215. kapitola

Jong-Hyun

Min-Ki mě naprosto a dokonale překvapil. Nechápal jsem, jak mohl za tak krátkou dobu stihnout uvařit výbornou večeři a ještě romanticky upravit posezení v zahradě, ale stihl to a nejen díky tomuto úžasnému překvapení jsem byl mega moc šťastný. Nemohl bych si přát krásnější den a krásnější večer. Miláček mi odpustil, pomilovali jsme se spolu, strávili jsme super odpoledne na pláži, dali jsme si spolu jeho božské Bulgogi a pak mě zavedl na zahradu, kde jsem vážně nestačil zírat.

„To je nádhera, miláčku!" vyhrkl jsem nejen překvapeně, nadšeně, ale ze všeho nejvíc šťastně. Bože zachraň mě... doopravdy jsem nestačil žasnout, zatím co jsem si důkladně prohlížel místo, které ještě dnes dopoledne vypadalo totálně obyčejně a neromanticky, i když je pravda, že dopoledne jsem až tak nevnímal kde vlastně jsem, protože jsem se nedokázal soustředit na nic jiného, než na svou ubohou zpověď a na Min-Kiho smutné reakce. Přesto jsem si nemohl nevšimnout té změny, bylo to tam prostě nádherné a kouzelné. Změnilo se to tam stejně moc, jak se změnily mé pocity... z totálního splínu a zoufalství na čisté a nefalšované štěstí.

Ki taky zářil štěstím, když sledoval, jak si okouzleně prohlížím všechny ty svíčky ve skle a roztomilá světýlka, kterými posezení vyzdobil, stejně jako pohodlné polštářky, květiny a v neposlední řadě taky víno a sklenice na přípitek. Ne že bych nutně potřeboval alkohol, džus u večeře mi bohatě stačil, ale i tak mě potěšilo, že si spolu můžeme ťuknout i něčím jiným, než je nealko. Teda, ne že bychom před tím použili džus na přípitek, ne že by bylo nutné si připíjet, přesto mi to přišlo jako super nápad, protože tento úžasný den si zkrátka přípitek zasloužil a Ki to očividně cítil stejně.

„Vážně je to nádherné překvapení, lásko." mlel jsem s radostí v hlase, zatím co se na mě Ki něžně usmíval, aniž by něco řekl nebo jakkoli jinak přerušoval mé oprávněné nadšení. „To se ti úžasně povedlo! Kde jsi to všechno vzal... jak jsi to stihl... to je neuvěřitelné. Jak... ?" Své bláboly jsem však nestihl doříct, protože mě miláček rázným způsobem umlčel. „Ššššš..." vydechl totiž hned potom, co si mě k sobě prudce přitáhl za zátylek a přitiskl své hebké polštářky na mé rty. „Moc se ptáš, miláčku. Tichučko, ano?" zašeptal, pousmál se a hned na to mě znovu něžně polaskal svými rty.

Samozřejmě jsem spolupracoval a jeho polibky mu s něhou oplácel. To už jsem si ho držel stejně, jako držel on mě. „Je jedno, kde jsem to všechno vzal, je jedno, jak jsem to stihl... neřeš to, Hyunie." culil se, když se naše rty od sebe vzdálily, ale jen tak, abychom se mohli stále dotýkat čely. „Pojďme si co nejvíc užít naši zahradní romantiku, miláčku. Chci si s tebou dát to víno, chci se k tobě dlouho tulit a třeba se i mazlit... chci být s tebou a už vůbec nic... absolutně nic... neřešit, ano?" „Souhlasím, lásko!" vyhrkl jsem nadšeně, na což jsem vzal svého miláčka za ruku a hned ho odvedl k nejpohodlněji vypadající části posezení, což byla zrovna ta lavka, kde jsme vedli náš dopolední „rozhovor".

„Už jsem ti řekl, že je všechno, co jsi dnes udělal, mega velká nádhera, Min-Ki?" vydechl jsem pořád stejně okouzleně a šťastně, když už jsem držel sklenici a Ki se jako správný hostitel chystal, že mi tam nalije bílé víno. Nedokázal jsem si pomoct, musel jsem ho pořád chválit. „Nevzpomínám si." vydechl s roztomilým úsměvem, se stejně roztomile se červenající se tváří a mega nádhernýma jiskřičkama v očích. „A já jsem ti už dnes řekl, že tě strašně moc miluju, Jong-Hyunie?" vydechl rozněžněle. „Nevzpomínám si." oplatil jsem mu jeho hlášku rozverně, na což se Ki zahihňal a ještě navíc do mě zlehka šťouchl.

„Miluju tě, Hyunie." řekl potichu hned na to s upřímným pohledem zabodnutým do mých očí. „Miluju tě víc než cokoli a kohokoli na světě... strašně moc tě miluju!" „Já vím." kuňkl jsem rozechvěle kvůli dojetí, které se mě začalo zmocňovat. Ještě abych to nevěděl, sakra. „Já tě miluju úplně stejně moc, lásko!" dodal jsem s naprostou jistotou hned na to. „Jsi můj miláček a jsi ten nejúžasnější človíček na světě, víš to?" „Ne, to ty jsi!" oponoval mi už se slzičkama dojetí v očích. „Chceš se snad se mnou hádat, zlatíčko?" mírně křečovitě jsem se pousmál, zatím co se slané potvory tlačily i do mých očí.

„Ty jsi mnohem úžasnější než já, tak už ticho tam!" zarazil jsem jakékoli jeho další pokusy o protestování. „Všechno tohle krásné teď máme jen díky tobě... to ty jsi mega moc úžasný, protože jsi mi dokázal odpustit a že bylo co, když jsem byl takový kretén... a..."„Jong-Hyunie!" přerušil mě podobně rázně, jako jsem já před tím přerušil jeho. Prudce setřel slzy, které už stihly stéct po jeho tváři, a zhluboka vydechl. „Dnes už nechci nic řešit, pamatuješ?" pokračoval mírně rozechvěle, na což jsem, jako omluvu, něžně pohladil jeho tvář. „Nejsi kretén, i když tele občas jo." pousmál se.

Prý jsem tele. To mě vážně pobavilo, ale neměl jsem větší potřebu jeho sdělení jakkoli komentovat, nebylo proč. „Ale... prosím... dnes už něco podobného neříkej, Hyunie." pokračoval rozechvěle. „Dnes už vůbec nemluvme o mém odpuštění a raději si konečně připijme na naši lásku... na nás, ano?" přesvědčoval mě, což vážně nemusel. Ani já jsem si vlastně nepřál nic jiného. Přál jsem si být s ním a romanticky oslavit náš vztah, naši lásku a taky tento výjimečný den. Byl to opravdu úžasně nádherný den a stejně úžasný večer s mým nejmilovanějším Min-Kim, nemohl bych být šťastnější.

Už jsme skoro nemluvili, hlavně jsme se k sobě tulili a taky jsme se líbali a objímali se, zatím co čas šíleně letěl, aniž by nás kdokoli z jeho rodiny vyrušil, naštěstí. Samozřejmě jsme si nezapomněli přiťuknout... na nás a na naši lásku. Vypili jsme celou lahev vína, svíčky pomalu ale jistě dohořívaly, ale my jsme stále zůstávali na zahradě a cítili jsme se víc než jen skvěle. Nakonec jsme už jen mlčeli, přitulení jeden ke druhému.

Všude kolem panoval klid, který je příznačný pro tuto část Busanu, zatím co v jiných částech města to ještě naplno žije. Užíval jsem si to ticho, příjemný větřík ševelící v korunách stromů a ještě víc jsem si užíval každý okamžik miláčkovy blízkosti, zatím co jsem pozoroval zmenšující se plamínek svíčky v lampičce na stolku. Netuším, kolik bylo hodin, když jsem zjistil, že Ki poklidně oddechuje opřený o mé rameno. Bylo mi však jasné, že už je hluboká noc. Došlo mi taky, že Min-Ki usnul, byl mega moc roztomilý.

Taky já jsem už začínal pociťovat velkou únavu, za kterou jistě mohlo i to víno, proto jsem vstal, miláčka opřel do polštářků tak, aby nesklouzl, a hned na to jsem sfoukl skomírající svíčky a taky jsem zhasl světýlka. Už po tmě jsem pak vzal své zlatíčko do náruče, abych ho mohl co nejopatrněji odnést do postele. Bože zachraň mě... byl vážně moc rozkošný, když se ke mně ze spánku sladce přitulil a uvolněně vydechl, jako by se právě takto cítil moc dobře. Taky jsem se cítil moc dobře.

Pousmál jsem se, políbil ho do vlasů a hned na to jsem se vydal zahradou k domu, kde se svítilo nejen na terase, takže díky tomu byla osvětlená i část zahrady a zřejmě proto jsem s mým pokladem nikde nezakopl, naštěstí. Bylo zjevné, že už je někdo z rodiny Choi doma, ale to mi ani trochu nevadilo, stejně jako mi nevadilo, že někdo z nich třeba uvidí, jak nesu spícího miláčka ve své náruči. Min-Seok i pan Choi o našem vztahu přece ví a nejsou proti a postoj Min-Kiho mámy k naší lásce je víc než jen jasný, fandí nám.

„Čekám tady na vás dva docela dlouho." ozval se zničehonic hlas paní Choi, když už jsem vcházel do předsíně. Zrovna vyšla z obývacího pokoje, ale zůstala stát u schodiště, zatím co já jsem se pokoušel skopnout své boty. „Nechtěla jsem vás na zahradě rušit, ale ještě chvíli a šla bych vás zkontrolovat, jestli tam snad nemíníte přenocovat... oh, Ki usnul?" ztišila se, jakmile si všimla, že držím spícího miláčka v náruči. „Usnul." vydechl jsem potichu, abych snad Min-Kiho neprobudil tím, že bych mluvil hlasitě u jeho ouška, přesto se v mém hlase musela odrazit něha, kterou ve mně tohle sladké stvoření vzbuzovalo.

Byla to záplava něhy a obrovská vlna citů, kterou jsem pociťoval snad pokaždé, kdy jsem se na něho podíval, ale teď, když takto spinkal přitulený k mému krku, vnímal jsem tu vlnu pocitů a citů mnohem víc. Mluvil jsem potichu, aby se miláček nejen neprobudil, ale hlavně, aby se nelekl, to bych si teď vážně nepřál. „To je sladké." něžně se uculila, když už jsem přišel až k ní, samozřejmě už vyzutý. „Takže jste si spolu krásně užili nejen den, ale i večer?" zeptala se hned, jak zlehka pohladila Min-Kiho vlasy a taky jeho tvář, aniž by se miláček mínil probudit. Zřejmě už spal hodně tvrdě.

„Všimla jsem si, že Ki uvařil Bulgogi a taky jsem vás viděla spolu na zahradě... taková romantika..." nepřestávala se culit, aniž bych já měl možnost cokoli odpovědět. „To znamená, že je mezi váma všechno v naprostém pořádku... je to tak, že?" „Byl to moc krásný den." odpověděl jsem šťastně. „Mezi náma je všechno v pořádku, je to tak." Poupravil jsem si zlatíčko v náruči tak, aby se mi ho líp drželo, na což se maličko zavrtěl, ale spal si klidně dál. Už mě začínaly dost bolet ruce a to i navzdory faktu, že je Ki lehký jako pírko, jenže jeho mámě to bylo zřejmě volné.

Zrovna teď měla potřebu se mnou vykecávat, což jsem jí v podstatě neměl za zlé, protože je od ní moc pěkné, že se o nás takto zajímá. „Vlastně mi to bylo dost jasné, než jsem po poledni odešla z domu." oznámila mi s ještě větším úsměvem. „Taky jsem kdysi byla mladá." dodala významně, což jsem měl asi chápat tak, že si taky něco v mládí prožila. „Vy jste pořád mladá a moc vám to sluší." pousmál jsem se, na což jsem si miláčka znovu poupravil, jen abych trochu ulevil dřevěnějícím rukám.

Nechtěl jsem jí pouze zalichotit, myslel jsem to upřímně, protože vypadá pořád mladě a taky je moc hezká... Min-Ki je rozhodně krásný po ní. „Ty jsi vážně moc milý, Hyune." ohodnotila vděčně má slova. „Nevím to jistě, ale... nenavrhla jsem ti už dřív, abys mi tykal?" změnila najednou téma. „Nejsem si jistý." zarazil jsem se překvapeně. „To je jedno." mávla rukou, jako by na tom vůbec nezáleželo. „I kdybych ti to už dřív nenavrhla, navrhnu ti to teď, souhlasíš?"

„Mám vám tykat?" vydechl jsem užasle. „Vážně?" „Přece mi někdo, kdo dělá mé zlatíčko šťastným, nebude pořád vykat, jako by snad byl cizí, ne?" odtušila s úsměvem. „Ty Hyune, přes ty vaše malé trable, přece děláš Min-Kiho šťastným, takže pro mě rozhodně nejsi cizí!" „Já... moc si toho vážím, ale..." kuňkl jsem. „Ale teď musíš odnést Min-Kiho do postele... chápu." tlumeně se zasmála, aniž by mě nechala domluvit, na což jsem přikývl, že je to přesně tak jak říká.

Ruce už mě bolely opravdu moc, potřeboval jsem konečně miláčka uložit a nejen proto, abych ulevil svým rukám, ale taky kvůli němu, aby se cítil ještě pohodlněji a to i navzdory faktu, že zjevně neví o světě. „Je moc pozdě, běžte oba spát." pokračovala vesele. „Kuchyni jsem už uklidila... a ráno přijďte na snídani, jasné?" „Dobrou noc." uculil jsem se vděčně nejen proto, že mě konečně propustila, ale taky díky jejím krásným slovům. Bože... vážně je na naší straně a je ráda, že dělám jejího syna šťastným. Chci dělat Min-Kiho moc šťastným, jen na tom mi záleží a je super, že to jeho máma ví.

„Spolehněte se, přijdeme." odpověděl jsem už ze schodiště. „Tykej mi, Hyune!" pohrozila mi. „A říkej mi Ji-Woo, prosím." „Dobrou noc, Ji-Woo." vydechl jsem poslušně. Doufal jsem, že to nebude takový problém, že si snad zvyknu na to, že jí mám tykat. Opravdu moc mě její přání potěšilo a důvod, proč si přeje, abych jí tykal, mě potěšil ještě víc... nejsem pro ni cizí, přijala mě snad do své rodiny?

Hyunie?!" ozval se rozespale Ki, když se mi i s ním konečně podařilo doklopýtat do jeho pokoje a zrovna jsem ho pokládal na postel. „Probudil jsem tě, miláčku?" překvapeně jsem se na něho podíval. „Já jsem usnul?" nechápal, na což si roztomile zívl. „Kolik je hodin?" posadil se a rozhlédl. „My už nejsme na zahradě?" „Ano, usnul jsi." uculil jsem se při vzpomínce, jak se ke mně ze spánku krásně tulil. „Nevím, kolik je hodin a zrovna jsme ve tvém pokoji." informoval jsem ho, kdyby si náhodou nevšiml, což si všiml.

„Aha..." znovu si zívl. „Tak pojď spát, Hyunie... jsem tááák..." ještě jednou si zívl. „moc unavený... tobě se ještě nechce spát? Pojď za mnou, miláčku... pojď..." Napřáhl ruce, jako by si přál, abych rovnou vklouzl do jeho náruče, což bych vážně moc rád udělal. „Měli bychom se nejdřív svléknout, když jsme odpoledne převlékli povlečení, nemyslíš?" namítl jsem. „Hmmm..." přikývl bez opravdového zájmu pohodlně uvelebený na zádech, zatím co začínal znovu usínat.

Už jsem nic neříkal, jen jsem si povzdechl, na což jsem mu vyzul boty a položil je ke dveřím. Zhasl jsem pak světlo a bleskově jsem svlékl nejdřív sebe a okamžik na to jsem svlékl i jeho... naštěstí mi během sladkého usínání hodně pomáhal. Hned na to jsem vklouzl do jeho náruče přesně tak, jak si přál... jak jsme si přáli my oba. Zůstali jsme nazí, což bylo moc fajn. Bože zachraň mě... je mega moc úžasné tisknout se k miláčkově sexy voňavému tělu. Je úžasné být u něho takto blízko. „Dobrou noc, lásko." zašeptal jsem do jeho ouška. „Dobře se vyspinkej." „Ty taky, miláčku." odpověděl stejně jako já šeptem. „Miluju tě." „A já moc miluju tebe!"

Min-Ki

Netuším, kdy se mi na zahradě podařilo usnout. S miláčkem to bylo moc krásné, naplno jsem si užíval každý okamžik s ním, přesto mě k mé smůle přemohla obrovská únava. Když jsem se pak probudil v mém pokoji, docela dost mě to zmátlo. Pořád jsem se však cítil nejen mega moc šťastný, ale taky pořád hodně unavený, proto jsem skutečnost, že už nejsme s Hyuniem na zahradě, neřešil. Byl jsem miláčkovi vděčný za to, že mi pomohl svléknout se a byl jsem moc happy, když pak on už nahý vklouzl do mé náruče. Bylo úžasné znovu usínat v jeho blízkosti, bylo úžasné být s ním.

Když jsem znovu otevřel oči, bylo už světlo. Sluníčko posílalo své hřejivé paprsky oknem na mou tvář, svítilo mi do očí a tak trochu mě oslňovalo, proto jsem je znovu zavřel. Uvolněně jsem se protáhl, zívnul jsem si, jenže hned na to mi došlo, že nejsem v Hyunieho náruči, což se mi ani trochu nelíbilo. Urychleně jsem se posadil a rozhlédl se, abych mohl s nemalou úlevou zjistit, že nikam neodešel. Pořád byl se mnou v posteli, poklidně si spinkal, ale otočený ke mně zády a ještě k tomu na druhé polovině. Navíc byl částečně odkrytý, takže jsem měl úžasný výhled nejen na jeho úžasná záda, ale taky na jeho stejně sexy zadeček.

Přestože jsme už zase zanedbávali posilovnu a cvičení... jsme holt nepoučitelní, ach jo... nepřestával mít dost výrazné svaly, jako by snad cvičil tajně nebo co, zatím co já jen a pouze rosolovatím, ach jo a znovu ach jo. Nemínil jsem se však zrovna teď trápit tím, že mé svaly pomalu ale jistě mizí, zabýval jsem se pouze tím, jak nádherného a sexy kluka mám. Tak nádherného, že by byl zločin tu nádheru nepohladit a nepolíbit a já jsem se nemínil dopouštět zločinu hned takto po ránu. Chvíli jsem se pouze kochal pohledem, ale hned na to jsem se k němu přišoupl tak blízko, abych mohl polaskat prsty hebkou kůži nejen mezi jeho lopatkama, pohladit jeho boky a taky sexy kulatý zadeček, na což sebou zavrtěl.

„Min-Ki?" vydechl, než se otočil na záda, čímž mi sice pokazil výhled na jeho zadní část, ale za to mi poskytl podobně krásný pohled na jeho část přední. „Dobré ráno, miláčku." láskyplně jsem se pousmál. Něžně jsem políbil jeho rtíky, na což si mě prudce přitáhl k sobě a taky mě rovnou překulil tak, že jsem skončil na zádech pod ním. Skláněl se pak nade mnou, mlčky se na mě díval a já jsem se díval na něho. Nějaký okamžik jsme setrvali takto a naše pohledy splývaly v jeden, než se sklonil tak, aby mohly v jedno splynout taky naše rty.

Líbali jsme se dlouho a mega moc procítěně, zatím co já jsem hladil jak jeho záda, tak zadeček. „Miláčku." vydechl do mých rtů Hyunie, čímž naše líbání bohužel přerušil. „Nevím kolik je hodin, ale asi bychom už měli vstávat." „Co?" podivil jsem se. „Proč? Já ještě nechci." protestoval jsem. Přesunul jsem své ruce na jeho zátylek, abych si ho mohl přitáhnout zpět a vrátit tak jeho rty na ty mé, jenže on se odtáhl, takže se mi to vůbec nepodařilo. „Proč už chceš vstávat?" zakňoural jsem ublíženě. „Zůstaňme ještě v posteli, jo?"

„Tvá máma si přála, abychom přišli na snídani." pousmál se. „Měli bychom jí vyhovět." „Ty jsi mluvil s mámou?" znovu jsem se podivil. „Kdy?" „Potkal jsem ji v noci, když jsem tě spinkajícího nesl ze zahrady." odpověděl s šibalským úsměvem. „Přála si, abychom přišli na snídani a taky..." rozpačitě se poškrabal na zátylku. „A taky?" pobídl jsem ho s mírnými rozpaky. Proč se máma pozdě v noci toulala po domě? Čekala snad na nás? Viděla mě, jak spím v miláčkově náruči? Netušil jsem, jestli se mi to vědomí líbí nebo ne, ale pak jsem nad tím v duchu mávl rukou. Pořád je lepší, aby mě viděla takto, než jinak... hihi.

„A taky mi nabídla tykání." odpověděl s radostně rozpačitým úsměvem. „Mám jí prý říkat Ji-Woo, protože prý nejsem cizí... chápeš to?" „Chápu!" přikývl jsem nadšeně. „Máma tě má moc ráda, víš?" vysvětloval jsem mu radostně mámino vstřícné gesto. „Ví, že tě strašně moc miluju, ví, že patříme k sobě a taky ví, že jsem s tebou moc šťastný, proto pro ni nejsi cizí a proto si přeje, abys jí tykal. Patříš ke mně a patříš do naší rodiny, Hyunie." Byl jsem si víc než jen jistý tím, že to máma cítí přesně takto a byl jsem opravdu moc šťastný, že to dává mému miláčkovi najevo. Je moc milá a úžasná, nemohl bych si přát lepší mámu! Taky já jsem to ohledně Hyunieho cítil stejně... patří nejen ke mně, ale taky k mé rodině.

„Má mě ráda víc než ty?" rýpl si do mě se šťastnýma jiskřičkama v očích, zřejmě potěšený mým vysvětlením. Přesto si musel rýpnout, rošťák. „Nikdo na světě tě nemá raději než já!" naoko jsem se zamračil, než jsem si ho přitáhl tak, abych ho mohl konečně políbit. „Pamatuj si, že já tě miluju ze všech nejvíc, ano?" pousmál jsem se do jeho rtů, než jsem je znovu políbil. „Tak pojď, Hyunie... půjdeme na tu snídani." dodal jsem dřív než stihl něco odpovědět a rovnou jsem se odkulil tak, že jsem se dostal z jeho dosahu. Půjdeme teď za mámou, když je tak úžasná. S miláčkem se můžeme líbat i později a rozhodně to dělat budeme!

Jong-Hyun

Ne že by se mi až tak moc líbilo, že Ki takto ukončil naše polibky... ne že bych to před tím neudělal já sám... ale cítil jsem, že bychom paní Choi opravdu měli vyhovět. Teda... Ji-Woo... Měl jsem velkou radost z jejích slov a taky jsem měl velkou radost, že miláček její slova potvrdil. Ještě větší radost jsem však měl z vědomí, že to cítí stejně jako ona. Bože zachraň nás... kéž by i má rodina byla takto vstřícná, kéž bych i já mohl říct to stejné, co Min-Ki řekl mně. U mě je takto úžasná jen Su-Hee, což je dost málo a je fuk, že se už Su-Jin zklidnila a že se otec zatím nijak neprojevil, když matka... sakra, sakra, sakra.

Nemínil jsem si kazit náladu myšlením na mou matku, její potrefené přání a na tu krávu Bo-Ra jsem nemínil myslet už vůbec. Ať obě táhnou do hajzlu, tam patří. Ne že by mě vůbec nemrzelo, že takto uvažuju o vlastní mámě, jenže posrala to a... sakra... teď vážně ne! „Ok, jdeme, lásko." uculil jsem se mírně na silu a pak už jsem urychleně spěchal do koupelny umýt si zuby, jen aby si Ki nevšiml, že se tvářím dost divně.

Nechtěl jsem, aby si můj výraz nějak špatně vyložil, a už vůbec jsem mu nechtěl svůj výraz vysvětlovat. Přál jsem si být v pohodě, nekazit nám oběma náladu, což by se kvůli připomínce mé matky rozhodně stalo, sakra. Přál jsem si co nejvíc užívat, že je ta noční můra konečně pryč, že mi Min-Ki odpustil a že je mezi náma dvěma všechno v pořádku. Měl jsem v plánu myslet jen na naši velkou lásku a taky jsem si přál užít si s miláčkem další krásný den, nic víc.

Min-Ki

Už oblečení a s umytýma zubama jsme sešli do kuchyně, kde jsme pak zjistili, že máma sice nachystala snídani, ale ona sama tam vůbec není. Na stole jsem pak našel vzkaz, že se nám oběma moc omlouvá, ale že jí prý volali z práce ohledně nějakého problému, který musí urgentně vyřešit, takže je jí líto, ale nemohla na nás počkat. Netuší prý, kdy se vrátí, ale že si máme užít den a když tak si sami uvařit oběd nebo dojíst to Bulgogi, které ochutnala, a moc se mi prý povedlo. Potěšilo mě, že jí můj výtvor chutnal a ještě víc mě pak potěšilo, když jsem na kuchyňské lince objevil košík s piknikovýma krabičkama, jako další alternativou našeho dnešního stravování.

Na lístku bylo taky napsané oznámení, že stejně tak se mi prý omlouvají táta s Min-Seokem, které jsem až do teď ani jednou nepotkal... smutné, i když jsem na to vlastně zvyklý... a že prý slibují, že se mi svou nepřítomnost pokusí o víkendu trochu vynahradit. No... ne že by na tom až tak záleželo, když mám tady svého miláčka, ale bylo by od nich pěkné, kdyby se aspoň jednou ukázali. „Tak co podnikneme, lásko?" zajímal se Hyunie, když jsme už měli snězenou snídani a taky sklizené nádobí. Teda, až na můj hrnek s kakaem, které jsem pil pomalu, abych si mohl co nejvíc vychutnat lahodnou chuť tohoto sladkého nápoje.

„Můžeme jít zase na pláž... co myslíš?" pousmál jsem se. Slunce svítilo, přes horko bylo opravdu nádherné počasí a včera mě to na pláži moc bavilo, klidně bych si to dnes zopakoval. Navíc nám máma nachystala úžasný piknik a byla by velká škoda toho nevyužít. „Jak si přeješ, Min-Ki." přikývl s podobným nadšením. Nebylo mi líto, že nezůstaneme doma, protože líbat se a mazlit můžeme i na pláži... decentně samozřejmě... a pak si to doma vynahradit a líbat se a mazlit pořádně. Hyunie to zjevně viděl stejně, takže jsme mohli popadnout všechno potřebné a vyrazit na pláž.

Samozřejmě jsme vyrazili na Gwangalli beach, kam jinam, že? Nejdřív jsme dováděli v moři, líbali se ve stínu, zase jsme dováděli ve vlnkách a později odpoledne jsme se šli jen tak projít po pláži, abychom našli vhodné místo pro náš piknik. Nechtělo se nám tahat sebou deku a krabičky jsme nemínili rozkládat přímo do písku, takže jsme museli najít místo, kde není písek, což naštěstí pro nás nebylo tak těžké. Nejlepší nám to přišlo u pítka ve tvaru srdce... krásné to místo..

Piknikové krabičky taky vypadaly skvěle a jídlo v nich moc chutně.

A taky to moc dobře chutnalo, máma je vážně skvělá. Na pláži jsme se zdrželi po zbytek dne, až na to, že k večeru jsme udělali malou změnu a přemístili jsme se na Heundae beach.

Zůstali jsme tam až do tmy. Je to vážně moc krásná pláž, přestože Gwangalli mám z nějakého důvodu mnohem raději. Taky miláčkovi se tam líbí, ale stejně jako já dává přednost právě Gwangalli. Přesto jsme si užili krásný večer i část noci na Heundae...

„Co kdybychom zítra vyrazili na pláž už brzy ráno a postavili tam nějaký super hrad z písku?" navrhl Hyunie, když jsme se už taxi vraceli domů... bylo kolem jedenácté večer. „Tobě se chce vstávat nějak moc brzy?" podivil jsem se, protože já nerad vstávám moc brzy, ještě když jsou prázdniny, ach jo. „Musíme kvůli tomu vstávat brzy?" nechápal jsem, i když nápad na stavění hradu se mi moc líbil. „No..." pousmál se. „Napadlo mě, že bychom mohli znovu vyzkoušet, kdo z nás dvou postaví lepší hrad a bylo by fajn mít na to dost času a hlavně dostatek klidu, chápeš?" „Chceš zase soutěžit?" zbystřil jsem.

„Chceš, abych tě tentokrát porazil, miláčku?" dodal jsem s úsměvem, protože ano, ten nápad se mi vážně moc zalíbil. Přál bych si postavit mega úžasný hrad a svého miláčka konečně porazit, což nevím, jestli se mi opravdu podaří, ale zkusit to rozhodně musím. „Přesně tak, miláčku." uculil se, přestože na něm bylo vidět, že opak je pravdou. To on chce znovu porazit mě, tsss. „Jsem pro, vstaneme brzy a pak tě porazím, uvidíš." přikývl jsem horlivě, na což jsem něžně políbil jeho rty, protože fakt, že chci být ve stavění hradu lepší než on, neznamená, že je pro mě snad soutěživost víc než láska k němu. Přesto ho porazím, určitě!

Jong-Hyun

Před spaním jsme se ještě krásně pomazlili a pak jsme si nastavili budík, abychom ráno třeba nezaspali, což se naštěstí nestalo. Paní Choi šla i dnes do práce, ale naštěstí jsme se s ní stihli aspoň pozdravit. V klidu jsme se nasnídali, taky jsme našli všechno možné, co by se ke stavbě dokonalého hradu mohlo hodit a brzy na to jsme vyrazili zpět na Gwangalli, kde zatím nebylo moc lidí. Našli jsme si na pláži dostatečnou vzdálenost jeden od druhého, abychom se nemohli navzájem šmírovat, což se mi až tak nelíbilo, ale brzy na to jsem na fakt, že nemám miláčka blízko u sebe, díky stavebnímu zápalu tak trochu pozapomněl.

Taky on se ponořil do práce a zjevně nevnímal svět kolem. Dal jsem si na stavbě moc záležet. Nešlo mi o nějaké vítězství, ale moc mě to bavilo, navíc jsem si přál mít hrad jako bych byl nějaký profík, což se mi naštěstí... k mé nemalé radosti... dost dobře dařilo. Brzy odpoledne jsme měli oba hotovo. „Jak vlastně poznáme, kdo z nás dvou má lepší hrad, když tady není Minie?" stěžoval si Ki, zatím co zkoumavě obhlížel můj výtvor...

„Máš tam moc krásné věžičky, miláčku." vydechl napůl obdivně a napůl zklamaně dřív, než jsem stihl na jeho otázku odpovědět. Sám jsem neměl tucha, kdo by náš výtvor měl objektivně posoudit, když tady není náš super kamarád. Napadlo mě, že to budeme muset zvládnout sami, nebo třeba někoho o posouzení požádat, i když, to by asi bylo trapné. „Máš tam hodně věžiček a taky super cestičku..." hodnotil dál můj pískový hrad. „Myslím, že jsi zase vyhrál, Hyunie." dodal hned na to. „Myslíš?" uculil jsem se potěšeně.

„Ale neříkej kravinky, lásko." brzdil jsem jeho unáhlené rozhodnutí. „Ještě jsem přece neviděl tvůj hrad, takže tak moc nespěchej s vyhlašováním vítěze, ještě není vůbec jisté, že jsem vyhrál zrovna já." „Dobře." maličko nejistě se pousmál. Vzal mě pak za ruku a odvedl o kus dál, kde se tyčil jeho pískový výtvor. „Wow, to je nádhera!" zavískl jsem jako malé dítě hned jak jsem si jeho práci zběžně prohlédl, což mě ani trochu netížilo. Mé „wow", bylo na místě a mé nadšení taky, zvlášť když jsem se na jeho hrad podíval pořádně. Min-Ki sice nepostavil nádheru s hodně vysokýma věžičkama, ale nádhera to vážně byla.

„Vážně se ti to líbí, Hyunie?" ptal se nejistě, což mě dost pobavilo vzhledem k tomu, jak moc si přál vyhrát a jak si byl ještě ráno hodně jistý, že to tentokrát zvládne. Ne že by to nezvládl, hrad se mu podařil dokonale, ale ta jeho nynější nejistota byla mega moc vtipná, ale taky dost roztomilá. „No..." uculil jsem se, abych ho maličko pozlobil. „Líbí, i když... ten můj hrad je asi přece jen o trochu lepší." „Hmmm..." přikývl bez náznaku protestu. „Myslel jsem si to." „Telátko." uculil jsem se ještě zářivěji. „Nevím, který hrad je lepší, ale za to vím, že ten tvůj se mi líbí mnohem víc!" uvedl jsem věci na pravou míru. „To srdce tam... ten nápis..."

„Další klišé." ušklíbl se, přesto jsem však v jeho hlase zaslechl nemalou radost. „Jong-Hyun a Min-Ki." četl jsem nahlas nápis, který Ki vyryl do srdce... krása! „Tvrdíš o nás dvou a to právě teď a tady, že jsme nějaké pitomé klišé?" zamračil jsem se na to své telátko. „Vážně to tvrdíš a to i potom všem, co jsem ti o mém pohledu na klišé řekl?" „Já?" vypískl, zatím co jsem si ho už přitahoval k sobě, abych ho mohl i před lidmi ztrestat a to tak, že ho pořádně polechtám.

„Ne... nic takového... aaach... Hyuniee... ne... netvrdím, že..." smál se, zatím co se snažil ubránit mému „atacku". „Netvrdím, že my dva jsme klišé." vydechl, když jsem ho k jeho nemalé úlevě přestal lechtat. Nechal jsem toho, ale ne proto, že na nás lidi divně čuměli, ale proto, že jsem to nechtěl až tak přehánět, i když je pravda, že dělat ostatním divadlo jsem taky nemínil. „Jen..." „Takže uznáváš, že tvůj hrad je pěknější?" přerušil jsem jeho naprosto zbytečné protesty. „Přijímáš své vítězství?"

„Já jsem vážně vyhrál?" podíval se na mě s dětinsky roztomilým úžasem, na což jsem vehementně přikývl. „Měl jsi super romantický nápad, moc se ti to povedlo a tvůj hrad je prostě úžasný, takže... ano, vyhrál jsi, lásko moje!" oznámil jsem mu zcela vážně a bez sebemenšího zaváhání. „Já jsem vyhrál." vydechl, jako by tomu nemohl uvěřit. „Já jsem vážně vyhrál." „Vážně jsi vyhrál." zasmál jsem se nejen jeho výrazu, ale taky jeho přetrvávajícímu úžasu. „Tak... tak to je super." pousmál se. „Děkuji, Hyunie... jsem moc rád, že se ti můj hrad líbí, ale... víš co? Oba jsme dnes vyhráli, protože tvůj hrad je taky moc úžasný, souhlasíš?"

„Souhlasím!" uculil jsem se, protože proč ne, že? Přitáhl jsem si ho k sobě, ale tentokrát proto, abych mohl co nejněžněji políbit jeho hebké polštářky. „Pro mě jsi však největším vítězstvím ty, Min-Ki... tvá přítomnost v mém životě, tvá láska..." „Chceš snad, abych se tady rozbrečel, Hyunie?" popotáhl dojatě. „Chceš to, miláčku?" „Ne, chci, abys byl jen šťastný, miláčku." opravil jsem ho mezi dalšími polibky.

„Já jsem moc šťastný." kuňkl, zatím co už jeho tvář smáčel vodopád slz, které si hned na to rychle setřel. „A nebrečím, abys věděl!" vyhrkl dřív, než jsem stačil říct, že rozhodně nesmí plakat. Vymanil se z mého sevření, aby okamžik na to mohl vběhnout mezi dovádivé vlnky. „Vážně nebrečím!"

Min-Ki

Na stavbě hradu jsem si dal opravdu záležet a naštěstí mi to šlo líp, než jsem doufal. Netroufal jsem si sice na nějaké veledílo, které nejspíš stavěl Hyunie, netroufl jsem si na vysoké a úzké věžičky, ale i tak jsem byl se svou prací spokojený. Vlastně mi až tak nešlo o nějaké vítězství, zvlášť když tady nebyl Minie, který by naši práci posoudil, přesto jsem si přál, aby se miláčkovi můj výtvor líbil. O tom, jak bude můj hrad vypadat, jsem měl jakousi představu už ráno, když jsme vstali a o to víc mě pak těšilo, že se mi to opravdu povedlo.

Hyunie k mé radosti a úžasu prohlásil, že jsem vyhrál, ale mnohem víc mě však potěšil a taky nemálo dojal svými dalšími slovy. Ne, to on je vítězstvím pro mě, jenže tohle jsem nebyl přes své dojetí schopen říct. Přesto jsem si byl jistý, že tohle miláček ví... že ví, co všechno pro mě znamená. Jistěže to ví, jak by mohl nevědět?

Byl to další krásný den, který jsme strávili na pláži. Znovu jsme dováděli v moři, povalovali se v písku a sem tam jsme taky kontrolovali naše hrady, které naštěstí nepřišly k úhoně. Pořád tam byly, jakoby se i ostatním lidem líbily a proto si dávali pozor, aby je nějakým nedopatřením nezničili... sweet. Zašli jsme si taky na Songdo beach, která sice nepatří mezi mé oblíbené, ale taky má něco do sebe...

Jenže my jsme se tam nešli povalovat, ani dovádět v moři. Chtěli jsme si půjčit loďku, abychom mohli z blízka sledovat dovádění delfínů, což byl mega super zážitek. Bylo by sice moc fajn s nimi plavat, ale tady nám muselo stačit, že vidíme, jak skáčou skrz kruhy...

... což nám s Hyuniem bohatě stačilo. Byl to vážně krásný den! Domů jsme se vrátili dlouho před setměním, ale ne proto, že bychom se snad nudili nebo měli další romantické plány. Tentokrát to bylo hlavně díky faktu, že jsme tak trochu umírali hlady a v lednici na nás přece čekalo Bulgogi. Nechtěli jsme zbytečně utrácet a jídlo si kupovat, když jsem ve středu navařil a ještě zbylo i na dnešek. Už zas jsme to měli mít na večeři, ale no a? Netrápilo nás, že budeme jíst to stejné co před včerejšky, zvlášť když se mi to vážně povedlo a chutnalo to dost dobře, naštěstí.

„Co budeme dělat teď?" zajímal jsem se hned po jídle. Blížilo se k osmé hodině a nikdo nebyl doma. „Co bys chtěl dělat?" uculil se miláček, až na to, že jsem nestihl cokoli odpovědět. Ne že bych nevěděl, co bych chtěl se svým klukem dělat, ještě když jsme doma sami, jenže domem se k mému překvapení rozezněl zvuk zvonku. S Hyuniem jsme se na sebe udiveně podívali, jako bychom snad od sebe navzájem chtěli zjistit, kdo to asi může být a on vypadal stejně překvapený, jako jsem byl já.

Netušil jsem, kdo to může být. „Půjdu otevřít." vydechl jsem mírně rozmrzele, jakmile se zvonek ozval znovu. Měl jsem jiné a lepší plány, než otvírat dveře nevítaným návštěvám. Okamžik na to jsem už otevíral dveře. „Nepozveš mě dál, Min-Ki?" pousmál se příchozí, když jsem na něho překvapeně vykulil oči a pouze jsem mlčky civěl. „Jdu snad nevhod?"

„Minie!" vypískl jsem mega šťastně hned na to a taky jsem se vrhl kolem jeho krku, abych mohl svého úžasného kamaráda pořádně obejmout. Nečekal jsem, že se tady zničehonic ukáže... fakt mě moc překvapil... ale byl jsem moc rád, že ho po tak dlouhé době zase vidím. Ne, byl jsem opravdu moc šťastný, že ho zase vidím a to jen díky tomu, že on přišel k nám. V tu chvíli mě... kromě radosti... zahlodaly u srdce taky výčitky svědomí, protože mě před tím vůbec nenapadlo zjistit, jestli je Min-Hyunie zrovna teď v Busanu. Mohli jsme ho s miláčkem navštívit, zvlášť když už nebylo nic, čím bych ho musel zatěžovat.

Po krásném usmíření s Hyuniem, bych mohl s Min-Hyuniem sdílet pouze své štěstí, jenže mě to vážně vůbec nenapadlo. Měl jsem totiž v hlavě jen a pouze svého milovaného Hyunieho a na Minieho jsem si vzpomněl jen v souvislosti s pískovými hrady... jsem vážně nehorázné tele, ach jo. Teď jsem však měl obrovskou radost, že je tady a taky jsem mu ji dal náležitě pocítit tím, jak moc jsem ho tiskl ve svém objetí.

„Takže to znamená, že nejdu nevhod?" vydechl vesele, zatím co mě něžně objímal nazpět. „Neruším?" „Ty nikdy nerušíš, Minie." ozval se za námi upřímný hlas mého miláčka dřív, než jsem stihl říct to stejné, co právě řekl on. Hned na to jsme se objímali všichni tři, jako bychom se snad neviděli celou věčnost, což vlastně je tak trochu pravda. Nevidět Minieho celý měsíc je jako věčnost a Hyunie to zjevně vidí stejně jako já. I když... nevidět celý měsíc svého miláčka Jong-Hyunieho, to by zřejmě a s velkou pravděpodobností byla má smrt...

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top