.

Má ruka vyletěla k mým rtům rychleji, než jsem se stihla zvednout. Vyběhla jsem ze třídy a hlavu zabořila do prvního odpadkového koše, který se mi dostal do cesty. Byla jsem neskutečně vděčná za to, že jsou všichni už ve třídách a tím pádem mě nikdo nevidí, protože když se má snídaně dostávala z mého žaludku ven místem kterým se dostala dovnitř skuhrala jsem u toho jako bych rodila.

„Slečno Willson okamžitě se" hlas učitele se zastavil když uviděl jak se mé tělo napíná při každém dalším vyklouznutí jídla ven.

„Dojdu pro sestru," chtěla jsem říct že jsem v pořádku, že jsem jenom něco špatného snědla, nesnědla, bylo mi prostě na zvracení z Jasona.

Když se můj žaludek očividně vyprázdnil a já se cítila, že jsem dostala ven i jídlo z minulého týdne, položila jsem si studený hřbet ruky na své rozpálené čelo.

Pohled na rozmašírovaný cukrový donut který jsem měla dnes ráno k snídani a vůbec jako donut už nevypadal byl jako facka. Je jedno jak nechutně to všechno zní, protože pravda je taková, že až mé zvratky mi konečně otevřely oči, nebo spíše shodily ty naivní brýle a já musela přiznat jedno. Stala se ze mě jedna z McCannek.

Byla jsem jednou z těch, které pro mě byly odstrašující případ a já se jim smála.

Bylo divné, že to co se nacházelo v odpadkovém koši mi ukázalo pravdu. Jason o mě nestál a já byla prostě zoufalá. Tamara měla pravdu.

Nebylo to o tom, že on byl sráč a srab, teda on je sráč to pořád platí, jenže jsem ho nechtěla získat protože jsem byla přesvědčená, že mě pořád chce, ale prostě jsem mu podlehla, kdo by taky ne, ten chlapec je prostě anděl z venku a ďábel zevnitř. Nebylo to o tom, že v momentě kdy jsem se mu dostávala přes tu jeho masku se prostě podělal strachy a radši mě odkopl, protože kdyby to tak bylo i ten nejbezcitnější bastard by se tak nezachoval, neřekl něco takového.

Povzdechla jsem si.

Vždycky jsem se vysmívala těm co hloupě doufaly, že když si najdou zlého chlapce, nebo muže a získají tak si myslí jak ho změní, bylo to přece tak v knížkách, proč by to nemohlo být i v životě takhle? Proč? Protože život není snůžka keců co píše nějaká zoufalá ženská co si to po večerech dělá robertkem, kterému říká Dante, protože jí to příjde hříšně sexy.

Jenže teď jsem se stala jednou z nich a tak jako ony a stovky dalších před nimi jsem narazila, řekla bych že v tomhle jsme prostě nepoučitelné.

„Děvče jsi v pořádku?" Neznámý ženský hlas se ozval za mými zády. Zvedla jsem pohled od koše a uviděla nejspíše školní sestru. „Ano, nejspíše jsem jenom něco špatného snědla." Pokusila jsem se o  úsměv, ale pochybuju, že to vůbec vypadalo jako úsměv.

„Pojď se mnou do ordinace, zavoláme někomu ať pro tebe dojede." Nechtěla jsem domů, nechtěla jsem aby volala tetě. Nebylo to proto, že by se ten konflikt, pokud se tomu tak dá říkat, pořád nesl mezi námi, ale bylo to proto že její šéf byl fakt kretén. Mirabell dělala osobní asistentku nějakému volovi co byl velké eso v Stratfordském tisku, volal jí přes den, v noci, o víkendu, a popravdě ani nevím jestli od chvíle co tam nastoupila měla volno, to je taky důvod proč jsem s ní netrávila moc času, byla vytížená a já to chápala, nepotřebovala jsem za zadkem hlídacího psa, ale občasná opora by se hodila.

Možná by to takhle nikdy nedopadlo kdyby na mě měla víc času.

Ježiš co to melu, jsem skoro dospělá a div tu nebrečím kvůli nedostatku pozornosti.

Když jsem došly do školní ordinace položila jsem se na lehátko a se zavřenýma očima tam jenom ležela. „Budeš ještě zvracet?" Zeptala se mě sestra. 

„Ne," odpověděla jsem jednoduše. Jediné co bych mohla vyzvracet jsou moje vnitřnosti a ty hádám potřebuju, takže je budu držet tam kde se aktuálně nachází.

Když se po dalších dvou hodinách sestra přesvědčila, že ze sebe už nic dalšího nepustím nechala mě jít se slovy že bych měla zítra pro jistotu zůstat doma, popravdě? Nedělá mi to problém, aspoň nebudu muset sledovat a poslouchat další hovadiny, které se o tomhle incidentu budou roznášet. 

Když jsem otevřela dveře ordinace a vyšla překvapeně jsem vypískla protože přede mnou stála Tamara, která se tvářila jakoby někdo umřel.

„Jsi v pořádku? Slyšela jsem co se stalo? Opravdu jsi to hodila do koše? Školník to prý musel uklízet.Co jsi prosím tě snědla? Víš co všichni tvrdí? Že jsi těhotná."

Chrlila ze sebe jednu otázku za druhou, a tady máme otravnou Tamaru.

Položila jsem si ruku na čelo a zhluboka se nadechla, vydechla. „Neřešme to prosím, postě odtuď vypadněme."

Pro jednou zavřela pusu, překvapivě, a na souhlas přikývla. Přehodila jsem si svou tašku přes rameno, vzala si od Tam svou bundu kterou měla v ruce a vydala se spolu s ní ven z budovy, která se pomalu, ale jistě stává mojí noční můrou.

Ledový vzduch polechtal mé rozpálené tváře sotva jsem vyšla ze školní budovy, šálu, kterou jsem měla okolo krku jsem si bradou vysunula až ke rtům. Proč musí být taková zima?

Vzduch byl chladný, nasátý takovou tou vůní sněhu, bylo to jako příslib toho, že za chvíli bude sněžit. Nikdy jsem neviděla pravý sníh. Moji rodiče nebyly zrovna sportovní nadšenci a já popravdě nikdy nestála o to dolámat se na lyžích nebo tom kusu dřeva, kterému někteří říkají snowboard, nikdy jsem nebyla na horách a v Kalifornii jsme měli pouze umělý sníh, takže vlastně žádná paráda.

„Chceš hodit domů?" Zeptala se mě Tam zatímco jsme si dělaly cestu na školní parkoviště. Až teď, když byla taková zima mi došlo jak daleko se vlastně parkoviště od školy nachází. Né rozhodně jsem ho neměli přímo před nosem sotva jsme vyšli ze školy, museli jsme projít menším parčíkem, který se před školou nacházel, prý aby se kde v létě měli studenti posadit mezi volnýma hodinama, kecy, všichni dobře věděli že tam děcka chodí kouřit, v lepších případech, a nikoho to nezajímalo.

„Když budeš tak hodná." Promluvila jsem přes šálu, kterou jsem měla teď vytáhlou už k nosu.

Každým krokem jsme byly blíže k parkovišti a tak začala Tamara hrabat ve své kabelce aby našla klíče od jejího starého fordu, který dostala od svých rodičů k narozeninám, to auto bylo až směšně staré, ale vzhledem k tomu že já sama žádné auto neměla, natož řidičák, jsem byla ten poslední člověk co by se jí za takové auto měl smát.

Sotva se mé nohy dotkly betonu parkoviště celé mé tělo ztuhlo a potřeba zvracet z pohledu na osobu přede mnou se vrátila, nebo bych měla říct osoby? Hnědé rozcuchané vlasy, které bych poznala i na míle daleko spolu s křídly vytetovanými na zátylku a vysokým, štíhlým tělem. Jasonovo tělo se sklánělo nad tělem někoho menšího, opřeného o červené, sportovní a očividně nechutně drahé auto. Žaludek se mi scvrkl do hráškové podoby. Slzy se mi nahrnuly do očí.

Jedna věc byla když o tom mluvil, druhá, když jsem to viděla na vlastní oči.

Jeho ruce byly obmotané okolo těla, které se schovávalo za tím jeho.

„Jaden?" Bylo to jako bych byla úplně někde jinde, protože Tamařin hlas zněl jakoby stála několik metrů ode mě, přitom stála sotva metr daleko.

„Budeš zase zvracet?" Zněla vystrašeně.

Zavrtěla jsem hlavou, pohled stále upřený do křídel na Jasonovém zátylku.

Bokem jsem viděla jak se její hlava otáčí směrem kam se dívám, jediné co jsem pak slyšela bylo, „Ten čurák." Tamara nemluvila často sprostě a když už, zněla neskutečně směšně, kdybych se vnitřně nehroutila rozhodně bych se zasmála.

Hádám, že Jason vycítil jak mu vypaluju očima díry do zad, protože se jeho tělo spolu s hlavou potočilo a on se podíval mým směrem. Díky tomu odhalil trochu osobu stojící předním.

Dlouhé, černé, lesklé, perfektně upravené vlasy lemovaly bezchybnou tvář, na které věřím v životě neměla jediný beďar, dokonale vytrhané obočí v perfektním tvaru, zelené oči, které měly barvu čerstvě posečené trávy a růžové rty, které by jí mohla závidět né jedna ženská s botoxem. Nepotřebovala jsem vidět zbytek, její obličej, přestože bych jí ho nejradši přejela parním válcem byl perfektní.

Na McCannových rtech se vytvořil ďábelský úsměv, otočil se zpátky, holku před ním popadl a otočil takže zády k nám stála tentokrát ona. 

Měla drobnou postavu, ale mohla jsem naprosto jistě říct, že chodila do fitka.Jak jsem to poznala? Perfektně vytvarovaný zadek, který by jí né jedna holka mohla závidět spolu s pevnýma a vytvarovanýma nohama.

Nedivila jsem se, že jí Jason klátí, já sama bych jí ojela kdybych mohla a to rozhodně nejsem na lízání, pokud se nelíže něco mého.

„Já jí znám." Zalapala šokovaně Tamara. „Proč mě to nepřekvapuje že šuká zrovna jí." Dodala znechuceně.

„Kdo je to?" Zeptala jsem se tiše.

„Katrina Solly." 

I její jméno bylo perfektní, děvka jedna.

Závist? To rozhodně ne.

Obří uvozovky trčely nad těmi slovy v mé hlavě.

Viděla jsem, jak jeho potetované ruce, jeho dlouhé prsty, ach ty prsty, popadly její pevný zadek, stiskly a netrvalo dlouho a jeho rty skončily na těch jejích.

Jeho oči zůstaly otevřené, upřené do mých. Šokovaně jsem pootevřela pusu.

Jason McCann mi právě dával okusit trpkou chuť mé vlastní hry. A není to kurva nic příjemného.

Solly? Kdepak jsem to příjmení už slyšela? :O Kdo to ví, odpoví, odpoví mi na otázku. :D

Neskutečně ráda bych poděkovala AdidFox za neuvěřitelný cover :O Co na něj říkáte? Já z něho nemůžu.