„Máš něco proti fast foodu?" Zavrtí hlavou, s kapucí na hlavě vyběhnu z auta do KFC, které jsme míjeli. S kyblíkem kuřecích nugetek a hranolky jsem se vrátil do auta a pak znovu vyběhl. Tentokrát jen do automatu pro pití.
„Máš už hlad? Nebo ještě vydržíš?" „Vydržím." Vypadá smutně a unaveně. Mám pocit, že víc než sobě ublížím jí, pokud někdo zjistí, že něco mám se striptérkou. Jenže... Co je všem, kurva, do toho?! Můj život, moje volba... Nikdo nevidí dál, než to co naservírují novináři. Jasně, sem tam se najde skupina osob, která nemá myšlení stáda ovcí, ale těch ovcí je bohužel víc... A její strach, co tomu řekne moje rodina, je možná oprávněný. Táta to vezme s klidem, nebude řešit její minulost, pokud mi ona dovolí, změnit přítomnost a budoucnost. Hádám, že i brácha a jeho manželka to vezmou tak nějak sportovně. Ale co máma, to fakt netuším... Vždy jsem byl ve skupině považovaný, za toho „hodného" a teď si začnu s „kurvou"... Frustrovaně jsem si povzdechl a na stehně ucítil její dlaň. Nejistě mi pohlédla do očí a pak se natáhla. Na tváři mě zašimraly její rtíky, odtrhl jsem zrak z vozovky a drsně ji políbil. „Nialle!" vřískla, nechal jsem se unést a vjel do protisměru. Vyhnul jsem se dodávce na poslední chvíli, a zatímco byla v první chvíli vyděšená, teď se rozesmála.
„Mám to udělat znovu? Aby ses zase zasmála?" Vydechl jsem, když jsem se sám přestal smát. Její smích byl nakažlivý a nemohl jsem se nesmát. „Opovaž se!" Pustil jsem jednou rukou volant a stiskl ji stehno. Položila svou dlaň na tu mou a se zájmem se vyptávala, co kde je.

„Kam mě vlastně vezeš?" Pohyboval jsem se stále v centru a proplétal se uličkami. „Bylas už na Oku?" Zavrtí hlavou a nejistě se hryzne do rtu. „Bojíš se?" „Bojím se. Toho, že nás někdo uvidí..." „Neřeš to." Byli jsme na místě, s kapucí vraženou do tváře a pro jistotu skrytý za brýlemi, jsme kráčeli po vydlážděné cestě a mířili k Oku. Tam právě skončila jedna z mnoha jízd, na jistotu jsem zamířil za chlápkem, co měl dnešní projížďky na starost.

„Co jsi mu řekl?" Zaculila se, když jsme se ocitnuli sami v kabině a pomalu stoupali na vrchol. „Pozdravil jsem ho. Známe se, tak mi prokázal laskavost. Vyfotíš se semnou?" zastavili jsme na samotném vrcholku. Londýn pod námi jsme měli jako na dlani. „Cože?" „Fotka?" zamával jsem mobilem a udiveně pozoroval, její, vyloženě hysterický smích. „Co je?" „Pro-promiň. Ale, neměla bych já žádat o fotku? Panebože! Niall Horan!!!" zavřeštěla a tentokrát jsem se chechtal já. „Pojď sem!" přitáhl jsem ji k sobě a stáhl si kapuci... Vznikla hromada šílených i normálních fotek a já byl rozhodnutý, že nějakou zveřejním, ať se z toho lidi klidně...

„A teď kam?" vklouzla mi svou dlaní do mé a nejistě se pousmála. Snad mi to dělala naschvál, ale ten plachý úsměv kontrastoval se vším, co se její osoby týkalo. A hlavně mi motal hlavu, jako ještě nikdy nic. „Ke mně." „Vážně?" „Jo, mohli bychom sníst to jídlo a pak si zapnout film?" „Film? To je největší lež!" „Lež? V čem lež?" „V tom," šla pozpátku a já ji jistil. „Že když chce kluk s holkou spát, tak ji pozve na film, ale děvče jaksi konec filmu neuvidí..." Významně zvedne obočí a mrkne. „Nepopírám, že si nechci s tvým tělem hrát, ale mám umazlenou náladu. Takže jídlo, film, mazlení... A sex? Kdo ví." Dusila smích do dlaně a pak se rozběhla do uličky, kde jsem zaparkoval.

Abby

Držel mě v náruči sotva po pár metrech. Přehodil si mě přes rameno a k autu mě donesl. Brečela jsem smíchy a i jeho ramena se třásla. V autě jsem se natáhla po pití, bylo ledový a já se nemohla dočkat čaje, který mi přislíbil. Cesta probíhala v tichu, on se usmíval a já si rekapitulovala projížďku na Oku. Pamatovala jsem si každou minutu strávenou v kabině a culila jsem se jako blbeček. Radost mi však zkazila zbloudilá myšlenka na někde ukrytého novináře a představa zítřejších novin...

„Jsme tady." Zazírala jsem na obrovský, moderní dům. Odhadovala jsem, že výškou bude patřit mezi nejvyšší budovy v Londýně. „V jakým patře bydlíš?" „Úplně nahoře. Tak si představ, jak nadšený jsem, když někdo drží výtah a já sbíhám schodiště." Podrží mi dveře a zamíří k výtahu.

„Wow!" Oči i pusu mám dokořán a najednou se cítím i trapně. Srovnám-li jeho byt a můj byteček, tak prohrávám na plné čáře. Je mi trapně při pomyšlení, že viděl, jak to vypadá u mě, zatímco tohle jeho království je přeplácané moderním nábytkem, elektronikou... „Chceš jíst ve stoje?" šťouchla jsem do něj s úšklebkem a se snahou, zamaskovat moje rudnoucí uši. Jako ocásek jsem zamířila za ním do kuchyně, sice byla spojená s obyvákem a jídelnou, ale byla šikovně ukrytá za zdí. „To už tu tak bylo, nebo sis to zařizoval?" „Zařizoval." „Můžu se podívat?" Kývl a já se procházela kuchyň, která byla velikostně srovnatelná s mým bytečkem.
„Jsi nějaká zakřiknutá. Co je?" Zavrněl mi do ucha, stála jsem právě v ložnici, která měla jednu zeď celou prosklenou a dívala se do ulic pod námi. „Je mi trapně." „Trapně?" „Můj byteček a tenhle luxus?" „Co tím chceš říct?" „Že se divím, žes vůbec chtěl u mě přespat..." „Spal jsem tam kvůli tobě! Kvůli tomu, že jsem chtěl s tebou strávit noc... Bylo by mi jedno, i kdybych spal pod mostem, hlavně že bych tam byl s tebou."

Já se fakt šíleně omlouvám, ale... :/
Btw, nikdy by mě nenapadlo, že dětsko uspím čtením Pověstí českých =D