„To jako vážně půjdeme pěšky?" zasyčel na Junghyuna, kterej ho chtě nechtě v pět ráno vyvlekl ven z tvrze.

„Jak jinak bychom se tam prosím tě dostali?" nechápal Junghyun.

Jungkook rozhodil rukama. „Mohli jsme ukrást auto," odsekl. „Kurva, brácha, mysli trochu přece!" Ukazoval si na hlavu.

Junghyun v košili, bundě a umouněným baretu si jen povzdechl. „Už zase," napomenul mladšího bratra. „Pořád bys chtěl jenom něco krást." Vyčetl mu.

Jungkook, kterej na sebe hodil první tričko, co mu padlo pod ruku a koženou bundu, za sebou vztekle zavřel dveře, než Junghyuna následoval.

„Vždycky, když se něco podělá, ty už bys kradl," huboval Junghyun dál, zatímco opouštěli pozemek.

„Říká ten, co tak náramně chce vykrást Státní tiskárnu," opáčil Jungkook dopáleně.

Junghyun zastavil a otočil se na něj. „Jen říkám, aby ses to naučil dělat inteligentně. Jako RM," ukázal na tvrz, v jejíchž útrobách si RM tuhle noc jako každou jinou dopřával jako jeden z mála z nás úctyhodné množství spánku. „RM krade tak, jak se má," tvrdil Junghyun. „Jednou a ve velkým, ne drobný krádeže a šulení lidí."

Jungkook nechápavě zamrkal. Měl pocit, že k tomu, aby přemýšlel tak jako RM, mu chyběla jedna podstatná věc, a to je inteligence.

„Je pět ráno," dupnul vztekle, když se Junghyun znovu vydal na cestu. „Když vyrazíme teď, vrátíme se sem nejdřív v jedenáct. A co všem řekneme, když nás někdo uvidí?"

Junghyun blaženě spráskl ruce. „Vidíš," vydechl fascinovaně a ukázal na Jungkookovu hlavu. „Teď uvažuješ rozumně a hlavou." Pochválil ho. „Dobře, ukradneme auto," přikývl po chvíli. „Ale ukradneme ho někomu, kdo ho nenahlásí jako kradený."

A tak společnými silami vytlačili z pozemku naší tvrze Namjoonovo auto. Kdybych měl spočítat, kolikrát ho okradli vlastní lidi, nedopočítal bych se.

Nicméně, Junghyun a Jungkook – hrdinové téhle fáze příběhu – dojeli asi za půl hodiny do nějaký krčmy, odkud Junghyun zavolal svému starému známému.

„Co ti mám říkat, když všechno víš?" povzdechl si do telefonu. Jungkook si prohlížel tu krčmu. Byla to lovecká krčma. To znamená, že po zdech visely pušky a jelení hlavy, jako by jich v tomhle příběhu bylo málo. Tím myslím pušek, ne jeleních hlav. Ty se tu, myslím, vyskytly vskutku poprvé. „Ano, je to riziko," odvětil Junghyun do telefonu. „Bude to pořádná makačka, ale promyslel jsem to do nejmenších detailů." Dušoval se.

„Když já ti nevím, Junghyun-ssi," povzdechl si pan Choi u telefonní boudy ve vězení. „Nechci, aby můj syn skončil tady." Rozhlídnul se kolem sebe. „Ani si to neumím představit," trnul hrůzou.

Jungkook zkoumavě popošel ke staršímu bratrovi blíž, aby zaslechl, o čem si povídají. „Vzhledem k jeho věku je dost pravděpodobné, že by ho spíš umístili do nápravného zařízení pro mladistvé," namítl Junghyun, jako by to byla nějaká výhra.

Jungkook se ušklíbl. Sám se vyhnul pasťáku jenom párkrát, a to právě díky svýmu bráchovi.

„Když tu za mnou Yeonjun naposledy byl," vzpomínal pan Choi, „viděl jsem na něm, že konečně začíná žít. Že je šťastnej. Takhle šťastnýho jsem ho dlouho neviděl."

Jungkook to odposlouchával a došlo mu, že nemají příliš na výběr než Yeonjuna poslat z tvrze pryč. Junghyun se na něj nejistě podíval, ale bylo nad slunce jasný, že oba bratři myslí na to samý.

„Když to bude tak velký, postaráš se o něj?" naléhal pan Choi na Junghyuna.

„Jistě," špitnul Junghyun. „Jako by byl můj vlastní."

Jungkook to nevydržel a vyrval mu sluchátko z rukou. „Pane Choi, tady Jungkook," ohlásil se. „Přísahám, že jsem za Yeonjunem stál celej život a budu za ním stát až do smrti." Zvolal tak nahlas, až se za ním pár ranních návštěvníků krčmy otočilo a Junghyun na něj musel mávnout, aby to zklidnil.

„Díky, Jungkook-ah," zašeptal pan Choi, kterýmu se nahrnuly slzy do očí.

„To nestojí za řeč," zavrtěl hlavou Jungkook, což pan Choi nemohl vidět.

„Musím jít," pan Choi znatelně popotáhl.

„Dobře," pokýval hlavou Jungkook. „Tak na shle." A potom ledabyle zavěsil.

Posléze však zjistil, že tahle noční vyjížďka sloužila jen k tomu, aby ho Junghyun mohl znovu zdrbat. „Trochu jsi přeháněl, ne?" zamračil se na něj.

„Vážně? Jak?" nakrčil obočí Jungkook a vypochodoval ven z krčmy. Junghyun se uklonil na všechny strany, omluvil se za hlasité probuzení a vyplížil se ven za ním.

Pan Choi stál ještě chvíli u telefonu a otíral si slzy, než byl odveden zpátky do cely.