Min-Ki

Přes obrovskou únavu jsem zavřel oči až potom, co jsem se dostatečně vybrečel. Konečně se mi pak podařilo usnout. Když jsem se probudil, má úplně první myšlenka patřila Hyuniemu. Jak jinak, že? Nedokázal jsem na něho nemyslet, i kdybych si to přál sebevíc, což jsem si vážně přál, jenže jsem s tím nemohl nic dělat. Myslel jsem na miláčka celou neděli, myslel jsem na něho před usnutím a myslel jsem na něho i teď. Co asi zrovna dělá? Myslí na mě stejně, jako já myslím na něho? Stýská se mu po mně alespoň trochu? Zkoušel mi volat, zatím co jsem tvrdě spal nebo mi snad něco napsal?

Hned jsem hrábl po mobilu, abych mohl k mému nemalému překvapení zjistit, že jsem spal mega dlouho, téměř do dvanácti. Vůbec jsem si nepřipadal vyspaný, čekal bych proto, že bude míň hodin, až na to, že na nějakém pitomém čase vlastně nesešlo. Zjistil jsem totiž mnohem smutnější fakt a to ten, že se mi miláček ani jednou nepokusil ozvat. Hyunie nijak nereagoval na můj večerní pokus o spojení s ním, navíc mi operátor hlásil, že je stále nedostupný, když jsem se o to stejné pokusil znovu. Netušil jsem, co si mám myslet, ale i tak mě Hyunieho nedostupnost nemálo mrzela.

Všechno jako by postrádalo jakýkoli smysl. To já bych přece měl být nedostupný a Hyunie by se měl pokoušet se mnou spojit, ne? On by se měl mega moc snažit, zvlášť jestli je pravda co jsem slyšel, že říkal Tenie. Jestli mě Hyunie opravdu podvedl... ach jo. Stále jsem se necítil být dostatečně psychicky připravený, abych se dokázal víc zamýšlet nad Hyunieho možnou nevěrou a už vůbec jsem pak nebyl připravený na možné důsledky z toho vyplývající. Nechtěl jsem přemýšlet, s kým a hlavně proč by mě měl podvést.

Stále jsem netušil, jak bych se měl k něčemu takovému postavit, kdyby to byla pravda. Stejně tak jsem netušil, jak se mám postavit k Hyunieho evidentnímu nezájmu o mou maličkost. Utekl jsem od něho a jemu to je naprosto volné? Bože... nebo je možné, že se ho můj útěk opravdu tak moc dotkl? Ublížil jsem mu? Co když Tenie něco špatně pochopil a já jsem pak jednal až moc hystericky a neuváženě? Co když mě miláček vůbec nepodvedl a já jsem ho svým útěkem sprostě zradil? Co když jsem mu ublížil tak moc, že začal pochybovat o mých citech k němu a raději se mnou proto nechce mluvit?

Měl jsem v sobě jeden obrovský zmatek, který se nijak nezmenšil, když jsem Hyuniemu zkoušel volat zas a znovu, samozřejmě bez úspěchu. Mé srdce ronilo hořké slzy a mé nalomené svědomí se bilo s pocitem vlastní ublíženosti. Netušil jsem, jak se mám s tím vnitřním zmatkem vypořádat. Netušil jsem, jak se mám vypořádat se svým steskem. Dokázal jsem pouze to, co mi jde nejlíp, tedy pustit slzy, které hned a bez váhání stekly po mé rozpálené tváři.

Nechtěl jsem nic vědět a nechtěl jsem nic řešit. Pro teď by mi úplně stačilo, kdybych směl Hyunieho jen slyšet. Potřeboval jsem ho slyšet a potřeboval jsem naději, že bude všechno v pořádku, jenže tuhle možnost jsem od svého miláčka bohužel nedostal. Nechtělo se mi vylézat z postele, neměl jsem náladu na nic. Nejraději bych se zahrabal pod peřinou a celý den jen brečel, nebo třeba spal, což by byla ta lepší varianta. Nebo bych se mohl vrátit do Seoulu?! Jenže jsem teprve přijel, takže bych se nemohl jen tak sebrat a hned zase odjet, zvlášť pokud nechci, aby se máma moc vyptávala.

Nemohl bych ji takto zklamat, ještě když jsme se spolu mega dlouho neviděli. Navíc jsem neměl žádnou jistotu, že na mě Hyunie čeká doma. Co když se sbalil a odjel zpět do Kangnungu? Co když odjel... bože... Jen ta představa nutila všechny ty pitomé slzy, aby ještě víc smáčely mou tvář, navíc nutila mé srdce, aby se bolestně svíralo. Co když Hyunie odjel za ním? Co když se vrátil za tím klukem, se kterým mě nejspíš podvedl? Vážně by mě miláček dokázal podvést? Vážně by mě mohl takto opustit? Co kdyby mi však lhal, že ho jeho matka nutí do sňatku a lhal by mi i v tom, že její přání odmítl?

Co když se v Kangnungu zamiloval do nějakého kluka a proto se mi celý ten týden neozval? Co když jen nevěděl, jak mi má něco takového říct? Proto byl tak rozhozený, když jsem se s ním toužil pomilovat a proto pak mluvil s Taeyongem a ne se mnou? Tenie se zjevně připojil k jejich rozhovoru, proto reagoval tou nešťastnou otázkou, kterou jsem bohužel zaslechl já. Hyunie mě podvedl, zamiloval se do jiného. Opustí mě? V těchto okamžicích jsem měl pocit, že už ztrácím poslední zbytky soudnosti, jenže všechny tyto šílenosti mě napadaly samy, já jsem takto uvažovat nechtěl. Nevím, proč mě něco takového napadalo, ale tyhle hnusné a rozhodně nevyžádané představy nehorázně moc bolely... drolily mé srdce na maličké kousky.

„Min-Ki?!" ozval se dost nečekaně mámin starostlivý hlas. „Ty dnes nebudeš vstávat?" Po jejích slovech jsem sebou polekaně trhl a rychle jsem setřel všechny slzy, aby si snad nevšimla, že jsem brečel, jenže to už byla u mé postele, takže si k mé smůle všimla. Bože... nevěděl jsem, že je doma. „Mami?!" vydechl jsem zaraženě, zatím co jsem se celkem zbytečně pokoušel potlačit další slzy. „Ty dnes nejsi v práci?" „Volala jsem do firmy a naštěstí toho momentálně nemáme tak moc, takže jsem dostala celý týden dovolenou." odtušila nervózně. To si už sedala ke mně na postel. „Řekneš mi, co se stalo?"

„Nemusela sis kvůli mně brát volno." povzdechl jsem si, aniž bych se jí chystal odpovědět. Netušil jsem, co bych jí měl říct. Rozhodně jsem si nepřál, aby měla kvůli mně trable v práci, přestože jsem byl za její přítomnost vlastně rád. Nakonec je fajn, že mohla dostat volno. „Zjevně musela!" napodobila můj zmučený povzdech, zatím co její ruka ladně vklouzla do mých střapatých vlasů, aby je mohla nejen trochu urovnat, ale hlavně pohladit. „Přece bych nešla do práce, když přijel můj nejmilejší syn, ne?" pokusila se o úsměv, který jsem jí bohužel nedokázal oplatit.

„Ki... zlatíčko..." pokračovala naléhavě. „Nechtěla jsem se tě vyptávat už včera večer, zvlášť když jsi vypadal tak příšerně, jenže teď nevypadáš o moc líp, takže mi nezbývá nic jiného, než se tě znovu zeptat. Co se stalo?" „Jak víš, že se něco stalo?" popotáhl jsem dětinsky naivně a do mých očí vyhrkly další zrádné slzy. Vážně, ty idiote... jak jen mohla přijít na to, že se něco stalo, že? Přijedeš si tady tak nečekaně a pak brečíš jak debil, tak hádej... jak to asi máma může vědět? Hlavně podobná otázka vyvrátí veškerá podezření na to, že se něco děje... haha, gratulace idiotovi dne.

„Máš snad nějaké trápení s Hyunem?" ptala se dál máma, aniž by brala v potaz mou stupidní otázku. „Proto jsi tak najednou přijel do Busanu?" Jen slepý a blbý by nepoznal, že něco není v pořádku a maminka není slepá a už vůbec není blbá. Jenže já jsem vůbec netušil, jestli s ní o svém trápení chci mluvit, zvlášť když jsem ve skutečnosti neměl opravdové ponětí, co se stalo v Kangnungu, stejně jako jsem nevěděl, jestli mě Hyunie zradil, nebo jestli jsem ho nezradil spíš já. Ne, nechtěl jsem o tom mluvit. Přál jsem si jen být s ní a trochu se hodit do klidu.

To poslední, co bych chtěl, bylo kidat špínu na svého miláčka nebo před mámou jakkoli ventilovat svá řádně nepodložená a nejspíš taky dost neoprávněná podezření. „Jsem moc rád, že jsem tady s tebou, mami." vzlykl jsem, zatím co jsem se už vrhal do její náruče. „Ale zatím o tom nechci mluvit... ne teď, ano?" „Jak myslíš, zlato." povzdechla si odevzdaně. Něžně mě k sobě přivinula a taky vtiskla polibek do mých vlasů. „Ale už neplač, prosím." nabádala mě smutně hned na to. „Já... já přece nepláču." popotáhl jsem s pocitem, že jsem znovu malé dítě, které hledá bezpečí u své mámy.

Současně jsem si mírně zahanbeně uvědomoval, že vlastně jsem něco jako přerostlé dítě, ale nad tou myšlenkou jsem hned pomyslně mávl rukou. V těchto okamžicích vůbec nezáleželo na tom, jestli jsem dostatečně vyzrálý, nebo jsem naopak totálně dětinský. Ať jsem třeba i podělané mimino, to je teď vážně jedno. Potřeboval jsem se vybrečet v náruči své mámy, jen abych se mohl cítit líp, a přesně tohle jsem teď dělal a to i navzdory svému prohlášení, že zrovna tohle vůbec nedělám. Přitulený ke své mámě jsem se vážně cítil mnohem líp.

Máma mě nějakou chvíli na to vytáhla z postele s tím, že si promluvíme, až budu chtít, ale že se tady rozhodně nebudu jen tak povalovat a hlavně, že už nesmím brečet, za což jsem jí byl moc vděčný. Nechtěl jsem s ní... zatím... o ničem mluvit a stejně tak jsem si mega moc nepřál na své trápení dál myslet, zvlášť když mě ohledně miláčka napadaly samé šílenosti. Nechtěl jsem ani brečet, jenže tohle bylo mnohem těžší, než se zdálo. Po dalším pokusu o telefonické spojení s Hyuniem jsem totiž zjistil, že je stále nedostupný.

Zbytek dne jsem jaksi přežil, ale jen s velkou pomocí mé mámy. Nejdřív jsme spolu poobědvali a pak jsem jí pomáhal uklidit celý dům. Ne že by to bylo třeba, vždycky tam měla pořádek a čisto, jenže já jsem se potřeboval nějak zaměstnat, jen abych zastavil všechny protivné myšlenky, které na mě chtěly dotírat, všechny protivné slzy, které se chtěly prodrat ven, ale hlavně jsem takto potřeboval zaplašit nehorázný stesk po Hyuniem. Celý den se mi nepokusil ozvat, vlastně si vůbec nezapnul mobil. Bolelo to, opravdu moc to bolelo.

Nejvíc mě trápilo, že vůbec netuším, proč se mi miláček nemíní ozvat, proč je stále nedostupný. Netušil jsem, jestli se o něho mám moc bát nebo naopak, jestli na něho nemám být moc naštvaný. Nic mi stále nedávalo jakýkoli smysl, nechápal jsem. Na úchyla z vlaku jsem si vzpomněl pouze v okamžiku, kdy jsem později večer cpal své špinavé oblečení do pračky. Tajně tak, aby si toho máma nevšimla, což se mi naštěstí podařilo.

Nerad bych jí totiž vysvětloval, proč mám na tričku a taky na mikině krev. Nemyslel jsem si, že by bylo dobré, aby věděla, že jsem rozbil hubu nějakému cizímu chlapovi, který mě sprostě osahával a dělal ze mě lacinou děvku tím, že si myslel, že se jen tak nechám ošukat. O tomto hnusu jsem s ní už vůbec nemínil mluvit. Nebylo třeba o tom mluvit a jakkoli tím mámu zatěžovat. Neměl jsem výčitky svědomí, přestože jsem tomu chlapovi nejen rozbil hubu, ale nejspíš jsem mu taky zlomil ruku.

Určitě jsem mu ji minimálně nalomil, to křupnutí v jeho předloktí něčemu takovému nasvědčovalo. Dobře mu tak. Chmatal na mě, tak ať trpí, zmetek jeden. Nemínil jsem tím zatěžovat mámu a nemínil jsem tím zatěžovat ani sám sebe. Přál jsem si tuhle událost totálně pustit z hlavy, jako by se nikdy nestala. Naštěstí pro mě ta událost neměla žádnou právní dohru... zatím... takže nebylo tak moc těžké na chlapa z vlaku vůbec nemyslet, zvlášť když jsem měl aktuálně jiné starosti. Bylo by to však mnohem horší, kdyby mě ten chlap třeba udal za napadení.

Pro policii by bylo snadné zjistit mou totožnost, ještě když jsem měl ve vlaku rezervaci a nejspíš by mě už dávno zkontaktovali, kdyby mě ten úchyl udal. Bylo by to jeho slovo proti mému, nejsou přece žádní svědci. Kdyby mě udal, mohl bych ze všeho vyjít jako hlavní viník já, protože to on má minimálně nalomenou ruku a rozbitý obličej, já jako oběť jeho chmatání vůbec nevypadám. Neudal mě, proto se ještě nikdo neozval? Doufal jsem, že se v něm alespoň maličko hnulo svědomí a že si uvědomil, že nechce žádné oplétačky s policií stejně, jako je nechci já. Zřejmě to tak je... musí to tak být.

Policie se mi neozvala během neděle a neozvala se mi ani během pondělí, takže jsem večer měl pocit, že smím právě v tohle doufat. Měl jsem pocit, že to smím úplně pustit z hlavy, což jsem opravdu udělal. Nemyslel jsem na toho úchyla před tím a už jsem na něho nemyslel ani potom. Máma raději celé odpoledne i večer mluvila o kravinkách, přestože na ní bylo až moc dobře vidět, že má plnou pusu otázek. Byl jsem jí neskonale vděčný, že se pořád dokola neptá, co se stalo a že se vůbec neptá na Hyunieho. Byl jsem jí neskonale vděčný za to, že se mě neptá na nic.

Kéž bych jen věděl, co se vlastně stalo, teda kromě toho, že jsem zbaběle utekl. Opravdu mě miláček podvedl? Budu někdy připravený zjistit pravdu? Co když mu vážně mega moc křivdím a on se teď trápí kvůli mé ubohosti? Bože... co jen mám dělat, když je stále nedostupný? „Mami?!" vydechl jsem nejistě, když jsme spolu zrovna seděli u večeře. Táta s Min-Seokem stále nebyli doma, což mě vůbec nepřekvapovalo. Vždycky bývají pryč od brzkého rána do pozdního večera. Spíš by mě překvapilo, kdyby to tentokrát bylo jinak, jenže mi vyhovovalo, že jsem s mámou sám, ještě když jsem se jí mínil zeptat na hodně osobní věc.

Znejistěl jsem pak ještě víc, když se na mě máma vyčkávavě podívala. Nejspíš čekala, že se jí konečně svěřím s tím, co mě trápí a co mě přivedlo sem do Busanu, ale já jsem se jí potřeboval zeptat, až na to, že jsem si nebyl ani trochu jistý, jestli to nebude ta nejblbější otázka, která existuje. Jenže zrovna tohle jsem potřeboval vědět, abych si mohl udělat pořádek sám v sobě. „Ano?" pousmála se, zatím co já jsem se pokoušel najít vhodná slova, jen abych ji případně nerozhodil.

„Myslíš, že ti byl táta vždycky věrný?" vysoukal jsem ze sebe s mega rudou tváří. Napadlo mě totiž, že je táta pořád pryč a že kdyby měl nějaký poměr, že by to máma ani nemusela vědět. Rozhodně jsem si nepřál vyvolat v ní podobné podezření, pouze jsem chtěl vědět její možný postoj k nevěře. „Proč se mě ptáš zrovna na tohle?" zarazila se, na což jsem zrudl ještě víc. „Byl ti snad Jong-Hyun nevěrný?" zeptala se podivným tónem hned na to a mé srdce se mega prudce rozbušilo. „Já jen..." zmatkoval jsem, aniž bych tušil, jestli mám opravdu přiznat, že ano, že zrovna tohle se možná stalo.

Ne, zrovna tohle jsem vážně nemínil říkat, ještě když jsem stále netušil, jestli je to pravda. „Promiň, byla to blbá otázka!" vyhrkl jsem rozhozeně, když se máma nepřestávala mračit. „Já jen... zajímalo mě, jestli... jestli bys třeba chtěla vědět, že ti byl nevěrný, nebo bys to raději vědět nechtěla a kdybys to věděla, jak bys to případně řešila... ale to neznamená, že je ti táta nevěrný a... neměl jsem se tě takto pitomě ptát... promiň." blábolil jsem jako pominutý. „Omlouvám se." Do mých očí už zase vyhrkly protivné slzy a měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel, zatím co máma jen mlčky poslouchala. Hned na to ale vstala, aby mě mohla pevně obejmout.

„To nic, zlato... nemusíš se omlouvat." konejšila mě. „Odpovím ti, ale až se uklidníš, ano?" „Hmmm..." přikývl jsem vděčně mezi potlačovanými vzlyky. Víc jsem se k ní přitulil a ona mě objala ještě pevněji. Sám jsem nevěděl, proč potřebuju znát její postoj k nevěře, ale nejspíš jsem doufal, že si díky tomu ujasním svůj vlastní postoj. Třeba bych díky ní mohl zjistit, jak bych se měl zachovat, kdyby mě Hyunie opravdu podvedl. Tahle možnost přece stále existovala, i když jsem si ji vlastně nemínil připustit... ne doopravdy připustit. Jenže mně už čím dál víc začínalo docházet, že takto to dál nejde, že už je nejspíš na čase podívat se pravdě do očí.

Měl bych přece vědět, jak se zachovat, kdyby to s Hyunieho nevěrou byla pravda. Celou noc jsem nedokázal usnout, protože jsem musel pořád dokola přemýšlet nejen o všem, co mi řekla máma, ale taky o miláčkovi. Dozvěděl jsem se, že jí byl táta vždycky věrný, určitě ji nikdy nepodvedl. Ona tomu věří a já jsem jí to nijak nevyvracel, nebylo proč. Já jsem však přemýšlel o jiných poznatcích, které mi sdělila... aniž bych musel přiznat, že se na to ptám kvůli Hyuniemu... a čím dál víc jsem si uvědomoval, že má naprostou pravdu. Není totiž nevěra jako nevěra a vědět je rozhodně lepší než nevědět.

Začínal jsem si uvědomovat, že i kdybych se mínil tvářit, že jsem nezaslechl, co říkal Tenie, i kdybych se to rozhodl pohřbít hluboko ve své mysli a už vůbec nic ohledně toho neřešit, to podezření by tam stále někde bylo a kradlo by štěstí nejen mně, ale taky mému miláčkovi, pokud by se teda nerozhodl, že mě opustí. Jenže, proč by se za mnou vracel do Gangnamu, kdyby mě chtěl opustit? Dokázal by se celý týden tvářit, že mě miluje, kdyby myslel na jiného?

Takže... pokud mě opravdu podvedl, nejspíš nešlo o žádný poměr současný ani nějaký budoucí. Takový hajzl přece Hyunie není! On sice má své chyby, ale rozhodně není žádný podělaný hajzl! Určitě uboze nepředstírá, že mě stále miluje a určitě nemá v plánu odejít. Tohle bych na něm snad poznal... nebo ne? Ne, Hyunie mi už dávno přece dokázal, že jeho city ke mně jsou mega moc silné a taky stálé, rozhodně ho nemůžu podezírat z něčeho podobného! Miluje mě, tohle přece vím jistěji, než fakt, že ráno vyjde slunce.

Mohlo se tedy jednat o nějaký zkrat, pokud doopravdy šukal s jiným klukem? Mohlo se to stát, aniž by to Hyunie plánoval a proto se celou dobu, co byl v Kangnungu neozval a proto se tak moc trápil? Zradil mě, ale neměl v plánu mě zradit? Pokud by šlo o „pouhý" zkrat, dalo by se to vůbec nazývat zradou? Kdyby se třeba opil a... Bože, dokázal bych Hyuniemu tolerovat, kdyby se třeba opil tak moc, že by nevěděl, co dělá? Dokázal bych tolerovat, že se mi nepřiznal a raději o tom mluvil za mými zády? Dalo by se to nějak pochopit a mohl bych mu to případně odpustit?

Stále dokola jsem o všem přemýšlel, stále dokola jsem netušil kolik je na čem pravdy a stále jsem netušil, co bych měl cítit a jak bych se měl zachovat. Pořád tady přece byla možnost, že je všechno úplně jinak, jen já bohužel nevím jak. Měl jsem vážně příšernou noc a stejně tak příšerné bylo i mé ráno. Cítil jsem se totálně mrtvý a taky psychicky vyšťavený, ještě když jsem zkoušel volat Hyuniemu, ale ani tentokrát jsem se mu nedovolal.

Mámě jsem se omluvil, že dnes potřebuju být sám a ona mě naštěstí nechala být. Nic nenamítala a stejně jako včera, nic se neptala. Už dopoledne jsem proto vyrazil z domu směr Gwangalli beach... má nejoblíbenější pláž... kde jsem se chtěl nějakým způsobem hodit do klidu. Měl jsem na sobě jen nátělník a kraťasy, abych se snad neupekl. Potřeboval jsem se rozvalit v písku a dál o všem přemýšlet, nebo mnohem raději pouze vypnout a nemyslet vůbec na nic.

Nějakou chvíli jsem sice odolával touze zajít do domu rodiny Hwang, abych se podíval, jestli tam třeba nejsou Minie s Ah, ale tuto možnost jsem nakonec radikálně zamítl. Ne, Minie s Ah nesmí vědět, že mezi mnou a Hyuniem není všechno v pořádku. I kdybych měl to štěstí a můj milovaný kamarád by trávil léto právě tady, nebyl žádný důvod, abych mu kazil prázdniny mými vlastními problémy. Rozhodl jsem se, že Miniemu nebudu volat a jakkoli ho nahánět, protože si už se mnou v minulosti užil dost zlého. Teď ho nebudu vůbec ničím zatěžovat, teď jsem na to zase sám...

Našel jsem si volné místo na pláži s krásným výhledem na most Gwangan, kde jsem se pak posadil do rozehřátého písku. Vážně jsem potřeboval vypnout a chvíli si odpočinout, jenže zrovna tohle jsem k mé vlastní smůle nedokázal. Stále jsem netušil, jak bych se měl ke všemu postavit, stále jsem netušil, co vlastně Hyunie provedl, ale co jsem věděl víc než jen jistě, byl fakt, že ať už provedl cokoli, pořád ho moc miluju. Neskutečně moc ho miluju! Taky mi už bylo dost jasné, že nemůžu vůbec tušit, jak se ke všemu postavit, dokud od miláčka neuslyším pravdu, dokud mi všechno nějak rozumně nevysvětlí.

Uvědomil jsem si, že s ním nejdřív musím mluvit a až potom snad dokážu náš problém nějakým způsobem řešit, protože tento útěk rozhodně není žádné řešení. Znovu jsem se mu pokusil dovolovat... snad po milionté od nedělního večera... jenže Hyunie byl stále nedostupný. Naštěstí jsem nebrečel, když jsem to nějakou dobu zkoušel znovu a znovu, jenže pořád marně. Kolem poledne jsem své pokusy úplně vzdal. Napsal jsem mu pouze stručnou sms o tom, že si spolu musíme konečně promluvit.

Nemínil jsem už utíkat a nechtěl jsem se pořád skrývat před jakkoli bolestivou pravdou, protože mi konečně naplno došlo, že nic nevědět zřejmě bolí mnohem víc než vědět. Bolí to stejně moc jako vtíravá myšlenka, že třeba Hyuniemu křivdím a zbytečně ho svým útěkem trápím. Zbytečně trápím nás oba. Nechtěl jsem už nevědět a nechtěl jsem sám sebe dál trápit. Nechtěl jsem trápit svého miláčka.

Spíš naopak, doufal jsem, že i z tak krátké sms pozná, že ho pořád moc miluju... teda, až si ji přečte... a že si uvědomí, že jsem konečně připravený naši situaci řešit. Teda, chtěl jsem věřit, že jsem na náš rozhovor připravený, ale i kdybych nebyl, nedokázal jsem už být sám bez Hyunieho, nutně jsem potřeboval být s ním. Chtěl jsem doufat a věřit, že i přes to, co se od něho nejspíš dozvím, můžeme být spolu šťastní. Chtěl jsem věřit, že spolu nakonec ustojíme cokoli.

Seděl jsem na pláži celý den. Dnes jsem neměl náladu ani na svou mámu, potřeboval jsem být sám. Už jsem nedokázal miláčkovi znovu volat, jen jsem se pokoušel trpělivě čekat, až mi konečně zavolá on sám, nebo až třeba odpoví na mou sms. Byl už večer a já jsem stále seděl v písku a civěl na moře, zatím co se po téměř vylidněné pláži procházely ruku v ruce milenecké páry. V tuto chvíli jsem jim mega moc záviděl. Nehorázně moc mě bolelo srdce, když jsem pak viděl přímo před sebou zaláskovanou dvojici, která v klidu a pohodě sledovala romantický západ slunce.

Už jsem mega moc litoval, že jsem byl tak blbý. Kéž bych takto pitomě neutekl. Kéž bych tady směl být s Hyuniem a zažívat s ním stejné romantické chvíle, které zažívají všechny ty zamilované páry kolem, ach jo. Jenže miláček tady se mnou nebyl a na mou sms vůbec nic neodpověděl.

Jong-Hyun

Sbalený kufr jsem hodil do předsíně a sebe do koupelny, abych si mohl dát pořádnou sprchu. Sice jsem dost spěchal, ale už během balení jsem si uvědomil, že by nebylo dobré, kdybych dorazil do Busanu jako nemyté prase, jímž jsem od neděle byl. Umyl jsem si nejen tělo, ale taky vlasy a hned na to jsem se narval do čistých hader. Z bytu jsem pak vyrazil s vlhkým rozcuchem, ale tohle mi bylo naprosto volné. Vlasy mi přece uschnou na letním slunci a učeše je vítr, ne? Nemínil jsem už ztrácet ani minutu drahocenného času nějakým upravováním svého looku a to ani navzdory faktu, že vůbec netuším, kdy mi jede vlak.

Dokonce jsem ani nečekal, až mi přijede výtah, vzal jsem to sprintem po schodech. Před domem jsem však téměř doslova narazil na Tae-Hyunga, který byl zjevně vyvenčit Yeontana. „Kam se tak ženeš, Hyune?" culil se pobaveně, zatím co hbitě uskakoval bokem, jen abych ho nesejmul, což se vážně málem stalo. Nečekal jsem totiž, že tam bude a jak jsem spěchal, nečuměl jsem doleva doprava. Naštěstí jsem ho nesejmul. „Nezdrháš už zase od Min-Kiho, že ne?" dodal podezíravě, na což jsem se prudce zastavil. „Cože?" nechápal jsem. Nějak mi nedocházelo, proč se mě takto blbě ptá.

„Už zase jedeš do Kangnungu?" ptal se dál, jako by mu do toho snad něco bylo. Ok, abych nebyl nespravedlivý, zřejmě má právo se zajímat, když je náš kamarád... teda, víc je to kamarád Min-Kiho, ale můj trochu taky. Už mi taky došlo, proč se takto ptá, právě proto jsem se obtěžoval s odpovědí. „Ne, nejedu do Kangnungu, ale do Busanu." odtušil jsem netrpělivě, protože jsem vážně spěchal. „A kde máš Min-Kiho?" zatvářil se, jako by snad mé naprosto pravdivé odpovědi vůbec nevěřil. „Opravdu jedeš do Busanu?" pochyboval. „Opravdu jedu do Busanu." přikývl jsem s naprosto vážným výrazem, který musel zaručeně vyvrátit veškeré jeho pochybnosti.

„Co říkáš, Tannie?!" Tae-Hyung se s podobně vážným výrazem obrátil na chlupáče, kterého si zrovna vzal na ruce. „Kousl bys Hyuna, kdyby nám lhal a zase zdrhal do Kangnungu, že?" Po jeho slovech jsem vůbec netušil, jestli se mám rázně ohradit proti zjevnému nařčení ze lži nebo se spíš smát, že Tae takto mluví se psem, proto jsem raději mlčel, jen jsem na ty dva civěl. Yeontan civěl na mě, jako by ani on netušil jak na Taeho otázku reagovat a Tae zase civěl na něho s výrazem, jako kdyby čekal, že mu chlupáč doopravdy odpoví. Vtipně roztomilý moment...

... teda, kdybych měl čas ztrácet čas podobnými momenty. Nakonec Yeontan zaštěkal, olízl Taeho tvář, na což se ten kluk uculil na mě. „Vidíš?" oznámil mi, aniž by z jeho tváře zmizel důležitý úsměv. „Kousl by tě, takže... opravdu jedeš do Busanu?" zeptal se znovu, jako kdyby si snad myslel, že najednou řeknu něco jiného. „Jedu za Min-Kim, protože on tam jel napřed." odpověděl jsem netrpělivě. Vážně jsem tam ztrácel čas, ale nechtěl jsem být na Tae-Hyunga hrubý, navíc jsem si nepřál, aby on nebo Kookie jen maličko tušili, že Ki do Busanu ve skutečnosti tak trochu utekl.

„Nevím, jak dlouho se tam oba zdržíme, tak to když tak řekni Kookiemu." dodal jsem duchaplně s mírným úsměvem. „Ať to ví, kdyby se náhodou chtěl stavit za Min-Kim... nějakou dobu nebudeme doma." Netušil jsem sice, jak má mise za miláčkem dopadne, ale i tak jsem si byl jistý, že se on ani já hned tak do Seoulu nevrátíme. „Ok." přikývl už s mnohem milejším úsměvem Tae. „Vyřídím to Jung-Kookiemu, až přijde z obchodu." „Tak dík... já už musím běžet... měj se." uculil jsem se ještě víc a aniž bych čekal na jeho odpověď, rovnou jsem udělal přesně tak, jak jsem řekl.

Celou cestu k metru jsem zdrhal, jako kdyby mi hořelo za patama, protože jsem měl až moc vtíravý pocit, že mi ujede vlak, jenže jsem později na vlakovém nádraží zjistil, že můj vytoužený spoj jede až za dvě nekonečné hodiny. Bože zachraň mě... vážně dvě hodiny? Nechtěl jsem čekat tak dlouho, nejraději bych se teleportoval přímo do Busanu za Min-Kim, jenže nic jiného než čekat mi bohužel nezbývalo. Celé ty dvě hodiny jsem se téměř marně pokoušel zachovat klid. Ne že bych se až tak moc těšil na svou nutnou zpověď, ale vážně jsem to potřeboval mít konečně za sebou, navíc jsem věřil a doufal, že mě Ki přece jen pochopí a že mi odpustí. Potřeboval jsem už ukončit tuto agónii a být konečně s ním.

Čas navíc, který jsem takto neplánovaně měl, jsem využil jak ke koupi lístku a místenky do vlaku, k zavolání Teniemu, že jedu za miláčkem do Busanu, aby byl v klidu... Ten i Taeyong měli radost a oba mi popřáli hodně štěstí, které rozhodně budu potřebovat... tak k zaplnění svého hladového žaludku nějakým tím kusem žvance, respektive pořádnou dávkou smažených nudlí. Od neděle jsem pořádně nejedl, neměl jsem na nic chuť, ale teď jsem už přímo zdechal hlady.

Taky jsem v jednom malém květinářství koupil kytici růží, protože tohle se přece dělá, když chce někdo řádně vyžehlit svůj průser, ne? Netušil jsem sice, jestli Min-Kiho tato kytice potěší nebo mě s ní přetáhne po hlavě, ale i tak jsem měl pocit, že to vůbec není špatný nápad... růže se určitě budou hodit. Jestli mi v neděli přišla cesta taxíkem z Dongdaemun-gu do Gangnamu nekonečná, tak cesta vlakem ze Seoulu do Busanu mi přišla jako cesta do jiné dimenze, přestože trvala necelé tři hodiny. Netušil jsem, jak si mám sednout, pořád dokola jsem si upravoval vlasy, jako kdyby mi totálně hráblo a když jsem pak vystoupil z vlaku, měl jsem chuť samou úlevou políbit špinavou zem. Bože... konečně Busan!

Jenže tato úleva mě totálně opustila, jakmile jsem stanul před domem Min-Kiho rodiny. Vlastně, nepřešla mě jen úleva, že jsem konečně dorazil tam, kde mě srdce táhlo, ale taky veškerá má dosavadní odvaha. Najednou jsem si připadal jako odsouzený zločinec, který leze někam, kde ho nikdo nechce. Ano, Ki mi sice napsal, že si musíme konečně promluvit, ale myslel tím, že se mám rovnou sebrat a přijet za ním? Uvidí mě rád? Co když se mnou nechce mluvit už dnes, nebo... bože... co když měl stejný nápad jako já a odjel zpátky do Seoulu? Co když jsme se minuli?

Až teď... sakra pozdě... jsem si uvědomil, že jsem měl miláčkovi nejdřív zavolat, že sem jedu, jenže já kretén jsem nic takového neudělal, ani jsem mu vlastně neodpověděl na tu sms... v tom záchvatu radosti jsem to všechno jaksi nedomyslel. Jenže už jsem stál před domem, nemělo smysl Min-Kimu volat, mnohem lepší mi přišlo rovnou zazvonit, což jsem po hlubokém nádechu a výdechu taky udělal. Okamžik na to mi otevřela dveře paní Choi. „Jong-Hyune?!" vydechla překvapeně, jakmile zjistila, kdo to zvonil.

„Dobrý večer." vysoukal jsem ze sebe s pocitem náhlé trémy, zatím co se do mé tváře hnala nemalá horkost. Netušil jsem totiž, co o mě Ki své mámě řekl, proto jsem nemohl vědět, co si o mě právě teď myslí. Stejně tak jsem nevěděl, jestli mě vidí alespoň trochu ráda, nebo jestli mě raději nepošle sviňským krokem pryč. „Je... je Min-Ki doma?" zeptal jsem se koktavě hned na to, protože jsem se potřeboval ujistit, že jsme se opravdu neminuli. Lepší otázka mě v tuto chvíli nenapadla, navíc mi jaksi ztuhl jazyk.

„Ne, není tady." vydechla nervózně. „Ale jsem ráda, že jsi tady ty, Hyune." „Není tady?" zopakoval jsem po ní jako nějaký šokovaný papoušek, aniž bych dokázal reagovat na její další v podstatě moc milá slova. V mozku se mi usadilo pouze oznámení, že tady Min-Ki není. Bože zachraň mě... vážně jsme se takto hloupě minuli? Nebo, kde ten můj miláček sakra je? „Opravdu tady není?" ujišťoval jsem se rozechvěle, zatím co se paní Choi zatvářila mnohem víc znepokojeně. „Kde teda je?" ptal jsem se ještě víc vyklepaně, protože mi samozřejmě neunikl její výraz.

„Nevím, kde teď je." odpověděla pořád stejně znepokojeně. „Nevím ani, co přesně se mezi váma dvěma stalo, ale Min-Ki byl hodně rozrušený, když sem přijel a byl hodně rozrušený, i když dnes dopoledne odcházel, Hyune." pokračovala chvějícím se hlasem, zatím co já jsem téměř bez dechu poslouchal. „Odešel, ale vůbec mi neřekl, kam jde, navíc se mu už od odpoledne nemůžu dovolat." podívala se na mě s nadějí, jako kdybych já snad mohl tušit, kde se její syn toulá. Bože... kéž bych to tušil. „Nepřišel na oběd, tak jsem mu zkoušela volat, jenže má vypnutý mobil a... prostě se o něho moc bojím... nevím, co mám dělat." dodala téměř plačtivě.

Musel jsem vypadat jako naprostý idiot, když jsem tam jen stál a zaraženě civěl, zatím co se má hlava téměř marně pokoušela zpracovat všechno, co jsem právě teď slyšel. Nějak jsem nemohl pobrat, že se miláček jen tak sebral a někam si odešel, aniž by dal vědět, kam jde, navíc si vypnul mobil? A to proč, sakra? Bože zachraň nás... co to Min-Ki zase provádí??? Takže jsme se neminuli? Neodjel do Seoulu, nebo... Je sakra možné, že by odjel a ani se nerozloučil se svou mámou? To je přece naprostá kravina, tohle by rozhodně neudělal, ne své mámě, takže musí být někde tady v Busanu. Jenže kde teda je?

„Co ta kytice?" kuňkla paní Choi, zřejmě proto, že nevěděla co jiného říct, když jsem já nepřestával zaraženě mlčet. Na její sdělení jsem nijak nereagoval, přemýšlel jsem. Teda, spíš jsem se o přemýšlení pokoušel. „Cože?" zeptal jsem se mega moc zmateně, když jsem si uvědomil, že se mě něco ptala. „Máš přece kytici růží." pokusila se o úsměv a současně poukázala na mírně povadlé růže, které jsem totálně zasklil. Až teď jsem si uvědomil, že je pořád držím v ruce. To už jsem stál v předsíni.

„Ty růže jsou pro vás." vydechl jsem s pocitem, že se mi nějak zasekl mozek. Netuším, proč jsem řekl, že jsou pro ni, když měly být pro mého miláčka, ale tohle mě momentálně vůbec netrápilo. Trápilo mě, že se o Min-Kiho jeho máma bojí a že ani jeden z nás netuší, kde zrovna teď může být. „Vezměte si je." pokračoval jsem pořád stejně zaraženě.

„To je od tebe moc milé." kuňkla, jakmile si kytici převzala z mých rukou. „Ale... co budeme dělat s Min-Kim? Kde ho budeme hledat?" „Já ho určitě najdu, spolehněte se." odpověděl jsem bez přemýšlení. Netušil jsem sice, kde a hlavně jak ho mám hledat, když má údajně vypnutý mobil, ale doufal jsem a upřímně věřil, že se mi ho nějakým zázrakem podaří najít. Bože... musím Min-Kiho přece najít, jiná možnost nepřipadá v úvahu. Najdu svého miláčka a on bude v pořádku, nic zlého se mu nestalo.

V tuto chvíli jsem vůbec nemyslel na jakoukoli svou vinu a už vůbec na nějakou zpověď nebo snad usmiřovací rozhovor. Teď jsem myslel jen na to, že ho prostě musím najít. „Jak ho znám, určitě vůbec nic nejedl." řekla nejen smutně, ale taky s nadějí paní Choi. „Vezmi mu prosím něco k jídlu a taky mikinu, aby mu nebyla zima. A hlavně mi dej hned vědět, až ho najdeš." „Hned vám zavolám." slíbil jsem s jistotou, že to tak bude. Zavolám jí, až miláčka najdu. Prostě to tak bude a basta.

Nechal jsem kufr v předsíni a namísto něho jsem si převzal košík s jídlem a taky miláčkovu mikinu. To tele jistě bude mít hlad, něco musí sníst, ale až potom, co ho řádně profackuju a pak naprosto a totálně zulíbám. Taky se musí víc obléct, pokud není pořádně oblečený a je mu opravdu zima, nebo ho zahřeju já ve své náruči. Jako první jsem zamířil k domu, kde bydlí Min-Hyunova rodina, abych se pak mohl od Su-Jin dozvědět, že se tam Ki vůbec neukázal, navíc tam není ani její brácha.

S úzkostně se svírajícím srdcem jsem Minieho ségře poděkoval, abych se mohl otočit na patě a spěchat někam... netušil jsem kam mám jít. Mám snad běhat po Busanu a hledat Min-Kiho čert ví kde? Nebylo sice ještě tak pozdě, slunce se teprve chystalo zapadnout, ale já jsem neměl ponětí, jak dlouho bude mé hledání trvat a jestli se miláček nebude někde toulat i v noci. Co se mu sakra honí hlavou, že dělá takovéto kraviny? Opravdu moc jsem se začínal bát, že se mu stalo něco zlého.

Od sice už dávné, ale za to stále mega nechutné příhody s tím hajzlem jsem byl dost přecitlivělý, bál jsem se o Min-Kiho při sebemenší příležitosti a teď ta příležitost... bohužel pro mě... opět nastala. Ki je někde sám v Busanu a rozrušený... Bože zachraň nás oba... copak tohle šílené drama nikdy neskončí? Nevěděl jsem, kterým směrem mám jít nebo snad jet. Nevěděl jsem, co mám dělat a nedokázal jsem se uklidnit. Hlavou mi běžela jediná myšlenka a to ta, že ho musím najít, prostě musím!

Sice naprosto zbytečně, ale přece, jsem mu zkusil zavolat, abych mohl zjistit, že je opravdu nedostupný. Jak může být sakra nedostupný? Proč je sakra nedostupný? Nějakou chvíli mi pak trvalo, než jsem se zklidnil natolik, abych mohl alespoň trochu rozumně uvažovat. Kam by asi mohl jít, když byl rozrušený? Kam bych šel já? V tom okamžiku mě napadla jediná myšlenka... na pláž.

Nebyl jsem si jistý, že to tak opravdu je, ale jiný nápad jsem neměl, takže jsem to prostě musel zkusit. Buď bude na některé z Busanských pláží, nebo... sakra, musí tam být, prosím. Už při volání taxi mě napadlo, že miláčkova nejoblíbenější pláž je Gwangalli, takže jsem hned taxikáři zadal, že chci jet právě tam. Celou cestu jsem se pak modlil ke všem svatým, aby tam Ki opravdu byl.

Modlil jsem se a doufal, a když jsem ho pak zahlédl na téměř liduprázdné pláži, jak stojí blízko u moře a zřejmě se dívá na červánky, které ještě zdobily oblohu po již zapadlém slunci, málem se mi samou úlevou podlomila kolena. Mé srdce se prudce rozbušilo a do mých očí vyhrkly slzy. Bylo šero, téměř tma, ale jeho siluetu rýsující se proti tmavnoucímu nebi bych poznal vždycky. Vždycky bych poznal svého milovaného Min-Kiho, lásku svého života.

Min-Ki

Slunce už dávno zapadlo za horizont, zbyly jen pouhé červánky. Taky se rapidně ochladilo, měl jsem docela hlad. Navíc jsem zjistil, že se mi vybil mobil, ale namísto toho, abych se zvedl z písku a vyrazil konečně domů, vstal jsem, abych mohl zamířit blíž k vodě, kde ještě před nějakou chvílí postával ten zaláskovaný pár. Teď už byli pryč, což mi vůbec ale vůbec nevadilo. Chtěl jsem být sám a v klidu, ne se dívat na lásku druhých, ještě když jsem si já tu svou tak pitomě odříkal.

Chtělo se mi brečet, zatím co jsem tupě civěl na tmavnoucí oblohu, aniž bych věnoval pozornost faktu, že řádně klepu kosu. Chtělo se mi křičet sám na sebe, že jsem naprostý debil, když jsem se tak moc nechal unést svými poblázněnými pocity, namísto toho, abych poslouchal své srdce a hlavně pak rozum, pokud teda nějaký mám. Proč jen jsem utekl, aniž bych si promluvil s Hyuniem? Proč jsem o něm tak moc pochyboval, když moc dobře vím, že mě miluje? Jistě, něco se v Kangnungu stalo, jenže to něco přece nedokáže zničit mou lásku k němu. Určitě nedokáže zničit náš vztah, to přece nemůžu dovolit.

Tak proč jsem tady sám, bez svého miláčka? Proč jsem tak blbý? Stál jsem a po tváři mi stékaly slzy, které mi jako jediné skýtaly ždibek tepla... vážně se hodně ochladilo... přesto mě ty slzy vůbec nezahřály. Netuším, jak dlouho bych tam takto stál, kdybych najednou nepocítil něčí ruce, jak se obmotávají kolem mého těla, aby mě mohly pevně stisknout a něčí horký dech, zatím co ten dotyčný přitiskl svou tvář někde mezi mé lopatky.

V ten okamžik se mé srdce rozbušilo tak prudce, že jsem měl pocit, že mi vyletí z hrudníku. Do mých očí vyhrkly další slzy, ale tentokrát to byly slzy naprostého štěstí. Věděl jsem moc dobře, kdo mě takto mlčky drží a kdo se ke mně takto zezadu tiskne. Poznal bych ho kdykoli... jeho sevření a jeho jemnou vůni. Položil jsem své ruce na ty jeho a víc jsem se na něho natiskl. V tuto chvíli jsem úplně pustil z hlavy jak jeho možné provinění, tak své neuváženě jednání. Důležité bylo jen to, že je tady se mnou, že jsme zase spolu. „Miluju tě, Hyunie." vydechl jsem rozechvěle a mega moc láskyplně, abych se hned na to mohl octnout v nejúžasnějším objetí své životní lásky.