Malý Harry nikdy neměl dost peněz na to, aby si mohl tu zmrzlinu koupit, ale Louis mu ji i přes to dal. Pokaždé.

Co když ale Harry náhle zmizí a objeví se až po deseti letech, načež si od něj znovu koupí nanuk. Tentokrát už si ho ale sám celý zaplatí.

____________________________________

Louis (19)
Harry (8)

Byl slunečný den, jako každý jiný, když si malý Harry hrál s míčem na trávníku své babičky.

To léto to bylo poprvé, kdy ho k ní poslali na celé prázdniny, ale od té doby se z toho stala taková tradice.

Jeho rodiče nebyli špatní, to ne, milovali svého syna nadevše, ale bohužel museli oba pracovat.

Nemohli si vzít na tak dlouhou dobu volno, aby pak mohli být doma jindy, ve významné dny, na kterých opravdu záleželo, jako byly třeba narozeniny, díků zdání, nebo vánoce.

Harrymu to samozřejmě nevadilo, miloval svoji babičku nadevše a byl rád, když jí mohl dělat společnost po celou dobu.

Věděl, že když tam není, tak je sama a smutná, jelikož už to byla nějaká doba, co její manžel, jeho dědeček, zemřel.

A tak byl rád za každý den, který mohli trávit spolu, a on věděl, že je babička šťastná, ať už pekli, zpívali, tancovali, pili čaj, nebo si jen tak na zahradě hráli s míčem.

To Harry ještě nevěděl, že každou letní sobotu okolo jejich domu projíždí zmrzlinář.

Docela ho to překvapilo, když ho babička poslala s papírovou bankovkou za barevným autem, které na sobě mělo upevněnou velkou umělou zmrzlinu, ale na nic nečekal a utíkal, co mu nohy stačili.

Stihl ho až na konci jejich ulice, kdy zastavil na stopce a malý kudrnatý chlapec otevřel dveře jeho auta.

Byl samozřejmě překvapený a hodnou chvíli nevěděl, jestli se dveře otevřely, sami od sebe, nebo je jen špatně zavřel, ale všechno se vysvětlilo, když po malých schůdkách vylezl chlapec až na sedačku spolujezdce, na které se sotva udržel na břiše, nohy měl ve vzduchu a celý zadýchaný vykoktal:

„M-mohu, mohu si koupit zmrzlinu?" zrudl, když spatřil pohledného mladíka, který se na něj zářivě usmíval.

„Samozřejmě, zlatíčko, ale měl jsi stát u chodníku už před devátou, abych věděl, že mám zastavit a ty za mnou nemusel běžet." promluvil na něj hlasem, který si Harry ihned zamiloval, a od srdce se zasmál, když koukal na červenajícího se chlapce.

Neodhadl, kolik by mu tak mohlo být, bylo to těžké, jelikož delší kudrnaté vlásky, které měl až po ramena, ho dělala ještě mladšími, než byl.

„Nevěděl jsem, že tudy jezdíte, babička pořád koukala z okna, a když jsem slyšel tu hudbu, dala mi peníze a poslala mě za vámi." sklopil pohled a podíval se pod sebe, jelikož se začínal trochu obávat, že se už moc dlouho neudrží a spadne.

„Tak pro příště už to budeš vědět a další sobotu, co bude, už budeš před devátou stát u silnice, dobře?" naklonil se k němu a pohladil ho po vlasech.

Nečekal, že budou tak měkké a nadýchané, dokonce od něj ani nechtěl odtáhnout svoji ruku, ale musel, jinak by to vypadalo vážně divně.

„Ano a, já, pomůžete mi prosím? Asi jsem tady uvízl." vydechl se špetkou strachu v hlase a doufal, že mu ten kluk vážně pomůže.

Nechtěl před ním spadnout a pak brečet jako malý kluk, nechtěl se před ním ztrapnit. Líbil se mu, vážně moc.

„Jasně, jen chvíli vydrž." odpověděl okamžitě, odepl si pás a už vylézal z auta, aby mohl dojít na druhou stranu pomoct krásnému chlapci.

Nemohl si pomoct, ale když viděl vyšpulený ten malinký zadeček, měl chuť ho po něm plácnout.

I když ho vzal za boky a pomohl mu dolů, představoval si, že si ho místo toho tiskne k sobě a dává mu polibek do vlasů.

Harry na tom nebyl jinak, neustále byl červený jako rajčátko a chtěl mu dát pusu na tvář, za to, že ho zachránil, bohužel nemohl. Bál se, že by se mu starší klučina vysmál.

„Děkuji." zašeptal celý červený a unesený tím, jak rychle a jemně ho kluk dostal dolů. Myslel na to, jestli náhodou není superman, nebo něco takového.

„Tak fajn, co si dáš? Na co máš chuť, prcku, hm? Vanilka, čokoláda, malina, jahoda, citron, lesní ovoce, nugát, nebo snad tajemné pokušení, posypané hvězdným prachem?" usmál se na něj a nechal mu chvíli na rozmyšlenou, i když mu bylo předem jasné, co si vybere.

„Tajemné pokušení." zaradoval se jako malé dítě, kterým ještě stále byl a Louis se prostě musel zasmát tomu, jak byl roztomilý.

Dočista se tam nad ním rozplýval a taky by v tom i pokračoval, vydržel by to i několik hodin, ale musel mu dát jeho zmrzlinu a zase ho poslat zpět babičce, aby o něj neměla strach.

Vlezl tedy zadními dveřmi dovnitř a do kornoutku mu nabral dva kopečky borůvkové zmrzliny, kterou posypal stříbrnými, a samozřejmě i jedlými, třpytky.

Ani neotevíral prodejní okénko, jelikož chlapeček už stál u zadních dveří a sledoval každičký Louisův pohyb.

Natěšeně čekal na svoji tajemnou zmrzlinu a u toho si lehce poskakoval, aby ze sebe dostal všechno to vzrušení.

I kdyby ve zmrzlině v tu chvíli byli nějaké drogy, dozajista by to i tak snědl, od toho krásného pána by si vzal cokoliv. Popravdě by i udělal cokoliv, aby si u něj šplhl.

„Tak, tady to máš." usmál se a vzal si bankovku, kterou hned strčil do pokladny.

Věděl, že je to málo peněz za to, co mu dal, ale neřešil to, byl rozhodnutý, že tu jednu zmrzlinu zaplatí ze svého. Za ten úžasný výhled to stálo.

Maličký zavřel oči a plně se ponořil do chuti své zmrzliny, kterou právě ochutnal. Snažil se přijít na to, jaká je to doopravdy příchuť, ale moc mu to nešlo.

„Tohle je borůvka, že?" zeptal se po chvíli pyšně, když konečně došel na to, co je to za příchuť.

„To ti nemůžu říct, zlato, je to tajemství, pamatuješ?" mrkl na něj, načež se Harry opět začervenal.

Kdyby těm pocitům v tu chvíli alespoň trochu rozuměl, myslel by si, že se do něj zamiloval, ale tehdy to pro něj byl jen krásný muž, na kterého se snažil udělat dojem.

„Já to ale vím, že je to borůvka." prohlásil znovu. Snažil se ho přesvědčit, aby mu řekl, jaká je to doopravdy příchuť.

„No dobře, možná, když mi dáš malinkou pusu, sem na tvář, řeknu ti, jaká je to příchuť, co ty na to?" vyzval ho a Harry na nic nečekal, tohle byla jeho příležitost.

„Tak dobře." pousmál se stydlivě a přešel blíž k němu, načež počkal, než si k němu starší dřepne.

Hned na to se k němu naklonil a krátce ho políbil na tvář. Když se odtáhl, usmíval se jako sluníčko.

Náhle to celé zopakoval, což Louise trochu překvapilo, ale nechal si to líbit. Bylo to vážně hezké.

„Tahle byla za co?" zeptal se ho hned, jen co se odtáhl.

„Za to, že jste mi pomohl z té sedačky." zašeptal tiše a než stačil Louis něco říct, kudrnáč se zasmál, otočil se a utekl domů k babičce.

Jen co ale utekl, starší na nic nečekal, zavřel dveře od, dříve sanitárního, vozu, nasedl dovnitř a jel dál.

Celý den pak nemyslel na nic jiného, než na malého chlapce, jehož jméno bohužel neznal a kterému ani nestihl prozradit, jaká to tedy byla příchuť.

Vlastně ani nevěděl, jestli tam následující sobotu bude, ale doufal v to, že ano, protože ho chtěl znovu vidět.

Celý týden, který poté následoval, oba dva mysleli na toho druhého. Ani jeden se nemohl dočkat, až uvidí svého prince, a tak to byl zázrak, když se ten den oba dva ráno vzbudili a konečně zjistili, že je sobota.

___________________

Louis - 23
Harry - 12

Opět bylo krásné sluneční ráno, stejně tak, jako v den, kdy se viděli poprvé a Harry už od 8:45 stepoval na chodníku, jelikož se nemohl dočkat toho, až okolo pojede jeho oblíbený zmrzlinář.

Uběhlo deset minut, a on za tu dobu stihl třikrát dojít až na konec ulice a vrátit se zpět. Byl nervózní, nikdy se tak necítil, vždy se těšil, až ho uvidí, ale dnes to bylo jiné. Těšil se snad více než jindy, pokud to tedy vůbec šlo.

Odbyla devátá hodina a Harry to viděl i na svých hodinkách s obrázkem zmrzliny, které mu připomínali Louise, že už byl čas.

Přešlo čtvrt na deset a Louis se zmrzlinou nikde. To už se prostě unaveně posadil na obrubník a dál čekal.

Popravdě tam čekal do desíti, to bylo poprvé, kdy pro něj přišla babička, aby šel domů, jinak dostane úpal a bude mu špatně.

Slušně ji odmítl a řekl jí, že je mu dobře. Neměl náladu na to, se s ní bavit, i když ji měl rád, v tu chvíli byl prostě naštvaný.

Jedenáctá hodina, zvony zvonily a Harry skřípal zuby. Bylo mu vážně velké horko, ale domů jít nechtěl. Doufal, že Louis ještě ten den pojede a nechtěl ho zmeškat, protože už na něj čekal týden, kdyby ho neviděl, musel by čekat další, a to nemohl dovolit.

Byl jako jeho droga, kterou musel pravidelně každý týden dostat, jinak by byl nepříčetný.

Nechápal, kde může být, posledně mu neřekl nic o tom, že by měl něco jiného na práci, než rozvážení zmrzliny, a tak prostě čekal dál.

Dvanáctá hodina:

„Harry, chlapče, vím, že ho máš rád, ale nemůžeš tady vysedávat celý den na tom slunci, slyšíš?" pohladila ho po rameni a podala mu sklenku s limonádou, kterou vděčně přijal.

„Chci svoji zmrzlinu, babi. Pak budu muset další týden čekat, to já nechci. Rád si počkám, je mi tady fajn." usmál se na ni a vrátil jí prázdnou sklenku.

„Můžu zajet do obchodu, koupím ti zmrzliny kolik jen budeš chtít, jen už pojď dovnitř. Oběd je hotov." lákala ho, ale byl to předem prohraný boj.

Harry chtěl počkat na něj, ne na tu hloupou zmrzlinu.

„Já ji ale chci od něj, babi, chápeš? Ta jeho je prostě nejlepší." povzdechl si a položil si hlavu na svá kolena.

Chtělo se mu plakat, přišel si tak bezmocný. Vážně moc chtěl vidět Louise, nešlo o tu zmrzlinu, ale o těch několik minut, kterých si společně povídali.

„Chápu." usmála se babička a znovu ho pohladila po zádech. Viděla, že je do něj Harry blázen, s tím se nedalo nic dělat, srdci nemohl poručit a ona sama to věděla.

Nechala ho tam tedy, samotného, musel přijít na to, že už nepřijede, sám.

I kdyby mu to říkala tisíckrát, neposlechl by ji, nevěřil by jí, myslel by si, že nechce, aby se s ním viděl, a to nebyla pravda, takže se do toho raději dál nepletla.

„Pak přijď na oběd, zehřeju ti ho." promluvila naposled a odešla do domu, kde se v kuchyni usadila u stolu a sama si snědla svůj oběd.

Harry mezi tím i nadále seděl na obrubníku a čekal, když už ale bylo půl jedné, lehl si do trávy pod stromem, kousek od chodníku, a pozoroval oblohu.

Nudil se a bylo mu vážně smutno. Chtěl, aby už konečně Louis přijel, ale toho se dočkal až v jednu hodinu odpoledne.

Hned vyskočil na nohy, jakmile zaslechl tu známou melodii a zamračeně pozoroval Louise, jak se na něj už z dálky usmívá a mává.

Ani mu nezamával nazpět, měl spíš chuť na něj začít řvát, ale snažil se uklidnit, protože přeci jen byl pořád malé dítě a Louis o hodně starší. Mohl o něj kdykoliv přijít.

Zastavil s autem u krajnice a vystoupil, načež s úsměvem přešel k Harrymu.

„Ahoj, jsem rád, že jsem tě tady zastihl, myslel jsem si, že už tady nebudeš." smál se.

„Čekám tady už od osmi čtyřiceti pěti." prohlásil následně Harry a to Louisovi jen rozšířilo jeho úsměv.

„To se na tu zmrzlinu musíš vážně těšit." smál se dál, ale Harrymu i tak do smíchu nebylo.

Vždy ho sice jeho smích rozesmál, ale v ten den ne, to byl až moc naštvaný.

„Co jsi celé dopoledne dělal?" vyštěkl na něj ihned kudrnáč. Chtěl vědět, co dělal, kde byl a taky s kým byl.

„Měl jsem rande." pronesl hrdě Louis a v tu chvíli jako by bodl Harrymu kudlu přímo do srdce.

Nevěděl, proč mu na něm tak záleželo, prostě to tak bylo a on to nehodlal řešit. Nechtěl nic měnit, chtěl Louise. Louis byl jeho a on byl Louisův, už celé čtyři roky.

„Jakto?" vydechl překvapeně. Už neměl ani chuť na tu zmrzlinu, přešlo ho to, když se dozvěděl, co Louis provedl.

„Nevím, musím se posunout dál, ani nevím, na co jsem ty roky čekal." pokroutil nad sebou hlavou. Ani se na Harryho neotočil, nemohl se mu podívat do očí.

„Aha." špitl naposled, koupil si další kopeček zmrzliny, jako každý týden a beze slov odešel domů, kde ji vyhodil do koše.

______________________

Louis - 24
Harry - 13

Uběhl další rok. Harrymu bylo třináct let, už byl velký kluk.

Za ten jeden rok se toho odehrálo mnoho. Louis si našel přítele, o kterém mnohokrát mluvil a Harry z toho byl na dně.

Nemohl to poslouchat. Nechtěl se dívat na to, jak se jeho dětská láska zamilovala do někoho jiného, než byl on sám.

To léto to bylo také naposled, co se ti dva viděli. Od té doby už Harry zůstával na prázdniny doma sám, jelikož už byl dost velký.

Hrál spoustu videoher, fotbal, a nebo chodil ven s kamarády, které u babičky bohužel neměl.

Samozřejmě ji stále pravidelně navštěvoval, nechtěl, aby tam byla sama, ale byl to vždy zásadně jiný den, než sobota.

Nechtěl tam potkat Louise, trvalo mu příliš dlouho, než na něj zapomněl a nechtěl, aby se to celé opakovalo.

Navíc ho nenáviděl, nebo si to alespoň namlouval. Někdy je prostě lehčí si myslet, že někoho nenávidíte, než vědět, že ho milujete a trápit se kvůli tomu, že vám to neopětuje.

Byl to rok, dva, pět a nakonec deset. Deset let, kdy byl naposled u babičky na celé prázdniny a deset let od toho, kdy naposled viděl Louise.

Zajímalo ho, jak vypadá, nebo jestli pořád někoho má, ale na druhou stranu se nechtěl šťourat ve starých, nezhojených ránách.

_________________________

Louis - 34
Harry - 23

Louis

Nemyslel jsem si, že by se to někdy mohlo stát. Když zmizel, každé léto jsem doufal, že ho jednou znovu uvidím, jak tam na mě čeká, ale nevěřil jsem tomu, že by se to jednou vážně mohlo stát.

Bylo to deset roků od toho, co jsme se posledně viděli a já už ani nedoufal, že bych ho mohl potkat.

Byl to typický sluneční den, kdy jsem projížděl jejich ulicí, jako vždy a už se ani nedíval, jestli tam někdo stojí, prostě jsem jel dál.

Až když jsem zastavil na stopce a mé dveře spolujezdce se otevřely jako prvně, když mě doběhl ten malý chlapec.

Teď už to ale nebyl chlapec, byl to muž. Velmi pohledný muž, abych pravdu řekl, ale vypadal pořád stejně.

Dlouhé kudrnaté vlasy mu padaly do tváře. Byl udýchaný a jeho tváře hořely rudou barvou, stejně jako při našem prvním setkání.

„Ty mi teda dáváš." promluvil chraplavým hlasem a zasmál se.

„Mohu si koupit zmrzlinu?" pronesl hned na to hlášku, kterou mi řekl před patnácti lety a já s širokým úsměvem vystoupil z auta.

„Už jsem ani nedoufal, že bych tě někdy mohl znovu vidět." uchechtl jsem se a stejně tak, jako předtím, jsem otevřel zadní dveře a vstoupil dovnitř.

Od té doby se toho sice dost změnilo, jako třeba to, že už jsem neprodával normální zmrzlinu, nýbrž prosté nanuky, ale nemyslel jsem si, že by mu to nějak extra vadilo.

„Tak co by sis dal?" zeptal jsem se ho přes okénko, které jsem tentokrát otevřel a snažil se potlačit ten nostalgický pocit, který mě přímo zabíjel.

„Máš tady něco borůvkového?" zakřenil se na mě a já mu hned podával nanuk, jehož příchuť si tentokrát sám určil.

Roztrhl obal, který mi podal a já ho uvnitř vyhodil do koše. Poté si ho bez problému celý strčil do úst, i když měl asi tak patnáct centimetrů a koukal při tom celou dobu na mě.

„Co tak koukáš, nikdy jsi nikoho neviděl jíst nanuk?" zeptal se s úšklebkem, dělal mi to schválně.

„Tentokrát už si u toho alespoň nepřipadám jako pedofil." zasmál jsem se krátce a opřel se o výdejní okénko.

„Jak to myslíš?" nakrčil obočí. Na chvíli dokonce přestal jíst svoji sladkost, ale nakonec si ho stejně celý strčil do úst.

„Pamatuješ si ta léta, kdy jsi jezdil k babičce na prázdniny, než umřela?" pousmál jsem se a jen čekal na ten překvapený výraz, který se mu následně objevil ve tváři.

„To jsi ty? Pane bože, tak to ty jsi ten sexy prodavač zmrzliny, o kterém mám skoro celý deníček." zasmál se od srdce a následně si strčil do úst poslední kousek, co mu zbýval na špejli.

„Měl jsi na mě crush?" nadzvedl jsem obočí a potěšeně na něj koukal. Těšilo mě, že jsme na tom byli stejně.

„A ty?" napodobil můj výraz a přistoupil ke mně blíž.

„Kdybych řekl, že ne, lhal bych." přiznal jsem se a pozoroval jeho pyšnou tvář.

Ještě o něco přistoupil, až se nakonec opřel rukama o okénko, hned vedle těch mých. Stál tam jen tak přede mnou, ani se nehnul, skoro nedýchal, stejně jako já.

Jeho tvář pár milimetrů od té mé a pohled upřený do mých očí. Vzájemně jsme tak na sebe chvíli koukali, než se odvážil překonat tu mezeru mezi námi a políbil mě.

„Ehm, můžu si koupit zmrzlinu?" ozval se za námi po pár sekundách dětský hlas a my se od sebe rychle odtáhli.

Za Harrym stála malá holčička, která byla celá červená a překvapeně nás pozorovala.

Kudrnatý brunet stál bokem, než jsem ji obsloužil a jen co odešla, vlezl mi zadními dveřmi do auta a natiskl se na mě.

„Poznal jsem tě, o tom deníku jsem sice nelhal, ale pamatuji si tě i bez něj." vydechl mi do rtů a znovu mě políbil.

Tentokrát už nás ale nikdo nevyrušil.

...............................................................................................................................................................................

2817 slov.

Tak jo, snad se líbilo :)

Jinak opět, budu moc rád za vote, nebo nějaký ten koment :)