„Bože, slyšíš to?"

„Co?"manžel znuděně zdvihl zrak od nedělních novin a podíval se na svou ženušku s uchem přiloženým na zdi. Přestože předtím řekla „bože", tenhle stařík rozhodně žádnej Bůh nebyl, to vám přísahám. Šťoural se v nose, čekal kdy začneme mít v Koreji důchody a jinak dny a noci vysedával na vrátnici, aby si mohli se ženou dovolit aspoň ten byt. „Jen mi to řekni," ušklíbl se. „Co se zase děje u sousedů?"

„Yoonsoon konečně dává tomu svýmu syčákovi co proto," zatleskala žena nadšeně.

„Chudák kluk," povzdechl si její muž. „Výprask ho nenapraví, jen traumatizuje."

„Chudák?" odfrkla si pohoršeně žena. „Zaslouží si to. Vždyť už ho načapali krást ve stánku brambory a chleba. To samý v sámošce za rohem. A na našem záhonku ukradl pár rajčat."

„Měl hlad," pokrčil rameny muž. „A jeho máma pracuje ve dne, v noci. Věčně na něj nemá čas a nechává ho bez dozoru. Ale co má dělat? Dře jako kůň, a přesto není schopná uživit sebe ani svýho syna. Nedivím se, že mu to připadá nespravedlivý, když jeho spolužáky vozí rodiče, kteří nepracují skoro nikdy, do školy v luxusních autech."

„Spravedlivý nebo ne, tohle je disciplína," žena poklepala dlouhými prsty ostěnu. „Protože věř mi, drahoušku, na tohle mám čuch. Ten kluk roste pro kriminál."

Ten kluk, corostl pro kriminál, to jsem byl já. Moje matka se zrovna dozvěděla od sousedů, co všechno jsem za posledních pár týdnů zcizil, aještě ke všemu mě načapala, jak se domů plížím s dalším kradeným jídlem. Tehdy jí ruply nervy a začala dělat hroznej virvál. Všechny ty věci mi vyrvala z ruky a rozházela je po zemi.

„Takže je to pravda," třeštila na mě oči. „Vážně si bereš jídlo bez dovolení..."

Tehdy mi bylo, myslím, dvanáct, což je jeden z těch nejhorších věků. Měl jsem pocit, že už jsem dost velkej na to, abych věděl něco o tomhle krutým světě, ale zároveň jsem byl dost malej na to, abych toho věděl dost. Na svoji matku jsem byl krom toho hrozně drzej. „A co má být?" ušklíbl jsem se. „Spousta lidí má mnohem víc věcí za mnohem míň práce než ty."

A ona začala hysterčit. „Yoongi-ah!" začala po mně křičet, popadla mě zaucho a vlekla mě do kuchyně. „Jak jsi mi tohle mohl udělat?! Víš, jak teď vypadám před všemi sousedy?! Říkala jsem jim, že můj syn by určitě nikdy nekradl! Nikdy!" Odstrčila mě od sebe na druhou stranu kuchyně, zatímco já třeštil oči a mnul si ucho. Takhle nasranou jsem ji ještě neviděl. „Jen počkej," ucedila a vytáhla na mě vařečku. „Byla jsem moc hodná, viď? Nechala jsem tě moc dlouho bez dozoru. Všechno jsem ti odpouštěla, ale s tím je teď konec. Teď to tak schytáš, že si na nějaký kradení už ani nevzpomeneš!" Zaječela na mě a začala mě nahánět po kuchyni.

Chtěl jsem jí zdrhnout, ale ten byt, ve kterým jsme bydleli, nebyl moc velkej a všude stál nábytek, takže jsem zakopnul o židli. A moje máma mi tak nařezala, že jsem z toho málem onemocněl. Popravdě mě to ale nenaučilo přestat krást, jenom se lépe vyhýbat trestům, či nejlépe nenechat se chytit.

Ostatně, tenhle kluk, kterej ještě pořádně neuměl ukrást ani bramboru, byl dávno pryč. Teď si říká SUGA a je jedním z nejhledanějších zločinců možná že v dějinách. Takže jo, vyrostl jsem pro kriminál, ale aspoň jsem se naučil v tom, co dělám, být opravdu dobrej.

*

„Můj nejdražší," předčítal Rihyuk, když jsem vedle něj ležel. Ten sex byl dobrej, ale tohle fakt nemusel.

„Nemůžu uvěřit, že to vážně čteš," zamumlal jsem do jeho hrudi a víc se k němu přitiskl.

„Počkej,"napomenul mě, zatímco civěl do deníku. „Na tyhle stránky očividně brečela."

„Stejně to nechci číst," zavrčel jsem.

Rihyuk přejel rukou po mých zádech. „Můj nejdražší," začal znovu. „Jsem příšerná máma. Zbila jsem Yoongiho, protože zase kradl usousedů." Rihyuk se odmlčel a doplnil Yoonsooninu myšlenku svou vlastní: „Asi si to zasloužil, zmetek jeden."

„Drž hubu," uchechtl jsem se a zacpal mu pusu rukou. „Chci jít spát, stejně jen plýtváme elektřinou." Poslepu jsem hrábnul po lampičce (takové dost alternativní, kterou sám vytvořil a zprovoznil), abych ji vypnul.

On mě však odstrčil zpátky. „Tak strašně si to vyčítám, že po nocích nespím," četl.

„Bože," zaúpěl jsem.

„Mám strach, že můj syn mě teď nenávidí a že má právo mne nenávidět. Celé dny teď leží v posteli. Odmítá se se mnou bavit, odmítá moje dotyky a odmítá jíst, protože jsem na něj byla krutá. Ublížila jsem mu na těle i na duši. Vím, že si to zasloužím, ale já nevím jak, můj milý. Jak ho mám prosit o odpuštění? Pochybila jsem, ale proč mne má jedna chyba připravit ještě o syna?

Víš, každý den přemýšlím nad tím, že kdyby ses tu třeba jen na chvíli objevil, věci by byly jednodušší. Nebyla bych na všechno tak sama. Nebyla bych sama teď, když mě Yoongi nenávidí. Občas sleduju zprávy a vidím tě tam. Už je z tebe plukovník. Gratuluji. Asi to pro tebe bylo důležitější než já. Než tvůj syn.

Možná jsem zlá, ale jsi pro mě jako dávná vzpomínka. A vlastně si nepřeji, aby ses s ním kdy setkal, abys ho viděl. Nikdy předním nemluvím o ‚tatínkovi'. Nikdo takový v jeho světě neexistuje. Protože jsi SOBEC! SOBEC, HNUSNEJ HAJZL A..."

„A to snad stačí..." utnul jsem Rihyukovo entusiastické vyprávění, vytrhl mu deník z ruky a hodil ho za sebe kamsi do hajzlu. Potom jsem se natáhl přes něj a doopravdy zhasnul světla.

Rihyuk mě starostlivě pohladil po zádech. „Promiň," zašeptal a políbil mě na čelo. „Nechtěl jsem tě traumatizovat."

Pokusil jsemse odlepit oční víčka od sebe a zkoumavě jsem si ho prohlídnul v šeru.

„Mě to netraumatizuje," odvětil jsem. „Jenom si myslím, že to příliš dramatizovala. Nebylo to tak, že bych ji nenáviděl." Ušklíbnul jsem se.

„Vážně?" nakrčil obočí. Jeho oči vždycky tak dospělé a sečtělé byly zároveň plné dětské zvídavosti. Lidi si možná mysleli, že Rihyuk je hrozně obyčejnej týpek, ale to se nikdy neodvážili ho poznat. „Tak proč jsi ji opustil?" kousnul se do rtu.

„Přece proto, abych mohl být s tebou," uculil jsem se a naklonil se nad něj, abych ho mohl políbit.

On mi ale nevěřil. „A teď ten pravej důvod...?" dožadoval se.

Povzdechl jsem si a lehnul si na jeho hrudník. Nemohl jsem se mu dívat do očí, když jsem to říkal. „Asi jsi z toho zápisu pochopil, že není pyšná na to, že jí ze syna vyrostl zloděj. Kdo by byl, že jo?" ušklíbl jsem se pro sebe. „Mám pocit, že kdybych jí přišel na oči, zlomím jí srdce." Přiznal jsem. Po tváři mi stekla slza.

Rihyuk ji ucítil na svém holém těle a lehce mě pohladil po tváři. „Neměla tě mlátit," odtušil. „Fyzický tresty všechno vždycky jen zhorší. My naše děti bít nebudeme, viď?"

„Nebudeme," souhlasil jsem. „Ale já se na matku nezlobím, pokud jde o tohle." Dodal jsem šeptem. „Měl jsem pocit, že jsem její přítěž a že jsem na světě úplně zbytečně. Posral jsem jí celej život, když jsem se narodil. Tak to je."

Rihyuk netušil, co mi na to má říct, tak mě na sobě jen nechal ležet a brečet dlouho do noci. Byl tam se mnou, ale přesto jsem byl sám.

Sex, milencia přepadení. To všechno jsou skvělý věci, když chceš přestat myslet na sebe a na svůj žal. Ale stejně tě to nakonec dožene – tvá samota, tvůj žal. A proto vám teď povyprávím jeden příběho tom, jak jsme umřeli – Rihyuk i já.

***

Zdravím! Pamatujete si ještě na tento příběh?