Navzdory tomu, že to v dané situaci bylo krajně nepatřičné, se Daisy při pohledu na překvapeného rmuta rozesmála. „A máš to, ty frasná obludo!" křikla na něj a zatvářila se, jako by právě vyhrála v loterii. Tento výraz jí ale nevydržel příliš dlouho.

Okolí proťal řev zasažené stvůry, která se již stačila vzpamatovat z prvotního šoku, způsobeného částečným oslepením. Tvor vrčel, či jaké zvuky to vlastně vydával, tak vztekle, až z toho Daisy vstávaly vlasy hrůzou. Nejprve zůstala stát jako přimražená. Sledovala, jak se rmut otáčí jejím směrem a snaží se ji zaměřit svým zdravým okem. Polkla, když se pohled jediného oka zastavil a příšera se chystala po ní vystartovat. Hned vzápětí se otočila a opět utíkala, jako by jí za patami hořelo. V podstatě to přirovnání ani nebylo daleko od pravdy.

Běžela. Nikam se neohlížela. Okolí jí splynulo ve směsici barevných šmouh. Soustředila se jen na jednu věc - utéct té bestii, teď po ztrátě jednoho oka ještě zuřivější a nebezpečnější než kdy předtím.

Běžela tak rychle, že se až mohlo zdát, jako by ona a její pronásledovatel byli vytrženi z běžného chodu časového kontinua. Jako by se všechno rozplynulo. Existovala jen ona a to monstrum. A pak něco měkkého, co se před ní zjevilo jako blesk z čistého nebe. Následovala nevyhnutelná srážka. Ona i to tajemné cosi se zřítili na zem. V té chvíli se čas vrátil do své normální rychlosti. Daisy se ohlédla, do čeho to vlastně vrazila.

Byla to Harriet, jež ji právě probodávala nasupeným pohledem, který jako by říkal za chvíli je po nás, tak ti pěkně děkuju, Daisy!

Běžkyně to přešla vcelku bez povšimnutí. „Nemáš nůž?" zeptala se.

Harriet by se za normální situace otázala, k čemu ten nůž vlastně potřebuje, ale stávající okolnosti byly téměř vše, jen ne normální. Nebyl čas na otázky, musela jí prostě věřit. Sáhla pro svůj nůž a podala jej kamarádce. Scházel čas na jakákoliv slova, tak jí věnovala jen výraz, který by se dal označit za hybrid úsměvu a úšklebku. Takových měla Harriet v zásobě celou databázi.

„Díky!" řekla Daisy, načež vyskočila na nohy. Pohledem si změřila přibližnou vzdálenost mezi čepelí nože a rmutovým dosud funkčním okem, napřáhla se a hodila. Ostří proniklo měkkou blánou. Rmut byl najednou dočista slepý. Chvíli vydával ony děsivé zvuky, co se vždy v noci rozléhaly labyrintem, zmateně se motal se strany na stranu, až nakonec ztratil rovnováhu a s žuchnutím padl na zem.

Nebyl by to však rmut, kdyby se vzdal jen tak. I když již absolutně nebyl schopen zasáhnout jakýkoliv cíl, alespoň řval na celé kolo a zuřivě kolem sebe máchal nebezpečně vyhlížejícími předměty na koncích jeho končetin v naději, že třeba zasáhne nějakou nepozornou obyvatelku labyrintu.

„Dobrá práce, sestro!" pochválila ji Harriet, když se zvedala ze země. Než však stačila říct něco dalšího, za jejími zády se ozval čísi křik.

„Rmutí nora!" křičela jedna z dívek a ukazovala na rmuta valícího se směrem k útesu a právě zahajujícího skok do nory, kde se ovšem momentálně nacházeli Aris a Rachel.

Daisy víc slyšet nepotřebovala. Doběhla k mrtvé bestii a vytáhla z ní oba nože. Když si všimla, že jejich čepele pokrývá dosti nechutná slizká hmota, zatvářila se, jako by právě snědla dvě kila citronů. Otřela si ten sliz do bundy, rozběhla se ke rmutí noře, odrazila se a skočila. Proletěla oválným oknem dovnitř a zažila přistání, na které jistě nezapomene do konce života – zabořila se až po pás do nechutného rosolu rmutova hřbetu.

„No páni, to je teda hnus!" okomentovala nastalou situaci. Poté vzhlédla a krom hlavy toho monstra, otočené na ni, a spousty kovových končetin, spatřila také Rachel s Arisem, stojící u počítače a připravující se na obranu proti té obludě. „Můžete mi říct, co tady vám dvěma tak dlouho trvá?" otázala se jich, zatímco se dvěma čepelemi nožů bránila rmutově silné ofenzívě.

„Nejde nám zadat poslední slovo," vysvětlil Aris, „prvních pět jsem zadal bez problému, ale to poslední mi prostě nejde! Beztak je to porouchaný!" panikařil a do klávesnice znovu a znovu vyťukával poslední slovo. Marně.

Tahle zpráva se Daisy ani trochu nelíbila. Pokud má Aris pravdu a ten počítač je opravdu částečně nefunkční, jsou slušně řečeno v pytli plopáků. „Jak zní poslední slovo?" optala se, dál odrážejíc kovové nástroje rmutových končetin.

„TLAC," informovala ji Rachel, která se jí snažila pomoct a bodat rmuta oštěpem.

Daisy se nad tím zamyslela. Ne příliš dlouze ani hluboce, to jí slizovitá obluda nedovolila. Přesto ji však napadlo možné řešení. „A co když to tam nemáš zadávat?" zavolala na Arise. Ten se jen zatvářil tak nechápavě, jak jen to bylo možné. Daisy obrátila oči v sloup a pověděla mu svou domněnku: „Co když to prostě znamená, že máš tlačit?"

„Ale mně se teď nechce," odvětil bezradně Aris.

„Tak to nemyslela, ty trdlo!" upozornila ho Rachel, „máš na něco zatlačit!" Sama došla k počítači a celý si ho pořádně prohlédla, až teď jí pohled padl na tlačítko s nápisem Zničit labyrint.