Už celých šestnáct let se u nás drží jedna a ta samá tradice na dvacátého třetího prosince. Chodíme každý rok do divadla na to stejné představení. Prosincová Pohádka. Tenhle rok se nic nemění a jdeme také do divadla. Odcházíme z našeho domu v devíti členné skupině. Jako každý rok já, mamka, taťka, sestra, bratr, strýc, teta, bratranec a babička.

Na chodníku křupe první sníh, který napadl přes noc. Vezmu šetrně kousek do ruky a začnu tvarovat kuličku. Nádherné Vánoce. Hezčí už jsem si přát nemohla. Hodím kuličku po sestře, která hned vyjekne.

,,Evelyn, to se musíš pořád chovat jako malé dítě?" Směje se a hodí po mě taky jednu sněhovou kuličku.

,,Holky! Jdeme do divadla, to se nemusíte hned namočit." Přijde rozčilené mamka.

Zasměju se a rozejdu s ostatními. Jdu vedle mé sestry Tiris, která mě začne žduchat do sněhu a smát se. Taky se ji pokusím shodit, ale spadnu kolenem na sníh.

,,Jako vážně Tiris? To jsi mě musela shodit?" Ptám se své sestry.

,,Nemáš si začínat!" Zasměje se a pomůže mi vstát.

Mlčky dojdeme až k samotnému divadlu, které se nachází uprostřed našeho města Sinsaj. Je to samotné srdce Sinsaj. Majestátná, velká a mohutná budova se nad námi tyčí jako nějaký ochránce. Mramorovaná zeď ve mě vyvolá vždy pocit bezpečí a útěchy. Tuhle tradici přímo miluji. Vejdeme velkou pozlacenou branou až do hlavního sálu. Tam už poznávám schody zakryté červeným kobercem. Připadám si jako nějaká princezna v zámku. Vše pozlacené a krásně nazdobené.

,,Pojď Evelyn, dej si věci do šatny." Vyzve mě babička.

Vejdu tedy do další místnosti, kde se nachází háčky se jmény. Najdu si to své Evelyn Rindrová. Svléknu si kabát a pověsím si ho na háček.

Důvod, proč jsou na háčkách jména je prostý. Mamka chtěla předejít každoročnímu cpaní se k háčkům a tak nám rezervovala naše.

Po chvíli už stoupáme po červeném koberci nahoru do sálu, kde má začít představení. Také už máme zarezervovaný sál se sedadly. Opět hledám svoje jméno. Po chvíli na mě volá teta, že sedím vedle ní a mé sestry.