Yeonjun se skrýval za stěnou a rukojmí už pomalu nevěděli, do čeho píchnout, ale dost panikařili. „Pomoc!" řvali jeden přes druhého.

„SUGA-ssi, kde jste?!" řval ten imbecil Dalhwa na mě. Hlavně, že jsem mu říkal, ať mi nevyká.

„Nestřílejte! Jsme rukojmí!" volali ostatní.

A Yeonjun mezi tímhle vším seděl schovanej za komínem a plakal. Najednou všeho litoval, a nejvíc toho, že přijmul pozvání na tuhle loupež jenom kvůli tomu, že je nešťastně zamilován. Připadal si nevyzrálej a hloupej, protože věděl, že nám na hlavy míří tisícovka odstřelovačů. A Jungkook sem rozhodně nepřijel ho balit, jako spíš zachránit amatéra.

Našel jsem Jungkooka v davu – byl to ten, co se ani neobtěžoval dávat ruce nad hlavu. Ale nyní jsme potřebovali Yeonjuna najít už jen proto, že k sobě měl přivázaný to podělaný lano. A pak jsme ho našli schovanýho za tím komínem a úplně uplakanýho. Klekl jsem si po jeho pravici a vyhrnul si tu příšernou masku do temena. Tady mě snad nikdo nevidí.

„Co se děje?" zeptal se funící Jungkook, než si vedle něj klekl z druhé strany.

„Nic... nic mi není," zalhal Yeonjun a popotáhl.

Naklonil jsem se k němu blíž a prohlídnul si jeho ustaranej obličej. „Očividně se ti něco stalo," upozornil jsem ho. „Co je to?"

„Nic," škytnul Yeonjun. „Já jen... je toho na mě nějak moc, ale jinak jsem v pohodě." Podíval se na mě, potom na Jungkooka, kterej si po jeho vzoru masku sundal úplně a položil mu ruku na rameno. Yeonjun zavrtěl hlavou. „Kradl jsem na benzínkách, a teď je tu celá armáda," začal se hystericky řehtat.

„To nic," uklidňoval ho Jungkook. „Nejseš tu přece sám."

„Však jasně," ušklíbl se na něj Yeonjun, zatímco jsem jemně položil dlaň na jeho pravou paži, protože jsem netušil co říkat, „všechno je v pohodě. Jsem na střeše Národní banky se dvěma nejhledanějšíma a nejšílenějšíma lupičema v Koreji." Zasmál se do éteru a vysmýkl se nám. „Tak jo. Jdeme." Dvakrát pro sebe tlesknul.

Pokusil se přese mě vstát, ale byl tak malátnej, že mi stačilo do něj trochu šťouchnout, abych ho zatlačil zpátky k tý zdi. „Klid, to nic," řekl jsem tak mírně a klidně, jak se jen dalo, když seš schovanej za komínem, zatímco pět metrů od tebe pobíhají vystresovaní rukojmí.

„Všechno je v pohodě," přikývl Jungkook a pokusil se pousmát. Protočil jsem na něj oči, protože jsem věděl, že tyhle řeči supícímu a plačícímu Yeonjunovi moc nepomůžou.

„Podívej se na mě," položil jsem mu ruku na tvář a donutil ho otočit hlavu svým směrem. On nejistě zatěkal panenkama směrem k Jungkookovi. „Nezavírej oči," zavrtěl jsem hlavou. „Jen se na mě dívej." Jeho vyděšenej pohled přistál na mým obličeji. „To je ono," setřel jsem slzu z jeho levé tváře. „A teď... něco mi vyprávěj."

„Co?" vydechl.

„Co chceš," pokrčil jsem rameny. „Třeba jak ses tady vlastně ocitl? Na střeše s těmi šílenými lupiči." Pousmál jsem se.

Yeonjun se na mě taky usmíval, ale chtěl plakat. „Ta první loupež vám šla tak dobře," začal. Zatvářil jsem se překvapeně. Vážně to šlo tak dobře? Vždyť mě odtam vyhodili. „Ale tahle nám moc nejde," dodal Yeonjun s povzdechem. Pokusil jsem se pochopit, jak se cítí. Předtím neviděl to všechno, co je potřeba zařídit kolem něčeho takhle velkýho, ani to, co se může posrat. A ono se posralo spoustu věcí, o kterých se v televizi ani nemluvilo. Znovu jsem ho pohladil po tváři. „A taky... taky jsem chtěl být s tímhle magorem," ukázal levou rukou na Jungkooka. Pousmál jsem se na něj. Jungkook se na Yeonjuna taky usmíval. Byl rád, že s ním chtěl být. „Ale od tý doby, co jsem přijel přes půl světa až do italskýho kláštera jen, abych ho viděl," pokračoval Yeonjun a díval se mi do očí, „jsem věděl, že to nebude dobrý." Povzdechl si.

„Jak to?" naklonil se k němu starostlivě Jungkook blíž a znovu ho uchopil za rameno.

Pustil jsem Yeonjunův obličej a on se na Jungkooka otočil. Viděl před sebou ten den, kdy přijel. RM za ním zavřel bránu a on se šel s Jungkookem obejmout. Byl tak šťastnej. V první vteřině. Protože za Jungkookem stál ještě Jimin s dítětem v náručí. Tak Yeonjun pochopil, že Jungkooka určitě přitahují muži. A nejen to. Dokonce to s nimi myslel tak vážně, že si jednoho vzal.

„Protože jsi tam byl... se svým manželem a synem..." popotahoval dál Yeonjun. „Vypadali jste jako dokonalá rodinka."

Viděl sám sebe, jak tam stojí. RM, kterej přišel od brány, se s ním chtěl přivítat, ale když pochopil, že Yeonjun nemá oči pro něj, jen si způsobně upravil brýle a postavil se stranou.

„Připadal jsem si tak hloupě," Yeonjun se opět obrátil mým směrem a zavrtěl hlavou.

Netušil jsem, co říct, tak jsem taky jen zavrtěl hlavou. „Ale proč hloupě?" zeptal jsem se tiše.

„Protože toho trotla miluju celej svůj život, Yoongi-ssi," rozvzlykal se Yeonjun. Bylo to nejzajímavější vyznání, jaký jsem kdy zažil. Protože nebylo moje, ani se nikdo nevyznával mně. Vlastně vyznával. Ze svých citů k Jungkookovi.

Ale Jungkook to vzal jako hloupou legraci. „Přestaň blbnout," pokáral ho. „Teď není čas na vtipy."

Yeonjun se znovu nahlas zasmál a obrátil hlavu jeho směrem, až byl tak blízko, že to Jungkooka zarazilo. „To není vtip, cukrouši," ušklíbl se na něj Yeonjun. „Není to vtip, aby bylo jasno," Yeonjun opřenej o stěnu a rozteklej jako olej, otočil svou hlavu opět mým směrem. „Ale když už tu teď umřeme a bude to dost ošklivý, tak to radši řeknu."

„Yeonjun-ah, ne," zavrtěl jsem hlavou.

„To je dobrý," umlčel mě. „Říkám ti to, aby se mi konečně ulevilo."

„To jsem rád," přisvědčil jsem. „Ale dobře mě poslouchej. Takhle teď uvažovat nesmíš. Děj se, co děj, musíš si pořád dokola opakovat tohle: Nikdo tu neumře. Jasný?" zahleděl jsem mu vážně do očí.

Málokdy jsem někomu lhal tak očividně jako jemu na té střeše. Protože zatímco jsem tohle říkal, Kyungji a PSY ze všech sil páčili Mata zespodu dvoutunové sochy.

„BOŽE!" řvala Kyungji, zatímco všechnu ostatní energii dala do tý páky. Potila se jak prase a všechno už ji bolelo, ale nehodlala se vzdát. PSY neříkal nic. Trpěl raději tiše.

Mat se na ně oba ze svý nelichotivý pozice vleže díval a viděl, jak Kyungji zatíná všechny svaly na těle, aby s tou sochou definitivně pohnula. Měl ji rád. Tak rád. Ale přineslo mu to tolik smůly.

„Řekni to," pobídl jsem Yeonjuna vyzývavě.

„Nikdo tu neumře," zopakoval po mně.

„Dobře?" ujistil jsem se a pokýval hlavou.

„Dobře," zopakoval Yeonjun i tohle a utřel si obličej.

j-hope se vyklonil ven z barikády, aby pomohl Miře a Jiminovi s krytím.

Mat se jen úzkostlivě díval na ty dva vysílený zoufalce a nechtěl už nic – jen mír a pokoj. Jenomže to občas může být až příliš velká žádost. A ty místo toho jen vidíš ženu, kterou miluješ, jak se tě snaží vyprostit z barikády.

Yeonjun na mě kývnul. „Život jde vždycky dál, že jo?" přisvědčil.

„Jo, život jde dál," zopakoval jsem po něm.

„Jasně, že jo," pousmál se konečně.

RM se podíval za sebe, když uslyšel pláč dítěte, Chaewon stála pár metrů od něj a kolíbala ho.

Kyungji a PSY do toho dali všechno a konečně tu zasranou sochu zvedli. Kyungji si musela lehnout až na zem a vší silou se snažila udržet sochu nad zemí. Mat se zapřel rukama za sebou a snažil se odplazit z tý pasti.

„Tahej jako vůl!" zaječela Kyungji na PSYE, kterej klečel vedle ní a nejistě se opíral o páku. Ten pochopil, že nemá na výběr než to nechat na ní, stisknul jí rameno a popadnul plazícího se Mata pod pažemi. „RM-ssi, máme Mata!" zvolala Kyungji do vysílačky, zatímco ležela na páce, která zvedla sochu.

Další na řadě byl Kai, kterej konečně dostal nějakou důležitou roli. Na Kyungjin povel nabil samopal. „Kai-ssi, připrav se střílet," řekl mu RM. „Na můj rozkaz."

„Jistě, RM-ssi," odvětil Kai. Co na tom mohlo být těžkýho, že jo? No... to uvidíte.

„SUGA-ssi, Yeonjun-ssi, Jungkook-ssi, připravte se," nařídil RM naší skvadře na střeše.

„Jdeme," nasadil jsem si masku a pokynul těm dvěma udělat totéž. „Drž se při mně, dobře?" kývnul jsem na Yeonjuna.

„Kai-ssi, úprk," procedil skrz zuby RM za monitorem. Chaewon ho pozorovala. Jak má všechno do detailu připravené, jak jeho geniální mozek i v tak nouzové situaci dokáže připravit ten nejlepší plán.

Kai si nasadil masku, otevřel dveře dokořán a začal střílet. Jakmile šel do výpadu a udělal to, pod jeho nohama se propletla taška plná zbraní. Jungkook začal tahat za lano na Yeonjunově noze. Já se přikrčil za stěnou a vzápětí jsem ucítil dotyk na stehně. Yeonjun pořád ještě seděl a snažil se mě zastavit, protože nemohl vstát. Podal jsem mu ruku a pomohl mu. Jungkook k nám nyní stál zády a jenom tahal to lano k sobě.

„U dveří! Střílejte!" dostali rozkaz od Kyuboka odstřelovači.

Možná měl někdo Kaiovi říct, že stát v těch dokořán otevřených dveřích tak dlouho, fakt není chytrý. Protože stačila jedna kulka, která ho trefila do vesty, on pustil zbraň, dveře se za ním zabouchly, a on se skutálel ze schodů do mezipatra.

Všichni rukojmí šli na zem a začali ječet, když ty výstřely slyšeli. My tři se mezi ně vmísili a pokračovali jsme až dál k tý zkurvený díře.

Odstřelovači mezitím provrtali kulkama dveře a Kai si jen mohl oddechnout, že skončil v tom mezipatře. Strhnul ze sebe masku a nahlas se rozkašlal.

Kyungji se zvedla, oběhla sloup a začala střílet.

„Pal!" zavelel major Jung z druhé strany, než začal palbu opětovat. Jeho vojáci se k němu přidali.

j-hope za sloupem s rozpadlou sochou se rozešel společně s PSYEM, kterej dál táhnul Mata. Kyungji, která kryla ten další sloup směrem k Jiminovi a Miře za barikádou do relativního bezpečí, se k nim přidala, když k ní došli. j-hope šel krýt zase další sloup, potom ona a takhle pořád dokola.

Jungkook se na to vysral definitivně. Hodil si to blbý lano přes rameno a rozběhl se za mnou a za Yeonjunem. Taška se projela po zemi všemi místy, kterými prošel i on.

Kyungji a j-hope se vystřídali. Nyní šel on krýt a ona postupovala s PSYEM dál, aby kryla jeho a Mata. Mira je obezřetně pozorovala, zatímco společně s Jiminem nepřestávala krýt z boku.

Někteří rukojmí se váleli po zemi, jiní klečeli a brečeli, ale spousta z nich šla tam, kam my, jenom proto, že jsme tam prostě byli a oni si mysleli, že je ochráníme.

„Blíží se k díře. Žádám o povolení střílet," požádal jeden z odstřelovačů.

Krteček, kterej už netušil, co tumpachovej Kyubok hledící na obrazovku ještě udělá, se mu zděšeně podíval do tváře. „Nemůžeš dát povolení ke střelbě!" zavrtěl hlavou. „Vždyť jsou to rukojmí."

Rukojmí, nebo můj syn, pomyslel si Kyubok, kterýmu RM nasadil brouka do hlavy. Nedokázal už přemýšlet ani trochu v klidu, pokud mu to kdy předtím šlo. Když vyslal tu střelbu na Kaie, až vteřinu poté mu došlo, že bych to mohl být já, a jen nad tím s hrůzou v očích uvažoval.

Pokud jste si mysleli, že jste v životě něco fakt podělali, garantuju vám, že jste se necítili zdaleka tak příšerně jako on. On už ani netušil, co by bylo vhodný, aby udělal. Nejspíš by měl rezignovat.

„Mám je na mušce, pane," řekl mu odstřelovač.

Kyubok se podíval Krtečkovi do očí.

„Mizí nám z dohledu. Žádám o povolení střílet."

„Jsou to civilisté utíkající před palbou," zhodnotil situaci Kyubok. „Zamítá se."

Já a Yeonjun jsme se skryli za další komín, zatímco k nám Jungkook dotáhnul tašku a schoval se za námi. Opět jsme si sundali masky a začali z tašky vyndávat vše, co jsme si do ní předtím naložili.

Na konci jídelního sálu Kyungji a j-hope spojili síly a stříleli spolu. Ona došla až k poslednímu sloupu těsně k nouzovému východu a střílela, co to šlo, dokud PSY nedovlekl Mata až do muzea.

Jimin střílel vedle Miry, aby kryl svoje parťáky a pořád se snažil na nic nemyslet, když v tom se mu stalo něco, co se občas stává, když jsi vystresovanej a máš pochmurný myšlenky – dostal halucinace.

Z kouře naproti němu vystoupil Lee Hyunshik v takovým stavu, v jakým ho viděl naposledy – celej od krve a vzteklej. Ale nebyl v bezvědomí.

Živí to neví, ale když mají halucinace, ve skutečnosti se jim nestane nic moc jinýho než, že zkrátka začnou vnímat všechny ty věci mezi nebem a zemí, který ostatní ignorují. A pak je označí za blázny.

Jimin přestal střílet, krčil se za barikádou a naprosto vyděšeně hleděl na Hyunshika, kterej se k němu přibližoval. Jimin se snažil si nakukat, že to, co vidí, není skutečné a že jenom blouzní, přitom to byla pravda jenom zčásti. Blouznil, to jo. Přesto to, co viděl, bylo skutečný. Hyunshikova duše zůstala na místě, kde opustila tělo, a nyní se vrátila, aby mohla Jimina strašit.

Za pár okamžiků Hyunshik opět zmizel. A Jimin, kterej na chvíli přestal vnímat střelbu, se jen zděšeně podíval na zbraň, kterou svíral v rukou. Co to dělá?

Podíval se však na Miru vedle sebe, která neohroženě střílela, a došlo mu, že by měl dělat to samý. Tak to udělal.