet slzy.

„Hmmm." unaveně jsem přikývl, zatím co jsem se snažil nerozbrečet úplně. Bylo mi jasné, že otázka Su-Hee byla jen řečnická a že je na mě dost dobře vidět, že se mi spánek bohužel obloukem vyhýbá. Těžko však říct, jestli se ona z nějakého důvodu probudila takto brzy, nebo stejně jako já nemohla vůbec usnout. Na rozdíl ode mě totiž nevypadala jako zašlápnutý netopýr. „Dáš si se mnou kakao?" pousmála se. „Je ještě hodně brzy... třeba bys pak ještě mohl zkusit spát." „Hmmm..." znovu jsem přikývl. Sám jsem netušil, na co z toho přikyvuju. Netušil jsem, jestli má ještě nějaký smysl zkoušet usnout, i když, kakao bych si dal moc rád.

„Ale jen v případě, že tě tím nebudu obtěžovat." dodal jsem rychle, na což nade mnou nesouhlasně pokroutila hlavou se sdělením, že kdybych ji tím obtěžoval, vůbec by mi nějaké kakao nenavrhovala a hned na to zmizela v kuchyni, aby mohla pro nás pro oba přichystat tento úžasně lahodný nápoj. Kakao... kéž by mohlo všechno zachránit, ach jo. Kéž by mělo nějakou čarovnou moc a Minie se po něm uklidnil natolik, aby dokázal všechno ustát... aby se později nerozhodl, že je pro něho lepší umřít, namísto toho, aby i nadále čelil jak své rodině, tak svému strachu.

Na jednu stranu jsem ho chápal... utéct, vykašlat se na trable je tak snadné... ale na druhou stranu mě jeho rozhodnutí nemálo mrzelo, naplňovalo mě lítostí a smutkem. Proč všechno takto jednoduše vzdal, když už dokázal být tak moc odvážný? Proč tak jednoduše rezignoval na svůj život? Napadlo mě, že je zřejmě zlomený mnohem víc, než jsem si před tím uvědomoval, jenže... přece to s ním nemůže dopadnout tak, že předčasně umře! Bože... přál jsem si, aby přežil a přál jsem si, aby měl konečně možnost žít lepší život, než který žil až dosud. Mohl by konečně přestat předstírat, mohl by poznat lásku... mohl by dokázat tolik věcí, kdyby si šel za svým tak, jak to předvedl u té krávy Bo-Ra.

Bože... Young-Min musí přežít, prosím. „No tak, už se uklidni, Ki, a přestaň si to kakao přisolovat." nabádala mě opatrně Su-Hee pár okamžiků potom, co jsme už spolu seděli na pohovce a popíjeli právě to kakao. „Pláč přece nic nevyřeší, navíc..." konejšivě pohladila mé rameno, na což jsem rychle setřel protivné slzy, které jsem až do jejího upozornění téměř nevnímal. „Neříkali vám, že má Min opravdu velkou šanci na přežití, protože jste ho našli relativně včas?!" připomínala mi, zatím co nepřestávala hladit jak mé rameno, tak mou levou paži.

„Hmmm..." popotáhl jsem. „Něco takového asi říkali." Jen matně jsem si vybavoval, co všechno říkali lidé od záchranky... bylo toho tolik, že mi šla hlava kolem. Samozřejmě potvrdili, že zřejmě jde o sebevraždu... zatím ve stádiu pokusu... což mě ani Hyunieho nemohlo uklidnit a samozřejmě nám nemohli nic slíbit, zvlášť když neměli jistotu, jaké prášky spolykal... jestli jen ty z lahvičky nebo i jiné a kolik jich doopravdy bylo. Museli jsme s miláčkem odpovídat na hodně nepříjemné otázky, jako proč si myslíme, že to udělal, jak nás vůbec napadlo, že to udělal a tak dál. Nejvíc nepříjemný pak byl rozhovor s policií, která přijela do Minova bytu okamžik potom, co jeho odvezli do nemocnice. Raději už na to vůbec nemyslet...

„Tak vidíš." pousmála se. „Podle toho, co jste mi řekli vy dva, a podle všech indicií, které jsem svědomitě prokonzultovala s googlem..." uchechtla se nejspíš sama nad sebou, ale hned na to znovu zvážněla. „jsem si vydedukovala, že Min musel tak moc tvrdě usnout ne dlouho před tím, než jste k němu zašli." pokračovala v mém uklidňování. „Takže... z toho by vyplývalo, že i ty prášky nespolykal hned, jak se vrátil domů, ale až později. Já opravdu upřímně věřím, že má víc než jen velkou šanci na přežití... věřím, že díky včasnému zásahu jak tebe a Hyuna, tak lékařů, nedojde k poškození jeho orgánů... že určitě bude v pořádku... teda, až se pořádně prospí." dodala s mírným pobavením v hlase.

„Vážně tomu věříš?" ozval se od dveří zcela nečekaně rozechvělý Hyunieho hlas. „Vážně?" popotáhl, na což jsem okamžitě vyskočil na nohy, jen abych mohl svého miláčka co nejrychleji obejmout, protože vypadal, jako by se měl každým okamžikem sesypat. Pevně jsem ho objal a on se ke mně rozechvěle přitulil, zatím co já jsem se za každou cenu snažil spolykat všechny slzy a vůbec nebrečet, jen aby se Hyunie uklidnil a nerozrušoval se ještě víc, než už je. „Taky tomu věřím." vydechl jsem do miláčkových vlasů, zatím co už jeho slzy spolehlivě svlažovaly můj krk a taky rameno.

„Minie bude v pořádku... věřím tomu stejně, jako tomu věří Su-Hee." ujišťoval jsem ho upřímně tak, jak jen mi má vlastní víra ve vytoužený happy end umožňovala, aniž bych přestal hladit jeho díky pláči chvějící se záda. „Všechno bude dobré... tak už... prosím, neplač, miláčku... prosím." popotáhl jsem, na což jsem proti své vůli vzlykl. Když miláček takto plakal, lámalo mi to srdce a to nejen kvůli faktu, že na něco takového u něho nejsem až tak zvyklý. Bože... když se trápí Hyunie, trápím se i já... nejde to jinak.

Teď jsme měli oba dost velký důvod být smutní... Minie, ach jo... jenže já díky Hyunieho předchozímu sebeobviňování a díky jeho aktuálním slzám, jsem měl důvod mnohem větší. Nakonec to dopadlo tak, že jsme brečeli oba dva a Su-Hee měla kotel práce nás oba nějakým způsobem hodit do klidu, což se jí naštěstí po delší době opravdu podařilo... je to naše mega úžasné zlatíčko! Já jsem si pak mohl konečně dopít své kakao... taky Hyunie od své sestry dostal hrneček na uklidnění... ale hlavně jsme si... konečně... všichni tři v relativním klidu promluvili, aniž by měl miláček i nadále nutkavou potřebu obviňovat sám sebe.

Konečně si vyslechl všechno, co si o celé situaci myslí Su-Hee, včetně její naděje v Minovo uzdravení a konečně jsem mohl i já říct, co mám na srdci ohledně rodiny Lim. Nakonec jsme se všichni tři shodli na tom, že pořád tady jsou nějaká ta „kdyby", jenže na nich opravdu až tak nezáleží. Důležité je už pouze to, jestli Minie přežije svůj nešťastný pokus o sebevraždu bez fyzických následků a stejně tak důležité je, jak na tom bude psychicky a jak se k celé situaci postaví dál. Bože... nám nijak nepomůžou ubohé výčitky svědomí, za to jemu může hodně pomoct naše další podpora.

„V nemocnici, kam Young-Mina nejspíš odvezli, pracuje má kamarádka, tak od ní zkusím co nejdřív něco zjistit, ano?" uklidňovala mě i Hyunieho Su-Hee, zatím co nás strkala zpět do hostinského pokoje. Čas se blížil k půl sedmé ráno, jenže ona nekompromisně rozhodla, že ještě oba musíme zkusit usnout, v jiném případě bude prý nucena něčím nás majznout po hlavě. Podle ní prý už mrtvěji zřejmě vypadat nemůžeme, takže nemá co pokazit, spíš nás tím majznutím může pouze zachránit. Musel jsem uznat, že má asi pravdu, zvlášť když se mi díky nejen psychické, ale taky fyzické únavě tvořily mžitky před očima.

„Nebojte se, řeknu vám hned, jak budu něco... cokoli... vědět." dodala ještě, jen abychom my dva byli v co největším klidu a už hlavně nic neřešili. „To budeš moc hodná, sestřičko." odpověděl jí vděčně unavený miláček. „Má pravdu, lásko." hned na to se unaveně pousmál na mě... to už za náma Hee zavřela dveře od pokoje. „Musíš zkusit spát, nebo mi tady ještě zkolabuješ." „Hmmm..." přikývl jsem, na což mě dovedl až k posteli, na kterou mě hned jemně povalil. Okamžik na to už ležel vedle mě a rozechvěle se ke mně tulil.

„Promiň mi to, miláčku." zašeptal smutně do kůže na mém krku. „Mrzí mě, že jsem se před tím choval jako sobecký kretén a že jsem tě kvůli tomu ve všem nechal samotného." „To nic, miláčku." odtušil jsem smutně, přesto však upřímně. „Nezlobím se na tebe." Něžně jsem pohladil jeho záda a on se ke mně ještě víc přitiskl, na což jsem zajel prsty do jeho hebkých vlasů, abych je mohl jemně prohrábnout. „Miluju tě, Min-Ki... strašně moc tě miluju." znovu zašeptal. Ještě jednou jsem ho pohladil po vlasech, ale pak jsem položil ruku zpět na jeho záda. „A já moc miluju tebe, Hyunie." odpověděl jsem, zatím co se už mé oči pomalu ale jistě zavíraly. Konečně jsem začal usínat... konečně...

Jong-Hyun

Myslel jsem vážně všechno, co jsem před tím Min-Kimu a Su-Hee řekl. Kdybych se choval jinak, kdybych nebyl tak sobecký a do sebe zahleděný... Bože, zabij mě... kdybych... Pocit viny se mě chystal srazit do kolen, nejraději bych sám sebe vyhodil z okna nebo si alespoň rozbil hlavu o nějakou zeď, jen abych aspoň trochu ulevil svému svědomí. Nešlo to zastavit, stejně jako nešel zastavit bezmocný strach, který ochromoval každou mou myšlenku... obrovský strach o mého kamaráda a taky nemalá lítost, že se všechno takto podělalo.

Nedokázal jsem o tom mluvit, nemohl jsem nic rozebírat, jinak bych se nejspíš pod tou tíhou viny a strachu složil. Nedokázal jsem ani usnout, přestože jsem byl mega moc unavený. Zřejmě stejně jako můj miláček, jsem nedokázal přestat trápit svou hlavu zbytečnýma úvahama... kamarádův pokus o sebevraždu moc bolel, mé výčitky moc bolely. Netuším, kdy se mi přece jen podařilo na malý okamžik usnout, abych se brzy na to mohl znovu probudit a zjistit tak, že jsem v posteli sám.

Min-Ki už vedle mě neležel, přestože muselo být hodně brzy, což mě donutilo zvednout zadek z postele, jen abych se mohl jít podívat, kam se to mé smutné zlatíčko podělo. Moc mě mrzelo, že jsem se o něho víc nezajímal, že jsem tak moc uboze dovolil, aby se kvůli Minovi trápil sám, přestože on nic nepokazil, na rozdíl ode mě, sakra. Hodně se mi ulevilo, když jsem pak zjistil, že Ki sedí v obývacím pokoji a že mu dělá společnost má úžasná sestra.

Pár okamžiků na to jsem dovolil tíze výčitek, aby z velké části opadla z mého... mnou samým sužovaného... srdce a to jen díky Min-Kimu, který mě nechal dostatečně se vybrečet v jeho láskyplné náruči (i navzdory faktu, že plakal se mnou)... a později se mi ulevilo ještě víc. Díky mému milovanému zlatíčku a mé super sestře, jsem nakonec přece jen dokázal o všem mluvit. Oba se během našeho rozhovoru usilovně snažili, abych se mohl cítit líp a dost dobře se jim to podařilo, i když strach o Young-Mina samozřejmě nezmizel.

Těžko říct, jestli jsem se bál víc toho, že můj kamarád už nebude mít možnost žít tak, jak by si přál... pokud umře, což nesmí! ... nebo, jestli jsem se bál víc toho, že já už nebudu mít možnost napravit své předchozí jednání a nebudu moct dát mu najevo, že mi na něm doopravdy záleží a že s ním počítám i do budoucna, protože ho vážně považuju za svého kamaráda. Bylo mi líto, že jsem se už tenkrát ve škole nesnažil zjistit, co se s ním děje, když se mi vyhýbá, namísto toho jsem se spokojil s tím, že jsem víc kamarádil s jeho sestrou Bo-Ra.

Teď mi přišlo směšné, že jsem se tenkrát choval jako nějaké hloupé děcko, jímž jsem zřejmě byl. Bylo mi líto, že jsem tak jednoduše dovolil, aby Young-Min zmizel z mého života a že jsem se o něho víc nezajímal ani v době, kdy umřel jeho starší bratr. Bylo mi mega moc líto, že jsem se po dlouhých letech našeho odloučení nezmohl na nic lepšího, než je ubohé podezírání, obviňování a řev, přestože opravdu udělal chyby... stejně jako já. Bože zachraň mě i Minieho... už mu nechci dovolit, aby znovu jen tak odešel, ještě bez varování... nesmí si jen tak odejít!

Min-Ki

Oba jsme zřejmě spali hodně tvrdě, protože když jsme se tak nějak zároveň probudili, zjistili jsme, že se blíží poledne. Přestože jsem se cítil vyspaný a celkově mi bylo líp než v noci, nechtělo se mi ještě vsávat. Ani Hyunie nespěchal z pelíšku. Roztomile se protáhl, zívl si a hned na to si mě přitahoval zpět do své náruče, aby mohl něžně polaskat mé rty svými hebkými polštářky. Něžně a s láskou jsem jeho polibky opětoval, do jeho rtů jsem se rozněžněle usmíval a na Mina bych si v těch okamžicích zřejmě vůbec nevzpomněl, kdyby se neotevřely dveře a do hostinského pokoje nenakráčela Su-Hee.

„Kluci..." ozvala se ignorujíc nejen naše objetí, ale taky naše spojené rty. „Volala jsem té své kamarádce..." pokračovala, jakmile si získala naši plnou pozornost. Oba jsme věděli co tím myslí, proto jsme se na ni zadívali nejen s očekáváním, ale taky s nadějí... snad se něco dozvíme a snad se dozvíme jen a pouze dobré zprávy. „ale bohužel... v Gangneung hospital, kde pracuje, prý Young-Min není, tam ho určitě nepřivezli." „Kam ho teda odvezli?" vydechl se zjevným zklamáním v hlase miláček. Taky já jsem pocítil nemalé zklamání z faktu, že možnost dozvědět se něco přes tajemnou kamarádku Hee naprosto padla.

„Sue-Ji si myslí, že ho zřejmě vezli přímo do Gangneung Asan hospital..." odpověděla zadumaně Su-Hee. „což by nejspíš dávalo smysl, protože je to... myslím... největší nemocnice tady v Kangnungu... je zřejmě nejlíp vybavená pro boj se všemi možnými typy otrav a podobně..." dumala nahlas. „Jo, nemyslím si, že by mohl být někde jinde." pousmála se na mě a na miláčka. „I kdyby tam Min opravdu byl, stejně nám nikdo nic neřekne." povzdechl si otráveně Hyunie. „Nejsme přece Minovi rodinní příslušníci." doplnil jsem svého miláčka smutně.

„Zapomínáte, kluci, že mezi sebou máte super herečku." zasmála se mírně pobaveně Hee. „Věřím, že mám šanci něco zjistit." dodala už naprosto vážně. Po jejích slovech jsme se oba usmáli... věřili jsme, že s jejím kouzlem osobnosti, krásou a nejspíš známou tváří herečky dokáže cokoli... na což nás začala vyhánět z postele, že čas letí a pokud chceme něco zjistit, musíme se bez otálení dát trochu do kopy, abychom mohli co nejdřív vyrazit. Myslela tím, že se musíme osprchovat, hodit na sebe slušivé oblečení a minimálně se učesat, abychom jí prý nekazili reputaci a pak taky něco sníst.

Poslechli jsme ji bez odmlouvání. Já i Hyunie jsme už nutně potřebovali vědět, že Minie stále žije, proto jsme sebou hodili, jen abychom neztratili třeba jen minutu drahocenného času. Brzy na to jsme už osprchovaní, slušně oblečení a taky pojezení seděli v Kangově autě a jeli směr nemocnice, kde by... při troše štěstí... mohl být hospitalizovaný Young-Min. „Paní Lim nebo Bo-Ra ví, že se Min pokusil spáchat sebevraždu?" zjišťovala Hee, zatím co už o všem informovaný Kang poklidně řídil. „Nevím a je mi to volné." odfrkl si Hyunie. Já jsem jen pokrčil rameny.

Stejně jako miláček, ani já jsem neměl žádnou potřebu nějak se zaobírat informovaností této příšerné rodiny. Kéž bych mohl mít alespoň malou naději, že by Minieho zoufalý čin aspoň trochu rozmrazil ledová srdce jeho matky a sestry, jenže já jsem takovou naději neměl. Vždyť ani smrt Young-Jaeho s nimi zřejmě nijak neotřásla, je tedy možné, že ani na Young-Minovi jim nezáleží tak, jak by... Bože... sakra... mělo, ach jo.

„Já jen..." povzdechla si Hyunieho sestra. „Kdyby to věděly ty megery, mohla by něco vědět i naše matka." „Jako... myslíš tím, že bych se na Mina šel zeptat naší matky, jo?" vyprskl miláček. „Ani za nic!" „Hmmm... jak myslíš." pokrčila rameny. „Tak teda zkusím svůj šarm a uvidíme, jak to dopadne." pousmála se. „Zkoušej svůj šarm, jak chceš, zlato." hodil na ni boční pohled Kang. „Ale ne že mě přinutíš žárlit." „Ty počkáš v autě, zlato." mrkla na něho Hee. „A budeš mi pěkně věřit, ano?" „Jako vždy, zlato." uculil se mírně pobaveně.

Jong-Hyun

Vůbec se mi nelíbila představa, že mám vlézt do prostranství nemocnice, jenže jsem nedostal sebemenší prostor k jakémukoli protestu, nebo snad oznámení, že zůstanu s Kangem v autě. Miláček mě za ruku vytáhl z auta a Su-Hee nás pak oba mírně netrpělivě postrkovala až k přeplněné nemocniční hale a recepci. Zhluboka jsem vydechl, jen abych se alespoň trochu hodil do klidu, navíc jsem chtěl být u toho, když bude ségra zjišťovat pro nás tak moc důležité informace. Nemínil jsem proto vyšilovat a naštěstí jsem nevyšiloval.

„Teď sledujte, kluci." mrkla na mě i na Min-Kiho, který stál vedle mě a tiskl mou ruku, zatím co si už zběžně prohlížela všechny lidi, kteří se aktuálně nacházeli v pozici zaměstnanců, tedy na druhé straně pultu, u kterého jsme právě všichni tři stáli. Pohled jí pak padl na mladého týpka, který na první pohled nevypadal jako zaměstnanec nemocnice, přesto seděl na křesílku tam, kam běžní pacienti nesmí. Měl v ruce mobil a nevšímal si dění kolem, to však Hee vůbec... ani maličko... neodradilo.

„Promiňte..." řekla hlasitě tak, aby zaujala pozornost toho týpka, což se jí po druhém oslovení opravdu podařilo. „Myslíte mě?" vydechl udiveně. „Ano, myslím vás, fešáku." pousmála se s rafinovaným mrknutím, na což ten fešák odložil mobil a rozzářil se jako sluníčko.

„Ach... vy jste Kim Su-Hee, je to tak?" zářil, až z něho mě a nejspíš taky Min-Kiho přecházel zrak. „Znám vás z divadla... OMG... pro vás cokoli... Su-Hee." „Oh, to je od vás moc milé." zamrkala na něho ségra, na což si prohrábla vlasy a nahodila víc než jen vážný výraz, jako by s ním nejen koketovala, ale navíc od něho potřebovala minimálně zachránit život. „Potřebuju nutně něco zjistit..." vydechla...

... stále s podobným výrazem, aniž by přestala pohazovat svými loknami. „Jen vy mi můžete pomoct... jsem si tím jistá." „Udělám pro vás cokoli." kuňkl ten týpek, na což jsem vůbec netušil, jestli mám vyprsknout smíchy, díky tomu, jak téměř doslova teče jen při pohledu na mou sestru, nebo si mám raději kleknout k jejím nohám a prohlásit ji za bohyni, když má evidentně až tak velký vliv na chudáky, jakým je právě tento týpek. Nakonec jsem neudělal nic z toho... ani Min-Ki... a jen jsem čekal, jestli tato šaškárna... nic proti Hee... přinese kýžený výsledek.

Min-Ki

Su-Hee byla úžasná, což mě vůbec nepřekvapilo a zřejmě od ní nic jiného nečekal ani Hyunie. Díky jejímu velkému šarmu, ale nejspíš taky hereckým schopnostem a faktu, že ji ten mladý muž znal, jsme zjistili nejen to, že se jmenuje Ahn Bo-Hyun... což mi ani miláčkovi nepřišlo až tak podstatné... že je jedním z manažerů v této nemocnici a že nám proto může zjistit všechno, co potřebujeme vědět... tohle už pro nás bylo mnohem zajímavější... na což se doopravdy zaměřil na jeden z počítačů, který byl umístěný na pultu bez ohledu na to, že na něm zrovna pracovala nějaká sestřička.

Ta byla nucena s úklonou odstoupit, aby na obrazovku mohl nahlédnout on, ale naštěstí nevypadala, že by ji to nějak naštvalo. K Hyunieho nemalé úlevě jsme tak mohli za necelých pět minut opustit nemocnici a vrátit se za Kangem do auta a to se všemi důležitými informacemi, kvůli kterým jsme tady přijeli. „Jak fungoval tvůj šarm, zlato?" pousmál se na Su-Hee Kang, který zrovna otevřel dveře u spolujezdce, aby se jeho přítelkyně mohla posadit vedle něho.

„Úžasně!" zasmála se tázaná. Hned na to zapadla do auta a já s miláčkem jsme následovali jejího příkladu, jen s tím rozdílem, že jsme se posadili vedle sebe na zadní sedadla. Oba jsme se připoutali a já jsem hned na to opřel hlavu o Hyunieho rameno, na což jsem rozechvěle vydechl, zatím co jsem s úlevou vnímal, jak nejen ze mě, ale taky z miláčka pomalu ale jistě opadá všechno nahromaděné napětí. „Min je opravdu v této nemocnici." vyprávěla Kangovi Su-Hee za nás za oba... zřejmě nepotřebovala rozebírat, jakými prostředky k těmto informacím přišla, a Kang to zjevně nepotřeboval vědět.

To jsme už opouštěli rušné parkoviště a mířili zpět do jejího bytu. „Prý spolykal nějaké barbituráty..." pokračovala klidně a s úsměvem. „ale naštěstí pro něho..." otočila se pořád s tím stejným úsměvem na nás dva. „ho kluci našli hodně brzy, jeho detoxikace proto proběhla včas, takže..." znovu se podívala na Kanga. „si doktoři myslí, že je z nejhoršího venku... bude žít." „Vážně?" pousmál se s radostnou účastí její přítel. „Tak to jsem rád." „To my taky!" vyhrkli jsme oba zároveň, na což jsme se na sebe něžně uculili.

„Ještě je pořád na jipce, zatím se neprobral, ale doktoři prý ve zprávě uvedli, že by se snad měl během dneška probudit." pokračovala Hee ve sdělování informací, které jsme s Hyuniem už věděli, ale ani tak nás tato slova nepřestávala těšit... nepřestávali jsme mít obrovskou radost. „Prý můžeme přijít zase zítra, a pokud bude Min doopravdy vzhůru, zařídí Bo-Hyun, aby nás k němu pustili na návštěvu." dokončila Hee své vyprávění. „Kdo?" zbystřil Kang. „Jeden moc vstřícný a ochotný manažer." odtušila klidně.

„Můj fanoušek, jinak rozhodně nikdo důležitý." dodala s mírně potutelným úsměvem. „Fajn, zítra tam jdu s vámi." oznámil jí Kang, na což se Hee pobaveně zasmála. „Jak si přeješ, zlato." mrkla na něho hned na to. 

Jong-Hyun

Bože... byl jsem vážně moc happy, že jsme nejen našli tu správnou nemocnici, kde je Young-Min hospitalizovaný, ale ještě víc happy jsem byl díky zjištění, že kamarád svůj pokus o sebevraždu přežije a že se s velkou pravděpodobností obejde bez nějakých fyzických následků. Zatím spí... doufal jsem však a nemálo věřil, že se lékaři nepletou a že se Minie doopravdy probere, což teprve bude začátek dalšího procesu směřujícímu k jeho úplnému uzdravení.

Doufal jsem proto, že se kamarád nejen probudí, ale hlavně, že na tom nebude psychicky až tak moc špatně, že by snad odmítal s kýmkoli spolupracovat. Bylo mi totiž jasné, že ho nečeká jen převoz na normální pokoj, ale taky pro něho nejspíš hodně nepříjemný až bolestný rozhovor s psychiatrem. Bude mít i nadále touhu zemřít nebo se prostě smíří s faktem, že žije?! Pochopí, že zatím nenadešel ten správný čas, aby směl opustit tento svět nebo se faktu, že neumřel, bude zuby nehty bránit?

Kéž by si Minie svou sebevraždu rozmyslel a už se o něco podobného nikdy nepokusil. Kéž bych ho zítra... spolu s miláčkem samozřejmě... směl doopravdy vidět a kéž by s náma neodmítl mluvit. Kéž by nám oběma dovolil, abychom tady byli pro něho... vždyť na svou bolest, strach a nejistotu už nemusí být sám, protože já i Ki tady chceme být a chceme se pokusit jakkoli mu pomoct. Bože, opravdu... kéž by...