Jeho pobavený smích smáznul mé sebevědomí, které ze mě právě sršelo, jako mouchu z čelního skla auta. „Dobrý pokus maličká." Stále se smál, přestože já naprosto nerozuměla čemu se směje.

„Počkej, to nebyl vtip?" Přestal se po chvíli smát a podíval se na mě vážným pohledem.

„Vypadám na to, že vtipkuju?" Přenesla jsem váhu z jedné nohy na druhou, ruce založené na prsou.

„Pojď dovnitř," odstoupil od dveří, abych mohla vejít dovnitř, díky bohu, že mu to došlo, už jsem se bála, že to budeme řešit mezi dveřmi.

„Dáš si čaj nebo kávu?" Zeptal se zatímco jsem si sundavala bundu. „Děkuji, ale nepřišla jsem za tebou kvůli tomu. Chci abys mě vzal za Alexem a nic víc." Stála jsem si za svým.

„Proč tak stojíš o to ho vidět? A jak o něm vůbec víš?" Měla jsem pocit jakoby se každý v tomto městě snažil Alexe vymazat z historie, jakoby nikdo nechtěl aby se o něm vědělo, otázka však byla proč? „Jason, Mirabell." Pokrčila jsem rameny.

„Tak proč tě za ním nevezme on? Je to jeho bratr, né můj." Rozešel se vstupní halou mně neznámo kam a mně nezbývalo nic jiného, než ho sledovat.

„Protože o tomhle Jason neví." Řekl jsem tak hlasitě aby mě mohl slyšet.

„Podívej, nemám nejmenší tušení co by jsi ty mohla po Alexovi chtít, ale já ti rovnou říkám, že žádáš o něco na špatném místě."

„Ale já tě o nic nežádám, já ti říkám, že chci abys mě tam vzal." Dupla jsem nohou jako malé dítě.

Jeho smích mě začal vytáčet, „A já ti rovnou říkám ne." Vešel do jedněch z otevřených dveří a když jsem mezi nimi stála, viděla jsem jak z prosklené skříňky vytahuje křišťálovou láhev se zlatým obsahem. „Myslím, že jsi mě nepochopil," zavrtěla jsem hlavou a vešla do místnosti. „Ne, to tys nepochopila mě." Přiložil si sklenku ke rtům a odpil trochu z jejího obsahu. „Nemám nejmenší zájem o to tě za ním zavést a ani důvod."

A přesně to byla chvíle na vytáhnutí mého esa.

„Řekla bych, že důvod máš." Ramenem jsem se opřela o rám dveří.

„A řekneš mi ho?" Zeptal se se zvednutým obočím.

Někde vzadu v mém mozku jsem věděla, že to co se chystám říct je ta nejhnusnější a jedna z nejpodlejších věcí co jsem kdy udělala a nejspíše i udělám, ale nehodlala jsem couvnout zpátky, nehodlala jsem se vzdát. „Myslím, že by Tamara a místní policie byla docela překvapená, když bych jim oznámila co všechno se děje ve Vip zóně tvého klubu." Nemusela jsem Johna znát déle než jsem znala, črty jeho tváře se po mých slovech změnily na zabijácký pohled, taky jsem si všimla jsem si všimla jak stisk ruky okolo sklenky zesílil.

„To má být výhrůžka?" Zavrčel pokladajíc sklenku na tmavě hnědý, naleštěný stůl. „Ne, to jsou možnosti jaké máš." Přehodila jsem si vlasy z ramene na záda. „Buď mě vezmeš za Alexem a to všechno si nechám pro sebe, nebo odsud odejdu a namířím si to rovnou na policejní stanici." Pokrčila jsem lhostejně rameny.

John si frustrovaně projel po čelisti, na které měl tak žhavé strniště. „Nikdo ti neuvěří," řekl s pohledem upřeným na mě. „Na to jsem taky myslela a proto mám i fotky." Blafovala jsem, ale to on nevěděl.

Hlasité zavrčení vyšlo přes jeho stisklé rty. A to pro mě znamenalo jediné, jsem na dobré cestě, tlačím na správná místa.

Díky Bohu za všechny ty akční filmy, které jsem s Mikem viděla.

„Kurva," zavrčel, posadil se do velké, černé kožené židle, která byla za stolem.

„Hádám, že to znamená ano," vítězně jsem se pousmála.

„Za tohle by sis zasloužila nařezat za zadek, Jaden." Mé oči se vytřeštily, no doufejme že to bude to nejmenší co se mnou Jason udělá až to zjístí.

„Chtěla bych abys mě za ním odvezl co nejdřív." Odignorovala jsem jeho poslední slova, přestože se mi dostaly pod kůži, nebudu říkat že ne.

„Je to dlouhá cesta, nech mi tu svoje číslo a já ti napíšu." Kývla jsem na souhlas, přešla k němu a na papír, který mi spolu s perem podstrčil jsem začala psát své telefonní číslo.

„Jenom tak mimochodem, pokud se neozveš do neděle, řeknu to." Zvedla jsem pohled od čísel na papíře k jeho tváři, která rozhodně nevypadala nadšeně, zatímco já uvnitř nadšením dělala salta a přemety.

Pocit vítězství je tak úžasný.

°°

A tak jsem se v sobotu ráno, až překvapivě moc brzo našla jak sedím v černém BMW X6 s pohledem upřeným ven s okýnka a jak přemýšlím nad tím, co bude první věc, kterou řeknu až Alexe uvidím.

Celou dobu jsem nad tím uvažovala, jenže až doteď to bylo celé jenom plánování, chtěla jsem se za ním dostat, jenže byla možnost, že se to prostě nestane, jenže teď jsem byla na cestě za ním a vůbec nic mě nenapadalo.

Příjít na ta správná slova, kterými začít bylo těžší, než si vymyslet výmluvu kam jdu. Samozřejmě, že se teta vyptávala kam mizím tak brzo v sobotní ráno, naštěstí jsem se vymluvila, že má Tamara nějaké problémy, což mi naštěstí uvěřila a pro případ, že by se ptala Tamary jsem zase Tamaře řekla, že budu u Jasona, který jen tak mimochodem o tomhle celém neměl nejmenší tušení a já jenom doufala, že to co bude následovat až na to příjde nebude tak zlé, přestože jsem právě překračovala všechny meze, které Jason stanovil. Jenže jsem nějakým způsobem měla pocit, že mám právo na to vědět všechno to, co mi Jason není ochotný říct, přece jen byl teď součástí mého života, sice na krátkou dobu ale je a on mě zatáhl do toho svého, který byl chvilkama fakt dost na prd, jako například jeho dealer nebo Mccannky, měla jsem právo na to znát důvod toho, proč je Jason takový jaký je a proč ho pohání tak silná nenávist k jeho matce, přestože bych dala ruku do ohně za to, že jí miloval srdcem i duší, tak jak své děti mají milovat své matky.

„Můžeš si zdřímnout, čeká nás dlouhá cesta." Řekl John, který byl zabraný do řízení jeho neskutečně pohodlného auta.

Střelila jsem pohledem po jeho tváři, která byla sevřená díky tomu jak byl nespokojený z faktu, že musí něco takového udělat, že ho k tomu přiměla ‚malá' holka.

Pouze jsem kývla na souhlas a otočila se zpátky k oknu, ze kterého jsem se dívala ven, zavřela jsem oči a za tónů vycházejících z reproduktorů v autě jsem pomalu usla.

°°

Velká, kamenná budova, která vypadala jako špatná kopie Xavierovi školy pro nadané studenty z filmu X-meni se tyčila přede mnou. Šedá, kamenná zíďka svírala mezi sebou schodiště jakoby se ho chystala rozdrtit. Pod velkými okny budovy byl perfektně ořezaný živý plot do takové výšky, aby zakrýval zeď pod okny. Když jsem tady s Johnem zastavili, byla jsem zmatená a vlastně pořád jsem. Tohle rozhodně nevypadalo jako vězení, ve kterém měl Alex být.

„Měl jsi mě vzít za Alexem." Střelila jsem pohledem po Johnovi, který stál vedle mě, klíčky od svého auta držejíc v ruce a na tváři nečitelný výraz.

„Taky jsem tě vzal." Zamrmlal.

Svráštila jsem obočí, byla jsem z toho zmatená, „ale tohle není vězení." Dívala jsem se na okna, která byly po celé budově a neviděla jedinou mříž.

„Taky, že není." John se rozešel směrem ke schodišti a já ho jako ztracené štěně následovala.

„Ale já myslela že," nechala jsem zbytek věty viset ve vzduchu, nebylo třeba to vyslovit nahlas, bylo mi jasné, že John moc dobře ví co se šíří o jeho kamarádovi městem, ve kterém bydlel, takže mi bylo i jasné, že bude naprosto dobře vědět co jsem myslela.

„Sračky," zavrčel.

Dál jsem se už neptala, jen jsem ho následovala, když otevřel dvojité prosklené dveře a vešel dovnitř. Při pohledu na vybavení jsem byla zmatená ještě víc než předtím. Vnitřek byl vybavený až moc na styl domácnosti, jakoby se snažili aby se všichni uvnitř cítili jako doma a né na místě, ať už tohle místo bylo cokoliv zač.

„Dobrý den, přišli jsme navštívit Alexe McCanna." Pronesl John, když došel k recepci, která se nacházela pod světle hnědým, dřevěným schodištěm, které vedlo do druhého patra domu. Když jsem přišla blíže, za recepcí jsem uviděla starší, shrbenou ženu se stříbrnými vlasy a brýlemi.

„Zdravím, Alex je zrovna ve svém pokoji, bude nadšený až vás i slečnu uvidí." Usmála se na nás tím babičkovským způsobem předtím, než Johnovi podala papír s propiskou a požádala ho o podpis, to samé pak chtěla po mě.

„Na co to je?" Zeptala jsem se dívajíc se na papír na kterém bylo už několik jmen nade mnou, spolu s Johnovým.

„Seznam dnešních hostů." Odpověděla předtím než si ode mě vzala papír zpátky a opět se věnovala tomu co dělala před naším příchodem na svém počítači.

„Pojď," Johnova mužná ruka popadla mou paži a vedla mě vedle něj ke schodišti. Vyšli jsme do prvního patra a poté se dali dlouhou chodbou plnou pokojů do prava. Dům byl podle všeho docela hojně obsazený, protože jsme potkávali ať už muže či ženy po naší cestě nahoru. Byla jsem zmatená. Všechno to tu vypadala tak příjemně, uvolněně. U každých dveří byl stoleček, na kterém byla položená váza s různým druhem květin. Chodba tak byla zaplněna různou vůní.

Hnědé dveře s číslem 54 byly dveře, před kterými jsme se zastavili, John jemně zaklepal, poté stiskl kliku a se zatlačením dveře otevřel.

Vešel dovnitř, zatímco já zůstala stát na chodbě. Mé nohy zdřevěněli stejně jako mé tělo. Tak dlouho jsem na tu chvíli čekala, teda dlouho ne, ale byla to nějaká chvíle a najednou jsem si nebyla jistá, jestli to bylo správné rozhodnutí.

„Do prdele, brácho," uslyšela jsem neznámý, nadšený, hrubý, mužský hlas vycházející z pokoje následovaný několika ranami, nejspíše jak se chlapsky objali a pak si poplácali po zádech tak jak to chlapi dělávají.

„Co tu děláš, vole?" Mohla jsem slyšet nadšení z hlasu, který vycházel nejspíše z úst Alexe.

Zhluboka jsem se nadechla, byl čas vejít dovnitř, nemohla jsem přece zůstat stát venku jako ta největší trubka.

Zakousla jsem se do spodního rtu a udělala první krok, vycházejíc z tmavé chodby do osvětleného pokoje.

Mužská vůně mě v momentě kdy jsem překročila práh dveří udeřila silněji než okamžitý pohled neznámých očí, který se na mě zastavil.

„Přivedl sis sebou svojí holku? No nekecej." Cítila jsem jak mě Alexovi oči skenují, stejně tak ty mé skenovaly jeho.

Rozhodně nevypadal jako Jason.

Na rozdíl od Jasona měl tmavě hnědé, až černé vlasy, jeho oči měly světle zelenou barvu s příměsí hnědé, na tváři měl tmavé strniště, do prdele co všichni s tím strništěm mají a jeho čelist byla mnohem ostřejší, než ta Jasonova. Kdybych to nevěděla, rozhodně bych neřekla, že jsou bratři. Na levé části jeho krku jsem viděla tmavou linii která se táhla až k okraji černého trika které na sobě měl, řekla bych že vášeň pro tetování mají oba stejnou.

„Není to moje holka," zavrtěl John hlavou. Alex se na něj nechápavě podíval pohledem, který říkal ‚tak co tu sakra dělá?' na kterou mu John hned odpověděl, „Je Jasonova," vlastně jsem nebyla ani jeho holka, spíše jen šukací partner, jo, takhle bych se mohla nazvat. V mysli jsem se nad tím zachichotala.

„Jsem Jaden, těší mě." Přešla jsem blíže k Alexovi a natáhla jeho směrem svou ruku.

Bylo vidět jeho chvilkové zaváhání, ale pak bych řekla, že u něj převládlo správné vychování a jeho ruka popadla tu mou, ukazujíc mým očím tak další tetování. Byly to znaky, které jsem neznala a popravdě jsem ani nevěděla k jakým je přirovnat.

„Alex, ale to hádám už víš." Usmál se, ukazujíc jeho bílé zuby.

„Takže, kde je můj malej bráška?" Začal se rozhlížet okolo.

„Ehm," ošila jsem se na místě, stahujíc ruku zpátky ke svému boku. „Není tu." Odpověděla jsem za Johna. Na Alexovém obličeji se mihlo nepochopení.Otočil se směrem k Johnovi a zeptal se, „Proč je tady Jaseyho holka když tu on není." Pak se jeho ramena napla, „ Johne," řekl tvrdě, „neříkej, že brousíš holku mého brášky." No tak to je vtip, vyprskla jsem smíchy, protože tohle bylo naprosto...nepředpovídatelné? Popravdě jsem nad touhle možností ani nepřemýšlela, protože mě ani nenapadl fakt, že s něčím takovým příjde když mě uvidí, zjístí kdo jsem, což vlastně pořádně neví, myslí si že jediný způsob jak jsem s ním spojená,nespojená, je přes Jasona.

„Tyhle sračky máme už dávno za sebou Alexi," mávl rukou John a já v tu chvíli naprosto ztratila řeč. Chtějí tím říct, že se už někdy stalo že John spal s holkou, se kterou byl Jason?

Tak tohle je kurva nečekané.

Odkašlala jsem si abych znova získala Alexovu pozornost.

„Počkám radši venku," řekl John a odešel z místnosti, nechávajíc mě tam s Alexem samotného, za což jsem mu byla vděčná.

Alex zatřásl hlavou jakoby z ní chtěl dostat myšlenky která měl. „Jak se má můj malej bráška, doufám že seká dobrotu?" Byla jsem překvapená jeho otázkou, čekala jsem spíše něco jako ‚Proč jsi tu? Proč jsi mě našla?', protože by to dávalo smysl, ne?

„Tak nějak," nehodlala jsem se bavit o tom jestli je Jason hodný nebo zlý kluk, měla jsem jiný druh otázek.

„Hádám, že nechápeš proč jsem tady," jeho poloviční kývnutí mi to potvrdilo.

„Jmenuju se Jaden Willson a jsem Mirabelliina neteř." Po vyslovení jména mé tety se přes jeho oči prohnal smutek, viděla jsem jak jeho ramena opadla a slyšela jak si povzdechl. „Jsem tady pro odpovědi, které mi nechce nikdo dát." Řekla jsem konečně důvod svého příchodu.

„A čekáš, že ti na ně já odpovím?" Kývla jsem na souhlas. „Proč?"

Pokrčila jsem rameny, „Když jsem nechala Jasona vejít do svého života přinesl do něj i věci, na které mi nechce odpovědět a já vím a doufám, že snad ty bys mi mohl říct to co on nechce." Vzpomínka na jejich brečící matku u Jasonových nohou se objevila na mé mysli.

Alex si olízl rty, kývl rukou ke gauči, který v pokoji byl a sám se na něj posadil.

„No," začal, „dobře," kývl zase hlavou, „ale chci od tebe taky odpovědi." To bylo fér, odpovědi za odpovědi, přestože jsem neměla nejmenší tušení jaké odpovědi by zrovna po mně mohl Alex chtít.

„To zní fér." Usmála jsem se.

„Tak začni," vybídl mě a já víc nepotřebovala.

Rozhodla jsem se začít s jednoduchýma otázkama, takovýma, které nebudou nepříjemné, „Co je tohle za místo?"

„Pomáhají tu vojákům, kteří utrpěli nějaké zdravotní nebo psychické újmy na misích."

„Jak jsi se sem dostal? Tedy chci říct proč všichni tvrdí, že jsi ve vězení?" Nerozuměla jsem tomu, pokud byl Alex tady proč někteří říkali, že je ve vězení?

„Myslím, že málo kdo ví, že jsem skutečně tady. Než jsem se sem dostal udělal jsem hroznou věc, za kterou bych měl být ve vězení, jenže se zjístilo, že jsem při tom tak úplně nebyl při smyslech a tak jsem se dostal sem."

„A už jsi v pořádku?" Neměla jsem moc tušení o tom jak posttraumatický syndrom funguje nebo zda se dá vyléčit, což jsem si asi mohla vyhledat.

„Více méně."

„Takže ti pobyt tady pomohl?"

„Rozhodně."

„Chystáš se vrátit do Stratfordu?"

„Popravdě jsem nechtěl. To místo je spojené se špatnými vzpomínkami." Zavřel oči a zavrtěl nesouhlasně hlavou, poté oči zase otevřel. „Jenže jsem tam nechal někoho bez koho nemůžu žít."

„Jasona," dodala jsem.

Alex zavrtěl nesouhlasně hlavou čímž mě šokoval, „Jason je můj bráška, to ano, ale on má svůj život, nemůžu ho mít za zadkem až do smrti." Pokud to tak bylo tak kdo byl ten člověk? Jeho matka? Neměla jsem pocit, že ta by stála o to mít Alexe nadále v jejím životě, což bylo dost smutné. „Mirabell," vysvětlil a tím mě šokoval.

„Och," vypustila jsem překvapeně, naprosto ztratrácejíc všechny slova.

Nevěděla jsem toho moc o jejich vztahu, ale jedno jsem věděla určitě. Moje teta svým způsobem Alexe nenáviděla, což on očividně nevěděl.

„Jsi s ní v kontaktu?" Zeptala jsem se, přestože jsem odpověď už dávno znala. „Ne," zavrtěl hlavou, „Ale bude to první věc co při návratu udělám, dojdu si pro svojí lásku." Jeho oči doslova hřály, když mluvil o mé tetě což mi lámalo srdce. Měla jsem pocit jakoby nevěděl o Maxovi, jakoby nevěděl co se tam venku, za branami sanatoria, děje.

„Kdo tě chodí navštěvovat?"

„Kluci, Jason a teď ty."

„Teta ne? Ani tvoje máma?" Zásah do bolavého.

„Ne," zašeptal zklamaně, opravdu mi ho bylo líto.

„Proč tě tvoje tě máma nenavštěvuje?" Nebylo fér šťourat se v tom, jenže jsem se pomalu díky tomu dostávala k tomu co jsem chtěla vědět.

„Netuším," a tehdy mi to došlo. Ať už Jason nebo John, snažili se držet všechny ty věci z venku mimo Alexe, netušila jsem proč, Alex byl velký kluk, dost starý na to aby ustál všechny ty věci, které se staly za dobu co on žije tady. Rozhodně nebylo fér držet ho v bublině nevědomosti která při jeho propuštění praskne a následky nemusí být hezké.

„Proč Jason nesnáší vaší matku?" Zakousla jsem si do rtu, Alex se po vyslovení mé otázky zatvářil znepokojeně.

„Co tím chceš říct?" Došlo mi že neměl nejmenší ponětí o tom co se mezi Jasonem a jejich mámou děje.

„Jednou jsem byla u vás doma a Jason měl menší výměnu názorů s tvojí mámou a řekl, že by byl radši kdyby místo Ralpha umřela ona." Alexovo tělo ztuhlo, přirozená barva v jeho obličeji zmizela.

„J-já," zavrtěl nespokojeně hlavou, vyskočil z gauče a začal chodit sem a tam po místnosti.

„To by neřekl," vrtěl nevěřícně hlavou, „Jason naší mámu miluje víc, než cokoliv na světě." Opravdu neměl nejmenší tušení o tom jak se situace má, nebylo to fér vůči němu, jenže já nebyla ta pravá osoba abych mu to řekla.

„Jedině že by," střelil pohledem ke mně, „Ne, to ne." odvrátil pohled a podíval se na své boty.

„Víš kdo je Solly? Nebo Delgado?"

Alexův pohled opět spočinul na mě, výraz jeho tváře byl děsivě..mrtvý.

„Jak o nich víš?"

„Jason,"

To bylo jediné co stačilo k tomu aby se doslova surově zatahal za své dlouhé, tmavé vlasy.

„Prosím neříkej mi, že se s těma sráčema zatáhl."

Neřekla jsem nic, popravdě jsem pořád neměla nejmenší tušení, kdo ti muži jsou zač, což on očividně věděl a hádám, že nic dobrého to nebylo.

„KURVA!" Zakřičel naštvaně a já sebou leknutím trhla, takovou reakci jsem rozhodně nečekala.

„Potřebuju abys mi řekla všechno, úplně všechno co víš.Prosím." Jeho prosba byla plná zoufalství, beznaděje, ztracení. Věděla jsem, že nejsem ta pravá osoba na to abych mu řekla pravdu, protože jsem jí popravdě neznala, žila jsem svůj život mimo ten jeho nebo jeho rodinu a jediné spojení s ním je pořád Jason, přesto jsem s ním byla ale spojená i přes Mirabell. Pohled do jeho očí a fakt, že pořád touží být s mou tetou mě zlomil, všechno mé odhodlání a pevnou vůli o tom, že mu to prostě neřeknu zlomil vejpůl. A tak jsem tam seděla, ruce spojené, položené v mém klíně, pohled upřený na ně a začala jsem mluvit.

Mluvila jsem o Jasonovi a jeho obchodování s trávou, Sollym, Delgadovi, mém setkání s jeho matkou, to co se o něm říká ve Stratfordu a nakonec, to co ho nejvíce zlomilo a řekla bych že to zlomilo i část mě, byly slzy, které opustily jeho oči ve chvíli kdy jsem mu řekla o Mirabell, dítěti a Maxovi.

Nikdy předtím jsem v reálném životě neviděla muže, který má zlomené srdce, který pláče za svou láskou. Ano, romantické filmy jsou plné ubrečených chlapů, ale to jsou filmy. Z Jasonových slz mi bylo do breku, ale ze slz Alexe se mi zlomilo srdce.

„Mrdám na to!" Potáhl nosem jako malý kluk, rukou si utřel slzy a rychleji než slova, která vypustil z úst vyšel z pokoje. Další věc co jsem slyšela byl jeho hlas jak křičí, „Alice, dej mi ty zkurvené papíry!"