„Ti tři dobrovolníci," rozhlídla se po nás Kyungji znovu, „budou nejvíc na ráně, proto by to měli být naši nejlepší střelci. Přihlásila bych se, ale nevím, jestli je to dobrej nápad, když mám v hajzlu levý oko," hryzla se do rtu.

Po chvíli ticha se přihlásil Jungkook, kterýmu polichotilo, když mu Kyungji řekla, že by postřílel všechny.

Já jsem chvíli přemýšlel a vzpomněl jsem si na to, jak mi Kim Seokjin řekl, že jsem dobrej střelec. A on by mě nechválil jen tak. On ne. Vlastně jsme se spíš nenáviděli. Zvednul jsem ruku, protože jsem cítil, že v tom případě je mojí povinností ji zvednout.

A jako poslední se přihlásil Yeonjun. Proč, ptáte se? Protože viděl přihlásit se Jungkooka a nechtěl ho nechat jít samotnýho.

Mira se po něm ohlídla. Už, už se chtěla přihlásit sama.

„Výborně," pokývala hlavou Kyungji, když nás viděla. „Tak jdeme na to." Povzdechla si. Nechtělo se jí do toho o nic víc než komukoliv z nás. Ale byli jsme zahnaní do kouta. „Do akce!" zařvala Kyungji proto a několikrát zatleskala, aby nás povzbudila.

Mira se okamžitě chopila helmy a nasadila si ji. Všichni jsme se rozešli ke zbraním. Jen Jungkooka si Kyungji přitáhla k sobě. „Kook-ah," zašeptala. „Rozluč se s ním." Loupla hlavou směrem k Jiminovi, kterej si chvějícíma rukama bral zbraň. Od té nehody s Hyunshikem už žádnou nechtěl vzít do ruky. Avšak musel. Nyní neměl na výběr. Jungkook na Kyungji jen zíral. „Oba víme, že tahle noc bude dlouhá," řekla mu. „Promluv si s ním, kdyby to náhodou... však víš... bylo naposled." Kyungji nasucho polkla.

Jungkook vážně a chápavě přikývl a Kyungji objal. „Díky, Kyungji-ssi," zašeptal nazpět. „Za všechno." Potom se podíval na Jimina a zase se v myšlenkách vrátil do minulosti, kdy ho ještě neznal a nemusel se bát, že ho ztratí.