Obě se rozběhly k bráně a nevěřily svým očím. Beck prostrčila ruku skrz mříž a dala ji dívce na tvář. Nepotřebovala slova. Najednou se brána otevřela a děvčata si padla do náruče.

Nakonec se odtáhla, aby si ji prohlédla. Nikdy ji totiž neviděla v sukni.

„Nesměj se mi, prosím tě."

Měla chuť ji políbit. Jak dlouho neslyšela její hlas. Uklidnila ji, že toho se nedočká, a vydaly se delší cestou k domu. V parku ji Becky táhla pod strom, který se nacházel za křovím. Vyslyšela dívčino nevyslovené přání a políbila ji.

„Jsem ráda, že jsi to nevzdala. Chyběla jsi mi."