Kovový bodec se se zlověstným zaskřípěním zarazil do mohutné zdi labyrintu jen pár centimetrů od její hlavy. V té chvíli by se v Daisy krve nedořezal. Srdce jako by hrozilo, že jí každým okamžikem vyskočí z hrudi. Na čele jí vyrážel studený pot a její oči se na moment zahleděly na tu chladnou kovovou věc, která se nacházela nebezpečně blízko.

Kousek vedle a bylo by po mně... Napadlo ji při pohledu na ostří rmutovy končetiny. Na delší úvahy o svém možném osudu neměla čas, jelikož se jejím směrem vymrštil nástroj připomínající obří nůžky. V poslední chvíli se skrčila, aby unikla dalšímu rmutovu pokusu o její likvidaci. Nicméně velmi záhy zjistila, že obluda ji tak snadno vyváznout nenechá. Kovové nástroje rozrývaly půdu v místech, kde ještě před zlomkem sekundy ležela Daisy. Té se mezitím podařilo prosmeknout se kolem toho prapodivného tvora a rozběhnout se pryč z téhle slepé uličky.

Ačkoliv jí netvor byl stále v patách, polila ji mírná úleva - přeci jen už aspoň není zahnaná v koutě. Zato byla teď hnána chodbou labyrintu, jako myš pronásledovaná smečkou pořádně hladových koček. Teď mohla být vděčná téměř třem létům, kdy den co den běhala skrz labyrint až na konec poslední chodby své sekce a zase zpátky. Běžela, co jí síly stačily, přesto si však byla jistá, že ji rmut musí dříve či později dohnat.

Snažila se v hlavě vypočítat, za jak dlouho doběhne ke rmutí noře, kde s těmi potvorami bojují ostatní placerky. Tam už vymyslí, jak to zneškodnit nebo aspoň zdržet a zůstat naživu do té doby, než Aris a Rachel zadají do počítače kód a všechny rmuty vypnou. Zbývala už jen poslední zatáčka a po ní chodba dlouhá přibližně sedm metrů. To by měla zvládnout, v zatáčce se jí jistě podaří získat menší náskok. A skutečně, příšera musela trochu zabrzdit, aby se nerozmázla na stěně jako moucha na čelním skle automobilu, což dalo Daisy tolik potřebnou výhodu, díky níž stačila včas doběhnout k útesu.

Jen pár sekund po ní se do bitevní vřavy vřítil rmut. Jakmile se vzpamatoval, opět se vrhl k šéfce běžkyň, vzteklý, že ji dosud nedostal. Daisy se nestačila ani pořádně nadechnout a opět brala nohy na ramena před tou valící se masou velrybího tuku. Přemýšlela tak usilovně, až se jí skoro kouřilo z hlavy. Věděla, že pokud nějak nezjistí, jak tu obludu zabít, nedožije se dne, kdy z toho zatraceného labyrintu vypadnou a nakopou zadky těm, kteří je tam zavřeli.

Poháněné strachem veškeré pochody v její hlavě značně nabíraly na obrátkách. Nejspíše proto ta myšlenka v jediném zlomku sekundy vyvstala jakoby odnikud. Oči! Problesklo jí myslí jako poslední záchytný bod před pádem do velmi hluboké propasti. Musí rmuta oslepit, aby ji už nemohl tak snadno zaměřit. Taková věc se ale lehko řekne, zato hůř udělá. Jak měla, pro kristovy rány, vědět, kde má ta věc oči? Ovšem, logický závěr by zněl ‚na hlavě', jenže na těchto tvorech nebylo logického zhola nic. A i kdyby ano, tak je snad hlava toho stvoření odlišitelná od těla pouhým okem? Ať tak či onak, Daisy neměla na výběr, dlouho už utíkat nezvládne.

Prudce zastavila. Otočila se na patě. Vzala do ruky nůž, který měla za pasem, a zahleděla se na monstrum valící se k ní. V té chvíli jako by se zastavil čas, nebo alespoň zpomalil na rychlost internetu exploreru. Při pohledu na zdánlivě jednolitý slizoidní objekt, představující tělo té obludy, Daisy skutečně spatřila něco, co by při velké hromadě dobré vůle snad mohlo vzdáleně připomínat hlavu. Při bližším zkoumání, které však stačilo sestávat z pouhých pár kratičkých okamžiků, zpozorovala dva útvary neladící s lesklým povrchem rmutí pokožky. Bylo evidentní, že se jedná o oči. Protože kdyby ne, co jiného by to asi tak mohlo být?

Daisy se napřáhla a hodila. Měla jen jednu možnost. Buď se trefí, nebo ne. Buď přežije, nebo zemře. Přesto, že trefit obě oči najednou neměla šanci, byla si skoro jistá, že i ztráta jednoho tu věc přinejmenším zpomalí. Nůž prořízl vzduch. Jeho čepel se zaleskla ve světle čísi louče, udělala ještě pár otoček a nakonec našla svůj cíl - levé oko nestvůry.