Jong-Hyun

Uvnitř mě rozežíralo napětí. Nedokázal jsem se uklidnit a stejně tak jsem se nedokázal znovu podívat na Min-Kiho, který seděl už jen mlčky vedle mě. Nevím, jak dlouho jsem seděl s hlavou složenou v dlaních, zatím co jsem se snažil nebrečet, aniž by mé srdce byť jen maličko zpomalilo svůj tep. Miláček mě svou otázkou totálně zaskočil. Netušil jsem, že se mě zeptá takto přímo, nebyl jsem na podobné otázky připravený. Jistě, bylo mi naprosto jasné, že Ki utekl od hrdliček z bytu a pak i ze Seoulu, protože si myslel, že jsem ho podvedl.

Až do teď mě vůbec nenapadlo přemýšlet o tom, co všechno u kamarádů v bytě zaslechl, co přesně ho vedlo k domněnce, že jsem ho podvedl, ale teď mi došlo... aniž bych musel moc přemýšlet... že miláček zjevně z rozhovoru s klukama neslyšel nic podstatného. Bylo naprosto zjevné, že Ki neví vůbec nic, sakra! Neslyšel nic z toho, co jsem se snažil Taemu s Teniem tak pracně sdělit. Neví, že jsem ho až tak moc nepodvedl. Takové zjištění mě však v těchto chvílích absolutně neuklidňovalo. Bože... je možné, že Ki utekl jen proto, že zaslechl Tenieho nešťastně formulované otázky? Je možné, že mu tak málo stačilo k tomu, aby mě takto opustil?

Momentálně mi bylo naprosto volné, že bych měl nejspíš cítit velkou křivdu ohledně okolností Min-Kiho útěku. Právě teď mě mega moc trápilo vědomí, že všechno... opravdu všechno, sakra... musím říkat znovu. Ki vůbec nic neví... Bože zachraň mě... jak jen mu to mám říct? Jak mu to mám podat a ještě víc to neposrat? Měl jsem pocit, že úvod našeho rozhovoru začal nečekaně dobře, jenže pak jsem to všechno totálně podělal. Nepřál jsem si všechno zvorat hned na začátku, přesto se právě tohle po našem moc pěkném úvodu stalo.

Ki mě opravdu mega moc zaskočil a já jsem reagoval přesně tak, jak jsem si absolutně nepřál. Reagoval jsem tak, že bych si za to nejraději nakopal prdel nebo si šel pořádně omlátit hlavu o nějaký strom. Co si teď o mně asi myslí? „Hyunie?!" ozval se potichu a rozechvěle miláček, když už naše mlčení zřejmě nemohl vydržet. Vlastně jsem nechápal, že dokázal tak dlouho mlčet, aniž by mě zahrnul další palbou otázek, což se právě teď nejspíš změnilo. „Tak už mluv... prosím." pobídl mě stále stejně rozechvěle. „Co... co nevíš, jak mi máš říct?"

Neochotně jsem zvedl hlavu, abych se mohl střetnout s Min-Kiho vystrašeným pohledem. Jeho oči začínaly nebezpečně vlhnout a ani ty mé nebyly pozadu... pálily mě v nich slzy, které se chystaly co nevidět stéct po mé rozpálené tváři. „Proč mě tak děsíš, miláčku?" popotáhl, zatím co já jsem rychle zamrkal a odvrátil se, jen abych se nemusel dívat do jeho vyplašených očí. Netušil jsem, jak náš rozhovor zachránit, jak pokračovat dál ve své zpovědi, aniž bych miláčkovi ještě víc ublížil. Netušil jsem, jak začít znovu a líp.

Jak mu to mám sakra všechno říct, když nevím, jak mu to mám říct? Nic nezachráním, to je jasné. Momentálně mi to přišlo neskutečně moc těžké a vlastně téměř nemožné. Navíc se nezdálo, že by mi chtěl Ki mou zpověď jakkoli ulehčovat. Možná to nedělal schválně, přesto mi jeho pohled bral poslední zbytky odvahy a jeho otázky pak ještě víc. Jistě, věděl jsem, že teď vůbec nejde o mě a o mé šílené pocity, že jde hlavně o něho, jenže já bych potřeboval alespoň maličkou podporu z jeho strany.

Potřeboval bych... bože, zabij mě... potřeboval bych od všeho utéct. Utéct pryč od výčitek svědomí, od jeho smutku a nejistoty... zapomenout a nikdy o ničem z toho hnusu nemluvit. Potřeboval bych, aby se mě miláček na nic neptal. Ne, sakra. Potřeboval bych mít tento rozhovor konečně za sebou, jen kdybych věděl, jak to udělat. „Miláčku... já..." vysoukal jsem ze sebe s námahou, zatím co už ty pitomé slzy opravdu stekly po mé tváři. Stále jsem nevěděl, co a jak mám říct, tohle ze mě lezlo nějak samo.

Nedokázal jsem se na něho znovu podívat, proto jsem tupě civěl do země, aniž bych přestal vnímat jeho upřený pohled. „Nepodvedl jsem tě... nevyspal jsem se s nikým jiným, já... teda, upřímně věřím, že se něco takového nestalo... bože... vážně jsem nehorázný kretén." pokračoval jsem vyklepaně s rostoucí touhou sám sebe brutálně zasebevraždit. Chtěl jsem miláčka znovu ujistit, že jsem ho takto nechutně nepodvedl, uklidnit tím alespoň trochu jak jeho, tak i sám sebe, jenže nejspíš mi totálně hráblo. Bože zabij mě... znovu jsem to svými kecy podělal.

Min-Ki

Nepřestal jsem se moc bát. Co se teda v Kangnungu stalo, že je teď Hyunie takto moc rozrušený? Byl rozhozený až tak moc, že nedokázal říct cokoli souvisle a nějak srozumitelně, abych se to od něho konečně dozvěděl. Pochopil jsem, že mě snad nepodvedl, nebo mě přece jen podvedl? Jeho slova mi nedávala moc smysl, nerozuměl jsem tomu, co se mi vlastně pokouší sdělit, jenže v těchto napjatých okamžicích jsem už nad tím nedokázal nějak víc hloubat, protože pohled na totálně rozhozeného miláčka lámal mé srdce. Nepřál jsem si, aby byl takto rozhozený, a už vůbec jsem si nepřál, aby plakal.

Před tím jsem moc doufal, že náš rozhovor proběhne pokud možno v klidu a pak to takto zvorám? Naprosto a totálně jsem všechno podělal, neměl jsem na něho vůbec tlačit, ach jo. Vážně jsem se nechtěl zeptat takto pitomě a až moc přímo, vypadlo to ze mě samo a miláček, jako by se po mé otázce totálně zasekl. Opakoval, že mě nepodvedl a pak zase naznačoval, že možná jo, navíc se nazval kreténem. Bože... Nedokázal jsem se uklidnit a nedokázal jsem se na něho jen tak mlčky dívat. Netušil jsem však, co bych měl říct, aby se maličko uklidnil alespoň on, proto jsem raději neříkal vůbec nic.

Má slova přece všechno jen zhoršují, je tedy pro nás oba lepší, abych mlčel. Raději jsem proto mlčel, jen jsem se k němu přisunul ještě víc, abych ho mohl co nejněžněji obejmout. Hyunie mé objetí rozechvěle opětoval. Přitiskl se ke mně mega moc, navíc si mě pevně chytl, takže jsem měl pocit, že ze mě chce vymáčknout duši, ale tohle mi ani trochu nevadilo. Z celého srdce jsem si přál, aby mé objetí dodalo Hyuniemu potřebnou odvahu, aby ho dokázalo uklidnit.

To stejné jsem potřeboval taky pro sebe... hodit se alespoň trochu do klidu, abych měl dost sil vyslechnout všechno, co má můj miláček na srdci, aniž bych ho přerušoval, nebo snad trápil dalšíma nevhodnýma otázkama. Přes přetrvávající možnost, že se v Kangnungu opravdu moc provinil, přál jsem si, aby se uklidnil, aby neplakal a řekl mi konečně všechno, co mi říct chce, respektive všechno, co mi říct musí. Přál jsem si, aby se netrápil, aby mi věřil a to i navzdory faktu, že jsem od něho před tím tak moc uboze a totálně zbaběle utekl.

Přál jsem si, aby miláček vycítil, že ho nemíním soudit a že mu chci odpustit, ať už provedl cokoli. Doufal jsem, že se mi ho podaří uklidnit a ještě víc jsem doufal, že mu doopravdy dokážu odpustit. O nutném odpuštění jsem však zrovna teď nedokázal nějak víc přemýšlet, vždyť jsem stále nic pořádně nevěděl. Zatím jsem věděl jen to, že je prý Hyunie kretén, což teda rozhodně není! Miláček je cokoli, kretén však ani pouhou náhodou. Ať už provedl cokoli, neudělal to se záměrem mě trápit a ublížit mi. Zjevně všeho lituje, takže přece nemůže být nějaký kretén!

„Miláčku?!" špitl jsem po delší době, kdy jsme se k sobě jen mlčky tulili, zatím co jsme se oba vší silou pokoušeli dýchat a nebrečet. Zhluboka jsem vydechl, znovu jsem se nadechl a pak zase vydechl, když jsem se současně odtáhl tak, abych se mohl znovu podívat do jeho uslzených očí. Netuším, kde se to ve mně vzalo, ale v těchto okamžicích jsem si připadal o moc silnější než on. Většinou to bývá naopak, to on je ten duševně silný a já bývám ta slabá a ubrečená troska, jenže teď se víc než jen hodilo, aby alespoň jeden z nás byl silný.

Hyunie vypadal, jako by byl s psychickými silami v koncích, ach jo. Opravdu jsem byl momentálně já ten silnější, ale bylo mi dost jasné, že je to takto hlavně proto, že zrovna teď necítím stejně velkou vinu, jakou asi cítí on. Ať už to bylo čímkoli, byl jsem za to rád, jinak bychom se tady oba sesypali a k žádnému rozhovoru by nedošlo. Jenže už to nejde odvolat, přesunout na jindy, nebo snad úplně zamést pod koberec. Náš rozhovor musíme dokončit a to i přes fakt, že to moc bolí. Musíme si promluvit a to i přes fakt, že to ještě bolet bude. Je totiž víc než jen jasné, že se jeho přiznání bez slz a oboustranné bolesti neobejde.

„Vím, že to pro tebe musí být moc těžké... taky pro mě je to moc těžké, ale..." pokračoval jsem mírně rozechvěle. Úplně klidný jsem být prostě nezvládl, to bylo nad mé možnosti. I takto mi to už připadalo jako menší zázrak. Nebrečím a neutíkám, navíc se pokouším přes vlastní strach a zběsile tlukoucí srdce uklidnit jeho... zázrak. „Ale... miláčku..." navázal jsem pořád mírně rozechvěle tam, kde jsem po menší odmlce skončil, zatím co Hyunie opětoval můj pohled, aniž by něco řekl. Zlehka jsem pohladil jeho tvář a on se na mou dlaň natiskl, tak jsem ji nechal položenou na jeho líčku.

„Nejsi žádný kretén! Jsem tady, moc tě miluju a poslouchám tě, tak... prosím... zkus se aspoň trochu uklidnit... no tak... miláčku můj... řekni mi prosím všechno! Je jedno jak... je jedno co... poslouchám tě a... ať už mi řekneš cokoli, věřím, že to pak spolu nějak zvládneme... tak prosím... neboj se a mluv, ano? Vážně je jedno jak mi to řekneš... od začátku, od konce... prostě mi to už konečně řekni. Vážně, Hyunie... neboj se, ano? Nikam ti už neuteču, slibuju." Hned jak jsem dokončil svůj rozechvělý proslov, políbil jsem miláčkovy hebké polštářky, na což se jeho rty... k mé nemalé radosti... zvedly do náznaku úsměvu.

„Moc tě miluju, Min-Ki." vydechl stále rozechvěle, ale přesto se mi zdálo, že přece jen o maličko klidněji. „Ano... řeknu ti všechno, lásko." dodal s hlubokým povzdechem. „Omlouvám se, že to vůbec nezvládám, já..." „Ššššš..." umlčel jsem miláčka přiložením prstu na jeho rty. „Nechci už slyšet žádné omluvy, nechci už slyšet žádné řeči o tom, že jsi kretén... Hyunie... miláčku... chci vědět pravdu o tom, co se stalo v Kangnungu, takže..." „Tak poslouchej." znovu si povzdechl. „Opravdu ale víš, že tě miluju, že? Opravdu mi nikam neutečeš?"

„Vím to, opravdu." pousmál jsem se mnohem víc křečovitě, než jsem chtěl. Nepřestal jsem se moc bát a mé srdce se mohlo zbláznit, přestože jsem to před miláčkem nějakým zázrakem skrýval. Jenže tohle „nekonečné" okecávání bralo nejen mou odvahu, ale taky potřebnou sílu, která mě až do teď chránila, abych tady nebrečel jako malý. Pomalu ale jistě jsem ztrácel trpělivost a schopnost Hyunieho povzbuzovat.

Bože... copak se nikdy nedostaneme k tomu hlavnímu??? Kéž by to šlo jinak, kéž bych nemusel nic vědět, jenže... musím to vědět, prostě musím! Pro mě i pro miláčka bude nejlepší, když náš rozhovor dotáhneme až do naprostého konce. Musí mi říct všechno! „Zlatíčko... já tě taky moc miluju!" ujišťoval jsem ho co nejupřímněji tak, jak jsem přes ztrácející se rádoby vyrovnanost dokázal. „Už jsem ti přece slíbil, že ti nikam neuteču, tak... neboj se a řekni mi pravdu!" znovu jsem ho popohnal, ale tentokrát mnohem naléhavěji. Vážně jsem už nedokázal dýl čekat. Hyunie musí konečně promluvit k věci a musí popravdě přiznat všechno, co nejspíš provedl, nebo mě to vzrůstající napětí totálně rozškubne.

„Dobře." přikývl a mně se na okamžik ulevilo, protože opravdu začal mluvit. Byl pořád nervózní a vyklepaný, ale to já vlastně taky, i když jsem se nepřestal snažit, aby miláček pokud možno nepoznal, jak moc jsem vystresovaný. Nechtěl jsem, aby poznal, jak moc se bojím, co se od něho dozvím. Chtěl jsem poslouchat pokud možno mlčky, teda... pokud to přes mou snahu vydržím a pokud se mě Hyunie na něco nezeptá, což se stalo. „Pamatuješ si na Bo-Ra?" vydechl totiž hned v úvodu. „To je ta, kterou by sis měl vzít?" odpověděl jsem otázkou, zatím co se mé srdce rozbušilo ještě víc.

Nechápal jsem, proč o ní mluví a jak ta žena souvisí s čímkoli, co mi až do teď tajil. „Hmmm..." přikývl. „Kdo to vlastně je?" zajímal jsem se, aniž bych to chtěl doopravdy vědět. Pokud je však ta Bo-Ra mým nepřítelem, měl bych raději vědět co je zač, ne? Nejspíš proto jsem se odhodlal na ni zeptat, což jsem před tím vůbec neudělal. „Je to sestra mého bývalého spolužáka." odpověděl nervózně. „Moje matka si rozumí s její rodinou, tak proto chce, abych si vzal zrovna ji." „Proč mi to vlastně říkáš, Hyunie?" špitl jsem zaraženě, když jsem si znovu uvědomil, že mi řeči o nějaké Bo-Ra nepřipadají jako řeči k věci.

Nebo... že by v tom všem nefiguroval nějaký kluk, ale přímo ona? Třeba mě nepodvedl s jiným klukem, ale s ní, jenže... Bože... jak by to bylo možné, když ji přece odmítl? Ne, v tomto by mi miláček rozhodně nelhal... nebo... ??? „Říkal jsi, že ti musím říct všechno." povzdechl si zmučeně Hyunie, čímž přerušil tok mých naprosto zbytečných úvah. „Zrovna ji jsem tak trochu vytěsnil z hlavy, ale... musím ti opravdu říct všechno... promiň... mrzí mě to!" „Tak o co jde?" vyhrkl jsem rozhozeně. „Miláčku... ty mě napínáš tak, že se z toho nejspíš brzy zblázním!" popotáhl jsem vyčítavě, zvlášť když jsem si už nepřipadal ani maličko klidný.

Teda, maličko klidný jsem byl pořád, jinak bych už neseděl v zahradě a nesnažil se miláčka vyslechnout. Nejspíš bych už brečel a litoval, že jsem o tento rozhovor vůbec stál. O svůj chatrný klid jsem však dokonale přišel během Hyunieho zmateného vyprávění o všech událostech, které se udály v Kangnungu. Snažil jsem se mlčet, nijak ho nepřerušovat, jenže čím víc informací jsem se dovídal, tím víc ve mně rostlo napětí, pocit zrady, zklamání a taky nemalý vztek. Nedokázal jsem pobrat, že se mi Hyunie ze začátku týdne neozval z pouhého trucu, nebo díky přílišné hrdosti, protože nemohl přenést přes srdce, že jsem měl ohledně jeho matky pravdu... alespoň tak jsem to z jeho slov pochopil.

Nedokázal jsem pobrat, že se Hyunie nechal políbit nějako kozou, jak ji moc „mile" nazval, ještě když na mě žárlil kvůli každému, kdo by si mě dovolil políbit jen maličko, navíc pouze přátelsky. Není to tak dávno, co měl směšné narážky na Miuru, přitom on sám... ach jo. Chápal jsem, že ho jeho matka svými kecy a jejím ubohým přáním rozhodila, že byl z toho všeho mimo, ale až tak moc? Bože... proč?

Vůbec jsem nedokázal pobrat, že se šel raději opít, než aby sbalil svůj kufr a přijel za mnou zpět do Seoulu, ještě když jsem tam trčel sám a trápil se kvůli němu. Netušil jsem, co si mám myslet o možné souloži s tím Young-Minem, což je prý bratr Bo-Ra, takže Hyunieho bývalý spolužák. Hyunie se moc opil a hned na to se zhulil, takže si všechno nepamatuje... Bože... záleží však na tom?

Nechal se políbit Bo-Ra, nechal se políbit tím klukem a pak s ním skončil nahý v posteli, takže mě docela dost podvedl, i kdyby s ním vůbec nešukal. Navíc se zahrabal u Su-Hee, ale ke mně se nevrátil, ani mi nezavolal, přestože musel vědět, jak se asi cítím. Byla pro něho jeho vlastní vina důležitější než mé zoufalé pocity? Myslel sám na sebe víc než na mě? Bože... jak jen mám tohle všechno přijmout? Já jsem se tady v Busanu cítil příšerně, protože jsem si vyčítal, že Hyuniemu s velkou pravděpodobností křivdím.

Vyčítal jsem si, že jsem neměl utéct, aniž bych ho vyslechl, jenže co on? Celý týden se užíral sám beze mě, pak se uráčil vrátit do Seoulu, ale jen proto, aby mohl mlčet dál? Raději mluvil s Taeyongem a pak s Teniem, mně nic říct nemínil a nejspíš by mi nic neřekl, kdybych neutekl. Chtěl svým mlčením chránit mně nebo jen sebe? Záleží na tom, koho chtěl chránit, když nám tím oběma ublížil mnohem víc, než kdyby řekl rovnou pravdu? Bože... bál jsem se, co se dozvím a můj strach byl opravdu na místě... bohužel.

Hyunie nejspíš šukal s jiným klukem a ještě k tomu za tak ubohých a nešťastných okolností, které by vůbec nenastaly, kdyby v těch okamžicích myslel víc na mě, než na sebe, ach jo. Netušil jsem, co mám cítit, kromě zklamání a smutku. Měl jsem pocit, že mě miláček zradil vším, co udělal a je fuk, jestli se s tím klukem nevyspal... teda, možná se s ním nevyspal. Vždyť on tomu pouze věří, nemůže si být naprosto jistý, ale... je to tak doopravdy?

Hyunie dokončil svůj monolog... vážně jsem ho nepřerušoval, protože jsem už na začátku ztratil nejen klid, ale taky veškerá slova... už pak mlčel a jen plakal, zatím co po mé tváři taky stékaly slzy jako hrachy. Tak moc jsem si přál, aby bylo všechno jinak, jenže jsem se šeredně spletl. Hyunie mě zradil! Můžu mu takovou zradu odpustit? Jak mu mám tak velkou zradu odpustit? Dokážu to? Bože... co mám dělat?

„Mi... miláčku..." vysoukal ze sebe mezi vzlyky Hyunie. „Moc... opravdu moc mě všechno mrzí! Prosím, věř mi, že lituju úplně všeho, co jsem provedl... odpusť mi, prosím." Natáhl ruku... už jsem nějakou tu chvíli neseděl těsně vedle něho... aby se mě mohl dotknout, jenže já jsem jeho ruku rozechvěle odstrčil. Nechtěl jsem dělat zbytečné scény, přestože bych na něho nejraději vypálil nejen spoustu otázek, ale taky oprávněných výčitek. Nemělo žádný smysl se v tom všem šťourat. Kdyby Hyunie mohl něco udělat jinak, určitě by to jinak udělal a teď nemělo smysl všechno mu vyčítat a ptát se proč.

Nechtěl jsem však, aby se mě dotýkal. Potřeboval jsem si zachovat od Hyunieho dostatečný odstup, abych nezačal nějak víc vyšilovat, v čemž by mi právě teď jeho přílišná blízkost vůbec nepomohla, stejně jako mi ani maličko nepomáhala jeho viditelně upřímná lítost. Přes svou touhu se v ničem nešťourat, přes svou touhu se na nic neptat a pokud možno mu nic nevyčítat, jsem se v tom plácal ještě víc, než se plácá ryba na suchu. Byl jsem totálně mimo.

Do háje... sakra... proč to Hyunie udělal? Proč mě vůbec neposlouchal? Přes mé prosby a naléhání odjel do Kangnungu, aby tam pak mohl provádět všechny tyhle šílenosti? Bože... nemohl se v Kangnungu chovat jinak, abych kvůli němu nemusel tak moc trpět a aby ani on nemusel trpět a všeho takto moc litovat? Vážně jsem netušil, co dělat a co říkat. Věděl jsem však jistě, že Hyunieho zrada moc bolí a to nejen mě, ale nás oba.

Neměl jsem pocit, že cokoli vyřeší, když budu Hyuniemu něco vyčítat, když se budu zbytečně ptát, přesto jsem si nedokázal pomoct. Zřejmě jsem potřeboval, aby věděl, na co myslím, zatím co mlčky a rozklepaně čekal na mou odpověď. „Hyunie..." vydechl jsem s bolestí v hlase okamžik potom, co jsem odstrčil jeho ruku. Už se znovu nepokusil jakkoli se mě dotknout, jen se chvěl a po tváři mu stékaly slzy, stejně, jako i mou tvář smáčely ty slané potvory. „To... to ses musel opít, když víš, že se pak nedokážeš ovládat?" pokračoval jsem rozechvěle se vzpomínkou na jeho šukačku s Taeyongem.

„To ses nemohl vrátit za mnou? Tak málo jsi mi věřil, že ses raději celý týden trápil, aniž by ses mi ozval? Tak málo jsi mi věřil, že... že jsi ke mně nedokázal být upřímný, když ses konečně vrátil domů? Já to nechápu, Hyunie... proč jsi to všechno dovolil? Proč jsi mi tak málo věřil... jak jsi mě mohl tak uboze zradit a proč jsi mi to neřekl už dřív?" Nechtěl jsem žádné „proč", přesto jsem se zrovna takto blbě ptal a to i navzdory jistotě, že na tohle nezná odpověď ani on sám. Nebo je odpověď jasná... podělal to a pak se jednoduše bál. Opravdu moc se bál, což by se nejspíš dalo pochopit.

Taky já bych se na Hyunieho místě moc bál až na to, že já bych na jeho místě nikdy nebyl. Zvoral jsem toho v životě hodně, ale od chvíle co jsme spolu jako pár... od chvíle, co vím, že ho moc miluju... vím jistě, že tohle bych mu nikdy neudělal! Nikdy bych ho takto nezradil! Vážně jsem netušil, jak se s tím vším mám smířit, jak mu mám tuhle zradu odpustit. Nečekal jsem, že mi odpoví jinak, než že se bál, nepotřeboval jsem to slyšet a jemu bylo nejspíš jasné, že o podobnou odpověď nestojím, proto nic takového neřekl.

„Je mi to vážně moc líto, Ki... ani nevíš, jak moc je mi to líto... mrzí mě všechno, co jsem udělal." vzlykl. „Kdybych mohl vrátit čas... kdybych... bože... nevím, co říct. Můžeš mi prosím odpustit, lásko? Miluju tě a moc mě to mrzí... promiň... moc se ti omluvám." Na okamžik jsem zadržel dech a další slzy vyhrkly do mých očí. Tak moc bych si přál, abych mu mohl říct, že je všechno v pořádku, že mu odpouštím, jenže právě teď jsem něco takového vůbec nedokázal.

V hlavě mi vířily myšlenky jako splašené, mé srdce se svíralo a ronilo hořké slzy, když jsem viděl, jak miláček trpí, přesto jsem ho nechával trpět dál. Nejspíš si nějaká zvrácená část mě užívala, že lituje a trpí... jak ubohé, ach jo. Vtipné na tom všem bylo jen to, že já trpím stejně ne-li víc, protože mě kromě vlastní ublíženosti moc trápilo vědomí, že nechávám miláčka trpět. „Běž pryč, Hyunie." špitl jsem zlomeně, přestože jsem ho ani v nejmenším nepřestal milovat. Potřeboval jsem být na své pocity a myšlenky sám. Potřeboval jsem se alespoň maličko srovnat a přijít na to, co mám dělat dál.

„Běž prosím pryč." zopakoval jsem naléhavě svou žádost, když zadržel dech, aniž by se mě chystal poslechnout. „Ty... ty mě vyháníš?" vysoukal ze sebe nejen šokovaně, ale s ještě patrnější bolestí a lítostí v hlase. „Mám snad odjet do Seoulu? Rozcházíš se se mnou?" „Hyunie..." zakňoural jsem jako raněná laň. „Ne... nikam nejezdi. Běž prosím do mého pokoje... nebo někam... já nevím... Běž kam chceš, já jen... potřebuju teď být sám."

Jong-Hyun

Vlastně jsem celou dobu věděl, že to dopadne přesně takto. Přes svou rádoby urputnou naději jsem věděl, že mě Min-Ki nepochopí a že mi neodpustí. Ne... Bože, netrestej ho... cítil jsem, že to není jeho vina, protože kdo na jeho místě by mě mohl chápat, zvlášť když jsem své jednání nechápal ani já sám? Nedokáže mi odpustit a nejspíš mě opustí a to i navzdory faktu, že mi slíbil, že zrovna tohle neudělá. Chápal jsem ho. Chápal jsem, že mou zpověď nedokáže zpracovat, že ho to moc bolí. Udělal jsem všechno špatně, posral jsem náš vztah!

Ani slovem jsem neprotestoval, když mě poslal pryč. Jen nepatrně se mi ulevilo, že netrvá na tom, abych vypadl z Busanu, což bych právě teď chápal taky. Byl jsem o trochu klidnější. Ne, vlastně jsem se nedokázal uklidnit. I když jsem se zvedl a vydal se na rozklepaných nohách směrem k domu, brečel jsem jako nějaký ubožák. Nedokázal jsem zastavit slzy, nedokázal jsem zastavit bolest v srdci a už vůbec pak zaplašit srdcervoucí výčitky svědomí. I tato zpověď byla špatně, sakra. Bože zabij mě... proč jen jsem nemlčel navždy a hlavně pak přede všemi?

Proč jsem raději neignoroval tu pitomou sms, proč jen jsem měl potřebu svěřit se zrovna Taeyongovi? Bo-Ra se od soboty ani jednou neozvala... zatím... neozvala se ani má matka, takže jsem nejspíš šílel zbytečně. Byly to jen plané výhružky a já jsem si díky pitomé sms zničil zbytek života?! Ne sakra, zbytek života jsem si zničil kvůli své debilitě a díky tomu co jsem provedl v Kangnungu a pak později v Seoulu... Neměl jsem to před miláčkem tajit, měl jsem jít s pravdou ven ještě ten samý den, kdy jsem se za ním vrátil, jenže já jsem to bohužel nedokázal.

Jenže, co dokážu teď? Jak můžu zachránit všechno krásné, co mezi sebou s miláčkem máme, když jsem mu tak moc ublížil? Kéž bych jen tušil, co si počít, zvlášť když jsem právě teď nedokázal nic jiného než ronit slzy a uboze brečet. „Co se stalo?" vydechla zaraženě paní Choi, protože se mi nepodařilo nenápadně proklouznout kolem ní. Netušil jsem, kam bych měl jít, proto jsem se chystal, že zapadnu v Min-Kiho pokoji přesně tak, jak mi navrhl.

„Kde je Min-Ki?" ptala se nervózně dál, protože na první otázku jsem jí nedokázal odpovědět. Jen jsem pak mávl rukou směrem k zahradě, aniž by se mi podařilo potlačit trapný vzlyk a pak jsem už vlítl na schody, jen abych za sebou mohl co nejdřív zavřít dveře od zmiňovaného pokoje. Umíral jsem bolestí a beznadějí a chtěl jsem umírat o samotě.

Min-Ki

Netuším, jak dlouho jsem seděl a brečel jako malý... hodinu, dvě nebo jen půl hodiny? Mohla to klidně být i celá věčnost, jenže já jsem nevnímal čas. Seděl jsem a brečel. Až moc mě bolelo srdce, než abych dokázal cokoli jiného. Rozhovor s Hyuniem dopadl přesně tak, jak jsem si nepřál, ach jo. Jenže... copak jsem mohl cítit něco jiného? Mohl jsem reagovat jinak? Hyunie mě zradil a já jsem právě teď zradil svou lásku k němu, nebo snad nezradil? Měl jsem v sobě totální zmatek a nijak mě neuklidňovalo pomyšlení na miláčkovy slzy. Trápí se a já se trápím taky. Bože... co jen mám dělat?

Začal jsem pak chodit po zahradě jako pomatený, jen abych se tím pokusil maličko uklidnit. Přestože jsem už nebrečel, pořád mě bolelo Hyunieho přiznání, jenže mnohem víc mě bolela má reakce. Nedokázal jsem jednat jinak, ale... Bože, copak mi je vážně lhostejná miláčkova lítost? Copak jsem takový sobec, že právě teď myslím jen a pouze na sebe? Copak ho nemiluju? Potřeboval jsem si srovnat myšlenky a nějak se s tím vším poprat. Potřeboval jsem si znovu připomenout, co pro mě Hyunie přes svou zradu znamená.

Nemusel jsem přemýšlet nějak moc dlouho, abych věděl jasnou a pravdivou odpověď. Hyunie je pro mě vším, je opravdu láskou mého života! Ublížil mi, zradil mě, jenže... co znamená tato „malá" zrada oproti tomu, co pro mě dělal v minulosti? Stál při mně, podporoval mě ze všech sil po mém znásilnění a nejen to. Celou dobu co ho znám... až na to hnusné období, které jsem zavinil i já, nebo možná nejvíc já... hlavně pak v době, kdy jsme spolu byli jako pár, mě dělal šťastným a jediným mým přáním bylo, aby byl šťastný taky on.

Nechápal jsem... proč teď najednou myslím víc na sebe než na něho? Proč jsem tak moc ignoroval jeho bolest a upřímnou lítost? Proč jsem Hyuniemu zrovna neřekl „odpouštím ti"? Jistě, ublížil mi a já jsem bohužel nereagoval tak, jak bych si přál a jak by si zjevně přál on. Ublížil mi a já jsem ublížil jemu, ach jo a ještě stokrát ach jo. Miláček udělal obrovskou chybu a na ni se nejspíš nabalovaly další chyby, ale... vážně se nedá nic z toho pochopit a vážně mu to nedokážu odpustit? Vážně je jeho provinění silnější než jeho upřímná láska ke mně a vážně je silnější než mé city k němu?

Opravdu bych mohl dovolit, aby odešel z mého života, když v něm zjevně chce zůstat? Taky já přece chci, aby zůstal! Jen pomyšlení na náš možný rozchod hnalo další slzy do mých očí a svíralo úzkostně mé srdce. Ne, nechci se s ním rozejít, nemůžu ho ztratit! Jak se pak asi cítí miláček, který tak naléhavě prosil o mé odpuštění a který tak moc plakal a litoval? Jak se asi cítí, když jsem ho přes své předchozí ujišťování poslal pryč? Ne sice úplně pryč, ale... sakra... neřekl jsem mu nic pěkného, nic co by mu dalo naději, že mu odpustím.

Hyunie udělal chybu, ale je jasné, že už nic podobného znovu neudělá nebo přinejmenším je jasné, že nic podobného neudělá schválně. Ani teď mi neublížil schválně, neměl v plánu mi ublížit. Jak bych mohl i nadále litovat sám sebe? K čemu by byla všechna má láska, kdybych teď miláčkovi nedokázal odpustit? Měl všechno udělat jinak, jenže už se stalo. Nedokáže to změnit, může jen litovat. A já? Taky mám jen litovat, nebo jít za ním a říct konečně to, co tak moc toužil slyšet? Nebyl jsem si jistý, jestli mu dokážu odpustit hned, ale opravdu ze srdce jsem si přál, aby to tak co nejdřív bylo. Miluju ho a jistě mu jednou odpustím.

Když už jsem se rozhodl co dál, vydal jsem se zpět do domu, abych mohl zjistit, kam odešel Hyunie. Potřeboval jsem nějaký čas jen pro sebe, jenže teď mi bylo moc líto, že jsem na něho byl tak zlý. Bože... kam asi šel? „Min-Ki?!" přispěchala ke mně máma. „Co se stalo? Jong-Hyun plakal a ty jsi zůstal na zahradě... nerozešli jste se spolu, že ne?" „Kde je Hyunie, mami?" špitl jsem, zatím co mě bolestivě píchlo u srdce. „Víš prosím tě, kam šel?" Potřeboval jsem hned teď vědět, kde je můj kluk a nemínil jsem s mámou zatím cokoli rozebírat.

Miláček plakal... ach jo. Věděl jsem, že pláče... nechal jsem ho přece plakat, když odcházel... jenže já jsem si už vůbec nepřál, aby to tak bylo. Nepřál jsem si, aby se dál trápil. „Šel nahoru... asi k tobě do pokoje." odpověděla, na což jsem se začal hrnout ke schodišti. „Tak rozešli jste se nebo ne?" zavolala za mnou. „Ne, mami... nerozešli jsme se!" vyhrkl jsem, zatím co jsem bral schody po dvou. Do svého pokoje jsem doslova vtrhl, abych pak mohl zjistit, že miláček leží na mé posteli a zřejmě spí. Jen okamžik jsem na něho civěl, ale pak jsem popošel blíž k posteli, abych mohl zjistit nejen to, že vypadá moc sladce, když takto leží na zádech, ale taky, že opravdu spí.

„Ach... Hyunie... miláčku." popotáhl jsem lítostivě. Přesto, že pokojně oddechoval, pohled na jeho stále od slz mokrou tvář rval mé srdce na maličké kousky. Opatrně, tak abych miláčka neprobudil, jsem si lehl do postele a přitulil jsem se k němu. „Miláčku, už jsem ti odpustil." zašeptal jsem, zatím co jsem tiskl svůj nos do ohbí jeho krku, abych se mohl nadechnout Hyunieho jemné vůně. Odpustil jsem mu právě teď a tady. Stačil jeden jediný pohled na něho, aby mi naplno došlo, že si odpuštění nemusím jen přát.

Vždyť je to tak snadné... Jak bych mohl s odpuštěním i nadále otálet, když je pro mě miláček důležitější než všechny chyby, kterých se kdy dopustil, nebo snad dopustí? Mnohem důležitější než všechny chyby světa je naše vzájemná láska. „Můžeš mi taky odpustit?" fňukl jsem, přestože jsem od něho nečekal žádnou odpověď, vždyť spí. „Mrzí mě, že..." popotáhl jsem. „Moc mě mrzí, že jsem od tebe před tím utekl, aniž bych tě vyslechl, miláčku, ale ještě víc mě mrzí, že jsem ti na zahradě něco slíbil a pak jsem to nedokázal dodržet." šeptal jsem do jeho hebké kůže na krku.

„Miluju tě... moc tě miluju, Hyunie, odpouštím ti, ale... odpustíš mi taky?" „Já ti nemám co odpouštět, lásko." vydechl zcela nečekaně Hyunie, na což jsem prudce zvedl hlavu, abych se mohl přes slzy zadívat do jeho nádherných očí, které byly... stejně jako ty mé... plné slz. „Ale..." znovu jsem fňukl, protože mi bylo stále všechno nehorázně moc líto. Neměl jsem v plánu jakkoli se miláčkovi mstít a trápit ho, přesto jsem přesně tohle udělal... ublížil jsem mu. „Budeme se teď hádat, Min-Ki?" Přes slzy se pousmál, aniž by mě nechal mluvit. „Nechceš mě raději políbit, když už jsi tady?"

Rozechvěle jsem vydechl, ale hned na to jsem přitiskl své rty na ty jeho. Nemínil jsem se hádat, bylo mnohem lepší Hyunieho něžně políbit a miláček můj polibek stejně něžně opětoval. Mé srdce se už zase mohlo zbláznit, ale tentokrát neskutečně velkou úlevou. Začal jsem ještě něžněji laskat jeho hebké polštářky. Ne že by mě už nemrzelo, co Hyunie provedl... mrzelo mě to a ne málo. Uvědomoval jsem si však, že je možné donekonečna se babrat v pocitu ublíženosti a něco miláčkovi vyčítat, jenže láska je mnohem lepší než utápění se v lítosti a je lepší než nějaké pitomé výčitky. 

Odpustil jsem svému miláčkovi, nešlo to jinak! Hyunie náš polibek prohloubil a jeho ruce ladně sklouzly na má záda, když jsem se vyšvihl nad něho, aniž bych rozpojil naše rty. Vnímal jsem jeho velkou lásku a v těch okamžicích bych nemohl být šťastnější. Možná jsem byl mega moc naivní a možná jsem Hyuniemu odpustil až moc rychle, ale na tom mi vůbec nezáleželo. Cítil jsem to přesně takto a chtěl jsem to tak. Jsme s miláčkem stále spolu a určitě spolu mega dlouho zůstaneme, třeba i navždy. Věřil jsem, že milovat Hyunieho a odpustit mu, je to nejlepší, co jsem mohl udělat nejen pro něho, ale taky pro sebe... pro nás.