Jong-Hyun

Nepřestával jsem objímat stále brečícího Young-Mina... spolu s Min-Kim samozřejmě, protože on ho objal jako první... a v těchto chvílích jsem si začínal naplno uvědomovat, že jsem se od příchodu do kamarádova bytu choval jako naprostý sobec a bezohledné hovado. Celou situaci ohledně Mina jsem vyhodnotil absolutně špatně, což jsem sice nemohl vědět, ale ani tak jsem pro své chování k němu nenacházel žádnou relevantní omluvu.

Stal se ze mě vzteklý a zaslepený kretén, proto jsem s tím klukem nedokázal mluvit v klidu, proto jsem se neovládal tak, jak bych si přál, přesto celý rozhovor nemusel dopadnout Minovým sesypáním, jen kdybych se snažil o trochu víc. Bylo mi to moc líto, zvlášť když jsem opravu uvěřil jeho slovům. Stejně tak mě neuklidňovalo nepříjemné uvědomění, že zřejmě můj vlastní pocit viny dalece přesahoval Min-Kiho odpuštění, protože já sám jsem si ještě neodpustil... což mi taky došlo až teď... a že to za mě dnes hodně uboze odskákal Min, který sice taky na všem nesl svůj nemalý podíl viny, jenže ne takové viny, kterou jsem dopředu předpokládal, proto je jasné, že není o moc víc vinný než já sám.

Neměl jsem chlastat, protože jsem tím absolutně nic nevyřešil, jen jsem sám sobě všechno zbytečně, navíc dost šíleně zkomplikoval. Proto všechno, co se stalo později u Young-Mina v bytě, je rozhodně i má vina, kterou si snad jednou dokážu odpustit a to nejen kvůli mně, ale hlavně kvůli mému miláčkovi a faktu, že on mi už odpustil. Nechtěl jsem tím hnusem dál zatěžovat sebe a jeho už vůbec. Stejně tak jsem už nemínil obviňovat Mina a vylévat si na něm svou vlastní frustraci a zklamání ze sebe sama.

Ojel bych toho kluka, kdybych nebyl ožralý a zhulený a neudělal jsem to jen proto, že jsem odpadl? Bože zachraň mě... ani trochu, spíš vůbec, se mi nelíbilo, že se to stalo zrovna takto, jenže v těchto okamžicích jsem si vážně uvědomil, že to je prostě fakt, se kterým se budu muset smířit a odpustit si to stejně, jako mi odpustil Ki... bylo mi líto, že jsem byť jen na okamžik znovu o jeho odpuštění zapochyboval, respektive o tom, že si je vědom úplně všeho, co mi odpustil.

Cítil jsem, že taky Young-Min si zaslouží odpuštění, když to všechno neudělal se zlým úmyslem. Opravdu jsem mu už věřil, že nad sebou ztratil kontrolu stejně, jako jsem ji ztratil já a to už v tom baru, když jsem se tak moc ožral, nebylo to jen díky jím nabídnuté marihuaně. Chtěl jsem mu odpustit, chtěl jsem ho uklidnit a nejspíš jsem taky chtěl zpět svého kamaráda, kterého jsem téměř do poslední chvíle nazýval kamarádem bývalým. „Tak už nebreč, prosím." vydechl jsem bezradně, když se po delší chvíli, kdy ho Ki objímal jen mlčky a já vlastně taky, nedokázal uklidnit.

„Omlouvám se ti, ano?" pokračoval jsem nejen rozechvěle, ale hlavně upřímně. „Omlouvám se za to, Minie, že jsem na tebe byl tak hnusný... já... mrzí mě to, promiň." „To... to je dobré." kuňkl Min, který se během svých slov pokusil vymanit z našeho sevření, na což ho miláček propustil a já taky. Ki se dál starostlivě a s účastí díval do Young-Minovy díky pláči zarudlé tváři a stejně tak jsem na něho civěl já. Vážně mi bylo všechno moc líto, mrzelo mě, že jsem to takto posral.

„Můžu si za to sám." dodal s tichým vzlykem Min, zatím co se očividně snažil nebrečet a nedovolit dalším slzám, aby stékaly po jeho tváři. „Určitě bys na mě nebyl tak hnusný, kdyby... kdybych..." „Myslíš, kdybych tě nenašel na balkóně zhuleného?" doplnil jsem ho provinile. „Kdybych na tebe neházel i svůj podíl viny?" dodal jsem ještě provinileji. Po mých slovech Min na okamžik zadržel dech, pak se nejdřív pořádně nadechl, na což zhluboka vydechl a hned na to se nejistě zadíval do mých očí.

Naštěstí se zdálo, že už se začíná pomalu uklidňovat. „Je mi líto, že neznáš jiné řešení tvých trablů než je hulení trávy..." pokračoval jsem rozechvěle dřív, než stihl něco říct on. „ale už nejspíš chápu, proč ses zhulil i dnes a omlouvám se za to, že jsem si myslel, že jsi pouhý ubohý feťák, který díky tomu svinstvu dokáže jen všechno posrat a... stejně tak se omlouvám za to, že jsem k tobě byl tak moc nešetrný, když jsem tě chtěl dostat z rauše."

Hned na to jsem zvedl ruku, aby mě Min nechal mluvit dál... bylo zjevné, že chce něco říct, jen miláček se na mě něžně usmíval, aniž by zatím měl potřebu nějak se ke všemu vyjadřovat... a já jsem teda mluvil dál, když jsem k tomu opravdu dostal prostor. „A ano, uvědomuju si svůj podíl viny." pokračoval jsem. „Vlastně... asi bych ti měl dost poděkovat za to, že jsi mě tenkrát vzal k sobě domů, protože... no..."

Zmlkl jsem a taky jsem se rozpačitě poškrabal na zátylku. Připadal jsem si nehorázně trapně, když jsem musel tohle všechno říkat, ale i tak jsem chtěl a potřeboval tohle všechno říct. „Mohlo by se totiž stát, že bych dopadl mnohem hůř než... než... však víš..." pokračoval jsem nervózně, na což jsem znovu zmlkl. Nemínil jsem ten hnus znovu opakovat, proto jsem to nedořekl celé, ale bylo mi jasné, že Ki i Min moc dobře ví, co jsem tím myslel. Mohl jsem dopadnout hůř než tak, že jsem se málem vyspal s Young-Minem.

Vlastně... kdybych neměl svého miláčka Min-Kiho, kdybych ho tím takto uboze nepodvedl, žádný hnus by to být nemusel, ještě když je Young-Min velice pěkný a vlastně taky sexy kluk, ale... já miláčka mám, podvedl jsem ho tím, že jsem se nekontroloval a dovolil to všechno a proto je to hnus. Nemělo se to vůbec stát, i když to nezašlo až k pohlavnímu styku. Takto do hloubky jsem to však rozebírat nemínil... ne nahlas... doufal jsem jen, že to Min chápe a že si to nevykládá nějak špatně, jakože šlo o hnus, protože tam figuroval zrovna on.

Každopádně... mohl jsem dopadnout hůř, raději ani nedomýšlet jak. „Ty... ty si myslíš, že bys mi měl poděkovat?" vydechl zaskočeně Min. „Vážně?" „Hyunie má pravdu." ozval se rozhozeně Ki. „Když... když byl tak moc opilý..." hodil mírně vyčítavý pohled na mou maličkost. „mohlo se mu stát cokoli, takže..." znovu se podíval na totálně zaraženého Mina... zřejmě proto, že byl zaražený, přestal úplně brečet, naštěstí... „já ti chci poděkovat určitě." pousmál se jen o maličko míň rozhozeně.

„Samozřejmě ti neděkuju za to, že jsi mi tady zhulil mého kluka a že jsi mi ho tady sváděl, ale... věřím ti, že jsi to neplánoval a že jsi nad sebou ztratil kontrolu. Taky beru, že jsi nevěděl, že je zadaný a nechci tě soudit, já jen... děkuji, že ses mi o něho postaral, že jsi ho nenechal v tom baru a taky... děkuji, že jsi za něho zaplatil tu útratu, když neměl peníze... vážně ti za všechno moc děkuji." dokončil s milým úsměvem svůj proslov.

„Já taky děkuji." špitl jsem rudý až za ušima... fakt mi to přišlo až moc trapné, ještě když jsem před nějakou tou chvílí na Mina pouze řval a obviňoval ho, zatím co teď mu skládám upřímné díky. „Nemusíte mi děkovat." kuňkl rozpačitě Young-Min aniž by se na nás podíval. Podobně rudý jako já civěl raději do země, jen jsem netušil, jestli si myslí, že vážně není za co děkovat, nebo pouze neumí naše díky přijmout. „Jsem jen podělaný princ na bílé lamě, nemohl bych ho tam přece nechat... ale... vážně mi neděkujte, je... je to trapné... chápete, že?"

Nesměle vzhlédl, aby se mohl podívat do očí nejdřív Min-Kimu a hned na to taky mně. Princ na bílé lamě? Netušil jsem, jak na něco takového přišel, smál bych se jeho hlášce... už zase lama?... ale rozpačitost situace mi to bohužel nedovolovala, proto jsem byl raději zticha. „Tak... už je ti líp, Mine?" zeptal se najednou Ki a díky tomu se zjevně neulevilo jen mně, ale taky kamarádovi... snad kamarádovi, snad dovolí, abychom tohle... minimálně fópa... mohli oba překonat a začít od znova s čistým štítem, jako přátelé, kterými jsme kdysi byli.

Byl jsem miláčkovi vděčný za to, že se už nemusíme plácat v nějakých dících a odůvodnění těch díků... za co si je Min zaslouží a podobně, vážně to bylo trapné. Na miláčkovi bylo vidět, že jeho starost o Young-Mina je upřímná, čehož si byl zřejmě vědom i Min. „Nevím." pokrčil smutně rameny. „Já..." „Myslíš, že by tě mohlo aspoň trochu uklidnit kakao?" pousmál se můj miláček, na což se Min taky pokusil o úsměv, přesto pokrčil rameny, jakože netuší.

„To je super nápad!" uculil jsem se potěšeně na své zlatíčko... líbil se mi jeho nápad... a pak jsem se podobně zazubil taky na Mina. „Zkus to, ano?" pobídl jsem ho. „Když to nepomůže, aby ses cítil líp, dovolím ti nějakého toho práska trávy, ale... ne že se mi tady zase zhulíš... slibuješ, že se nezhulíš?" „Abys mě pak mohl doopravdy utopit?!" nervózně se ušklíbl, na což má tvář znovu nepříjemně zrudla. Vážně jsem se styděl i za to, jak brutálně jsem se k Minovi choval v té koupelně, i tohle mi bylo hodně líto.

Mohl jsem být šetrnější a raději ho nacpat do sprchy, jak jsem to kdysi udělal Taeyongovi, až na to, že na Mina jsem byl dnes mnohem víc naštvaný než tenkrát na Taeho a dost sobecky jsem se nechtěl zmáčet... sakra. „Já ne..." zvedl jsem ruce v mírovém gestu, abych mu dal najevo, že už nemíním být takový kretén, jenže on mě nenechal domluvit. „V pohodě." mírně křečovitě se pousmál a já jsem zmlkl, přestože mi v podstatě neslušně skočil do řeči.

„Já vím, že bys to znovu neudělal, Hyune." pokračoval rádoby klidně. „A já se teda nezhulím... zkusím se nezhulit, ale... můžu teď být chviličku sám?" „No... jo?" přikývl jsem, i když vůbec nečekal na mou odpověď a rovnou zamířil nejspíš směrem k toaletě. „A já jdu udělat to kakao." oznámil nám oběma Ki. „Teda... jestli tady nějaké najdu." „Jo... nemáte vůbec zač." ozval se ještě Min, než opravdu zmizel za dveřma záchoda.

Min-Ki

Chápal jsem Young-Mina, že je rozhozený nejen ze všeho, co jsme si už stihli říct, ale taky z Hyunieho předchozího chování. Chápal jsem i svého miláčka, který byl na nervy od chvíle, kdy jsme zahlédli Mina na Cafee street a svým způsobem jsem chápal i to, že se nedokázal ovládat, přestože jsem nesouhlasil. Nelíbilo se mi, že takto vyšiluje, přestože mi bylo nejspíš dost jasné, proč takto vyšiluje... pocit viny, ach jo. Raději kopal kolem sebe, jen aby ho tento pocit totálně nepřeválcoval, i když já jsem mu nedal žádný podnět k tomu, aby musel tyto pocity mít.

Já jsem se pokud možno moc nevyjadřoval, abych všechno ještě nezhoršil... nemínil jsem miláčkovi jeho chování vyčítat... jen jsem se ho snažil neverbálně uklidnit. Byl jsem pak moc rád, že uvěřil všemu, co nám Min řekl, protože já sám jsem si byl jistý, že nám nelže, že se všechno seběhlo tak, jak řekl a taky jsem mu věřil, že Hyunieho nepodrazil tím, že by něco lživě vyzradil Bo-Ra. Netušil jsem sice, jak jeho sestra něco může vědět, ale co jsem věděl už jistě je fakt, že je vážně nebezpečná a že ji ani za nic nesmíme podceňovat.

Byl jsem rád, že mě napadlo jet do Kangnungu a taky mě napadlo, že máme s miláčkem vážně štěstí, že jsme měli možnost mluvit s Young-Minem. Ještě víc mě pak těšilo zjištění, že přesto, kolik chyb ten kluk udělal, není to žádný hajzl. Bylo mi líto, že má nějaké trápení, které řeší kouřením marihuany, nemám rád, když se někdo moc trápí, ach jo. Bylo mi ho líto a taky proto jsem si přál, aby se úplně uklidnil a aby neplakal, což byl jeden z důvodů, proč jsem ho musel obejmout.

Vlastně, nejen proto. Přes všechno, co Young-Min svým způsobem hodně zpackal... jistěže se mi nelíbilo, že on a Hyunie... ach jo... jsem k němu začal pociťovat jisté sympatie. Nemínil jsem se na něho zlobit, když evidentně za to, co se tady stalo, až tak nemohl... bral jsem před tím v potaz polehčující okolnosti, které se týkaly Hyunieho a ty stejné polehčující okolnosti jsem teď mínil přisoudit i jemu... a stejně tak jsem si nepřál, aby byl smutný.

Navíc jsem doufal, že v něm můžeme najít spojence, se kterým se nám bude mnohem líp čelit Bo-Ra i její nenávisti a že nám její bratr snad pomůže zabránit té krávě, aby se Hyuniemu jakýmkoli způsobem mstila. Objímal jsem Young-Mina docela dlouho a miláček se k mé nemalé radosti přidal tak, že objal nás oba. Přišlo mi to moc cute a zřejmě jeho objetí mi hodně pomohlo, abych se taky nerozbrečel. Bože... jak já nesnáším slzy, nedokážu zůstat v klidu, když někdo pláče.

Ulevilo se mi, když Min přestal brečet, i když se bohužel neuklidnil úplně. Okamžiky, kdy se Hyunie Young-Minovi omlouval byly mega moc rozpačité a svým způsobem nepříjemné... omluvu si ten kluk rozhodně zasloužil... a když mu pak miláček poděkoval, musel jsem mu poděkovat i já. Bože... při představě, co všechno by se tomu mému opilému telátku mohlo stát, když by ho ten kluk nechal v baru napospas jeho opilosti, sevřelo se mé srdce úzkostí.

Naštěstí se však miláčkovi nic zlého nestalo... ani ta soulož se nestala a je fuk, že k tomu málem došlo (to jak to bylo údajně divoké jsem si nemínil představovat)... a to jen díky Young-Minovi, musel jsem to proto spolu s upřímným „děkuji" říct. Opravdu jsem hodně chápal, jak se můžou věci jednoduše vymknout z rukou, ještě když je člověk mimo. Já jsem taky kdysi políbil Jung-Kookieho, i když jsem věděl, že je zadaný... tehdy jsem ještě netušil, že chodí s Tae-Hyungem... a teď už vůbec nedokážu vysvětlit, proč jsem to tenkrát vlastně udělal. Prostě se to stalo, ach jo.

Taky proto bych Mina nemohl soudit, ani on přece nepolíbil mého kluka se zlým úmyslem... vážně jsem mu věřil. Hehe, o tom polibku jsem Hyuniemu nikdy neřekl a nejspíš ani neřeknu, ale proč bych vlastně měl, když jsme spolu tenkrát nechodili a v těchto okamžicích to je už dávno pasé?! Raději jsem na to přestal myslet, spíš jsem se zaměřil zpět na Mina. Bohužel jsem nevěděl, jak ho uklidnit, aniž by se musel zhulit... je to vážně moc smutné, ach jo... pak mi však hlavou bleskl mírně dětinský nápad s kakaem.

Napadlo mě, že lahodný kakaový nápoj mě vždycky dokáže do jisté míry zklidnit a prý taky hodně uklidňuje mého brášku Jung-Kookieho, proč bych to teda nemohl zkusit u Young-Mina, že? Přišlo mi to jako hodně dětinský nápad a možná i směšný, ale miláček můj návrh nadšeně podpořil... taky ho zřejmě napadlo, že zkusit se musí všechno... a k mé úlevě se mi nezdálo, že by se mi za to chtěl Young-Min vysmívat, to by pak bylo hodně trapné. Přesto, že to asi nebyl tak směšný nápad, kdybych u sebe měl bublifuk, ani náhodou bych něco o pouštění bublin nezmínil... pro jistotu... protože to by asi už bylo moc, zvlášť když Min není Kookie a určitě není úplně stejný jako já.

Young-Min odešel na toaletu a já jsem spěchal do kuchyně... jako doma, hihi. Před tím jsem tam hledal sklenici na vodu, aby se mohl ten kluk napít, jen aby nezkolaboval, teď jsem pro něho chtěl přichystat nápoj na uklidnění a už jsem se tam naštěstí maličko orientoval. Kakao jsem vůbec nenašel, ale k mé nemalé radosti jsem zjistil, že Min má doma nejen mléko, ale taky nějakou čokoládu, kterou jsem se rozhodl, že rozpustím a pak smíchám právě s tím mlékem. Napadlo mě totiž, že horká čokoláda bude nejspíš o něco lepší než „obyčejné" kakao... snad.

Jong-Hyun

Už zase jsme všichni tři seděli v obýváku. Já s miláčkem na pohovce a Young-Min v křesílku jako před tím, s tím rozdílem, že se atmosféra mezi náma naštěstí dost zklidnila, i když Min pořád dost nervózně a taky mírně rozpačitě usrkával z hrnečku, který mu do dlaní vtiskl Ki. Miláček udělal kakao... nebo spíš horkou čokoládu... pro něho a taky pro nás dva, což mě nejen potěšilo, ale taky pobavilo... je to mé milované telátko. Byl jsem moc rád, že mi nevyčítá mé předchozí chování, i když na něm bylo vidět, že s tím nesouhlasí a byl jsem moc rád, že to dokázal přejít taky Min.

„Proč vlastně kouříš tu trávu?" zeptal jsem se kamaráda po nějaké té chvíli úplného ticha. Netušil jsem, jak jinak začít další rozhovor, navíc mě tohle hodně zajímalo. „Jako..." vydechl smutně Min. „Myslíš tím, proč si nenajdu něco jiného, co by mi pomáhalo přežít nebo..." povzdechl si. „myslíš tím spíš to, proč vůbec potřebuju něco... cokoli... co by mě udrželo naživu?" „Obojí." odtušil jsem zaraženě s podobným povzdechem, na což se Min zatvářil ještě smutněji a taky Ki posmutněl. „Vážně tě to zajímá, Hyune?" špitl kamarád, aniž by se na mě podíval.

„Jak jen to říct?" pousmál jsem se, na což se na mě Min vyčkávavě podíval. „Věř mi nebo ne..." pokračoval jsem, jak nejupřímněji dokážu. „ale, když už jsem si naplno připustil nejen to, že mám na všem, co se mi stalo svůj podíl viny a došlo mi taky, že ti opravdu věřím, uvědomil jsem si taky to, že... no... že tě mám vlastně rád. I když... i když jsme se za ty roky totálně odcizili a není to mezi náma vůbec takové, jako to bylo dřív..." mlel jsem se vzrůstající nervozitou. „ještě když jsem se k tobě dnes choval tak hnusně, ale... co chci říct doopravdy je to, že... prostě tě mám rád a pořád mi na tobě záleží."

Čím dýl jsem s ním byl, tím víc jsem litoval svého chování a tím víc jsem si přál, aby naše přátelství navázalo tam, kde kdysi skončilo. Vážně už nešlo pouze o to, že mi není lhostejný, spíš naopak... mohl jsem s úplně čistým svědomím říct, že mi na něm záleží. Ať už se mezi náma podělalo, co chtělo, mínil jsem to překonat a jít dál a doufal jsem, že on to dokáže taky. Dělal jsem si o něho starosti, nelhal jsem. „Opravdu?" kuňkl dojatě Min, i když se snažil své dojetí skrýt v hrnku s čokoládou, poznal jsem na něm, že je dojatý. Zato miláček se vůbec nepokoušel své dojetí skrýt. Láskyplně se na mě usmíval, zatím co už slzičky dokonale okupovaly jeho nádherné oči.

Min-Ki

Měl jsem radost, že Hyunie takto obrátil. Bože, jak já miluju usmíření, i když mě každé usmíření nehorázně moc dojme. Doufal jsem, že tohle se stane, že se miláček s Young-Minem usmíří a stanou se z nich znovu přátelé. Možná jsem mega moc naivní, ale já už jsem takový a nic s tím nenadělám... bohužel nebo snad bohudík, těžko říct. Odpustil jsem Hyuniemu a odpustil jsem taky Minovi, protože jsem neměl žádný důvod ho nenávidět a teď už vůbec, když jsem zjistil, že není žádný ubožák, jak jsem si ještě v Busanu myslel. Bylo by proto fajn, kdyby se spolu ti dva usmířili, vážně by mě to moc potěšilo.

„Taky tě mám rád." špitl po další chvíli ticha Young-Min, zatím co jsem se já nepřestával dojatě culit a miláček měl práci s utíráním slz, které už stékaly po mé tváři. „Dobře... tak... já ti to třeba řeknu." podíval se na Hyunieho. „ale... ne teď, až později." Pokusil se o úsměv, který mu můj miláček opětoval. „Ok, tak... já se pro teď vykašlu na marjánku, nedám si ani práska..." pokračoval s rádoby odhodláním Min. „Kvůli tobě a taky kvůli Min-Kimu to zkusím, když už mám od něho tuhle úžasnou čokoládu..." pousmál se taky na mě.

„Spíš mi teď řekni, ty Hyune." znovu se podíval na miláčka, takže mu díky tomu určitě unikl můj totálně nadšený výraz... řekl, že je ta čokoláda úžasná? Jupííí, to je skvělé! „Co přesně se stalo mezi tebou a Bo-Ra?" ptal se však dál, takže jsem se okamžitě přestal kochat tím, že takto pěkně ocenil mou snahu a raději jsem se zaměřil na to, co se bude říkat dál... zpět k jádru našeho problému. Za všechno beztak může Bo-Ra, nebo má minimálně na všem zlém velký a rozhodně nezanedbatelný podíl... kráva jedna, ach jo.

„Odmítl jsem si ji vzít." odpověděl téměř nevzrušeně Hyunie, na což se Min málem udusil čokoládou, kterou se právě pokusil polknout. „Cože?" vyhrkl hned na to... naštěstí se neudusil. „Ona... ona tě snad požádala o ruku?" nechápal, na což se miláček nejen nervózně zasmál, ale hned na to mu stručně povykládal, jak se to seběhlo u nich doma... nic, co bych už dávno nevěděl. „Takže... je to ještě nepřešlo?!" napůl se podivil, napůl konstatoval Min, jakmile Hyunie dopověděl poslední informaci a to tu, že se po tomto nečekaném prozření ohledně jeho vlastní matky musel jít opít.

Nesouhlasil jsem s Hyunieho řešením, to se nezměnilo, ale opravdu jsem svého miláčka chápal... teď, když jsem to slyšel znovu, chápal jsem ho ještě víc než před tím. Od jeho matky to byla totální rána pod pás a bylo mi jasné, že ani já bych něco podobného jen tak nerozdýchal. „Nepřešlo?" podivil se miláček. „Ty snad víš... taky jsi věděl o plánu mé matky, tvé sestry a taky tvé matky, že se já a Bo-Ra spolu jednou vezmeme?" „No... věděl." přiznal sklesle Min. „Jak bych to mohl nevědět?" dodal s hořkostí v hlase. „Jen jsem na to zapomněl, navíc by mě vůbec nenapadlo, že v tom ty tři míní pokračovat, ještě když se s tebou Bo-Ra přestala vídat."

„Dokonce i Su-Hee to věděla, jen já jsem celou tu dobu vůbec nic netušil, sakra." ulevil si znechuceně Hyunie. „Jak dlouho to víš ty?" podíval se na Mina. „Od chvíle, kdy se matka s Bo-Ra rozhodly, že udělají všechno proto, abyste se vy dva konečně sblížili a jejich plán tak mohl klapnout." odpověděl potichu, jako by se snad styděl za to, že to věděl, ale Hyuniemu nic neřekl, což mi přišlo jako dost možné. „Počkej... tím myslíš... jak ses mi tenkrát vyhýbal a ona..." vydechl zaraženě miláček. „Proč ses mi vyhýbal, co? Nechal jsi ty dvě... hlavě pak Bo-Ra, aby se mi srala do života... nechal jsi mě samotného... proč?"

Na Hyuniem bylo vidět, že se snaží zachovat klid a že nechce svému dávnému kamarádovi nic vyčítat, přesto na něm bylo poznat i to, že ho Minovo tehdejší chování nemálo mrzí, ještě když šlo o to, že uvolnil místo Bo-Ra a jejím plánům na sblížení, které však nebylo čistě přátelské a nevinné, ale totálně manipulativní za účelem docílit pozdějšího sňatku. Až na to, že ani jedna z těch tří intrikánek... Bo-Ra a její matka, stejně jako paní Kim... tenkrát netušily, že je Hyunie gay a že na tomto faktu v budoucnu jejich plány totálně ztroskotají.

„Musel jsem." odpověděl smutně Min. „Bo-Ra mi jednoduše oznámila, že... že se ti musím klidit z cesty... že jsi její a já nemám ani trochu překážet." vysvětloval ještě smutněji. „A matka si to taky přála. Řekla mi, že jsi budoucí manžel Bo, že se vy dva musíte sblížit, ale já ti nesmím nic říct, nebo si to odskáču... jen tě mám nechat na pokoji a už s tebou dál nekamarádit. Já... nemohl jsem vzdorovat... neuměl jsem matce ani Bo-Ra vzdorovat." „Jo, byli jsme ještě děti." povzdechl si s jistou dávkou pochopení Hyunie. „Chápu, že jsi je poslechl... a chápu už taky to, že jsi mi nic neřekl. Jsou to hrozné megery."

„To teda jsou." popotáhl Min. „Hlavně pak má matka... je... je totálně příšerná! Jenže... já to vím, přesto skáču tak, jak ona píská... jsem hrozný slaboch." „Minie..." povzdechl si miláček. „Máš to s rodiči i se sestrou hodně těžké, to ale neznamená, že..." Netuším, co chtěl říct dál, protože ho Young-Mim nenechal doříct větu. „Jo." skočil totiž do jeho chlácholení rozhozeně. „To... sakra... mám! Od malička mě rodiče drží v mega přísném režimu totální poslušnosti." pokračoval stejně rozhozeně.

„Jsou strašně moc tvrdí a neoblomní. Na všechny své děti byli vždycky moc přísní, jako bychom snad nebyli jejich děti, ale nějací ubozí vojáci určení na tvrdý výcvik. Nejhůř se pak chovali k mému staršímu bratrovi... Young-Jae jako prvorozený měl nejvíc povinností, nejvíc čekali zrovna od něho..." popotáhl a do jeho smutných očí vyhrkly slzy lítosti. Taky do mých očí vyhrkly slzy, ale tentokrát jsem nebyl dojatý, spíš moc smutný. Bože... a já jsem si kdysi tak moc stěžoval na přehnanou péči své mámy, přitom byla vždycky zlatá, jen ne tím způsobem, který jsem si přál... ach, tak dětinské.

„Vždycky muselo být po jejich, nestarali se o naše pocity, jsou jako nějací ubozí fanatici." sypal ze sebe dál, takže jsem se naštěstí přestal soustředit na zahanbení ohledně sebe, ale spíš jsem se zaměřil na jeho zoufalství. „Kolikrát jsem si říkal, kde je asi jejich láska k bližnímu, když už ji nejsou schopni dát svým vlastním dětem?! Proč nechtějí milovat své vlastní děti? Ne, oni vlastně neumí milovat, jsou to jen fanatici preferující povinnost před nějakou směšnou láskou... jsou tak nechutně zvrácení!" popotáhl, přestože na něm bylo vidět, že má taky nemalý vztek.

Chápal jsem jeho pocity a bylo mi ho nehorázně moc líto. „Celý život nám kompletně nalajnovali... hlavně pak máma... jako to, kde máme studovat, co máme studovat, s kým se máme a nemáme kamarádit, koho si jednou vezmeme před oltářem, prostě všechno." znovu popotáhl. „Čím starší jsem byl, tím víc jsem si uvědomoval, že to takto nechci, totálně mi všechno lezlo krkem, jenže jsem bohužel vůbec netušil, jak z toho ven... neuměl jsem se jim postavit, stejně jako jsem se neuměl postavit sestře, která vždycky byla něco jako jejich mazlíček... jediná dcera, navíc povahově stejná jako matka, proto měla jisté úlevy, na ni byli přece jen o trochu míň tvrdí a taky milejší než na mě a na mé bratry."

Prudce setřel slzy, zatím co já jsem zaraženě a mega moc smutně civěl, podobně jako Hyunie. Ani jeden z nás netušil, co mu na to říct... ach jo a ještě stokrát ach jo, nenapadlo mě, že to bude takto moc smutné vyprávění. „To chápu." pokýval hlavou Hyunie. „Taky bych nevěděl, jak z toho ven, kdybych měl stejnou rodinu jako ty, Minie. Moje matka sice má své chyby, to ohledně sňatku s Bo-Ra a svými kecy všechno dost podělala, ale... v podstatě mě vždycky nechala dýchat a její sen o mé umělecké budoucnosti jsem akceptoval, protože mě tanec moc bavil... neměl jsem problém jí vyhovět."

„Tak to máš dobré." křečovitě se pousmál Min. „Já jsem si nesměl sám vybrat ani pitomý kroužek a vždycky jsem dělal jen to, co jsem nechtěl, jenže dělat musel. Když jsme se v mých pěti přestěhovali z Dong- Gu do Busanu, myslel jsem si, že tam zůstaneme, ještě když tam žijí prarodiče, ale ne... brzy na to jsme se znovu stěhovali sem, do Kangnungu a nikdo se mě na nic neptal, prostě to tak bylo. Ok, tohle ještě chápu... rodiče hledají bydlení podle práce, tohle prostě neřeší se svými dětmi, ale... to ostatní nechápu vůbec." „Co ostatní?" špitl jsem ještě smutněji. Vážně to nemá lehké, chudáček.

„Třeba nechápu jejich nenávist k homosexuálům!" vyhrkl rozhořčeně Min. „Už od malička nám vštěpují do hlavy, že je to největší zlo, že je to nechutné a myslím si, že ani vražda jim nepřijde tak nechutná jako možná láska mezi stejnými pohlavími. Ok... je to jejich názor, až na to, že jsem jim to věřil a když pak... když jsem si začal uvědomovat, že se mi líbí kluci, měl jsem pocit, že umřu, jak se mi ze mě udělalo špatně. Nechtěl jsem si to připustit, bránil jsem se zuby nehty... ne, já přece nemůžu být jeden z nich... nemůžu být ten zatracený a nechutný gay. To bylo ještě na základce, když jsem si to uvědomil a to jen díky tomu, že..." smutně se podíval na mého miláčka. „že ses mi začal líbit ty, Hyune."

„Já?" vydechl zaraženě miláček. „Jo, ty." přikývl rozhořčeně Young-Min. „Bylo to v době, kdy mi Bo-Ra s matkou oznámily, že ti musím jít z cesty a já... nejen, že jsem jim nedokázal vzdorovat, navíc jsem se bál, že by sis na mě mohl něčeho všimnout, že... že ti pak přijdu stejně nechutný, jako jsem si přišel já sám a... to byl taky jeden z důvodů, proč jsem je poslechl a už se s tebou mimo školu nevídal a taky proto jsem se s tebou ani ve škole nebavil... nešlo to." „Bože..." vydechl Hyunie, zatím co já jsem neměl slov. „Byl jsi do mě zamilovaný?"

„Ne, zamilovaný ne." mírně se pousmál. „Ale... líbil ses mi hodně. Už jsi nebyl úplně dítě... teda byl, ale chápeš... poslední ročník na základce, už jsi pomalu ale jistě přestával být dítětem a já taky... prostě ses mi líbil, jen... bránil jsem se tomu jak se dalo, nechtěl jsem to tak a kdyby... kdyby na to přišli rodiče, zabili by mě." „Aha... tak proto jsme se přestali vídat." konstatoval smutně Hyunie. „Nejen kvůli Bo-Ra a tvé matce, ale taky kvůli tvé orientaci, kterou sis odmítal připustit, teda... respektive kvůli tomu, že jsem se ti líbil zrovna já." „Kvůli obojímu." přikývl zahanbeně. „Mrzí mě to."

„Hmmm..." povzdechl si miláček. „Mě taky, ale... co bylo, to bylo, ne? Nezlobím se na tebe, už ne." „Mine?!" vydechl jsem nejen díky pouhé zvědavosti. „Jak ses vlastně dokázal smířit se svou orientací?" „Jak víš, že jsem se s tím smířil?" ušklíbl se nejspíš sám nad sebou. „Máš pravdu, Ki... se svou orientací jsem se nakonec docela smířil, protože jsem později zjistil, že být homosexuál není žádné zlo, že... že hlavně záleží na tom, jaký je člověk uvnitř v srdci... jak se chová... nezáleží na tom koho miluje, případně s kým spí... pokud tím někomu neublíží, ale to se přece stává i hetero, každý občas někomu ublíží. Ale... uvědomil jsem si, že mí rodiče jsou ti špatní a ne já... nejsem špatný pouze proto, že se mi líbí kluci."

„Takže... někoho sis našel, měl jsi někoho, kdo tě miloval?" ptal jsem se dál. Použil jsem v otázce minulý čas, protože jsem tak nějak nepředpokládal, že má aktuálně nějakého přítele, to by přece nevyjel po mém klukovi... cítil jsem, že on takový není. „Ne, nikoho takového jsem niky neměl." přiznal k mému naprostému zklamání. „Přijal jsem sám sebe, jenže... má rodina... myslím rodiče a taky Bo-Ra, nehledě na mé bratry, by mou orientaci nikdy nepřijali, kdyby to věděli, můj vztah by odsoudili stejně jako by odsoudili mě a já... nedokázal jsem jim čelit, ještě když jsem měl vybranou manželku... prostě to nešlo někoho mít, raději jsem předstíral, že žádný gay nejsem."

„Vážně?" špitl jsem s lítostí. „Jak jsi to celou dobu vydržel?" „Blbě." ušklíbl se, na což znovu posmutněl. „Bylo to, jako bych zabíjel sám sebe a svou podstatu... zrazoval jsem sám sebe, jenže nešlo to jinak. Raději jsem se s nikým moc nekamarádil, na žádného kluka jsem se pořádně nepodíval, jen abych se... proboha... třeba nezamiloval a bylo to ještě horší, když jsem pak šel do prváku na nižší střední. To už jsem začínal mít těžké deprese a když... když se pak Young-Jae na začátku zimního semestru oběsil na školních záchodcích... šla má psychika totálně do prdele."

„Bože..." vydechl šokovaně Hyunie. „Úplně jsem zapomněl, že tvůj bratr... že..." „Věděl jsi o tom?" špitl smutně Min s ještě smutnějším pohledem do jeho očí. „No..." Hyunie vypadal, že netuší co říct. Já jsem o tom nevěděl vůbec nic, ale i kdybych věděl, stejně bych netušil co říct, přesně jako můj miláček. Bože... Young-Minův bratr spáchal sebevraždu? Oběsil se na školních záchodcích? Bože...

„Asi... asi jsem něco zaslechl... myslím, že to bylo v prváku... to už jsem byl na střední v Seoulu, ale... tenkrát, asi jsem tomu nevěnoval nějak větší pozornost, mrzí mě to." dodal mírně zmateně, za to hodně rozechvěle Hyunie. „Co přesně tě mrzí?" zajímal se unaveně Min. „Že... že se to tvému bratrovi stalo a tobě vlastně taky, když ti umřel bratr..." odpověděl rozhozeně Hyunie.

„Taky mě mrzí, že jsem jeho smrti nevěnoval větší pozornost... že jsem tě nevyhledal, abych tě mohl podpořit... já... jsem vážně pitomec. Nevím, asi... asi je to tím, že jsem už tenkrát měl plnou hlavu Rena... myslím Min-Kiho... tohoto Min-Kiho..." ukázal rozechvěle na mě, na což jsem na něho udiveně vykulil oči. Nepřekvapilo mě, že mě měl plnou hlavu, spíš mě zarazilo, že o tom teď mluví. Vážně mě měl tak moc plnou hlavu, že se tam už nic jiného nevešlo? Ach jo a já jsem neměl nejmenší tušení... dlouhé roky jsem nic netušil.

„Myslím, že už tenkrát jsem do něho byl zamilovaný až po uši, i když to nebylo dlouho, co jsme se spolu seznámili a teprve jsme se vlastně líp poznávali... on tenkrát víc kamarádil s Min-Hyunem než se mnou, ale už jsme se vážně začínali sbližovat a... když jsem tu zprávu o tvém bratrovi tady v Kangnungu od někoho zaslechl, prostě jsem tu informaci hned na to vytěsnil a... vzpomněl jsem si na tvého bratra až minulý měsíc a to jen díky mé ségře, jenže v tu chvíli jsem byl totálně mimo z toho, co se mezi tebou a mnou u tebe doma stalo a pak... prostě jsem tu informaci vypustil znovu... bože... byl jsem a vlastně pořád jsem hrozně zabedněný kretén... omlouvám se ti, Minie."

„Ale ne... nemusíš se mi za to omlouvat." popotáhl smutně Young-Min. „Měl jsi prostě svůj život a nejspíš svá vlastní trápení a... já jsem ti taky přidělal problémy, je mi to vážně líto a... mého bratra jsi přece vůbec neznal, my dva jsme se už díky mně vůbec nevídali, tak... neomlouvej se... to je vážně v pořádku." Na to už Hyunie nic neřekl, jen rychle vstal, aby mohl uslzeného Mina znovu obejmout. Já jsem tentokrát zůstal sedět, jen jsem se pokoušel srovnat si v hlavě všechno, co jsem se od Young-Mina dozvěděl, hlavně pak zpracovat všechno, co se týkalo jeho bratra.

O miláčkově citech ke mně jsem přemýšlet nemusel, vždyť jsem nad tím dumal dost dlouho, navíc jsem si přece už dávno vyčítal, že jsem byl tak moc zaslepený a k němu nevšímavý, nemělo proto žádný smysl šťourat se v tom znovu, ještě když jsme už přes dva roky... já a miláček Hyunie... spolu jako hodně se milující pár. „Proč se tvůj bratr zabil?" zeptal jsem se maličko proti své vůli... nechtěl jsem Mina ještě víc rozrušit, jenže tato důležitá informace mi chyběla k tomu, abych si to opravdu dokázal nějak srovnat.

„Neunesl, že se o něm šíří zvěsti, že je gay." špitl Min, jako by mu nepřišla má otázka ani trochu nevhodná. „Neunesl, že se na něho na jeho škole dívají skrz prsty... zatracená homofobní škola... a že ho za to někteří chtějí šikanovat. Nejvíc však neunesl postoj své vlastní rodiny... nejstarší syn, takové zklamání." dodal s nenávistným odfrknutím a ještě větší bolestí v hlase. „Vůbec je nezajímalo jak je to doopravdy, rovnou ho zavrhli už je kvůli tomu, že jim díky těm klepům udělal hanbu. Přece, na každém šprochu pravdy trochu a není kouře bez ohně... tak se to říká, ne? Jae se jim snažil vysvětlit, že není gay... nevěřili mu, i když gay opravdu nebyl. On to pak všechno nedokázal zvládnout... oběsil se."

„Takže... nikdo z rodiny, ani sestra... nikdo ho nepodpořil... nikdo mu nevěřil?" popotáhl jsem s lítostí. „Ne... nikdo ho nepodpořil." popotáhl taky Min, kterého se můj miláček snažil utěšit svým objetím. „Já jsem byl v Busanu... jen jsme si spolu telefonovali, ale... nevěděl jsem jak ho mám podpořit, netušil jsem, co mám říct, aby se cítil líp. Jung-Min byl ještě dost malý, nijak mu aspoň neubližoval, ale Bo-Ra... ta mu to dávala hodně vyžrat... myslím, že ho hodně nenáviděla a matka taky... no, ani otec se nijak úžasně nepředvedl, kretén."

„Klid, Minie." chlácholil ho Hyunie. „Uklidni se... hlavně neplač, ano?" „Young-Jae nebyl gay... nikdy nebyl, já však jo..." vzlykl Young-Min, jako by Hyunieho vůbec neslyšel, přestože se k němu tiskl, jako by byl jeho záchrana před úplným psychickým zhroucením. „... přesto ho všichni zatratili, nedali mu žádnou šanci a on se kvůli nim sesypal a pak... opil se a umřel... a já... ještě víc jsem se pak stáhl do sebe, ještě víc jsem se snažil předstírat, že nejsem to co jsem... byl jsem totálně na dně. Netuším, jak se mi podařilo dokončit střední, netuším, jak se mi podařilo dostudovat na Sogang university v Seoulu a netuším, jak je možné, že ještě žiju."

„Studoval jsi na Sogang?" hvízdl jsem uznale. Už jsem o té škole slyšel, přestože jsem tam nikdy nemínil studovat. Je to jedna z nejvýznamnějších katolických univerzit v naší zemi, ne-li jediná. Chtěl jsem aspoň maličko odlehčit tíživost našeho rozhovoru, jen jsem netušil jak, nebo a to spíš, jestli se mi to takto podaří. Já sám jsem měl co dělat, abych nebrečel jak želva. „Jo... kde jinde bych mohl studovat, že?" odtušil zahořkle Min mezi občasnými a evidentně pracně potlačovanými vzlyky. „Business school na katolické škole... výběr mé rodiny a dopad mé ubohé poslušnosti... jsem nechutný slaboch, vůbec nežiju jen přežívám ve strachu, že to na mě jednou praskne... že někdo pozná, že jsem na kluky a..."

Okamžik se pokoušel jen dýchat, než pokračoval dál ve svém... z větší části... monologu. „Zkoušel jsem všechno možné, abych se udržel nad vodou... prášky, alkohol, různé jiné drogy, jenže... ne, to bylo na nic, protože jsem pak byl mimo víc než jsem potřeboval, než bych dokázal utajit a ustát... nechtěl jsem všechno podělat, potřeboval jsem nějakým způsobem fungovat, jinak bych se mohl rovnou zabít. Našel jsem pak marihuanu." znovu se ušklíbl. „Nejvíc hulit jsem začal až po závěrečných zkouškách... vlastně od konce školy hulím každý den a to jen díky tomu, že mám svůj byt." Povzdechl si.

„A proč mám svůj byt?" zeptal se hned na to, jako bychom to my dva snad mohli vědět. „Abych se prý mohl pomalu stavět na vlastní nohy..." odpověděl za nás. „Jednou si tady mám přivést svou manželku... nejdřív teda kariéra, finanční samostatnost a pak rozhodně svatba." zamračil se. „Mám všechno nalajnované... všechno, i to, kde budu po prázdninách pracovat a já stejně nevím, jak to zvládnu, protože nebýt zhulený je peklo... být zhulený mi pomáhá, protože já a marjánka jsme si spolu sedli... je to super řešení pro slabocha jako jsem já."

„Nemohl jsi zkusit psychologa?" špitl jsem s účastí. Už jsem však chápal, proč tak rád kouří zrovna marihuanu, ach jo. „Nemohl." odpověděl mi mega rychle. „Tohle bych taky neutajil a má rodina... chtěli by znát důvod a věř mi, že smrt toho zatraceného buzeranta by k jejich pochopení nestačila." Odtáhl se pak od Hyunieho a rychle setřel slzy. „Nedávám to... nezvládám to." vzlykl hned na to. „Chybí mi bratr... moc mi chybí... a navíc... nedokážu překousnout tu nespravedlnost, která se mu stala a..." vzlykl.

„Nenávidím se za to, že jsem takový slaboch..." pokračoval nemálo rozechvěle. „Nenávidím se za to, že se nedokážu postavit své rodině a nenávidím vědomí, že i když jsem se tak dlouho snažil, abych na sobě nedal znát cokoli ohledně svého pravého já... stejně jsem to nakonec totálně podělal. Vždycky jsem pil sám, drogy a prášky jsem zkoušel sám, protože jsem nad sebou nechtěl ztratit kontrolu v něčí přítomnosti a pak... pak se vůbec neovládnu... zrovna když jsem byl s Hyunem, choval jsem se jako nadržené hovado... mohl bych být ubožejší?"

„Tohle neříkej!" namítl rozhodně Hyunie. „Udělal jsi se mnou velkou chybu, to ale přece neznamená, že jsi ubohý, jasné?" domlouval mu s upřímností v hlase. „Já si o tobě nemyslím že jsi ubohý a ty... nesmíš k sobě cítit nenávist, Minie, prosím, jinak to s tebou nemusí dopadnout dobře." „Hmmm..." popotáhl nepřesvědčivě Young-Min. „Asi... asi máš pravdu... nemusí to se mnou dopadnout dobře." „Dopadne to dobře, jen musíš chtít, Minie." nepřestal ho naléhavě přesvědčovat můj miláček, zatím co já jsem vůbec ale vůbec netušil co říct. Bože... další zlomená duše, jak mu jen můžeme pomoct? Bože... co máme dělat? Bylo mi jasné, že nějaké domluvy nepomůžou, tohle chce mnohem víc, jenže co?

„Myslíš, Hyunie?" odtušil plačtivě Min. „I když Bo-Ra na sto procent ví, že jsi byl tenkrát v noci u mě? Musí to vědět, když tvrdí, že jsi mě ojel... nebo si jen myslí, že jsi mě ojel... je to takový zmatek. Vlastně je jedno co ví a co si jen myslí... a nevím, co má ohledně mě v plánu, ale je jasné, že mě nenávidí stejně jako nenáviděla Young-Jae a... tohle všechno... tohle prostě nemůže dopadnout dobře." „Minie." vydechl jsem rozhozeně s pocitem, jako bych před sebou viděl uplakaného a totálně zlomeného Jung-Kookieho... díky tomu bolestnému pocitu se mé srdce mega moc zoufale sevřelo, opravdu jsem se o tohoto kluka začínal nemálo bát.

„Ne... to je dobré." zarazil mě rázně, i když naštěstí ne nějak hnusně. „Nemusíš nic říkat, Ki... na mé kecy přece nejde nic říct... spíš bude lepší, když zjistíme, co má ta... koza... kráva?! ... hezké označení..." předstíraně vesele se uculil na Hyunieho a hned na to na mě, i když na něm bylo vidět, že svou rádoby rychle získanou pohodu opravdu předstírá. „Musíme zjistit, co má Bo-Ra v plánu ohledně své pomsty... a ona se určitě mstít chce, když sis ji dovolil odmítnout, Hyune. Ví teda, že jsi na kluky, je to tak?" „Ví, že chodím s Min-Kim a že ho moc miluju." odpověděl rozhozeně Hyunie... byl rozhozený stejně jako já.

„Oh... tak to jsi u ní na pekelně černé listině." ušklíbl se rádoby sarkasticky Young-Min, až na to, že to vypadalo spíš zoufale než sarkasticky, jen ten jeho pokus o sarkasmus byl evidentní. „Je jasné, že tě moje úžasná sestřička teď hodně nenávidí a mě zřejmě taky, když mě ohledně tebe využila... nejspíš jsme na té pekelně černé listině spolu... oba někde nahoře... ty jsi možná na prvním místě a já jsem hned pod tebou... hurá." Miláček mu na to však nestihl vůbec nic říct.

„Musíme Bo-Ra nějak zastavit, musíme něco udělat!" vyhrkl jsem totiž s pocitem, že ještě chvíli a já se nejspíš zblázním nejen díky smutku, který mě komplet zaplavil kvůli Young-Minovi a jeho life story, ale taky kvůli bezmocnému vzteku, který jsem pociťoval nejen vůči Bo-Ra, ale vlastně všem jí podobným a mega moc odporným lidem. Bože... proč takoví lidé existují? Neměl jsem náladu na Young-Minův pokus o humor... teď nebyl čas na nějaké vtípky.

Díky své horlivosti jsem málem rozlil nejen svou čokoládu, kterou jsem jaksi zapomněl pít, ale taky tu Hyunieho, protože svůj hrnek odložil vedle mě na sedačku, když šel Mina obejmout... byl zázrak, že se to nestalo, že čokoláda zůstala v hrncích. „Jo, to bychom rozhodně měli." odtušil už vážně, i když pořád taky smutně Min, který úplně odignoroval, že mohl mít čokoládové fleky na své pěkné sedačce. „Jen nevím jak." dodal zkroušeně.

„Něco vymyslíme." ozval se rázně Hyunie. „Kašlu na její trapnou listinu... kašlu na její nenávist... Bo-Ra si s náma zahrávat nebude!" „Pomůžeš nám?" obrátil jsem se s nadějí na Young-Mina. „Ty ji znáš líp než my... pomůžeš nám přijít na to, co asi má tvá sestra v plánu a jak jí v tom můžeme zabránit?" „Pomůžu." přikývl. Setřel slzy ze své tváře a zhluboka vydechl, zatím co Hyunie konejšivě hladil jeho rameno. „Nechci se jen litovat... vlastně vůbec nevím, proč jsem vám všechny ty věci říkal... fakt nevím." pokračoval jako by naštvaně sám na sebe, ale hned na to se zarazil.

„Chci vám dvěma pomoct... a máš pravdu, Hyune... něco snad spolu vymyslíme." dodal. Nezněl nějak moc nadšeně, i když těžko říct z čeho nebyl nadšený. Napadlo mě, že se jeho nedostatek nadšení týká celé situace ohledně té krávy Bo-Ra, ještě když je to jeho sestra. Taky bych z ní na jeho místě nebyl nadšený... je příšerná! Věřil jsem však, že nám Min pomůže na něco přijít, že společně tu krávu Bo-Ra zastavíme, ať už chce provést Hyuniemu... možná že i svému bratrovi... cokoli zlého.

Můj miláček... stejně tak Young-Min... si rozhodně zaslouží klid, tato ženská ani pitomá rodina jim nesmí sprostě ničit život. Doufal jsem, že když na něco doopravdy přijdeme, když tu krávu zastavíme, mohl by se tím vyřešit nejen problém, který má Hyunie, ale taky by se snad mohl vyřešit problém, který má Young-Min. Třeba se konečně postaví svému strachu... postaví se Bo-Ra a svým rodičům... a začne naplno žít, nejen přežívat... Bože, kéž by to tak bylo.