Po cestě zpátky do Stratfordu, když auto obývaly místo dvou osob tři, jsem měla ještě větší pocit, že to co se stalo a děje není přesně to jak jsem si to představovala. Vlastně jsem na to nepotřebovala pocit, protože jsem to sama moc dobře věděla. Jenže mě ani náhodou nenapadlo, že Alexova léčba je vlastně už několik měsíců u konce, ale on tam nadále zůstával, protože se bál následků, které jeho, sice nechtěný, výpadek způsobil. Ani ve snu mě nenapadlo, že když mu řeknu jak vnímám okolí, do kterého jsem byla vhozená způsobí to, že se vrátí zpět.

„Uvědomuješ si že až na to Jason přijde bude pěkně nasranej?" Přestože jsem byla plně zabraná do svých myšlenek, dolehl ke mně Johnův hlas.

Bylo mi naprosto jasné, že až se tohle Jason dozví nebude jenom nasranej, rozpoutá peklo na zemi, nebo taky možná ne. Přece jenom Alex je jeho bratr a věřím tomu, že Jasonovi chybí, takže možná, že bude rád, možnost tu je, ne?

„On je ten poslední, kdo by tu měl být nasranej." Ozval se Alexův hlas ze zadní části auta.

„Jsem zvědavej jak mu tohle řekneš." Zavrtěl hlavou John, radši jsem sklonila hlavu, nechávajíc své dlouhé vlasy zakrýt můj obličej.

Tohle se zasraně podělalo.

„Myslím, že bys měla dneska přes noc zůstat u mě, bude to tak lepší." Začala jsem si hrát s prsty na rukou, jakoby mi to mělo nějak pomoct dostat se z toho co příjde až se Alex ukáže u dveří domu, ve kterém vyrůstal a nejspíše i bydlí, nebo bydlel, kdo ví.

Povzdechla jsem si, šest hodin je sakra dlouhá doba na užírání se vlastníma myšlenkama.

°°

Tma v celém domě znamenalo jediné. Teta není doma. Byla sobota večer a to většinou bývala někde s Maxem nebo se přáteli. Úleva naplnila mé tělo, protože jsem věděla, že dnes nebudu muset čelit jejímu obličeji, díky kterému by mě sžírala vina ještě víc, než tomu už je.

Po cestě do pokoje mi došlo jak neskutečně unavená jsem, né jenom fyzicky ale i psychicky. Dnešní den byl sakra drsný a teď to nemyslím v tom dobrém slova smyslu.

Jestli jsem litovala toho, že jsem se dneska vydala pro odpovědi?

Tak napůl.

Dostala jsem odpovědi na některé své otázky, jenže jsem díky tomu způsobila nejspíše jednu velkou katastrofu. Jestli mi za to ty odpovědi stály? Nejspíše ne.

Z všech těch myšlenek mě začínala bolet hlava, proto jsem si po rychlé sprše, která mi ani tak nepomohla z vyhnáním těch myšlenek, vzala prášek a radši šla spát, doufajíc, že až se probudím všechno bude v pořádku a dnešní den se teprve má odehrát.

°°

Z dálky ke mně doléhal zvuk třískotu, za kterým následoval zvuk domovního zvonku, nebylo to obyčejné zvonění. Zvonek křičel tak že kdokoliv mačkal ten zpropadený čudlík, drtil ho jakoby ho chtěl znásilnit.

Se zaskuhráním jsem se zvedla z postele.

Neměla jsem nejmenší ponětí o tom kolik je hodin, světlo venku, které se snažilo dostat přes závěsy v mém pokoji napovídalo, že je určitě po deváté hodině, protože do té doby je tma.

S hlasitým zívnutím jsem otevřela dveře a ještě s napůl zalepenýma očima jsem uviděla Mirabell jak vychází ze svého pokoje, podle všeho taky probuzená osobou, která se snažila rozmlátit domovní dveře na třísky.

„Přísahám že budu vraždit," řekla ospalým hlasem.

„KURVA OTEVŘI NEBO PŘÍSAHÁM TY VYJEBANÉ DVEŘE VYKOPNU!" Zpoza dveří se ozval Jasonův rozzuřený hlas, který jsem slyšela, přestože jsem nebyla ani zdaleka blízko dveří, což naznačovala jediné. Musel křičet tak, že ho slyšela celá ulice a to znamenalo jediné, je naštvaný.

Mé tělo jakoby automaticky ztuhlo na místě, mozek křičel ‚utíkej a neohlížej se'.

Mirabell po mně hodila nechápavým pohledem předtím než otevřela dveře, kterými se jako tornádo prohnalo Jasonové tělo.

„Kde je ta malá kurva!" Vztek sršel z každého jeho slova.

UTÍKEJ!

Chtěla jsem se pohnout, jenže mé nohy jakoby přirostly k podlaze, ztěžka jsem polkla.

Netrvalo dlouho a já slyšela dunivý zvuk naštvaného kroku, kterým Jason mířil ke mně.

Mě tělo se začalo třást. Vytřeštila jsem oči, když mi došlo že se mě tělo netřese ze strachu, ale ze vzrušení. Bylo to jakoby mé tělo a mozek byly dvě různé věci. Mozek moc dobře věděl, že pokud je tu z důvodu, který jsem moc dobře věděla, rozhodně nemůžu očekávat příval orgazmů, jenže mé tělo to prostě nedokázalo pochopit, bylo to jakoby jediné na co mohlo ‚myslet' bylo potěšení, které se ale v tento moment nechystá, no nějak mu to nešlo vysvětlit. Ať už to bylo jakkoliv nepravděpodobné, dělo se to.

„Ty mrcho!" Zakřičel Jason sotva mě spatřil.

Strach naplnil mé tělo, pokud jsem si do teď myslela, že jsem viděla Jasona za hranicemi jeho naštvanosti, teď jsem si potvrdila, že to tak není.

„Kdo ti dal kurva právo!" Jeho řev naplnil místnost, stáhla jsem se, nebyla jsem si tak úplně jistá co se stane.

„Kdo ti dal kurva právo jebat se do věcí, do kterých ti je naprosté hovno!" Přišel ke mně blíže, jeho rudý obličej byl tak blízko, že kdybych se natáhla mohla jsem ho políbit, jenže jsem věděla, že teď na to nebyla ta správná chvíle.

Chtěla jsem něco říct, jenže jsem nemohla. Pohled na jeho smrtící výraz ve tváři a v očích mě připravil o všechny slova.

„Jasone, myslím, že by ses měl uklidnit." Zalapala jsem po dechu když se ozval Mirabellin hlas.

„Vážně se jí zastáváš?" Švihl pohledem po Mirabell a poté svou pozornost vrátil opět na mě.

„Samozřejmě, jsi v mém domě a bezdůvodně křičíš na mou neteř, co si asi tak myslíš, že budu dělat?"

Jasonův smích byl ještě hlasitější než jeho řev, „Ty to nevíš že?" jeho pohled mnou projel jako kus ledu, „ona to neví, že?" zeptal se mě.

Žaludek se mi stáhl, zavrtěla jsem hlavou.

„Samozřejmě," zasmál se, otáčejíc se mi zády. „Víš, budu tak milý a řeknu ti to sám, aspoň nebudeš tak šokovaná jako já až se to stane." Přes jeho rameno jsem viděla jak Mirabell nechápavě stáhla obočí. „Tvoje neteř," ukázal rukou na mě, „se jebala do věcí, po kterých jí je hovno. Jebala se do mé rodiny, přestože řekla že to neudělá." Vzpomínka na to jak jsem mu říkala, že počkám až mi bude chtít dát odpovědi sám se mi vynořila na paměti.

„Řekla, že počká až budu připravený jí to říct." V jeho hlase se odráželo zklamání, což mě šokovalo ještě víc.

„Pořád nechápu co to má co společného se mnou."

„Počkej, dostávám se k tomu." Přerušil jí Jason.

„Tady Jaden, byla tak zasraně drzá a vyhledala mého bratra." Mirabelliny oči se vytřeštily, její tvář pobledla jakoby jí upír z těla vysál z těla krev do poslední kapičky.

„Jaden?" Zavolala na mě, věděla jsem, že chce slyšet že to není pravda, její zoufalý výraz o tom napovídal. Jenže já jí to nemohla říct, ať jsem chtěla lhát jak jsem chtěla, nemohla jsem. Opravdu jsem začala litovat toho, že jsem vyhledala Alexe.

„Po tom všem co jsem ti řekla, po tom všem co se stalo jsi," vzlyk vycházející z jejího hrdla jí zastavil v půli věty.

Silně jsem se zakousla do rtu.

Do prdele s tím vším, co jsem to kurva provedla?

„Nejen, že jsi mojí rodinu zkurvila ještě víc než už byla, zkurvila jsi i tu vlastní." Řekl pobaveně Jason s tváří otočenou opět na mě.

Jeho chladnost mi ubližovala, jenže já neměla nejmenší právo cítit se ublíženě, po tom všem co jsem udělala jsem si tohle zasloužila a vlastně ještě víc.

„Víš co je na tom to nejsmutnější?" Naklonil hlavu do boku, zavrtěla jsem hlavou.

Udělal několik kroků mým směrem, opět mi stál tváří v tvář. Jeho ruka se natáhla, konečky prstů se dotkl mé tváře po které mi tekly slzy.

„Když jsi řekla, že počkáš, věřil jsem tomu." Šok, byla jsem šokovaná jeho slovy, „myslel jsem, že mě máš ráda." Zavrtěl hlavou, odtahujíc ruku z mé tváře. „Mám tě ráda," řekla jsem ubrečeným hlasem. Jason nadále nesouhlasně vrtěl hlavou. „Ne," ustoupil o několik kroků zpět. „Nemáš, máš ráda potěšení, které jsem ti dával, které se ti díky mě dostávalo." Poté jeho hlas opět ztvrdl, všechno to zklamání vymizelo. „Jsi stejná jako všechny ty děvky před tebou." Srdce mi padlo na podlahu, krvácelo hned vedle mého žaludku.

„Vyjebala jsi se mnou," Ztěžka jsem polkla když mě obešel dokola, jako vrah svou oběť. „A se mnou se nevyjebává." Zastavil se tak abych na něj mohla vidět.

„Jasone," z mých rtů vyšlo jeho jméno, chtěla jsem aby mě poslouchal, chtěla jsem aby mě vyslechl, jenže jsem se dál než k vyslovení jeho jména nedostala, nenechal mě totiž pokračovat. „NE!" Zakřičel, „už nebudu poslouchat další pičoviny, kterýma mě budeš chtít krmit, už bylo dost sraček!" Zakřičel, leknutím jsem sebou trhla.

„Nechci tě už nikdy vidět," zavrtěl hlavou. „No to bude trochu těžké vzhledem k tomu, že chodíme na stejnou školu," řekla jsem s výsměchem, přestože na to nebyla vůbec ta pravá chvíle. Bylo to jako bych neovládala jak svojí pusu tak myšlenky a slova vycházející z mých úst.

„Drž hubu Jaden, nebo se přísahám neovládnu." Strach.

Tělo se mi stáhlo zpátky ze strachu, že by mě mohl uhodit, byl by toho schopný?

„Varuju tě Jaden, pokud se ještě někdy přiblížíš ke mně nebo mojí rodině, otisky na krku, které jsi měla od Sollyho budou to nejmenší." Mé ruce vystřelily k mému krku, chránily ho, přestože mu nic nehrozilo.

Po těch slovech se Jason otočil na patě a odešel, zatímco já stala pořád na tom místě, ruce přitisklé ke krku, slzy stékající po tváři a pocit prázdnoty uvnitř.

Všechno jsem to dojebala, všemu bylo konec.

Ublížila jsem svojí tetě, Alexovi a hlavně Jasonovi.

Co bylo nejhorší na tom všem?

Mé srdce brečelo za Jasonem.