Abby mě vyloženě donutila odejít. Vztekem jsem se venku na ulici třásl a uklidnil jsem se ve chvíli, kdy mi vzala hlavu do dlaní a vytáhla se na špičky.

„Nialle... Jaká je ta částka?" „Jak sis mohla myslet, že by tě nechal odejít lehce... Že jsi sem chtěla jít sama... Je to jen obyčejnej hajzl! Nechová se k tobě, jako k bytosti, ale k věci!" „Žádný odchod těch, co chtěly odejít, nebyl lehký... A kolik?" „Není důležité, kolik. Nestarej se o to." Vtiskl jsem ji pusu do vlasů a periferně zahlédl objektiv fotoaparátů. Natočil jsem ji na druhou stranu ulice. Nechtěl jsem, aby teď věděla, že nás někdo sleduje. „Zajedu do banky." „Nialle, prosím! Musím to vědět!" „Ne!" 

Vyděšeně na mě pohlédla a ustoupila. „Neřeš to, Abby... Pochop, že mně na penězích nezáleží. I kdybys mi to chtěla splatit, nevezmu si to. Chci to splatit jinak. Chci, aby ses ke mně nastěhovala. Chci ti ukázat jinej život, než ten, co znáš. Udělat všechno, co ti na očích uvidím. Zajistit, že budeš šťastná, spokojená a hlavně v bezpečí. Dát ti domov. Chci, abys dala domov ty mě. Chci se vracet ze studia s pomyšlením, že doma je někdo, kdo na mě čeká. Dá mi pusu a zeptá se, jakej jsem měl den. Mít někoho, koho budu moct objímat, líbat, chránit... Nechci peníze, chci jen tvou lásku." Po tváři ji utekla slza a pak kývla. „Slib mi něco." „Co?"

„Že o tebe nepřijdu." „Nikdy. Budu tě štvát, do konce." Tiše se zasmála a schovala mi tvář do hrudi.

„Na tento účet." Postrčil jsem chlapíkovi papír s napsaným číslem a on úslužně kývl. Abby stála kousek od informační tabule a prohlížela si svoje tenisky. Dělala, jako kdyby tam ani nebyla. Snažila se splynout se zdí za sebou a mně něco říkalo, že bude trvat, než se otrká. Byla plachá a stydlivá, jakoby se vůbec styděla, za svou existenci.

„Hotovo, můžeme jet domů. Nebo zajít někam na sní- spíš oběd?" „Jak chceš." „Zlato?" „Hm?" Chytil jsem ji za bradu a donutil ji, aby se na mě podívala. „Já se nestydím, tak taky přestaň. Jsi moje, jasné? Nebudu k tobě city skrývat." Kývla a překvapeně zamrkala, když jsem ji políbil. Pak se však vytáhla na špičky, omotala mi ruce kolem krku a sama mě hladově políbila. Majetnicky jsem ji omotal ruce kolem pasu a vyzdvihl ji do vzduchu. Začala se mi smát do rtů a pak mě něžně hryzla.

„Myslíš to vážně?" „Co?" „Že se k tobě můžu nastěhovat?" „Jistě. Proč pořád pochybuješ?" Odsunul jsem prázdný talíř a ona trhla rameny. „Najednou mám moc štěstí. Mám pochybnosti." „Tak je neměj." Zaplatil jsem jen co jsme vyšli z restaurace, sesypal se na nás dav novinářu. Ignoroval jsem jejich dotazy, jen k sobě Abby tiskl a rozhrnoval novináře.

„Zajedeme k tobě, sbalíš si svoje věci, jo?" Chvíli se na mě jen dívala, pak však s úsměvem přikývla. Dělal jsem, jakoby nás žádní novináři nenapadli a ona to taky přešla. Uvnitř sebe s tím bojovala, ale široce se uculovala a já to nechal být. Dokážu ji, že vztah se mnou, bude dokonalej. Přestane se i bát a stydět...

Abby

„Moc toho nemám." Trhla jsme rameny, když se znovu ujišťoval, že mám opravdu všechno. Cestou do auta, jsem to vzala přes správce, dala mu klíče, vypověděla nájemní smlouvu a Niall po něm požadoval peníze, které mu dal za můj nájem.

„Nevadilo mi to, zaplatil jsem to rád. Ale nebudu mu je nechávat, když tam už nebudeš bydlet. To by byly snadno získaný peníze." Vysvětloval mi v autě. Cestou mu někdo volal. Omlouval se že dnes nedorazí a když dotyčného oslovil, došlo mi, že mluví s tím kudrnáčem z jeho skupiny. Doma se omlouval mě, musel do studia a já s hloupým dotazem, jestli si můžu vybalit, ho pobavila. Svíral mě v náručí, hladově líbal a opakoval, že si tady můžu dělat, co chci.

Odjel a já, s notnou dávkou váhavosti, poskládala jeho skříň a dala si do ní svoje věci. Ukradla jsem mu i jeden šuplík komody a další hodinu se bavila tím, že jsem i desku komody, rozdělila na dvě poloviny. Kdy na jedné měl on, svoje parfémy a všechny další věci. Na druhé já, to samé v koupelně...
Začínalo se smrákat. Několikrát mi napsal, že se ještě zdrží a večer mi svou nepřítomnost vynahradí. Po omrknutí, posledních úspor v peněžence, jsem hledala druhé klíče a zamířila do obchodu. Večeře byla skoro hotová, když bouchly dveře a než jsem se stačila od linky otočit, stál za mnou a objímal mě.