Mohla pokračovat. Byla šťastná. Každý krůček ji těšil, i když jí připadalo, že chodí po skleněných střepech. Vydala se na cestu do chýše. Doufala, že tam na ni opravdu čekala. Avšak ve skrytu duše věděla, že ne.

S rukou na klice chtěla utéct. Žaludek měla v krku a síla ji opustila. Stiskla svůj křížek a vkročila do zatuchlé budovy. Vlna vzpomínek k tomuto místu byla velká.

„Poběž."
„To bychom neměly, Beck. Není to náš dům."
„Přece by ses nebála."
„Nebojím se, jen mám strach, že si ublížíš."
„Tak ochranářská."

Nemohla ji zastavit. Spadla ze schodů. I přesto se tam vracely.