Jimin došel až do haly a měl pocit, že se pohybuje v mlze. V očích měl slzy, na čele ještě zbytky Hyunshikovy krve a netušil, co se sebou. Proto mu patří tahle část příběhu. Protože si zasloužil oddech před tím, než doopravdy začne to, čemu říkáme „válka".

„Zabil by tě," ozvalo se za ním. A když se otočil, viděl jen nahoře na schodech stát Yeonjuna s rukama v kapsách. Shlížel nyní dolů na Jimina v hale a chápal, že události posledních několika desítek minut pro něj musely být krušný.

Jimin se podíval na svoje ruce. „Co tady dělám?" špitnul. „Proč tady lítám s pistolí jako šílenec, zatímco můj syn je s nějakými mnichy?" začal nad vším reflektovat. Yeonjun pokrčil rameny a začal pomalu scházet ze schodů. „Až vyroste," pokračoval Jimin a začal se hystericky usmívat. „Možná se bude ptát po těch lidech, co ho adoptovali. A já... nechci, aby mu o mně řekli." Vrtěl hlavou, zatímco se mu z očí spouštěly pramínky slz. „Myslel jsem, že ho zachraňuju, když jsem souhlasil s adopcí, ale ve skutečnosti jsem mu jen víc podělal život." Zasípal.

Yeonjun pokýval hlavou. „To si můj táta myslel taky," ušklíbl se a udělal ještě jeden krok dolů, „ale stejně ho nakonec mám rád." Jimin na něj jen zíral. „Horník, co měl trochu vyšinutýho syna na přelomu tisíciletí, dost pozdě na svůj věk. Nerozuměl mi. A udělal spoustu chyb." Nyní sešel úplně dolů a postavil se Jiminovi tváří v tvář. „My všichni, co jsme tady, nemáme svatý rodiče. Někdy na nás křičeli a někdy nás možná i mlátili, ale řekl by koneckonců někdo z nás, že nemiloval toho, u koho vyrůstal. Ne. To by neřekl nikdo. Protože když k někomu patříš, tak to prostě víš."

Yeonjun vzal Jimina do umýváren, aby se trochu uklidnil. Posadil Jimina do toho křesla, umyl mu obličej, zavázal si kombinézu kolem pasu a umyl si ruce. A tak nastal čas, aby Yeonjun Jiminovi pověděl svůj příběh.

„Když mi bylo pět, přišel jsem za ním v sukni," povídal, zatímco si otřel ruce do trika. „A on se na mě podíval svým zasmušilým hornickým pohledem a řekl: ‚Yeonjun-ah, seš kluk. A kluci sukně nenosej.' Ani netušil, že mi tím mohl tehdy ublížit." Yeonjun přišel blíž a přisedl si na okraj gauče. „Jindy mě zase nadchnul kosmetickej kufřík. Tak moc jsem ho prosil, ať mi ho koupí. Ale dostal jsem jenom na zadek." Vzpomínal se smíchem. „I když... jeden kufřík mi vlastně dal. Kufřík plnej nářadí." Podíval se na Jimina.

Ten jenom zkroušeně seděl naproti němu a hryznul se do rtu. Pousmál se. Netušil, co mu na to má říct.

A tak Yeonjun pokračoval: „Pak ti dojde, že to, co táta považoval za ‚holčičí'," naznačil do vzduchu uvozovky, „je špatný. Tak toho necháš." Zadíval se na špičku své boty a pokrčil rameny.

„Ale tak to není," zašeptal Jimin a zavrtěl hlavou. „Víš to, viď?" oslovil ho starostlivě. „Protože jen tak mezi námi, taky rád nosím sukně." Pousmál se.

Yeonjun si povzdechl. „Tam, odkud pocházím, se tyhle věci moc neřešily. Existovalo jen striktně ‚klučičí' a striktně ‚holčičí'. A tím se člověk musel řídit, pokud nechtěl bejt divnej. Bylo u nás spoustu zlodějů, kapsářů, feťáků a jinejch zločinců porušujících zákon, ale tohle neporušoval nikdo," zavrtěl hlavou. „Když se dospělej chlap oblíknul do ženských šatů, hnedka byl zostuzenej a zesměšněnej před celou vesnicí. Někteří se tak oblíkali, aby si mohli dělat srandu. A můj táta se vždycky začal řezat smíchy jako první," vykládal Yeonjun dál.

Jimin sklopil hlavu. Pochopil, že lidi se často řídí pravidly, která doslova neexistují.

„Nelituj mě," pousmál se Yeonjun. „Já už mu to odpustil. Odpustil jsem mu, když mě vyhodil z baráku kvůli obarvenejm vlasům a odpustil jsem mu, že se mě nesnažil chápat. Neměl jsem kolem sebe žádný pořádný vzory, ale uvědomil jsem si, že on je nemá taky. A podle mě je normální, když je rodič zmatenej. Ostatně je taky jenom člověk." Yeonjun vzal Jiminovu dlaň, která takřka bezvládně visela přes okraj pohovky do vlastních a jemně ji stisknul. Jimin se fascinovaně podíval do jeho tváře. Měl pocit, že si nezaslouží, aby ho Yeonjun utěšoval, když ho předtím tak seřval. „Koneckonců," dodal Yeonjun, „rodiče nemusí být dokonalí. Stačí, že tě mají rádi a že víš, že přese všechno jsi s nimi v bezpečí. Ten, kdo tohle nemá, si teprve nezaslouží být rodič."

Jiminovy oči změkly nad Yeonjunovou laskavostí. Položil i svou levou dlaň do spletice jejich dlaní a jemně bříšky prstů Yeonjuna pohladil. Protože měl pocit, že něco takovýho už Yeonjun dávno potřeboval.