Mezitím, co Vánoční skřítek odběhl za svým bratrem, jsem vešla dál do sálu kostela.  Vzala jsem za zlatou kliku  a udělala krok vpřed. Spatřila jsem krásné lavice a mezi nimi červený koberec a na jeho konci ležel malý dárek. Zavzpomínala jsem na pohádku. Ano Amelie najde balíček, ve kterém je Lapač nadějí, ale pak se dostane domů a tak pohádka končí. Ale můj příběh jakoby teprve začal. 

Opatrně jsem vzala balíček do ruky a zatáhla jsem za stužku, kterou byl zabalen. Odkryla se mi červená ozdobená krabička. Otevřela jsem ji a na mě tam čekal Lapač nadějí. Vypadal skoro jako lapač snů. No vlastně úplně stejně. 

,,Ale, ale. Mladá dámo nemůžeš si jen tak vzít tuhle vzácnost." Objevil se tu zase skřítek. ,,Musíš nejprve odpovědět na pár otázek a jestli odpovíš dobře jsi volná a jestli špatně tak tu zůstaneš na věky věků." 

,,No a jaké jsou ty otázky?" Zeptala jsem se.

,,Co jsou hodiny?" Řekl.

,,To je lehké," řekla jsem. ,,hodiny jsou věc, které nám říkají, nebo spíše ukazují kolik je hodin." Vzpomněla jsem si na pohádku. Amelie taky musela zodpovědět dvě otázky. Co jsou hodiny a co je čas.

,,Výborně a teď ta druhá." Vykřikl až jsem sebou cukla. 

Pohádka samozřejmě dopadla dobře a Amelie odpověděla na obě otázky správně a vrátila se domů, ale já nevěděla co je čas.

,,Co je čas?" To byla druhá otázka, kterou mi řekl.

,,No čas je něco neviditelného." Řekla jsem zmateně. Že by to vážně bylo jako v pohádce?

,,No a dál?" zeptal se. 

Dál jsem nevěděla. Byla to těžká otázka. Co je něco co nevidíme? Byla jsem bezradná. Možná jen zázrak by mi pomohl. Jenže žádný nepřišel.