Asi o vteřinu později Mira vylítla od okna jak střela. „Půjdu ven a budu s Kyubokem vyjednávat," rozhodla se a otočila se na nás. „A půjde se mnou Jimin, protože nikdo z vás nepůsobí jako větší mírotvůrce než on, a Yoongi, protože by bylo fajn, aby Kyubok viděl jeho tvář alespoň jednou zblízka. Souhlasíte?" Obrátila se naším směrem.

A tak jsme všichni tři, já po jejím levém a Jimin po jejím pravém boku došli se samopaly v ruce a v neprůstřelných vestách dolů doprostřed haly k rukojmím seřazeným do dvou zástupů. Nejistě jsem se podíval na j-hopa, kterej stál u manuálního otvírání dveří, protože to automatický už jsem rozstřílel, a on se na mě usmál.

Shodil jsem po Miřině a Jiminově vzoru samopal a podal ho j-hopovi. On na mě spiklenecky mrknul jedním okem. Jimin ten svůj podal Jungkookovi na druhé straně. Jungkook se na něj potutelně usmál.

Kyungji prošla uličkou maskovaných rukojmích, aby zkontrolovala, jestli se nikdo z nich nepokouší o nějakou taškařici. Potom se na ně otočila a zařvala, ať si sundají masky.

j-hope mezitím prošel před námi a opřel můj samopal vedle toho druhýho, vedle Jiminova. Jungkook zbraně urovnal do řádku. j-hope popadnul velkou černou tašku a vysbíral od rukojmích masky.

Já, Mira a Jimin jsme si sundali boty i ponožky a ti dva si vyhrnuli nohavice, já si je vyhrnul trochu míň, protože se mi nechtělo s tím srát. Dozadu za rukojmí PSY přivlekl svázanýho Songila (ano, on tu skutečně stále je) a shodil ho do kleku před sebe.

My tři jsme sundali vrchní část kombinéz a zavázali si je okolo pasu, načež jsme se v kroužku objali, abychom se povzbudili. Nevím přesně, co Mira říkala, asi jenom ať stojíme celou dobu za ní. Potom jsme si za ni oba poslušně stoupli a udělali jsme tak trojúhelník. Jungkook Jiminovi podal bílou vlajku, co sám vytvořil, protože upřímně, co může působit víc mírumilovně než Jimin s bílou vlajkou v ruce?

A pak Jungkook deaktivoval výbušniny a otočil pákou k otevření dveří. Kyungji začala řvát na rukojmí, ať hezky ve dvou řadách vyjdou. Úplně první šel v řadě napravo od nás chlapec, co se jmenuje Dalhwa, takovej nešika, furt dával ruce nad hlavu. V řadě nalevo od nás šel guvernér Park, kterej rezignovaně hleděl před sebe.

Rukojmí se dali do pohybu, takže PSY, kterej hlídal svázanýho Songila, osaměl. Mohl jen sledovat nás tři, jak k němu stojíme zády.

Rukojmí vyšli ven do dvou řad před opancéřované vozy. A jak se cítili? Jak jsem se cítil já a my všichni?

Nuže, když jste sto hodin zavření, spoutaní, nebo se vás chystají zabít a ke všemu jste ztratili nejlepšího přítele, zdá se těch sto hodin jako sto let. Takže když jsem bosým chodidlem vyšel ven po betonu po boku Jimina a Miry, došlo mi, že i tahle malá vycházka, která nebude mít dlouhého trvání, je ta největší svoboda na světě.

Co na tom, že na nás mířily snad stovky vojáků? Neozbrojení, bosí, s tváří zalitou sluncem a obklopení rukojmími ve dvou řadách, ale jinak tichem, jsme vyšli ven. Zhluboka jsem se nadechoval. Neuměl jsem to popsat. Ale tu svobodu kolem sebe jsem pocítil. Jako by má duše už skoro byla volná.

Lidi v davu si na nás ukazovali, a někteří nám dokonce tleskali. Nejvíc si ale asi ukazovali na Miru, se kterou se jen několik desítek hodin zpátky všichni objímali. Všechna zpravodajství nás začala nahrávat v přímým přenosu.

Předávali jsme jim tak vzkaz s nadějí. Mira je tu s námi. Vychází z banky, místo aby byla u Národního soudu, nebo ve vězení, jak si všichni mysleli. A tak nám začali aplaudovat.

Všichni tři jsme došli až před rukojmí, Mira zůstala stát ve špici a my dva za ní. „Plukovníku Myungu!" zakřičela ona. „Bílá vlajka!"

A tak Jimin začal mávat bílou vlajkou na klacku (bylo to provizorní, ale Jungkook si dal záležet) do vzduchu. Chtěli jsme tak říct všem, že když dokážeme přiznat porážku v bitvě, dokážeme už cokoliv. A nejspíš to bylo někdy v té době, co lidi v Jižní Koreji opět začali věřit na zázraky. Stáli tam a fandili nám. Měli jsme být ty největší svině z největších sviní v dějinách, ale místo toho jsme byli oblíbení.