Jong-Hyun

Srdce mi tlouklo jak o život a pořád jsem byl hodně nasraný, když jsme spolu s Min-Kim doběhli na místo, kde před tím stál Young-Min a kde už samozřejmě nestál, protože před nějakou tou chvílí zbaběle zdrhl. Zmizel, jako by tady snad nikdy nebyl, nikde jsem ho... k mému ještě většímu vzteku a nemalému zklamání... neviděl. Před tím zaběhl někam mezi domy, jenže já jsem teď neměl nejmenší tušení, jestli zapadl v některém z nich, nebo jednoduše utíkal dál.

Sakra, sakra, sakra... sralo mě, že Young-Mina s velkou pravděpodobností nechytím a že se teď někam uboze zašije, jen aby se mnou nemusel mluvit. Bože zabij ho... tohle se mu vážně povedlo. „Hyunie?!" ozval se rozhozeně Ki, hned potom, co jsem sprostě zaklel, na což jsem se pokusil táhnout svého miláčka někam dál, aniž bych přestal pevně svírat jeho pravou ruku. Sice jsem vůbec netušil, kam přesně bych s miláčkem měl běžet, ale jisté bylo, že jsem se nutně potřeboval hnout z tohoto místa.

Pořád jsem totiž nepřestal doufat, že když s Min-Kim poběžíme tímto směrem, kterým se při troše mého štěstí ten pitomec mohl vydat... nemusí mít štěstí pouze on, sakra... mohli bychom na něho přece jen někde narazit a kdyby se tak stalo, rozhodně bych ho už nenechal znovu utéct, to ani náhodou. „Hyunie, stůj!" ozval se Ki znovu, ale tentokrát víc rozhozeně, na což jsem ještě jednou zanadával, ale i tak jsem začal znovu naplno vnímat své zlatíčko.

„Takhle nám ten idiot vážně uteče." frustrovaně jsem zakňoural, přesto jsem se poslušně zastavil, navíc jsem pustil Min-Kiho ruku. „Už nám přece utekl, Hyunie." odtušil mírně udýchaně s nervózním pohledem do mých očí. „Je dávno pryč, takže teď už nemá smysl..." „Nemá smysl ho nahánět?" doplnil jsem miláčka ještě frustrovaněji. „Jenže to pak znamená, že jsme do Kangnungu přijeli úplně zbytečně... nepodaří se nám s ním mluvit... je to prostě v prdeli." svěsil jsem nejen hlavu, ale taky ramena.

„To si myslíš jen proto, že teď utekl?" zeptal se zmateně Ki. „Copak ty si nepamatuješ, kde ten Young-Min bydlí? Když se nám s ním nepovedlo mluvit teď, tak..." „Nejspíš si to pamatuju... teda, doufám, že si to doopravdy pamatuju." přerušil jsem ho dost neomaleně. Bohužel jsem byl až moc naštvaný na Young-Mina, nedokázal jsem se proto ovládat tak, jak bych si přál. „Jenže... ty to nechápeš, Min-Ki... prostě to nechápeš." pokračoval jsem pořád stejně vytočeně. „To není tak jednoduché, jak si myslíš..."

„Máš pravdu, Hyunie, nechápu to." přerušil mě tentokrát on. „Myslel jsem si, že za tím klukem půjdeme až zítra a pokud možno si s ním v klidu promluvíme, ale že ho budeme takto honit po městě, to by mě ani ve snu nenapadlo." Pořád stejně nervózně se zadíval do mých očí­. „Co je to s tebou, miláčku?" zjišťoval ne o moc klidněji. „Proč se kvůli němu až tak moc nervuješ? Já vím, že je pro nás pro oba moc důležité promluvit si s ním, ale... třeba se nám to zítra přece jen podaří... třeba Young-Min bude doma a třeba s náma neodmítne mluvit."

„Třeba." zamrmlal jsem se vzteklou ironií potichu, jen tak sám pro sebe. „A třeba nám vůbec nebude lhát... třeba... jo, takhle to bude... to určitě, sakra." Bylo mi jasné, že právě teď vyšiluju až moc a že se mě miláček pouze pokouší nějakým způsobem uklidnit, jenže v těchto okamžicích to na mě bohužel moc nefungovalo. Byl jsem pořád až moc nasraný, že mě Young-Min nejen viděl, ale ještě navíc se mu podařilo uboze zdrhnout, nedokázal jsem proto dát prostor optimismu stejně jako Min-Ki.

„Nemyslím si, že se nám to podaří." řekl jsem už tak, aby mě miláček nejen slyšel, ale aby mi taky pořádně rozuměl, což u mého mrmlání neplatilo. „Copak ti pořád ještě nedošlo, že když ten pitomec takto zdrhl, nejspíš to udělal právě proto, že s náma vůbec ale vůbec nemíní mluvit?" zaúpěl jsem zklamaně a to nejen pro Min-Kiho zjevnou nechápavost, kterou jsem mu však ani trochu neměl za zlou... na jeho místě bych taky nejspíš až tak moc nechápal... ale hlavně díky této, pro mě momentálně naprosto beznadějné, situaci.

Vážně jsem se na Min-Kiho nezlobil, že nechápe a stejně tak jsem se na něho nezlobil za to, že mi tak trochu zabránil v pokusu toho pitomce přece jen chytit. Všechno se totiž seběhlo až moc rychle, navíc mi bylo jasné, že miláčkovi k úplnému pochopení mých naprosto oprávněných obav chybí jedna důležitá informace, kterou jsem před tím jaksi zasklil, proto jsem mu ji neřekl, což jsem však mínil právě teď napravit, jen aby měl konečně ve všem jasno.

„Víš..." pokračoval jsem dřív, než stihl na můj očividný pesimismus jakkoli zareagovat. „To ráno, když... když jsem se probudil u Young-Mina v bytě... no... byl jsem totálně mimo... vůbec jsem s ním nemluvil o tom, co všechno se mezi náma dvěma stalo, jen jsem se sebral a vypadl co nejdál od něho." vzpomínal jsem s nepříjemným pocitem u srdce. „Bylo mi z něho i ze sebe nehorázně moc zle... nemohl jsem s ním proto mluvit, nešlo to." „To asi chápu." odtušil nejistě Ki. „Ale..." „Až nějaký den na to jsem si to rozmyslel." navázal jsem tam, kde jsem skončil, aniž bych nechal své zlatíčko mluvit dál.

„Mluvil jsem totiž o tom hnusu se Su-Hee a ona mi poradila, že by bylo dobré promluvit si taky s Young-Minem a ujasnit si tak, co se tam u něho v bytě doopravdy stalo, ještě když si nic nepamatuju... teda... dá se říct, že mám všechno tak trochu v mlze, přesto jsem si docela dost jistý tím, že vím, co se tam dělo, jen ten předpokládaný sex... ten mi v hlavě vůbec nezůstal, což přišlo divné nejen mně, ale taky to přišlo divné ségře, takže nakonec ona... úplně stejně jako já... dospěla k závěru, že se to prostě nestalo... že jsem s Young-Minem ve skutečnosti nešukal, jenže..."

„Promiň, že tě přerušuju, miláčku." zarazil mé kecy nejen rázně, ale současně taky dost smutně Ki. „Nejde o to, že bych tě nechtěl znovu vyslechnout..." pokračoval rozechvěle, když jsem já poslušně zmlkl. „ale... přece mi to teď nemusíš celé znovu opakovat, vždyť všechno to podstatné z tvého proslovu už dávno vím... už jsme o tom spolu mluvili, pamatuješ?" nejistě se pousmál, na což jsem nervózně přikývl. Sám jsem netušil, proč mu to teď a tady takto zmateně vysvětluju, zvlášť když jsem vlastně chtěl říct něco úplně jiného, i když je to něco, co s mým aktuálním proslovem hodně souvisí.

„Hyunie." lítostivě pohladil mou tvář. „Jestli máš potřebu znovu mi to všechno vysvětlovat jen proto, že tě moc trápí vědomí, že jsem si před tím myslel, že jste se vy dva spolu doopravdy vyspali, tak... tak mi to vysvětlovat vůbec nemusíš, ano? Já už si tím taky nejsem až tak moc jistý, taky už pochybuju o tom, jestli se to vážně stalo, ale před tím... nešlo přece o to, že bych snad nevěřil přímo tobě, miláčku, šlo jen o to, že jsem pochyboval, jestli si to všechno pamatuješ dobře... vždyť jsi měl skoro úplné okno... ale ok... omlouvám se ti, Hyunie, mrzí mě, že jsem ti svou pochybností ublížil... vážně mě to moc mrzí, promiň."

„Co?" zarazil jsem se. „Ne, lásko, o to mi teď vůbec nejde!" přesvědčoval jsem ho naléhavě. „Teda..." připustil jsem mírně zmateně. „Je pravda, že bych byl mnohem šťastnější, kdyby sis nikdy nemyslel, že jsem s Young-Minem šukal, kdybys věřil tak jako já, že se to prostě nestalo, ale... nemusíš se mi přece vůbec za nic omlouvat, protože i tak jsi až moc úžasný, víš to? Jiný na tvém místě by mě rovnou poslal do prdele, vůbec by mě nevyslechl a neodpustil by mi... a já moc dobře vím, že jsi mi měl co odpouštět, i kdybych s tím klukem doopravdy nešukal..."

Zmlkl jsem jen proto, abych se pokusil nějak si srovnat zmatené myšlenky, zatím co Ki trpělivě, i když současně taky smutně, čekal, co řeknu dál. „Chápu, že jsi o té noci u Young-Mina pochyboval... vím, že jsi nepochyboval přímo o mně a věř mi, že si neskutečně moc vážím toho, jak moc úžasný jsi... moc si vážím toho, že jsi mě i přes svou pochybnost nezavrhl, ale..." pokračoval jsem pořád mírně zmateně okamžik na to s pohledem zabodnutým do miláčkových lítostivých očí. Bože... nechtěl jsem, aby byl už zase smutný a to jen kvůli mně.

„Teď mi šlo hlavně o to, že... prostě jsem se ti snažil říct, že jsem o tom všem později s Young-Minem chtěl a potřeboval mluvit, dokonce jsem šel spolu se Su-Hee k němu domů, jenže on tam vůbec nebyl, nebo nám pouze neotevřel dveře a to stejné se bohužel opakovalo den na to... a dnes..." Zhluboka jsem se nadechl. „Dnes... když takto uboze a zbaběle zdrhl..." Opět jsem vydechl, jen abych se pokusil trochu se hodit do klidu.

„Uvědomil jsem si, že je jasné, že i tenkrát se mi určitě vyhýbal záměrně, stejně jako se mi záměrně vyhýbá dnes a... sakra..." pokračoval jsem, pořád stejně moc rozhozeně. „Štve mě to, protože bych od něho opravdu moc rád slyšel, že se to mezi náma dvěma nestalo, navíc bych se moc rád ujistil, že ten kluk není až takový hajzl, že nehraje žádné sprosté hry s Bo-Ra, jenže tomu se teď vážně těžko věří." sypal jsem ze sebe téměř jedním dechem.

„Proto jsem tak moc vytočený kvůli tomu, že přede mnou ten pitomec zdrhal a ještě víc jsem nasraný, že se mu to vážně podařilo... že jsem ho nechytl." končil jsem svůj hodně zmatený proslov. „No a taky proto nevěřím, že nám to vyjde zítra, když nám to dnes takto blbě nevyšlo. Je mi naprosto jasné, že se Young-Min utíkal někam schovat a že se třeba celý týden neukáže u sebe v bytě, nebo... nebo nám jednoduše neotevře, i to je momentálně jistější mnohem víc než to bylo jisté dřív, i když jisté vlastně nebylo nikdy nic." Povzdechl jsem si.

„Jenže já sakra nutně potřebuju znát pravdu... byl bych mega moc rád, kdybys od něho slyšel pravdu i ty... pokud se teda nemýlím a je to opravdu tak, jak tomu z celého srdce věřím a jak doufám, že se to ve skutečnosti stalo... navíc se od něho nutně potřebuju dozvědět, co hnusného vlastně od Bo-Ra můžeme čekat, pokud v tom nejede s ní... hehe... pokud v tom nejede, sakra..." ušklíbl jsem se.

„Jenže já už vážně pochybuju, že je zcela nevinný a že v tom hnusu ohledně pomsty nejede se svou ségrou. I kdybych nějakou tu chvíli opravdu věřil, že mu křivdím, když o něm takto moc pochybuju, tak teď si to už nemyslím a stejně tak si nemyslím, že se nám s ním podaří promluvit, pokud mu teda nevykopneme dveře nebo ho nebudeme pracně hledat třeba přes policii." rozhodil jsem bezradně rukama.

„Problém je však v tom, Ki, že já to nedokážu jen tak jednoduše přejít... vždyť Min byl kdysi můj kamarád, i proto nutně potřebuju znát úplnou pravdu a klidně bych tu pravdu z něho vymlátil po zlém, kdyby s náma ani trochu nespolupracoval... bože... nejspíš bych mu rozbil hubu i kdybych zjistil, že je opravdu ubožák a zrádce, což nejspíš je... chápeš mě aspoň trochu, miláčku?" Znovu jsem se zhluboka nadechl a zase jsem vydechl s pocitem, že jsem celou dobu mluvil nejen zmateně a hodně nesouvisle, ale navíc taky jako nějaký totálně narušený blázen. Netušil jsem, jestli můj zmatený výlev dává byť jen maličký smysl.

„Jo, chápu tě, Hyunie." mírně křečovitě se pousmál. „Jen nechci, abys všechno takto moc prožíval, vždyť kvůli tomu jsme tady přece nejeli, ne? Věř mi, miláčku, že taky chci znát pravdu, i pro mě je důležité vědět, jestli tě tvůj dávný kamarád třeba nezradil, ale..." naléhavě se zadíval do mých očí a já jsem jeho pohled rozechvěle opětoval. „Ty mi pořád opakuješ, ať jsem v klidu, ať se vším tak moc netrápím, tak s tím prosím zrovna teď nezačínej ty sám, ano?" pokračoval se stejnou naléhavostí v hlase.

„Zkusíme Young-Mina najít a promluvit si s ním, ale pokud se nám to nepodaří, tak... já ti moc věřím, Hyunie... vážně ti ve všem moc věřím... a ok, teď už věřím i tomu, že jsi s ním doopravdy nespal, pokud to tak nutně potřebuješ, což asi potřebuješ a já tě i v tomto ohledu naprosto chápu... ještě jednou se ti omlouvám, že jsem o tom pochyboval." Zlehka políbil mé rty, než pokračoval dál, aniž by čekal na mé vyjádření.

„Pokud teda ten kluk nebude doma nebo nám jednoduše neotevře, pokud ho nikde nepotkáme nebo nám znovu uteče, vykašleme se na něho, ano?" navrhl s jistotou v hlase. „Můžeme přece zajít přímo za Bo-Ra, jen aby viděla, že se jí vůbec nebojíme, že jsou nám totálně volné její intriky nebo nějaká trapná pomsta, jen ať vidí, že se moc milujeme a nic a nikdo nás nerozdělí!" „Vážně?" kuňkl jsem dojatě... ano, opravdu dojatě. „Ty bys šel klidně za Bo-Ra?" Nemohl jsem uvěřit, že něco takového navrhl, že by byl doopravdy ochotný čelit té nenávistné koze tváří v tvář.

„Šel bych klidně i za tvou matkou." ujišťoval mě pořád stejně rozhodně... jak statečné... čímž mě nemálo překvapil... moc mile a příjemně mě překvapil. „Ať už budeme mluvit s tím zatraceným Young-Minem nebo ne, nemyslím si, že jsme tady přijeli zbytečně, ještě když můžeme být se Su-Hee a s Kangem... navíc, i oni dva nám třeba můžou poradit, jak se případně bránit proti nenávisti Bo-Ra a třeba i nenávisti jejího bratra, pokud v tom jede s ní, což beztak dřív nebo později zjistíme... nemyslíš?"

„Myslím si, že jsi můj mega chytrý a taky nehorázně moc statečný miláček... přesně tohle si myslím!" vyhrkl jsem nadšeně jako malé dítě, na což jsem chňapl své zlatíčko, jen abych ho mohl pevně obejmout a hned na to pořádně zulíbat jeho sladké rty. Už zase jsem kašlal na procházející lidi, důležité pro mě bylo jen to, že jsem se konečně dokázal zklidnit a to jen díky svému úžasnému miláčkovi Min-Kimu.

Min-Ki

Byl jsem moc rád, že se Hyunie dokázal uklidnit. Všechno, co jsem mu řekl, jsem myslel naprosto vážně, neříkal jsem to pouze proto, aby nevyšiloval. Opravdu jsem už začal dost pochybovat o tom, jestli ta jejich společná noc plná vášně a sexu skutečně proběhla, nebyl proto žádný problém říct Hyuniemu, že vážně věřím, že se to nestalo. Mrzelo mě, že jsem mu svou pochybností neúmyslně ublížil, netušil jsem, že ho tohle až tak moc trápí, hlavně když jsem se s tím dokázal smířit a všechno jsem mu odpustil.

Stejně tak jsem myslel vážně, že bych šel za Bo-Ra, podíval se jí do očí a poslal ji k čertu i s její nenávistí a možnou pomstou. Zrovna teď bych se postavil klidně celému světu, jen aby se Hyunie netrápil, jen aby nám už všichni kreténi dali pokoj a to včetně jeho netolerantní matky. Neměl jsem pocit, že bychom jeli do Kangnungu zbytečně, ať už si promluvíme s Young-Minem nebo ne, k něčemu tahle naše cesta rozhodně bude. Vnímal jsem, jak mi adrenalin proudí krví, připadal jsem si silnější než kdykoli před tím a byl to mega moc fajn pocit.

„Dobře, lásko." pousmál se už naprosto klidný miláček... teda, vypadal, že je úplně klidný... hned potom, co mě přestal objímat a krásně líbat. „Uděláme to přesně tak, jak jsi řekl." „Takže... necháme Young-Mina až na zítřek, nebo..." zajímal jsem se, jenže Hyunie mě nenechal domluvit. „Nebo ho zkusíme najít ještě dnes." doplnil mě totiž pohotově, navíc s rádoby nevinným úsměvem. „Přísahám, že už jsem klidný!" pokračoval rychle, když jsem se na něho nejistě podíval.

Nechápal jsem totiž, proč je už zase tak moc hrrr a proč tuto misi nenecháme až na zítřek podle původního plánu, ještě když miláček tvrdí, že už je klidný. Vážně je klidný? „Vážně jsem klidný." pokračoval, jako by snad četl mé myšlenky. „Jen bych si přál, aby všechno tohle už bylo za náma." vysvětloval mi rádoby klidně. „Ještě před tím, než bychom spolu třeba vyrazili za Bo-Ra nebo případně i za mou matkou, kde bychom taky s velkou pravděpodobností mohli potkat tu kozu, chtěl bych přece jen zkusit nejdřív mluvit s ním... chtěl bych si už dnes potvrdit, jaký doopravdy je a jestli s náma teda bude nebo nebude spolupracovat."

„Nemůžeš prostě čekat až do zítřka, protože by ti ten kluk pořád nepřestal vrtat hlavou, že?" přikývl jsem chápavě. „Fajn, tak... zkusíme teda zjistit, jestli přece jen nešel domů, jo?" navrhl jsem po jeho souhlasném přikývnutí. „I když říkáš, že tam nemůže být, myslím si, že bychom se tam přece jen měli podívat, protože pokud nebude ve svém bytě, tak pak vůbec netuším, kde jinde bychom ho mohli hledat, leda že bychom se jen tak motali po městě a taky po plážích, navíc bychom mohli pouze doufat, že na něho znovu narazíme, jenže zrovna tohle se mi už dnes ani trochu nechce... promiň, Hyunie."

„Jsi moc unavený, že?" povzdechl si Hyunie v reakci na mé rádoby nenápadné zívnutí. „Dobře, tak to teda pojďme nejdřív zkusit k Young-Minovi domů, a když tam podle mého očekávání nebude, necháme další hledání na zítra." souhlasil smířeně s mým návrhem. „Jo, sice mám tak trochu chuť se na toho pitomce rovnou vykašlat a neztrácet s ním čas, ale... popravdě, kdybych měl jít hned přímo za Bo-Ra, asi bych jí byl nucen pokazit fasádu svou dobře nasměrovanou pěstí, protože jsem na ni naštvaný ještě víc než na něho, jenže já holky ze zásady nemlátím, takže... prostě nechci riskovat, že se při pohledu na ni neovládnu."

„Vlastně..." znovu si povzdechl dřív, než jsem stihl cokoli odpovědět. „Asi to s tím pitomcem Young-Minem zatím nechci úplně vzdávat, už jen kvůli sobě potřebuju, aby mi řekl pravdu ohledně té podělané noci a aby mi nějak rozumně vysvětlil celé své chování... jako, proč mě chtěl zhulit a... však víš." Nervózně se pousmál. „I když mi skutečně věříš, lásko, i když jsi se vším ohledně něho v pohodě, tak..." povzdechl si. „Prostě bych rád mluvil přímo s ním... chápeš mě, že?" pokračoval tónem, jako by se mi za to snad musel omlouvat, což vážně nemusí.

Chápal jsem jeho potřebu a sám bych byl rád, kdyby námi plánovaný rozhovor s Young-Minem doopravdy klapl... už jen kvůli miláčkovi bych byl moc rád. „Potřebuju mluvit hlavně s ním." dodal provinile. „V tomto případě bych ti nejspíš dovolil trošičku poupravit její fasádu." ušklíbl jsem se, se zlomyslnou představou, jak ta kráva Bo-Ra dostává od Hyunieho minimálně výchovnou facku... ránu pěstí ne, to by se vážně nehodilo... na což se miláček k mé radosti pobaveně zasmál. „Ale souhlasím s tebou, takže... kde že ten Young-Min bydlí?" dodal jsem už pouze vážně hned na to.

Jong-Hyun

Sice jsem už byl o hodně klidnější než v bezprostředních okamžicích po Young-Minově útěku, jenže mě znovu dost rozhodil fakt, že si právě teď ani za Boha nedokážu vzpomenout, kde přesně můj bývalý kamarád bydlí. Matně jsem si sice vybavoval, že jeho byt je snad někde blízko moře... pokud se mi teda nepopletla vzpomínka na to, že nějaký podobný výhled se nabízel z jeho balkónu, čímž jsem si však nebyl ani trochu jistý, protože jsem ve skutečnosti viděl kulové... navíc jsem nedokázal pořádně vzpomínat, když jsem už zase začínal být nervózní.

Bože... jediným štěstím bylo, že mě napadlo zavolat Su-Hee a že si přesně pamatovala, kam mám s miláčkem jít, protože ona tam se mnou byla hned dvakrát a na rozdíl ode mě teď ani maličko nepanikařila. Já jsem bohužel tak trochu panikařil a bylo fuk, že jsem si byl naprosto jistý tím, že má „menstruační nálada" pramení převážně z únavy po náročné cestě... ničím jiným to přece být nemůže, sakra. Hee mi hodně pomohla, věděl jsem už přesně, kde Min bydlí, takže nám naštěstí netrvalo moc dlouho, abychom našli ten správný dům. Opravdu bydlí blízko moře.

Nějaký okamžik jsme pak postávali před vchodem... nechtěl jsem totiž Young-Mina varovat už tady dole (pokud teda je doma), proto jsem raději nezvonil... ale brzy na to jsme se oba tak trochu vetřeli do domu spolu s nějakou starší paní, která si díky Bohu hleděla svého a neptala se, co tam děláme a za kým jdeme, jak to občas tyhle staré paní umí. Vyběhnout schody a stanout před tím správným bytem už byla brnkačka. „Zazvoň." pobídl mě maličko nervózně miláček, zatím co já jsem stál a civěl na zvonek, jako bych se snad bál zazvonit. Popravdě, nebál jsem se, spíš jsem čekal, že nějaké zvonění bude k ničemu, což by mě znovu až moc nasralo.

Sám jsem netušil, proč by mě to až tak moc naštvalo, měl jsem v sobě ohledně toho kluka nemalý zmatek, ale byl jsem si víc než jen jistý tím, že by mě rozhodně nevytočil pouze fakt, že jsem tady lezl úplně zbytečně. Že by snad šlo o zklamání, že se Young-Min tak moc změnil a stal se z něho ubohý hajzl? Možná jsem ve skrytu srdce... ve jménu našeho dávného přátelství... opravdu doufal, že až tak velký hajzl není, proto jsem si nejspíš nepřál další zklamání a to i přesto, že jsem s tím současně dost počítal?! Vážně zmatek...

„Tak zazvoním já." povzdechl si Ki, na což bez váhání zmáčkl tlačítko, které by mělo hlasitě upozornit všechno osazenstvo bytu, že se někdo naléhavě domáhá jejich pozornosti. Nejen bytem, ale taky celým prostranstvím kolem dveří, kde jsme s Ki stáli, se podle očekávání rozezněl hlasitý zvuk zvonku, který by Min musel slyšet i kdyby snad spal, jenže buď nic neslyšel, protože nic slyšet nechtěl, nebo a to spíš, nic neslyšel proto, že nic slyšet nemůže, když tam vůbec není. Nedočkali jsme se totiž žádné... vůbec žádné... reakce z jeho strany. „Hmmm." posmutněl Ki, zatím co to zkoušel znovu a znovu, pokaždé o něco dýl.

„Říkal jsem ti, že rozhodně nebude doma!" vyhrkl jsem nasraně, zklamaně a současně taky nemálo frustrovaně, když to miláček se zvonkem po nějaké té chvíli vzdal. Ne, nebyl jsem vůbec naštvaný na Min-Kiho, ale na Young-Mina jo, protože jsem měl pocit, že se mi už jen tím, že si klidně není doma, sprostě vysmívá a to i navzdory faktu, že ani trochu nemůže tušit, že jsem tady za ním lezl. Nejvíc mě pak frustrovalo vědomí, že jsem za ním přece jen lezl, i když mi bylo naprosto jasné, že na mě v naprostém klidu nepočká doma.

Proč by na mě sakra čekal, když před tím uboze zdrhl, že? Nebo ten pitomec je doma, ale sere na někoho, kdo zvoní u jeho dveří... taky možnost, která mě bohužel ani trochu neuklidnila. Nejspíš totálně zbytečně, ale i tak, jsem si právě teď připadal jako nějaký stupidně naivní debil... neměl jsem tady lozit, prostě neměl. „Hyunie?!" kuňkl miláček s lítostivým pohledem na mou maličkost, zatím co já jsem se zuby nehty snažil ovládat, jen abych nerozkopal Young-Minovy dveře. „Zlobíš se na mě moc?" popotáhl.

„Na tebe?" vykulil jsem na něho udiveně oči. „Hmmm..." znovu popotáhl. „Jak tě něco takového napadlo, lásko?" pokroutil jsem nad ním nechápavě hlavou. Vzal jsem své zlatíčko za ruku a přitáhl k sobě, abych ho mohl něžně obejmout. Bože zabij Young-Mina... pořád jsem praskal vzteky, ale rozhodně jsem si nepřál, aby si Min-Ki myslel, že se má nasranost nějak, byť jen maličko, týká jeho. „Na tebe bych se přece zlobit nemohl, i když to byl tvůj nápad sem jít." ujišťoval jsem ho, zatím co se ke mně tulil. „Na něho se strašně moc zlobím, ale na tebe ani náhodou, Ki... vážně, věř mi, miláčku, ano?"

„Dobře, věřím ti, miláčku." ještě jednou popotáhl, ale naštěstí už nezněl tak moc smutně. Odtáhl jsem se pak jen proto, abych mohl láskyplně pohladit jeho rozkošnou tvář a taky políbit jeho sladké rty. „Miluju tě, Min-Ki." vydechl jsem s upřímným pohledem do jeho očí. „Na tebe bych se nedokázal zlobit, i kdyby tohle všechno byla tvá vina, protože... prostě jsi to nejvzácnější co mám, já už se snad na tebe zlobit vůbec neumím." „Kecko." pousmál se dojatě Ki. „Ale... taky tě moc miluju, Hyunie... taky jsi pro mě vším."

Znovu jsme se něžně políbili a taky jsme se objali. „Tak... asi tuhle zbytečnou akci pro dnešek odpískáme a vrátíme se k Hee, co říkáš?" navrhl jsem rezignovaně po nějaké té chvíli, kdy jsem se snažil uklidnit v miláčkově objetí. „Hmmm..." povzdechl si. „Asi jo." Ještě jednou jsem se pak podíval na dveře, za kterými jsem strávil jednu hodně šílenou noc, kterou si bohužel nepamatuju tak jak bych si přál a kterou jsem si nutně potřeboval ujasnit, což se k mé smůle nestalo, ale pak jsem se k nim otočil zády s úmyslem vypadnout z domu.

„Miláčku?!" ozval se najednou Ki. „Ten Young-Min má na dveřích kliku." „No a?" zarazil jsem se v pohybu, navíc mi došlo, že miláček pořád stojí u dveří a zkoumavě se dívá na kliku, která tam opravdu byla, proto jsem popošel o pár kroků zpět, blíž k němu. Pořád jsem však nechápal, co ho na tom zjištění tak moc zaujalo. Co je na tom, že ten pitomec má kliku? „No... jen mě tak napadlo..." rozpačitě se pousmál. „Jung-Kookie má taky na dveřích kliku a nikdy se v bytě nezamyká, víš?" „No... něco o tom vím, ale..." nechápal jsem. „Jak náš Kookie souvisí s Young-Minem a jeho klikou u dveří?"

„Prostě..." nejistě se pousmál. „Kookie mi dovolil, abych k němu přišel, kdy jen chci, nemusím u něho klepat nebo zvonit... i když, vlastně... asi mi to spíš začal trpět... nevím už jak přesně to bylo..." maličko nervózně se zahihňal, ale hned na to úplně zvážněl a zadíval se zpět na kliku, která zdobí Young-Minovy dveře, proto jsem jeho roztomilé rozpaky ohledně blízkého kamaráda nechal plavat a zaměřil se jen na to, co se v tomto sdělení asi tak týká Mina.

„Tak mě napadlo, že... jestli bychom třeba nemohli zkusit otevřít tyto dveře... třeba Jung-Kookie není jediný, který se v bytě nezamyká... jenže... ten Young-Min není Kookie a já vážně netuším, jestli by se hodilo lézt jen tak bez dovolení do cizího bytu, i kdyby tam ten kluk vážně byl a pouze nám neotevíral." „Beztak ty dveře budou zamčené a on vůbec není doma... nebo doma je, ale sedí tam zamčený." odfrkl jsem si, přesto s neodbytným pocitem, že zkusit se přece musí všechno... jen tak pro jistotu.

„Podívej... je zam..." zarazil jsem se, jakmile jsem bez skrupulí stiskl kliku, díky čemuž jsem v tom stejném okamžiku... k mému obrovskému překvapení... zjistil, že žádný zámek nebrání našemu vstupu do bytu, že se ten pitomec vážně nezamyká. Nebo není doma a byt si jen nějakým nedopatřením zamknout zapomněl? „A sakra... není zamčeno." zaskočeně jsem vykulil oči nejdřív na prostor za dveřma a hned na to jsem se pořád stejně vykuleně podíval na svého miláčka, protože jsem aktuálně vůbec netušil, jestli teda máme nebo nemáme vlézt do ex kamarádova bytu.

Nic a nikoho jsem tam neslyšel, jako by ten byt byl naprosto prázdný. Netušil jsem proto, co si mám o těch nezamčených dveřích myslet. „Hyunie... já vážně nevím..." pokusil se mě zastavit v příštím okamžiku, kdy jsem už bez rozmyslu lezl dovnitř. „Ale já vím." přerušil jsem miláčka s náhlou jistotu, že bych vážně mohl prozkoumat aktuální situaci a zjistit, jestli tam Min je nebo není. Když tam nebude, tak prostě odejdeme a když tam bude... no, to zjistím, až na něho někde v bytě narazím, což mi nepřišlo jako moc reálné vzhledem k tichu, které se ani po mém vpádu nezměnilo.

„Dobře." kuňkl miláček nejistě tónem, jako by už moc litoval, že mě na tu kliku upozornil, ale i tak už nic dalšího neřekl a potichu vešel za mnou. Stejně tak potichu za náma zavřel dveře, ale to už jsem já pokračoval dál do bytu, zatím co jsem se rozhlížel po téměř známém prostoru. Jen matně jsem si vybavoval záchod, kde jsem se hned po probuzení zamknul, stejně jako útulný obývací pokoj, kde jsem strávil úplně nahý noc na pohovce, na které jsem se pak probudil a teprve až pak jsem zjistil, že jsem nahý.

Když jsem se rozhlédl po obývacím pokoji, vzpomněl jsem si, že tenkrát po ránu... nebo dopoledne, to je sakra jedno... seděl Young-Min na zemi a poslouchal v klidu muziku, jako by se... sakra, do prdele... jako by se mezi náma v noci absolutně nic nestalo a jako bych se tam já neprobudil úplně nahý... Nebyla to vůbec příjemná vzpomínka a já jsem rozhodně nemínil takto vzpomínat, potřeboval jsem se konečně dozvědět pravdu. Jenže Young-Min tam dnes neseděl a nebyl ani ve svém pokoji, prostě nebyl nikde v bytě. „Mrknu ještě na balkón." zašeptal jsem zklamaně směrem k Min-Kimu, který se právě zaujatě rozhlížel po Young-Minově malém království.

„Dobře." špitl, na což jsem drcl do balkónových dveří a ty se hned otevřely, protože vůbec nebyly zavřené na kliku, což mi vlastně taky přišlo hodně divné... nezamčený byt a nezamčené balkónové dveře?! Proč je to tak, jak to je, jsem však zjistil hned na to. Young-Min totiž byl doma, respektive trčel na svém balkóně, až na to, že seděl na zemi a zřejmě hulil nevím kolikátého jointa podle nedopalků kolem něho a podle povědomého smradu... ten pitomec vypadal, že je úplně mimo. „Young-Mine!" oslovil jsem ho tak, že jsem na něho jednoduše zařval, na což sebou polekaně cukl.

„Hyune?!" Zvedl hlavu, na což se zhuleně zahihňal, jenže ve mně se už z pohledu na něho vařila krev v žilách, nedokázal jsem proto zachovat byť jen maličký klid. „Ty idiote!" zavrčel jsem vztekle a současně s tím jsem ho rovnou tahal za košili na nohy... nemínil jsem se k němu sklánět. „Proč jsi přede mnou sakra utekl a proč jsi mě nechal jako kokota zvonit a nepřilezl jsi mi otevřít?" vztekal jsem se s obrovskou touhou jednu mu uvalit. Bože drž mě... to je takový debil, to snad ani není možné. „A proč pořád... sakra... hulíš tohle svinstvo?" nadával jsem, zatím co se on klidně tlemil do mé tváře.

„Nebuď zlý na svou lamu, Hyune." křenil se. „Nebo počkat... jakže to bylo?" dělal, že přemýšlí, ale pak to zřejmě vzdal... naštěstí pro něho, protože mě nějaké jeho trapné kecy o lamě, které jsem absolutně nechápal, vůbec nezajímaly. Sralo mě, že s ním není žádná rozumná řeč, netušil jsem však, jestli je doma jen pouhým nedopatřením z jeho strany, což se už příště nemusí opakovat, nebo je všechno trochu jinak, než jsem předpokládal, až na to, že už mi bylo víc než jen jasné, že se to právě teď od tohoto zhuleného debila ani náhodou nedozvím... bohužel. 

Nechal jsem ho, když se vyškubl z mého sevření a znovu se zhuleně zasmál. „Víš jaká je to paráda, když jsi zhulený?" zasmál se... jak překvapivé, že? „Člověk má pocit, že... že ho nic netrápí... že může létat... je to taaaak, úžasný pocit..." oznámil mi vesele, aby hned na to mohl se zářivým úsměvem a zavřenýma očima rozpřáhnout ruce, jako by mi chtěl názorně předvést, že opravdu může létat.

Jenže já jsem na tyhle kecy neměl náladu, nezajímalo mě, jestli si myslí, že umí létat ani mě nezajímaly jeho další kidy. „Vlastně... však ty víš, jaké to je, Hyune." uculil se s pohledem do mých očí dřív, než jsem na něho stihl zařvat, že má držet hubu, že s ním potřebuju mluvit o naprosto jiných věcech a chtěl jsem to na něho zařvat i navzdory vědomí, že nějaký rozumný rozhovor s ním momentálně vůbec nepůjde. „Dáš si se mnou aspoň jednoho práska?" dodal rozverně hned na to, což vůbec... sakra... neměl. Kurva, do prdele... sakra... copak tomu debilovi nestačilo, že mě tady zhulil posledně? Bože zabij ho... nejspíš mu naprosto a totálně jeblo.

„Na to sakra zapomeň!" vyhrkl jsem vzteky téměř bez zebe. Naštěstí pro něho jsem se dokázal ovládnout natolik, abych mu rovnou nedal pěstí, ale i tak na Minově tváři přistála mega velká facka, na což jsem vyškubl jointa z jeho ruky a zahodil tu smradlavou věc někam pryč z balkónu. Hned na to jsem pevně chňapl jeho levé zápěstí... vůbec se nebránil, asi ho zaskočila ta facka... abych ho mohl s použitím „mírného" násilí odtáhnout do koupelny, kde jsem se rozhodl, že ho „přivedu zpět k vědomí".

Nějak mě totiž napadlo, že když studená voda dost funguje na opilost, mohla by aspoň trochu zafungovat i na totální zhulenost, chtěl jsem to proto... jen tak pro jistotu... vyzkoušet na něm. Můj ex kamarád se sice nebránil, jenže se mnou vůbec nespolupracoval, takže jsem ho do koupelny musel vážně dost táhnout, což Ki naštěstí sledoval pouze mlčky. Zřejmě mě nechal, ať si dělám s Young-Minem co chci a co uznám za vhodné, i když mi bylo víc než jen jasné, že by mi miláček nedovolil na tom pitomci páchat nějaké větší násilí... no, uvidíme...

Min-Ki

Byl jsem rád, když jsem zjistil, že je Young-Min doma, jenže další vývoj situace mě nemálo znervózněl. Slyšel jsem, co si miláček spolu s tím klukem říká na balkóně... došlo mi, že ten osel Young-Min není úplně při smyslech.... viděl jsem tu facku a taky jsem viděl, jak Hyunie zuří, což jsem absolutně chápal. Nechápal jsem jen toho Young-Mina. Bože... proč říká takové věci, zvlášť potom, co se u něho minule stalo? Proč je až tak moc mimo? Nic jsem raději neříkal, jen jsem pak z povzdálí sledoval, jak Hyunie to pako někam táhne, zřejmě do koupelny.

Rozhodl jsem se totiž, že nebudu do ničeho zasahovat, že všechno nechám pouze na miláčkovi, teda... nechám to na něm, ale jen do okamžiku, kdy by snad nad sebou ztratil úplně kontrolu a chtěl by tomu pitomci nějak víc ublížit, to bych už musel zasáhnout, ach jo. Nesnáším násilí, které není nutné a nějaké ubohé kecy přece nejsou pádným důvodem k prolévání Young-Minovy krve, i když... asi by se našla nějaká ta výjimka, při které bych dokázal přimhouřit oko.

Doufal jsem však, že se ta výjimka nebude týkat Young-Mina a aktuální situace... snad se všechno vyřeší v relativním klidu, pokud se teda Hyuniemu podaří toho kluka nějakým způsobem zprovoznit. Hned na to jsem totiž zjistil, že ho Hyunie opravdu odtáhl do koupelny a taky se mi potvrdilo, o co se tak moc urputně pokouší. Mé srdce se v tom okamžiku mega prudce rozbušilo a tlouklo zběsile dál, zatím co jsem se zmateně smíšenými pocity sledoval, jak miláček mučí „chudáka" Young-Mina.

Jednu ruku mu bolestivě zkroutil za zády, aby se mu nemohl vysmeknout a současně ho pevně svíral za krkem, zatím co ho zdárně topil v umývadle plném nejspíš hodně studené vody a další voda ještě tekla z kohoutku do Young-Minových vlasů. Netušil jsem, co mám cítit, takto násilného jsem svého kluka ještě nikdy neviděl. Bože... měl jsem husí kůži, žaludek se mi svíral nepříjemnou úzkostí, přesto mě ten pohled i svým způsobem nemálo fascinoval... nejspíš proto, že jsem si byl naprosto a totálně jistý, že by tomu klukovi Hyunie neublížil nějak moc, že rozhodně není až takový násilnický psychopat.

Byl jsem dost mimo z té podívané a byl jsem dost mimo ze svých nečekaných pocitů fascinace. Jenže... když Hyunie vypadá až moc sexy, když je takto vzteklý a agresivní a... Bože... dost, nemůžu přece takto přemýšlet! Zhluboka jsem vydechl, jen abych se maličko uklidnil. Nechtěl jsem se ani trochu rozplývat nad Hyunieho agresivní stránkou, mnohem víc jsem si přál, aby toto mučení už konečně skončilo. Netuším, jak dlouho to trvalo... půl hodiny nebo snad dýl? ... zatím co já jsem jen pořád stejně zaraženě civěl.

Jediným štěstím bylo, že se miláček toho kluka nepokoušel doopravdy utopit, dával mu dostatečné intervaly na to, aby se mohl pořádně nadechnout a taky se pokaždé okamžik zadíval do jeho tváře, nejspíš proto, aby se ujistil, jestli je v pořádku, jestli už stačilo nebo má pokračovat ve své činnosti. Young-Min prskal, ale nezdálo se, že by se pokoušel bránit, takže k jeho nemalému štěstí pak Hyunie uvolnil jeho ruku, kterou nějakou tu dobu mačkal za jeho zády. Když pak miláček zřejmě získal pocit, že už tohle stačilo, vyžduchal mokrého Young-Mina ven z koupelny.

„Hyune... ty zatracený... sakra..." vzmohl se až teď ke slovu Young-Min. Zdálo se, že marihuanové opojení zmizelo, že už je při smyslech, ale rozhodně nebyl v klidu. „Proč jsi tady? Co po mně chceš?" Díval se mega moc naštvaně pouze na Hyunieho, mě si buď nevšiml, nebo mě jednoduše ignoroval, ale tohle mi právě teď bylo absolutně volné. Čekal jsem s napětím, co řekne Hyunie, jak tohle bude pokračovat dál. „Potřebuju s tebou mluvit." odpověděl unaveně můj miláček... zřejmě ho koupelnová akce nejen unavila, ale taky ho zbavila nežádoucího vzteku, aspoň že tak.

„Proto se chováš jako nějaký ubohý debil?" prskl po něm ještě víc vytočeně Young-Min. „Vypadni, já s tebou mluvit nechci!" ukázal směrem ke dveřím. „Takže ty se mnou mluvit nechceš, jo?" zavrčel Hyunie, který opět začal ztrácet klid, ach jo a ještě stokrát ach jo. „Proto jsi přede mnou zdrhl, když jsi mě uviděl na Cafee street, je to tak?" Miláček popošel směrem k Young-Minovi a on pro změnu pár kroků couvl.

Voda z něho kapala jako z vodníka, ale ten kluk to zřejmě ani trochu neřešil. Nenávistným pohledem propaloval mého kluka, pouze já jsem stále zůstával jím nepovšimnut, i když by mě za jiných okolností zaznamenal hned, tím jsem si byl naprosto jistý. „Nemusím ti nic vysvětlovat... ne, když se chováš jako pošahaný kretén, takže... vypadni, hned!" znovu ukázal ke dveřím. „Vypadni, Jong-Hyune... vypadni a už se tady nikdy nevracej, slyšíš?" „Slyším." odtušil vytočeně Hyunie. „Slyším, protože nejsem hluchý, ale sakra... ty se mnou budeš mluvit ať už chceš nebo ne, rozumíš, co ti říkám?"

Miláček opět popošel směrem k Young-Minovi a on stejně jako před tím couvl, jenže nějakým nedopatřením zřejmě zapomněl, kde má jaký nábytek, takže udělal poslední krok a svalil se na sedačku, kterou měl hned za zadkem. „Sakra." vyklouzlo z něho, ale to už byl miláček u něho a už zase pevně držel jeho ruku v zápěstí. „Chci s tebou jen mluvit, Mine, tak už konečně přestaň... sakra... dělat tyhle trapné drahoty." domlouval mu se silně potlačovaným vztekem... bylo na něm vidět, že se moc ovládá, aby toho kluka minimálně nepropleskl... zatím co zvedal Young-Mina tak, aby si mohl sednout.

„Neodejdu, dokud se nedozvím všechno, co od tebe potřebuju vědět!" zavrčel výhružně mega blízko u Young-Minovy tváře s pohledem tvrdě zabodnutým do jeho očí. Bože... kdyby se takto díval na mě, asi bych na místě umřel... božeeeee... „Nemám ti co říct." trval si však na svém Young-Min, na což se miláček napřáhl a... „Vážně s tebou chceme jen mluvit, tak prosím... mluv s náma, ano?" ozval jsem se naléhavě, jen abych zabránil další facce, která mi přišla opravdu zbytečná. Ne že bych pociťoval nějaké sympatie k Hyunieho bývalému kamarádovi, jen jsem cítil, že tudy cesta nevede, že násilím z něho absolutně nic nevytáhneme.

„Bože..." trhl sebou ten kluk, když si konečně všiml, že v bytě s ním není pouze Hyunie, ale taky já. Miláček nechal svou ruku klesnout a dokonce pustil tu jeho, když si všiml, jak se tvářím. Vážně jsem si nepřál další násilí, tohle všechno mi přišlo až dost a miláček to na mě nejen poznal, ale navíc se to k mé nemalé úlevě rozhodl respektovat. „Ty jsi tady taky? Proč jste tady přišli spolu?" ptal se zmateně Young-Min. „Vzal sis na mě posilu, Hyune?" obrátil se vytočeně na miláčka.

Odtáhl se pak od Hyunieho, na což vyskočil na nohy, jako by snad chtěl utéct... nevím, co měl doopravdy v plánu... ale já jsem mu stoupl do cesty, na což se prudce zarazil v pohybu, ale jen proto, aby si mě k mému nemalému překvapení mohl zkoumavě prohlédnout. „Ty jsi ten kluk, se kterým se Hyun líbal na Cafee street, je to tak?" ujišťoval se pořád stejně zmateně, což mě překvapilo ještě víc. Bože... opravdu je úplně při smyslech?

„Nebyl jsem si na sto procent jistý, jestli se tam s tebou líbal Hyun, ale jo... teď už vím, že to vážně byl on a jsem si úplně jistý, že jsi to ty... že se tam líbal s tebou." mrmlal si spíš pro sebe než pro mě, přestože civěl do mé tváře. „Proč mě otravujete?" zamračil se však hned na to. „O čem se mnou chcete mluvit?" „Třeba o tom, proč jsi sakra Bo-Ra sprostě vyžvanil, že jsem s tebou šukal, že jsem tě tady ojel?!" vyhrkl mega naštvaně Hyunie, na což se Young-Min prudce obrátil jeho směrem. „Cože jsem udělal?"

„Slyšel jsi!" odpověděl pořád stejně naštvaně Hyunie, zatím co už vstával z pohovky, aby se mohl přiblížit zpět k Young-Minovi. Raději jsem pohotově chytl miláčkovu ruku, jen aby se uklidnil a neudělal něco, co by tomu klukovi zavřelo pusu. Vážně jsem si byl až moc jistý tím, že lepší bude jednat s ním po dobrém, že nám v opačném případě vůbec nic neřekne. „Vyžvanil jsi Bo-Ra, že jsem tě ojel, nebo se snad pletu?" pokračoval Hyunie, ale naštěstí už o poznání klidněji, během toho, co jemně prolétal naše prsty. „A to ti řekl kdo?" vydechl zaraženě Young-Min, jehož tvář začínala rychle blednout.

„Bo-Ra?!" odtušil naštvaně Hyunie. „Vím to přímo od Bo-Ra... chceš to snad popřít?" „Já... ne..." začal koktat Young-Min, až na to, že ho miláček nenechal jeho směšné koktání dokončit. „Proč, Mine... hmmm?" bafl totiž na zaraženého kluka, který okamžitě zmlkl. „I kdyby se to vážně stalo, což se určitě nestalo, proč jsi to sakra musel vyžvanit zrovna jí?" naléhal na něho můj miláček. „Proč jsi to... do prdele... udělal? Co jsi tím... sakra... sledoval? Vždyť jsi byl kdysi můj blízký kamarád... já to nechápu... můžeš mi sakra vysvětlit, proč jsi mě takto zradil... proč jsi zrovna tvé sestře musel vyžvanit něco tak moc choulostivého, ještě když to nejspíš ani není pravda?"

„Ale já... sakra..." špitl pořád stejně zaraženě Young-Min. Jeho tvář už zbledla tak moc, že jsem měl pocit, že ten kluk sebou každým okamžikem sekne, což by se zřejmě stalo, kdybych ho pohotově nezachytil. Taky Hyunieho výraz se v okamžiku změnil z naštvaného ve znepokojený, když mi pomáhal posadit Young-Mina zpět na sedačku. „Bože..." vydechl Young-Min okamžik potom, co jsem mu přinesl sklenici vody, aby se mohl napít.

„Já... já jsem přece Bo-Ra nic neřekl!" obrátil se pak naléhavě nejdřív na mě a hned na to na Hyunieho. „Nikdy bych jí něco takového nemohl říct, vážně!" zapřísahal nás s upřímností v hlase, která svědčila buď o tom, že je skvělý herec, nebo o tom, že nám ani trochu nelže... zatím jsem bohužel neměl tušení, jak je to doopravdy a stejně tak to nejspíš netušil Hyunie. „Tak jak je možné, že..." vydechl.

„Já nevím!" vyhrkl rozrušeně Young-Min, aniž by nechal Hyunieho dokončit jeho otázku. „Netuším, jak ségra na něco takového přišla... já... přece bych jí neřekl, že jsi mě tady ojel, Hyune... neřekl bych jí to, ani kdyby to byla pravda... sakra... nikomu bych to neřekl, ne tak ještě jí!" Opatrně vstal... očividně se mu točila hlava... pak párkrát přešel po pokoji... nejspíš proto, aby se pokusil uklidnit, což se mu zjevně moc nedařilo... na což se posadil, ale ne vedle nás dvou, ale na křesílko naproti.

„Věřím ti." vydechl jsem, přestože jsem si nebyl až tak jistý tím, že to tak doopravdy cítím. Hyunie se raději nevyjadřoval, pouze ho propaloval nejen přísným, ale navíc taky zkoumavým pohledem. Já jsem se snažil tvářit co nejmíň přísně, nechtěl jsem ho ještě víc rozrušit.

„Můžeme si teda o všem v klidu promluvit?" požádal jsem Young-Mina konejšivým tónem... po nějaké té chvíli, kdy jsme všichni tři mlčeli... protože vážně vypadal, že se každým okamžikem minimálně psychicky zhroutí, pokud nezkolabuje taky fyzicky, což bych si... přes jistou nedůvěru k němu a přes ne zrovna moc velké sympatie... vůbec nepřál. „Hmmm..." hlesl potichu, zatím co ztrápeně civěl někam do země. Vlasy už mu docela stihly uschnout stejně jako jeho košile, přesto působil dojmem zmáchaného štěněte víc než před tím, když byl úplně mokrý.

„Můžeme..." dodal téměř šeptem.