Dowoo se zamyslel, když hleděl do očí Jinovi, kterej byl sám se sebou vždycky tak spokojenej. „Ta cena může být dost vysoká," upozornil ho, když naproti němu seděl v berlínské restauraci s humry a rybami. „Až bude čas platit, tak nebudeš v této luxusní restauraci jíst humra," zamračil se Dowoo. Jin skepticky přimhouřil oči. Fascinovalo ho, jak každej člověk na světě může tu samou věc vidět z úplně jinýho úhlu. „Budeš v policejní dodávce. A tvůj život a vše, co jsi budoval, najednou zmizí." Dowoo se odmlčel. „Nebo hůř," povzdechl si. „Budeš ležet mrtvý v kaluži vlastní krve."

A tak se stalo. Ale myslíte, že jen proto, že žil tak, jak žil, a umřel tak, jak umřel, ztratil Jinův příběh pointu, nebo hodnotu? Dowoo to možná nechápal, ale já... já už to chápu. Nezáleží na tom, jak jsi umřel, pokud jsi žil autenticky. A nezáleží na tom, jak jsi žil, protože vždycky nakonec umřeš.

Dobrej život je jako dobrej příběh. A ten se ostatně taky nedefinuje podle délky. Můžeš ho povyprávět třemi slovy, nebo taky můžeš napsat pentalogii. Můžeš pořád mluvit o tom samým a může to být dobrý, i když nemusí.

A Jin tohle všechno věděl nejspíš mnohem dřív než já. Byl teď jako patron celé naší historie. A moc si to užíval. Tehdy v restauraci přimhouřil oči a velice vážně se na Dowooa zahleděl. „Nejdůležitější věci v životě jsou drahé," pokrčil rameny. Dowoo nakrčil obočí. „Vzpoura," začal vyjmenovávat Jin. „Svoboda. Ideály." Ztišil hlas. „Můžeš se obětovat tomu, čemu věříš, nebo můžeš žít ve lži. Tak co to bude?"