Abych vás trochu rozveselil, možná bychom si však prvně mohli povědět něco o tom, jak vypadá slibovaná „loupež bez rizika", než všechno půjde definitivně do hajzlu.

Pokud jsi skvělá pianistka jako třeba Hana, přijedeš v červeným kabrioletu po boku šoféra PSYE.

„Zámek Frederiksborg je hlídaný přísnými bezpečnostními opatřeními," vysvětlila ještě před loupeží. „Při vstupu a odchodu musíte projít dvěma detektory kovu kolem ozbrojených stráží." Kolem nich PSY s kabrioletem prosvištěl jako nic. „To všechno nás čeká při cestě na večírek," zašklebila se.

Nyní se šklebila úplně stejně, když PSY zaparkoval, podal jí ruku a nechal ji samostatně se projít po červeným koberečku se vší elegancí a noblesou, kterou v sobě Hana přirozeně měla.

A ona zatímco šla, myslela na Seokjina, jak u ní stál se sklenicí šampaňského v ruce, objal ji kolem pasu a ona se na něj zbožně podívala. „Haniny prsty budou kouzlit," sladce se na ni usmál, „a my si budeme užívat." Spiklenecky mrknul na Dowooa, kterej stál novomanželům naproti. Potom Jin ve svým saténovým županu vykročil přímo proti němu. „Vidím ti na očích, že se mě chceš zeptat proč?" odtušil. „Nuže, protože to největší už budeme mít za sebou." Zašklebil se. Tak moc se na tu loupež těšil. „Vlastně to musíš udělat den předem," oznámil Dowooovi jakoby mimochodem.

Ten jen nechápavě zamrkal. „Já?" vyjevil se a ukázal nevěřícně prstem na svou maličkost.

„Jo, ty," přisvědčil Jin. „Jsi jediný z nás, kdo svým nudným a tuctovým zjevem připomíná ladiče pian." To byla upřímně nejspíš pravda. On, Soobin ani PSY jako ladiči pian zkrátka nevypadali. Jin Dowooa obešel, mávnul nad ním rukou, došel k ladičce, kterou měl odloženou opodál a zamával s ní ve vzduchu. Už si vysnil obraz, ve kterým Hana mačká klávesy, zatímco Dowoo nad ní stojí a předstírá, že ladí. Jo, to bude paráda, pomyslel si.

„Co je tohle?" podíval se Dowoo nevěřícně na krabičku, kterou mu Jin podal. „Je to snad čtečka elektromagnetických karet?" zamračil se, když ladičku několikrát obrátil v rukou a všimnul si i její zadní strany.

PSY, kterej stále seděl na křesle za ním a kouřil svůj doutník, si znovu pomyslel, že Dowoo je úplně marnej.

„Přesně!" zajásal však Jin.

„A to bude někde schované, nebo tak...?" vyzvídal dál Dowoo. Jin měl v hlavě další obraz. Dowoo stojí nad Hanou s elektromagnetickou čtečkou! Což je možná geniální, ale nápadný. A já bych teda spíš řekl, že to není ani geniální. „Obvykle se toto používá ke klonování kreditek v bankomatech a tak." Vtáhnul Jina Dowoo zpátky do reality a otočil se na něj.

Soobin se uchechtl nad jeho manýry a dál popíjel tu sklenici alkoholu, kterou mu Jin věnoval.

„Haně se náhle udělá nevolno," vysvětlil Jin další postup a naznačil, jak to asi bude vypadat.

„To bude tou trémou," přidala se k němu Hana zdrceně a začala přehrávat už teď. Ti se fakt hledali. Ona a Seokjin myslím.

„Potřebuju vzduch," špitla Dowooovým směrem při ladění piana. Řekla to neslyšně, jako by skoro už omdlévala, až se Dowoo lekl, že to snad ani nehraje. Ale všechno bylo samozřejmě součástí předem připraveného plánu.

„Takhle tam s tím pianem zůstaneš chvíli sám," pokračoval Jin. „Vzrušující, že?" Významně zdvihnul obočí. „Ovšem budeš potřebovat pomoc," pokýval hlavou, jako by to byl moc smutný, melodramatický příběh. „Protože i největší amatéři vědí, že piano sám fakt nenaladíš."

Vážně? Mám pocit, že j-hope to zrovna neví.

Hana se zvedla. Dowoo si sundal brýle a otřel si zpocený čelo do rukávu.

„Potřebuju pauzu," oznámila Hana anglicky dvěma pořadatelům u východu ze sálu. „Můžete mu prosím pomoct?" nevinně na ně zamrkala.

„Jistě," odvětil jeden z nich.

„Ale funguje to jen tehdy, když je karta deset centimetrů od zařízení a vydrží tam třicet sekund, jinak se nenaklonuje," namítl Dowoo aka elektromagnetický inženýr. Soobin na něj hleděl jak na úplný dřevo. To nedokáže zařídit ani tohle? Má to snad jít udělat radši sám?

„Neboj, budou jim viset na krku," odbyl ho Jin.

A tak Dowoo předal uvaděči ladičku se slovy: „Nehýbat. Je to velmi důležité." Tak dokázal nahrát informace z karty na uvaděčově krku.

„Ovšem," přikývl uvaděč s úsměvem, aniž by tušil, že právě nechává uniknout interní informace.

„Nic, co by nevyřešilo velké B," poučoval Dowooa dále Jin. Jestli však hledáte za zkratkou „velké B" něco fantastickýho, tak přestaňte. Myslel prostě ten tón. Klávesu na pianu. Tu stačilo zmáčknout a načítání karty na čtečku se spustilo. Tak byla nastavená. „Pak přijde na řadu vozík s vybavením," Jin entusiasticky rozhodil rukama, „kde budou ukrytý repliky."

Kvůli tomu vozíku PSY dokonce vstal ze svýho křesla, u čehož stále kouřil, dotlačil vozík bokem k nim a vytáhl z něj kufr dělanej ze stejnýho dřeva. Jin se na něj usmál. Ne na PSYE. Na ten vozík. Vozíky totiž miloval. A fakt rád měl i ten, na kterým mě vyhodil z Tiskárny, ale byl dokonce tak šlechetnej a hodnej, že se ho kvůli mně dokázal vzdát.

„Budou pokryté síranem barnatým," přezval PSY slovo a rozdělal kufřík. Uvnitř bylo nějaké nářadí. O tom mluvil. Existuje totiž sloučenina – lépe řečeno síran barnatý, jak už nám PSY řekl – kterou stačí pokrýt kov, kterej pak projde rentgenem zcela bez povšimnutí. Ne, nevím jak to, nejsem chemik, ale fakt to funguje.

„Ti stejní uvaděči tě budou doprovázet, dokud nebudou repliky v bezpečí," dodal Jin.

A jak řekl, tak se i stalo. Dowoo s jejich pomocí protlačil vozík plnej replik těch věcí, který se chystali ukrást, až do skladu.

„Pak už bude jediný problém jen Hans," pokračoval Jin.

„Kdo je kurňa Hans?" nakrčil Dowoo obočí.

„Ostraha v klenotnici," odvětil Soobin, kterej se přiblížil k Dowooovi zezadu. Dowoo málem nadskočil dva metry do vzduchu, když ho viděl. „Neustále stojí u dveří," Soobin přimhouřil oči a ztišil hlas, začal chodit kolem Dowooa a vyprávěl mu o Hansovi, jak kdyby to byl nějakej zkurvenej přízrak. „Nikdy neodchází. Ani na záchod." Dodal.

„Nemá ženu, psa, ani děti," pokračoval Jin stojící před nimi, „a jeho otec je senilní. Jaká si myslíš, že bude jeho slabina? Otázka za pět bodů." Ukázal Jin na prstech.

Dowoo pokrčil rameny. „Nevím," připustil. „Vzdálený příbuzný z druhého kolene?"

Jin protočil oči. Věděl, že Dowoo se před jeho kumpány zatím příliš nepředvedl a tímhle si rozhodně nepřilepšil. „Proč řešit druhý koleno, když je jeho otec senilní, ty blbče?!" zvýšil na něj Jin hlas a praštil ho do ramene. Nelíbilo se mu, když lidi neuměli odpovědět ani na otázky za pět bodů. Co teprve, až přijdou ty za deset, že?

„Jeho otec?" podivil se Dowoo a dal ruce v bok, jako by předtím neslyšel.

„Jo, ty vole, je senilní," vyjel na něj PSY a ťukal si na hlavu. Měl pocit, že horšího lupiče už si Jin najít nemohl. Ovšem Dowoo uměl pár věcí, který se jim měly hodit. O tom za chvíli.

„Je v domově důchodců," doplnil Jin a opět zakmital obočím. Domovy důchodců měl taky moc rád alespoň z vyprávění. Kdyby se dožil vyššího věku, hned by se do jednoho nechal umístit. „Už nikoho nepoznává." Dopověděl Jin veškeré klíčové informace o Hansově otci.

Jin se na Dowooa zašklebil a poklepal si dvěma prsty na hlavu. Při loupeži je potřeba myslet, hochu, pomyslel si.

A potom nastal ten velkej den. Hana hrála vskutku skvostně, to se musí nechat. Seděla ve svých červených šatech pod křišťálovým lustrem, okolo ní seděli vyšňoření lidé na vypolstrovaných sametových sedadlech zlatavé barvy. Někteří z nich stáli u dveří, popíjeli a Haniny prsty mezitím vykouzlily slast pro jejich uši. Klidně uznám, že je tohoto příběhu nejlepší pianistka, ale rozhodně není lepší zlodějka než já, nebo kdokoliv z nás.

Protože její jediná účast na týhle loupeži spočívala v tom, že se v jednom okamžiku déle podívala na jednoho z diváků u dveří – na Jina se sklenkou v ruce v obleku, kterej se na tenhle její pokyn otočil stranou a do vysílačky zamumlal: „Vypusť Cristoffa."

„Jdu na to, šéfe," odvětil Soobin oděn stejně formálně. On ale čekal venku.

No a jestli vám to stejně jako Dowooovi ještě nedošlo, tak Cristoff je ten senilní otec. Soobin ho toho samého rána unesl z domova důchodců, vyšňořil a na svůj falešnej mezinárodní řidičák ho přivezl až sem. Už jsem vám říkal, že Soobin hrozně rád řídí, cokoliv může?

„Dowoo-ah, ten kufřík," oslovil Jin vysílačkou taky svého nevlastního syna, kterej stál přímo naproti němu. Nyní jenom kývnul a sám se vydal do toho skladu, ke kterýmu měl přístup díky ukradeným datům, který nahrál na vlastní prázdnou kartu. Vyndal z vozíku pouze ten kufřík.

V podobnou dobu přicházeli Soobin s Cristoffem, kterému nabídl rámě, ale Cristoff vskutku nevnímal, kdo je ani kde je, a zastavila je ochranka.

Dowoo za sebou zase zavřel a s elegantním kufříkem, kterej vůbec nevypadal divně v honosném prostředí, se vydal zpátky za Jinem.

Soobin ukázal dva lístky na koncert tomu muži, který je zastavil. Ten se na ně sice zvláštně zadíval, protože Jihokorejec a Dán nevypadají moc jako třeba vnuk a dědeček, ale bylo mu blbý to komentovat. Proto jen natrhl lístky a pustil je. „Děkuji," odvětil Soobin dánsky. Raději se pro tuhle příležitost základy dánštiny naučil. Byl zvyklej připravovat se na loupeže dobře. „Jsme uvnitř," oznámil do vysílačky, když byli asi dvacet kroků za tím mužem od ochranky.

Spokojenej Jin vyrazil Dowooovi naproti. Hana hrála. A Dowoo už byl téměř u sálu. Pár lidí se za ním ohlídlo, protože působil podivně, jak si tam jde s kufříkem a klopí zrak do země, jako by dělal něco nekalého, což dělal, ale nikdo ho nezastavil. Na konci chodby se k němu přidal Jin a společně zatočili doprava. Párkrát se na sebe podívali, ale ani jeden z nich nic neříkal. Oba cítili to vzrušení, který cítíš těsně před loupeží. Jednomu z nich to bylo příjemný a jednomu ne. Takhle bok po boku došli až ke dveřím do předsíně, kterou pořád ještě strážil Hans.

„Vypusť Cristoffa teď," nařídil Jin schovanej za rohem Soobinovi.

Soobin zastavil s Cristoffem uprostřed chodby a naklonil se k němu. „Jdi za hudbou, Cristoffe," zašeptal mu dánsky do ucha. Potom ho nasměroval správným směrem, zopakoval „Hezky za hudbou." a postrčil ho před sebe.

A tak se usměvavej Cristoff, kterej netušil, která bije, vydal za dobrodružstvím.

„Cristoff je na cestě," oznámil Soobin Jinovi, když viděl staříka odcházet.

Jin se otočil zády ke stěně a kývnul na Dowooa, kterej k ní stál čelem, stále klopil zrak do podlahy a vypadal, že se pobleje. Přitom už pracoval na tom, na co my máme v týmu jednoho amatéra.

„Kamery?" zamračil se na něj Jin.

„Už na tom pracuju," zamumlal Dowoo a odkašlal si. „Přihlašuju se do systému." Dodal šeptem. V ruce držel příruční tablet a nabourával se do systému. Kamer.

„Hudba," pousmál se fascinovaně Cristoff, když uslyšel piano a vydal se tím směrem, odkud se něžná hudba linula – do schodů za davem lidí, kteří se rovněž přišli na koncert podívat.

Jin znovu zkontroloval Hanse, ten ale ještě stále dlel na svém místě. Ne že by jeho pozice měla mít dlouhého trvání. Když se Hans otočil jeho směrem, Jin už byl zase schovanej.

„Mám to," zašeptal Dowoo. Hlavně už chtěl mít tohle všechno co nejdřív z krku. „Kamery jsou ve smyčce." To znamenalo, že se na nich bude neustále dokola přehrávat posledních patnáct minut, kdy stál Hans u vchodu k trezoru a nic jinýho se tam vlastně nedělo.

„Hudba," opakoval neustále Cristoff, když stoupal do schodů.

„Představ si Hansův úžas," ušklíbl se Jin v županu na Dowooa, dal ruce za záda a začal ho obezřetně obcházet. „Myslí si, že jeho otec je v důchoďáku a v pantoflích se dívá na nějakou pičovinu na televizi." Jin položil Dowooovi ruku na rameno a přejel druhou ve vzduchu, protože už měl další velice jasnou vizi. „A zničehonic..."

„Hudba," ozvalo se na druhé straně než, kde stáli Jin a Dowoo, Cristoffovým hlasem. Hans si chvíli myslel, že má halucinace, ale instinktivně se za tím hlasem otočil. A opravdu, zanedlouho otevřenými dveřmi na druhé straně viděl procházet svého senilního otce v obleku směrem k probíhajícímu koncertu.

Ještě asi pět vteřin zůstal stát jako opařenej, ale nakonec popadnul vysílačku a řekl tohle: „Tady Medvěd tři. Pohotovost v jedničce. Okamžitě žádám záskok." Další medvěd. Proč všichni kurva používají jako krycí jméno „medvěd"?

„Rozumím, Medvěde tři. Už jdu," ozvalo se dánsky z vysílačky. Ovšem ten, kdo odpověděl, nebyl nikdo jinej než Seokjin za rohem, kterej se s Dowooovou pomocí napíchl na frekvenci Hansovy vysílačky.

Kim Seokjin neuměl mnoho jazyků. Ale do toho Dánska se tak těšil, že si zaplatil půlroční kurzy dánštiny, aby se mezi tím čekáním na loupež nějak zabavil. A díky tomu nyní velice jednoduše odlákal Hanse kamsi do prdele. „Do akce," zazubil se na Dowooa těsně předtím než vkročil do předsíně.

Dowoo ho následoval a šel opět otevřít na kartu. Jin mezitím kontroloval, jestli si jich náhodou nikdo nevšiml a náhodou ne. Dowoo otevřel dveře, vešel do trezoru, Jin vešel za ním a opatrně dveře zase zavřel.

A takhle se ti dva dostali až do trezoru zámku Frederiksborg v Dánsku. Nad jejich hlavami se automaticky začala rozsvěcovat světla, ale vzhledem k tomu, že do chodby vedoucí až k trezoru s pokladem vešli pro systém zcela legitimním způsobem, žádné alarmy, které by vzburcovaly povolané osoby, se neozvaly.

Trezor se nacházel až ve vyvýšené místnůstce úplně vzadu. Jin obešel Dowooa a fascinovaně si nasadil rukavice. „Víš, něco jsem ti neřekl," oznámil Dowooovi, kterej se rozhlížel všude kolem sebe na tapisérie a zlatý ornamenty lemující stěny. „Nemám zkurvený tušení, co nás tady uvnitř čeká." Jin se zasmál, bezstarostně pokrčil rameny a vykročil vpřed. Dowoo na něj zděšeně vyvalil oči.

Cristoff mezitím došel až do sálu k té úchvatné ženě z Jižní Koreji, která byla moc krásná a neméně krásné byly zvuky, které vyluzovala.

„Nikdy nevíš, na co můžeš v tajné bezpečnostní místnosti narazit, však to znáš," mávnul Jin rukou, zatímco i s Dowooem došel až do té kovové místnosti, která byla opancéřovaná a jako by ve svých stěnách těch trezorů ukrývala hned několik. Desítek.

Dowooovu pozornost však upoutala jiná věc, která se nacházela přímo ve středu tý místnosti. Vypadalo to jako podesta na svatej grál. A bylo to celý z tříbenýho mramoru.

Jin se rozhlížel kolem dokola. Kulatý věci ho fascinovaly a sám netušil, jak to myslel. „To je nádhera," pousmál se.

Dowoo si taky nasadil rukavice a s úlekem zjistil, že ta podesta má přímo uprostřed část, která se dá vysunout. A ve chvíli, kdy ji vysunul, zavřeli se za ním a za Jinem dveře.

„Jdeme na to, ne?" Jin loupnul očima po vysunutým displeji, kterej nejspíš požadoval čtyřmístnou kombinaci. Ale jak ji přístroji poskytnout, když ji neznáš?

Cristoff zamířil do sálu a Hans, kterej se prodíral davy dobře se bavících lidí, už mu byl v patách.

„Tohle je klíč, kterej otevře všechny," ukázal Dowoo dychtivě přímo před sebe na ten displej.

„Dobře," Jin se znovu rozhlídl kolem sebe. „A netušíš taky náhodou, ve který přihrádce je to zlato?" Napadlo ho.

A to byl přesně ten okamžik, kdy se všechny znalosti, kterými Dowoo disponoval, měly začít uplatňovat. „To zjistím tady," připojil k číselníku nějaký jiný zařízení, co já vím? Nevyznám se v tom. „Jde o programování. Můžu to hacknout."

Cristoff vděčně přijal sklenku bílého vína, které mu nabídl číšník, a došel až přímo před piano. Pousmál se na mladou ženu za ním. Ta si ho ale zatím nevšimla.

Dowoo mezitím zjistil, že zlato je ukryto samozřejmě v tom sejfu nejsejfovatějším, kterej čněl přímo nad všemi ostatními. „Je zabudovanej do zdi," upozornil Jin. „Nepohneme s ním."

„Protože to, co se ve skutečnosti hýbe, jsou možná zdi, ne?" nadhodil Dowoo, jako by najednou spolknul všechen důvtip světa. „Tak zajímavej bezpečnostní systém jsem ještě neviděl," zasmál se. A znovu se podíval na číselník.

V tu chvíli na něj Jin byl doopravdy pyšnej a pomyslel si, že by měl být pro Namjoonův plán na přepadení Státní tiskárny cenin hackerem. Jak se nakonec stalo, že je to j-hope a ne on? A jak se nakonec stalo, že Seokjin vybral jinýho pianistu, tedy mě, místo Hany? O tom si povíme v následujících kapitolách.

Podstatný totiž je, že Cristoff mohl na Haně oči nechat. Soobin se mezitím dostal do sálu z druhé strany a mohl zase oči nechat na něm. A taky hodlal zařídit, aby zbytečně neobtěžoval jeho sestru, kterou měl až příliš rád na to, jaká to byla mrcha.

Nicméně, než stačil Cristoff cokoliv udělat, už se v sále objevil Hans. „Už našel svého otce," zamumlal Soobin do vysílačky.

„Moc si s tím nehraj, synku," pokáral Jin Dowooa. „Máš minutu na to, abys ten systém vypnul."

Dowoo k němu vytřeštěně zdvihl zrak. „Tohle za minutu nezvládnu," zamračil se.

Jin zaúpěl a protočil oči. „Soobin-ah, pohotovost," zamumlal do vysílačky. „Potřebujeme tři minuty."

Soobin taky zaúpěl a odvrátil hlavu od Hany. Hana se směrem na svého bratra podívala, protože to samozřejmě slyšela taky. Soobin se otočil a mohl vidět, že kolem něj zrovna prochází Hans, vrací Cristoffovo netknuté pití a odvádí svého otce někam pryč.

„Ani tři minuty mi nebudou stačit," postěžoval si Dowoo Jinovi.

„Neboj, to je dobrý," Jin k němu přišel blíž a zvednul ruce nad hlavu. „V lochu budeš mít spoustu času na to, abys to vyřešil." Posměšně mrknul.

Dowoo Jina nenáviděl. Takhle podle něj vypadá loupež s nulovým rizikem? Taky nenáviděl sám sebe, že se k této šílenosti nechal tak hloupě zviklat.

Hana se ve tváři bledá obrátila na Hanse a Cristoffa vracející pití, a přitom dál bezchybně hrála.

A nyní bylo načase, aby si Soobin procvičil dánštinu. „Promiňte," dobrácky uchopil Hanse za rameno. „Studuji medicínu. Tady pánovi asi není dobře, viďte?" Ukázal na Cristoffa a zdvořile se uklonil.

Hanse poněkud udivilo, že vidí Asiata mluvit tak dobře dánsky, protože se mu to nestávalo často. „Ne, to nic není, je jen dezorientovaný," pokusil se ho odbýt, aby se mohl vrátit ke své velice záživné práci. „Díky za starost." Pokynul Soobinovi. „Jdeme, tati," uchopil Cristoffa za paži a odvedl ho pryč. Soobin zbledl frustrací stejně jako jeho sestra.

„Rychle!" popoháněl Dowooa Jin.

„Zlato jsem našel nabouráváním se do kódu," zjistil Dowoo překvapenej sám sebou.

„Jak dlouho ještě?" chtěl vědět Jin.

„To nevím." Jak jinak, že?

Jin protočil oči. „Soobin-ah," řekl znovu do vysílačky, „dvě minuty."

Soobin zatnul zuby a vydal se ty dva rázně pronásledovat.

„Mám to!" zajásal Dowoo naprosto náhle. A opravdu. Na číselníku naskočila správná číselná kombinace, která otevřela příslušnej trezor. Potom se zeď kolem nich začala otáčet, ač měli sami pocit, že se točí oni.

Trezor sjel dolů a zastavil se.

Hans a jeho otec byli na cestě ze sálu, když je Soobin znovu přepadl s úslužným „Promiňte." Hans protočil oči. „Víte... venku..."

„Minutku, Soobin-ah!" prosil Jin, zatímco Dowoo z trezoru vyndal zlaté předměty a vyměnil je za padělky. Jin okamžitě schoval opravdový zlato do kufru.

„Víte..." Soobin nasucho polknul. „Možná bych vám to neměl říkat, ale choval se poněkud nevhodně k několika dámám." Loupnul očima po Cristoffovi.

„Cože?" vyjevil se Hans.

Dowoo a Jin úspěšně vyměnili všechny předměty.

„Prezident nadace málem zavolal policii," povzdechl si Soobin diskrétně.

Hans zamrkal na něj a potom na slečnu za pianem. „Vy jste od ní, viďte?" došlo mu. Soobin si povzdechl. Měl tušit, že když do Dánska přijede pět Jihokorejců na ten samej koncert, tak asi budou poněkud nápadní. „Provedl slečně něco?" odtušil.

„Ne jenom jí," zavrtěl hlavou Soobin. „Zkrátka říkal... nevhodné věci."

„Jaké?"

Soobin si pomyslel, že svýho švagra a Dowooa zastřelí, jakmile se odsud dostanou. Naklonil se k Hansovi blíže. „Nejsem si jist, jestli má znalost dánštiny umožňuje pochytit všechno, ale co jsem vyrozuměl, tak to bylo o... o genitáliích," pronesl opatrně.

Hans nakrčil obočí. Genitálie? To vážně Asiaty tolik pohoršují genitálie?

Soobin pokýval hlavou, aby dal najevo, že to myslí vážně.

Hana za pianem se opatrně zahleděla tím směrem. Potom se podívala před sebe a frustrací se do toho opřela víc než kdy předtím.

„Viděl jste, jak se sem dostal?" zeptal se Soobina Hans. „Přišel s někým?"

„To netuším," zalhal Soobin.

Hans ho netrpělivě odstrčil. „Z cesty," zavrčel, popadnul svýho otce za rukáv a šinul si to dál. „Pojď, tati." Pohladil Cristoffa něžně po hlavě.

Soobin se hryznul do rtu. „Seokjin-ssi, Hans něco tuší," oznámil s povzdechem. „Míří vaším směrem."

Jin a Dowoo si vyměnili pohledy. Právě dokončili výměnu předmětů a bylo načase vypadnout. Vložili falešné předměty do trezoru.

Ale Hans už byl na cestě. Nevím teda, jestli je Hans jakkoliv nebezpečnej, nepřijde mi, je to prostě jen týpek v kravatě a mnohem míň nasranej šéf ochranky než takovej Songil, ale nikdy nevíš. Nyní odstrkoval lidi na stranu jen, aby už se dostal zpátky k trezoru.

Ten Jin s Dowooem právě zavřeli a zasunuli zpátky. Posuvné dveře za jejich zády se opět otevřely a oni se na sebe pousmáli. Jsou volní. „Soobin-ah, máme to," zamumlal Jin do vysílačky. Potom se rozešel ven z místnosti, sundal si rukavice a pro otevření dveří na konci chodby použil kartu, kterou mu Dowoo předtím dal a on ji schoval ve své náprsní kapse.

Jin vyšel první, zkontroloval, že je vzduch čistý, Dowoo se vyplížil za ním a zavřel dveře. Jin zamířil na druhou stranu než přišli a schoval se za roh. Dowoo se schoval naproti němu. Jin si přiložil prst na pusu. A pak chodbou prošel Hans se svým nemohoucím otcem. Ty dva ale vidět nemohli. Schovávali se v útrobách dveří vedoucích na hajzlíky.

Jin zkontroloval, že je vzduch čistej, a na ty hajzly Dowooa zavedl. „Jdeme," pokynul mu a došel na konec chodby. Tu další opět střežila ochranka. Ano, v Dánsku mají zjevně ochranku i před záchodem. Asi aby srali v bezpečí nebo tak. Když se muž otočil, Jin zatáhl Dowooa za ruku, rychle proklouzli za jeho zády a vyběhli do schodů k těm umývárnám.

Jin stanul uprostřed a zlotřile se šklebil na funícího Dowooa, kterej si prohrábnul vlasy a nemohl uvěřit tomu, co právě udělal. Celým tělem mu pulzoval adrenalin, ale začínalo se mu to líbit. Jin se zasmál. A on se začal smát s ním. Dokázal to. Ukradl dánský zlato.

„Ten adrenalin... endorfiny... líbí se ti to," odtušil Jin, zatímco Dowoo poskakoval kolem něj.

Hana celou tu dobu, co tohle podnikali, prostě jen hrála na piano, ale její koncert měl každou chvíli skončit. Stihli to akorát včas.

Dowoo vydechl, odložil kufřík, chytil se za umyvadlo a koukal do zrcadla. Cítil se navždy změněnej. A Jin, kterej se s triumfálním úšklebkem zjevil v zrcadle vedle něj, si této jeho proměny byl vědom.

„Přijdeš si neporazitelnej, viď?" zašeptal a Dowoo mohl vidět v zrcadle, jak zvedl obočí. „Taky jsem si tak připadal, když jsem poprvý vykradl klenotnictví."

Dowoo se zarazil. Sáhnul si na vlastní tvář a měl pocit, že teď je z něj někdo jinej. Úplně jinej. Znovu popadnul ten kufřík a podíval se na něj v zrcadle. Začal ho hladit, jako by to lakovaný dřevo samotný bylo tím pokladem.

Jin se znovu začal šklebit. Dowoo se taky pousmál. „Je to úžasný," otočil se zpátky na Jina.

Jin zvážněl. „Teď ovšem přijde ta nejdůležitější lekce," upozornil ho. Opatrně od něj kufřík převzal a Dowoo se nebránil. Nečekal od Jina žádné mravní ponaučení, a taky že mravní rozhodně nebylo. Spíš naopak. „Děkuju," pousmál se, když držel kufřík v ruce a znovu ho Dowooovi ukázal v celé své kráse.

Potom se zahleděl na velký okno přímo vedle nich. Jin k němu natáhl pravou ruku a jedním drbnutím otevřel pravé křídlo toho okna. Nepřestával se na Dowooa usmívat.

„Co to děláš?" nechápal Dowoo.

Jin uchopil kufřík za držátko do pravačky.

„Seokjin-ssi?" Dowoo znejistěl ještě víc.

A Seokjin i s kufrem vytáhl ruku ven z okna.

„Seokjin-ssi, ne," vydechl Dowoo a chtěl Jinovi zabránit v jeho počínaní, jenomže on už kufřík pustil dolů do řeky. Dowooa, kterej se chtěl vyklonit z okna, potom strhl zpátky, aby ho v tom okně náhodou nikdo neviděl. „Proč jsi to udělal?" vytřeštil Dowoo oči.

„Dávám ti lekci," Seokjin se znovu triumfálně pousmál. „Jako otec synovi." No... skoro.

„No to si snad děláš srandu!" Dowoo rozčileně protočil oči v sloup. Celý tohle vážně udělal jen proto, aby mu Jin mohl uštědřit lekci? „Právě jsi zahodil dvanáct kilo zlata v hodnotě dvaceti miliard wonů, abys mi dal lekci?" ťukal si na čelo. Tak zásadovej snad není ani Jin. Nebo jo?

Jin měl ovšem ve své podstatě jenom dvě zásady: Krást na honosných místech. A dávat u toho lidem ponaučení. „Podívejme na tebe," ušklíbnul se na Dowooa. „Jen zloděj si myslí, že mu patří něco, co není jeho." Poučil ho a dramaticky se odmlčel. „Takhle víš, že jsi jedním z nás. Takže příště si laskavě odpusť tu svou aroganci a morální nadřazenost a už nikdy neříkej o svém otci, že je cynik."

„Nejsi můj otec," zavrtěl Dowoo hlavou. „A nemáš žádný právo si na mě takto vyskakovat." Ohradil se.

Jin si ho přeměřil přísným pohledem. „Máš pravdu, možná přeci jen nejsem tvůj otec," přisvědčil. „Protože kdybych jím byl, už bych ti jednu střihnul." Spiklenecky mrknul a otočil se na podpatku. „Ale teď si pojďme užívat. Přišel jsem si sem především poslechnout svou ženu." Zašklebil se a spokojenej sám se sebou kráčel pryč. Dowoo tam zůstal stát a chvíli o jeho slovech přemýšlel.

Jin měl trochu smůlu. Hanin koncert zrovna skončil, když se vrátil do sálu, a ona se začala klanět.

„Sen každého zloděje je odcházet z místa zločinu za potlesku," tvrdil vždycky Jin, „zatímco si ho lidi fotí, on se usmívá, s klidem a rozhodností, zatímco je zamilovanej až po uši."

A přesně to své poslední ženě dopřál. Odejít z místa činu jako naprostá bohyně. Sám jí otevřel dveře od auta a ona si přisedla vedle zasmušilého Dowooa. Jin si potom sednul dopředu vedle Soobina. Nechal ho řídit, přestože byl nezletilý, protože... no... protože mu věřil.

Nevím, jak se Hana cítila, když odjížděla. Možná ne zamilovaná až po uši, ale milovaná, opěvovaná a díky svému muži dokázala zmizet všem z očí bez jedinýho podezření.

„Opustíme zemi nepozorovaně," říkal Jin před loupeží. „Na krásném člunu, na kterém oslavíme Haniny úspěchy a budeme pokračovat do švédského Malmö." Rozhodl se. Byla spousta věcí, které nám chtěl Jin říct a spousta míst, která chtěl ještě navštívit. Vlastně si myslím, že ze všech postav tohoto příběhu by to byl on, kdo by jej nejraději vyprávěl. Ale ještě ne. Možná v příštím životě. Nebo v tom dalším. Protože já jsem pořád ještě tady. A vždycky už budu.

Jako ten člun, co na ně už čekal na kraji města, a oni se zanedlouho proháněli po evropských vodstvech jako králové.

Jin si chtěl zkusit řídit ten člun a Soobin ho tentokrát nechal. „Co je to s ním?" houkla na něj Hana a myslela Dowooa, kterej jen zarmouceně seděl za nimi.

Jin nyní s kloboukem na hlavě se na něj na chvíli ohlédl. „Vzteká se," pokrčil rameny. „Nikdy nevím, jestli je unavený, hladový nebo nadmutý. S dětmi je to těžké, však víš." Ušklíbl se na svou ženu.

Ta se jen rozesmála a znovu se na Dowooa podívala, zatímco sama dopíjela flašku vína, když se před vlastním koncertem napít nemohla.

„Jsi připravená, lásko?" obrátil se na ni Jin po chvíli.

Hana se mu rozhodně a tajemně zaráz podívala do očí. „Samozřejmě," uculila se, odložila sklenici na palubní desku a postavila se vedle něj, zatímco Jin zamířil pod most. Vyklonil se, aby lépe viděl, kde je ona stěžejní bójka, u které se zanedlouho zničehonic vynořil kufřík. Hana jen natáhla ruku, popadla ho za držátko a vytáhla z vody. Člun se mírně zhoupnul a na jeho zádi se vynořil PSY ve šnorchlu a neoprenu.

Hana se začala smát a Jin se smál s ní, protože viděl, že je šťastná. To on tady byl ten zamilovanej až po uši.

Dowoo nevěřícně hleděl na ně a potom na chlápka za sebou, kterej ze sebe strhnul šnorchl a pošplíchal ho vodou. Soobin naproti němu zavřel oči a odpočíval.

PSY se začal na všechny kolem sebe hystericky smát. Hana položila kufřík přímo před něj mezi Dowooa a Soobina, kterýho probralo až tohle. „Tak copak to tu máš, sestřičko?" pousmál se na Hanu. Ta opatrně odklopila nářadí nahoře a ukázala jim všem uloupený poklad.

PSY vítězoslavně zavýskal a zvednul ruce nad hlavu. Dowoo šokovaně otevřel pusu.

Jin se na něj otočil. „Myslel sis, že by nás s tím nechali odejít, nebo co?" ušklíbnul se. Dowoo si sundal brýle a utřel si slzy euforie. Potom vstal a postavil se vedle Jina. Ten se na něj pousmál. „Vím, že jsi nikdy neměl tátu, kterej by tě brával hrát tenis, projel s tebou horskej průsmyk a vesloval s tebou. Taky vím, jaký to je nikoho takovýho nemít."

Sourozenci za jejich zády si slavnostně připili a Jin se na ně otočil. „Já taky všechny tyhle věci neumím," Jin poplácal Dowooa po zádech. „Ale jedno... jedno tě naučit můžu," naklonil se k němu blíž. „Jestli v životě něco chceš, musíš to ukrást tomu, kdo to má. Takhle to holt na tomhle světě chodí." Jin to neříkal jako něco strašnýho. Vlastně se tomu pořád jen usmíval. Protože měl pocit, že bez tohoto všeho by život nebyl vůbec zajímavej. Co já vím? Možná měl pravdu.

Ale Dowoo zvážněl. Tahle pravda se mu ani za nic nelíbila. Přesto se otočil na oslavující sourozence a na chvíli se zahleděl Haně do očí. Ta se odvrátila a pro sebe se usmála.

A Jin měl pocit, že takhle Dowooa získal zpátky. To byla totiž jeho třetí zásada: Když vyhodíš něco, co máš rád, vždycky se to k tobě nějak vrátí. Takhle se k němu vrátil nevlastní syn, ten kufřík, nebo třeba já, když mě vyhodil ze Státní tiskárny peněz a cenin.