Stále jsem si lámala hlavu s nejtěžší otázkou, kterou jsem kdy dostala. Co je čas? No a to jsem právě nevěděla. Jak jsem to mohla popsat? Je to něco, co nevidíme. Ale v tom je právě ta potíž. Jak jsem měla popsat něco, co nevidím a ani nemůžu vidět.

Teď už šlo jen o čas. Třeba se vrátím do přítomnosti až pohádka skončí a všechno bude zase normální. Byla jsem ale moc naivní. Bylo to moc nepředstavitelné až to bylo děsivé, že bych se sem dostala náhodou a pak jsem zase jakousi náhodou dostala zpět? Ne. Takhle to být nesmí. No ne, že by nesmělo, ale asi se to nestane. I když to vypadá vcelku jednoduše vůbec jednoduché to není.

,,Tak co?" zeptal se skřítek. ,,Víš odpověď?"

,,Ne." Nevěděla jsem. Ale kdo by věděl? ,,Nevím." Pokračovlala jsem.

,,No, tak asi nic." Řekl a jakoby se radoval.

Ne, to nemůže být pravda. Nemůžu tady zůstat. Musím jít domů.

Venku zase začalo sněžit. Hodně sněžit. Vločky, ale jakoby nespěchaly. Měly času dost. Kéž by mi řekly co je čas. Ale teď jakoby se mi vysmívaly. Padaly v klidu a potichu. Nikam nespěchaly. Padaly na zem a tam tvořily vrstvu sněhu.

Už se zdálo, že se odsud nedostanu. Ale najednou po chvilce se jakoby zatáhla opona a mě pohltila neprostupná mlha. Pevně jsem sevřela lapač nadějí.

,,Haló. Je tu někdo?" Volala jsem.

,,Co křičíš?" Okřikne mě Tiris.

,,Co? Jak jsem...co?" Ptala jsem se zmateně.

,,Co, co?" Nechápala Tiris.

,,Ale nic, něco se mi zdálo asi." Odpověděla jsem.

,,Holky pojďte. Půjdeme domů. Představení už skončilo." Řekla mamka a záhy se začaly rozsvěcet světla.

Po cestě domů jsem přemýšlela co se dnes stalo. Co to mělo znamenat?

Už se začalo stmívat a já šla rychlá do svého pokoje. Vybalila jsem si své věci a naspodu kabelky na mě čekalo něco, co mě hodně překvapilo. Byl to lapač nadějí. Takže to nebyl jenom sen? Přemítala jsem v hlavě.

Po chvíli jsem nechala přemýšlení premyslenim, potěšila lapač nad postel a lehla jsem si. Tyhle Vánoce začínají tedy vážně divně. Zavřela jsem oči a nechala se unést do říše snů.