„Kašli na něho Jaden, ten debil se tě očividně snaží vyprovokovat." Ucítila jsem Tamařinu ruku na mém rameni. „Mám nápad, co když pojedeme ke mně, já čmajznu nějakou tu flašku co má brácha schovanou v pokoji a dáme si panáka?" To by šlo, myslím, že by mi panák právě bodl, koho zajímá nezletilost, na tohle budu potřebovat celou flašku. A tak jsem jenom tiše kývla a opět se rozešla, pohled jsem však měla upřený stále na Jasona. 

To co se stalo poté bylo jako scénka z filmu need for speed, nikdy jsem ten film sice neviděla, ale byly v něm auta a závody a takové ty kraviny takže hádám že tam byla podobná scénka.

Z hlavní silnice, která vede ke škole se přiřítilo bílé auto. Nepotřebovala jsem vědět víc, moc dobře jsem to auto znala a fakt, že se v tuhle dobu nachází na tomhle místě znamenalo jediné, jsem v průseru.

Mirabellino auto zastavilo kousek ode mě, dveře spolujezdce se otevřely.

Jo, rozhodně to bylo jako nějaká trapná scénka z filmu.

„Teto?" Zeptala jsem se nevěřícně, protože jsem neměla nejmenší ponětí co tu v době kdy by měla být v práci dělá.

„Nastup si do auta Jaden," bylo jediné co musela říct abych svůj zadek posadila na sedačku spolujezdce. Hodila jsem po Tamaře omluvný pohled, ignorujíc fakt, že jsem hluboko uvnitř chtěla dupnout nohou a místo poslechnutí jako vycvičený pes se rozčílit a ukázat tak akorát zvednutý prostředníček. Jenže to bych udělala kdybych byla naprosto lhostejná k tomu, že v době kdy má sloužit jako zatracený sluha svému pánovi sedí přede mnou v autě a chce abych nasedla. Možná to byla i zvědavost, protože jsem opravdu netušila proč je tu a zajímalo mě to, řekla bych, že mě ta zvědavost jednou přivede do hrobu.

Sotva jsem zavřela dveře a připla si pás auto se rozjelo.

„Stalo se něco?" Zeptala jsem se.

„To se ptáš ty mě? Děláš si srandu?" Hodila po mně pohledem a hned na to se opět věnovala silnici před náma.

Když jsem neodpověděla na její otázky odpověděla za mě, „volala mi paní Hoverová." Že by mě ta stará, brejlatá ropucha napráskala?

„Co chtěla?" Zavrčela jsem, myslela jsem že máme dohodu. Budu se držet dál od Jasona a ona mě nenapráská za to, že jsem vynechala hodiny.

„Dala mi přednášku o tom jak bych měla být víc zodpovědná když mám na starost pubertální dívku, ta mrcha mě prostě musí poučovat i po tolika letech, a poté mi oznámila, že jsi se při hodině pozvracela a taky mi oznámila že bych tě měla odvézt k doktorovi, protože si myslí, že jsi těhotná. Můžeš mi to vysvětlit Jaden?" Kdyby její auto bylo jedno z těch co byly ve filmu Flinstoneovi dřela bych bradou o silnici.

„Cože?" Vykřikla jsem šokovaně. „Děláš si ze mě srandu že jo?" Zachechtala jsem se nevěřícně.

„Myslíš si že kvůli tomu abych si z tebe dělala srandu bych šéfovi utekla doslova v půlce porady?" Její zvednuté obočí div neprostřelilo střechu auta jak bylo vysoko.

Ztěžka jsem polkla, byla jsem vážně v problému. Problému o velikosti hotové Eiffelovky.

„Nejsem těhotná." Založila jsem si ruce na prsou.

„Bereš prášky, já vím." Samozřejmě že beru prášky a i kdyby ne nemám v hlavě nasrané abych si nedávala pozor, opravdu nestojím aby se z mé skoro osmnáctileté vagíny prodralo něco velikosti melounu a tím mi mojí krásku roztáhlo tak že bych si tam musela strkat pomalu ruku po loket abych něco cítila. „Jenže prášky nejsou stoprocentní ochrana." Že bych cítila přednášku o tom, že žádná ochrana není stoprocentní?

„Já vím, jenom říkám, že nejsem těhotná." Stála jsem si za svým.

„Přestaň se se mnou dohadovat Jaden." Zavrčela Mirabell. „Dokud se to nepotvrdí tak to berme jako možnost."

„Je to pičovina." Zamrmlala jsem. Nepotřebovala jsem nic potvrzovat, moc dobře jsem věděla proč jsem vyklopila svojí snídani. Je to docela vtipné říkat že jsem se z Jasona McCanna pozvracela. Myslím, že to může říct málo kdo.

„Snědla jsem jenom něco špatného. Lidi z toho zvrací pořád, nebo když na ně něco leze, proč bych měla být výjimka." 

„Protože se historie může opakovat." Zamrmlala si tiše pod nosem sama pro sebe, nejspíše si myslela, že jsem to neslyšela, ale já to slyšela, protože já mám uši snad i v zadku, na to bacha.

Neměla jsem nejmenší ponětí co to má znamenat, ale můj mozek to zaměstnalo na tak dlouho dokud jsem se nedostaly domů.

Sotva jsem vešla do domu teta mi do ruky vrazila papírovou taštičku z lékárny.

„Co to je?" Dívala jsem se na pytlík v mé ruce.

„Koupila jsem pár testů."

„Na to zapomeň." Vystrčila jsem ruku jejím směrem, tohle celé bylo naprosto absurdní.

„Prostě to udělej." Rozkázala.

Dupla jsem si nohou, konečně, „Nebudu čůrat na nějaké tyčinky jenom proto abych zjístila, že opravdu nejsem TĚHOTNÁ!" Poslední slovo jsem zakřičela až mi přeskočil hlas.

„Proč prostě pro jednou neuděláš to co po tobě chci?" Zoufalost sršela z každého jejího slova.

A v tom mě to napadlo, ten nejlepší nápad na světě, proč mě to nenapadlo dřív?

Protože jsi myslela na hovadiny.

Moje podvědomí se ozvalo v tu opravdu nejvhodnější chvíli.

Protočila jsem očima.

„Udělám to," vypustila jsem z úst jakoby nic.

„To je to tak těžké- cože?" Nevěřila vlastním uším.

„Udělám to." zopakovala jsem své slova. „Ale chci za to odpovědi na cokoliv na co se tě zeptám." Vyjednávala jsem, řekla bych, že tohle byla dobrá výhoda. Ona dostane to co chce a já zatraceně taky. 

„Proč mi hned nebylo jasné, že zadarmo to nebude." zavrtěla hlavou nevěřícně se zklamáním v hlase, bylo mi jasné že mám vyhrané.

„Takže platí?" Její kývnutí jsem nepotřebovala k potvrzení.

„Super," řekla jsem předtím, než jsem si to namířila do koupelny počůrat ty zpropadené tyčinky.

°°

„Jako bych to neříkala." zamrmlala jsem když jsem se dívala na čtyři různé těhotenské testy ležící na stole před námi, všechny ukazovaly jediné, že nejsem těhotná, jak překvapivé.

Mirabellina ústa se pootevřela ale poté zase zavřela protože očividně neměla co říct.

„Tak," zvedla jsem se a postavila se před ní. „je čas na druhou část dohody." Spokojený úsměv se formoval na mých rtech zatímco jsem v hlavě nadšeně křičela ‚KONEČNĚ KURVA'.

„Co nadělám, dohoda je dohoda." Pokrčila rameny.

„Když jsem jely v autě řekla jsi ‚historie se nemůže opakovat' co to mělo znamenat?" Šla jsem rovnou k věci, nehodlala jsem chodit okolo horké kaše. Ano bylo tu více věcí na co jsem se chtěla zeptat, jenže tohle teď byla ta nejžhavější otázka na mé mysli a na jazyku mě pálela už od chvíle co to v autě řekla.

Teta si povzdechla a zavrtěla hlavou, „Mělo mi být jasné, že jsi to slyšela." Postavila se. „Na tohle si budeš muset sednout." Udělala jsem tak jak řekla, z nějakého důvodu jsem cítila, že z toho co se dozvím nebudu moct udržet rovnováhu. „Chci abys mě nepřerušovala, přestože budeš mít další otázky tak to musíš slyšet až do konce abys to pochopila." Kývla jsem na souhlas, popravdě jsem se začínala bát toho co mi řekne, protože se zdálo, že jí není příjemné o tom mluvit, jenže jedna, v tuto chvíli ta silnější část, se o její pocity nestarala.

„Otěhotněla jsem, s Alexem." Vytřeštila jsem oči. „Vždyť ti bylo osmnáct." Řekla jsem zhrozeně, já vím řekla žádné otázky, ale tohle nebyla tak úplně otázka, ne?

Všimla jsem si jak ztěžka polkla.

„Rok a půl zpátky." Byla jsem zmatená, „vždyť jsi říkala, že jsi si s ním začala když ti bylo tolik co mě?" Nešlo tu otázku zastavit, nerozuměla jsem tomu co mi tady říká, protože pokud to co říká je pravda tak se s ním stýkala i v době než ho zatkli. 

„To je pravda."

„Myslela jsem, že jsme se domluvily na pravdivých odpovědích." Přeložila jsem si nohu přes nohu.

„Chceš to vědět nebo ne?" Řekla podrážděně, radši jsem už zavřela pusu.

„To co jsem řekla předtím je pravda. Seznámila jsem se s Alexem, když jsem byla stejně stará jako jsi teď ty." Rozpustila si perfektní drdol, který měla na své hlavě a nechala své blond vlasy padnout na lopatky.

„Ano potom to skončilo, jenže Stratford je malé město a kdykoliv jsem byla na nějakém mejdanu byl tam on.Vždycky jsme spolu nějak ten večer skončili v posteli." Doufám, že nebude zacházet do detailů, můj žaludek je stále podrážděný a tu představu by nemusel ustát. „A když pak narukoval, bylo to takové automatické mu psát. Psala jsem mu snad skoro každý den. O tom jaká je škola, co jsem zažila, koho jsem potkala, co se i stalo a všechny ty blbosti, on mi zase psal jak je to hrozné, jak je unavený, jak necítí tělo, ale jak se nehodlá vzdát. Nikdy jsem tomu moc nerozuměla proč toho prostě nenechal když ho to zabíjelo, nebo to tak znělo, protože jsem pak zjístila, že si to docela užívá a věř mi není nic víc sexy než chlap v uniformě a kanadách." zasmála jsem se, je radost vidět, že nejsem jediná co má slabost pro uniformy, pokud se nejedná o uniformu pohřebáků, mají vůbec pohřebáci uniformy?

„Trávili jsme spolu každou jeho volnou chvíli, tak nějak se z nás stal pár aniž bychom to nějak plánovali." Tohle začíná znít jak nějakej trapnej začátek nějaké podělané lovestory.

„Přeskočím všechny nepotřebné věci, protože to není podstatné.Bylo to těsně před Alexovou poslední misí. Byl doma na pár týdnů no a protože jsme se dlouho neviděli nebudu říkat že jsme první týden nevyšli z domu." zasmála se přestože jsem mohla vidět jak se jí do očí hrnou slzy, najednou jsem měla potřebu jí obejmout.

„Zjístila jsem to asi měsíc po jeho odjezdu." zavrtěla hlavou, první slza vytekla z jejího oka. „Byla jsem tak nadšená, přestože jsem věděla, že bude těžké vychovávat miminko sama. Teda samozřejmě, že jsem aby u toho byl i Alex, ale on byl pořád na misích, nebylo to snadné, ale nehodlala jsem se toho vzdát." Slzy začaly klouzat jedna po druhé po její tváři. „Jako první jsem to řekla klukům, samozřejmě, že to museli vědět, trávila jsem s nima všechen možný čas když tu Alex nebyl. Byly tak nadšení, hlavně John." Myslí Tamařiného bratra? Rozhodně myslí jejího bratra, jinak by neřekla jeho jméno, ví přece, že ho taky znám. „Byl to Alexův nejlepší kamarád, jsou dokonce i pokrevní bratři, ať už to znamená cokoliv." Rukama se objala jakoby se před něčím chránila, bolelo mě vidět jí takhle, ale nemohla jsem jí teď zastavit. „Když mi pak jednoho dne volala Alexova matka, že se jeho jednotka spolu ještě s jednou speciální jednotkou dostala do přestřelky a Alex se pohřešuje zhroutila jsem se, skončila jsem v nemocnici kde mi doktor oznámil, že mám rizikové těhotenství a protože jsem v období kdy může miminko ohrozit sebemenší stres měla bych se tomu pokoušet vyhnout. Kretén, jak se mám vyhnout stresu, když se otec mého dítěte pohřešuje." Zavrtěla hlavou, „ pár týdnů na to volal kapitán jeho jednotky, že se Alex našel. Byla jsem tak šťatná." Usmála se přes slzy, „když se vrátil všechno bylo jako při starém, jakoby se to nikdy nestalo. Nemluvili jsme o tom a řekla bych, že to byla ta největší chyba, protože kdybychom o tom mluvili všechno by dneska bylo jinak." Bolelo mě srdce z toho vidět jí takhle, nezáleželo na tom jak moc jsme byly pohádané nebo jaká mrcha jsem já byla, pořád to byla má rodina, nejbližší člověk, kterého jsem teď měla a já byla tak sobecká, že jsem po ní chtěla vědět něco co jí očividně ničí. „Byly jsem ten večer u Ralpha," měla jsem pocit že to velké BUM přichází. „Procházeli jsme sklady, které už nějakou dobu nebyly zaplacené a tím pádem připadly Ralphovi do vlastnictví.Stahovala jsem zrovna jedny z těch vrat co ty malé sklady mají, když se mi to vyšmyklo z rukou a hlasitě dopadly na zem, znělo to jako rána z tanku.To co se stalo pak," její tělo se začalo třást. „Nevím jak ale Alex stál přede mnou a mířil na mě zbraní. Věděla jsem, že jí u sebe nosí, říkal, že je jeho součástí, po tom všem co zažil na misích jsem tomu i rozuměla, musel být vždy a všude ve střehu, nevadilo mi to, jenže  nikdy předtím s ní na mě nemířil." Šok, přesně to bylo ono.

„Křičel na mě cosi v arabštině a já tomu nerozuměla, jak jsem mu mohla rozumět, mluvil posranou arabštinou, nebo co to bylo za jazyk. Když jsem ho neposlechla přišel blíž a praštil mě, Alex mě nikdy neuhodil, jenže to co jsem viděla v jeho očích nebyl můj Alex. Bylo to jakobych se dívala na monstrum. Bezcitného člověka, někoho bez duše.Když jsem ucítila jak mi krev teče po tváři zpanikařila jsem a přišla k němu blíž, dotkla jsem se ho, myslela jsem že můj dotek ho přivede zpátky, jenže on vystřelil to vzduchu a potom už jenom vím, že křičím protože jsem přes jeho rameno viděla jak se Ralph který, celou dobu zhrozeně stál na místě chytá za místo kde má srdce a padá k zemi." Padla přede mnou na kolena, hlasité vzlyky opouštěly její ústa.

„Křičela jsem jenže on jakoby mě neslyšel, pořád na mě mířil tou zbraní. Myslela jsem si, že umřu, tak jsem se bála. A to bylo ono, to byla ta věc, které říkal doktor, že se mám vyhýbat." třásla hlavou jakoby se snažila všechny ty věci z ní dostat. Cítila jsem jak se mi po tváři hrnou slzy. Slzy za jejího mrtvého potomka, za trauma kterým si prošla, za to, že jsem byla taková mrcha a nechala jí říct mi nejhorší věc v jejím životě. „Pak jenom vím, že se tam objevila policie a odvezla ho." Padla jsem na kolena vedle ní a objala jí, cítila jsem jak mi její slzy promáčí triko na rameni. 

„To proto sedí ve vězení?" Zeptala jsem se opatrně.

„Ten člověk je nemocný, Jaden. Za to co ten večer provedl by se měl léčit, dostávat elektrošoky do hlavy nebo něco takového. Jenže on sedí v obyčejném vězení a každým dnem ho můžou pustit." 

„Viděla jsi ho ještě někdy?" Nechtěla jsem se už dál ptát, ale nemohla jsem přestat, nešlo to.

„Ne, a doufám, že nikdy neuvidím." Chápala jsem jí, naprosto. Tolik si toho kvůli němu prožila. Pokud by se mě někdo zeptal kdo je moje hrdinka řekla bych, že Mirabell. 

Prošla si něčím tak hrozným a přitom je pořád silná a nedává na sobě nic znát, rozhodně můžu říct, že jí za to obdivuju.

Seděla jsem tam, na podlaze v jejím domě, který se stal už i mým domem, objímala svou tetu, která oplakávala ztrátu dvou lidí které milovala a soucítila s ní.

Později, toho večera, když jsem ležela ve své posteli jsem uvažovala nad tím vším. Uvažovala jsem nad tím co řekla Mirabell a co řekl Jason. Řekl, že se Alex vrátil s nějakým syndromem.

Jediné co mě napadalo, že by to mohlo být je Posttraumatická stresová porucha, kterou trpí vojáci, kteří si projdou něčím příšerným. Mirabell neřekla co zažil v době kdy se pohřešoval, protože to sama nevěděla a popravdě jsem to nechtěla vědět ani já, protože pokud to u něho způsobilo něco takového musela to být noční můra.

To co mě napadlo bylo stejně šílené jako fakt, že jsem chtěla pokračovat v tom dostat odpovědi na všechny otázky ohledně Jasona a jeho rodiny.

Byl to tak šílený nápad, že pokud to Mirabell zjístí zamkne mě ve sklepě a zahodí klíč, protože já byla pevně rozhodnutá najít Alexe McCanna a zjístit víc.

A moc dobře jsem věděla kam a hlavně za kým jít pro informace o tom kde ho najdu.

Řekla bych, že to nikdo nečekal.