Mira a Jimin mířili ven na vojáky v kruhu. Vlastně jsme to nyní dělali všichni.

„Kdo tady velí?!" zařvala Kyungji od nouzovýho východu.

„Major Jung," ohlásil se major Jung, což byl shodou okolností ten týpek, kterej se jí díval do očí.

„Jste obklíčení, majore," upozornila ho varovně Kyungji. j-hope, kterej stál vedle PSYE na druhé straně, se zachvěl. Nedokázal si představit, že ještě dokáže vystřelit. „Chci, abyste odhodili zbraně doprostřed místnosti." Pokračovala Kyungji.

Jungkook zatnul zuby, aby dodal odvahu Yeonjunovi vedle sebe a nehodlal uhnout o milimetr.

„Tak si pojď pro ně, jednoočko!" zvolal Songil, zatímco se díval do očí mně. Jeho přítomnost mi tolik připomínala Vho a já ho chtěl prostě zabít. Jenomže to jsem nemohl, protože bych rozpoutal masakr. Od té chvíle jsem byl někde na hranicích stádia vojáka poslušně plnícího rozkazy a stádia nostalgické kopy sraček. A celý to byla jeho vina.

Z majorovy vysílačky se ozval Kyubokův hlas: „Majore, jaká je situace?"

„Jsme obklíčeni, pane," přiznal major Jung. „Pošlete druhou skupinu. Celý gang je tu se mnou, nemají další lidi. Teď by se ke dveřím dostal i pošťák a jeho máma. Dorazíme je."

Kyubok přimhouřil oči a zamračil se. Sám moc dobře věděl, že jeho chování už ani nedává smysl, ale nezbývalo mu než říct tohle: „Majore, musíte to udržet."

Tahle odpověď majora Junga znatelně překvapila.

A všechny, kteří stáli za Kyubokem, taky. Krteček od něj po tom všem, co už udělal, očekával spoustu věcí, jen ne tuhle odpověď. A velitel Shin tam stál se založenýma rukama a škodolibě pozoroval, jak se s tím Kyubok popasuje.

„Žádná druhá skupina nepřijde," oznámil Kyubok majorovi bez okolků.

„Vplížili jsme se sem na váš rozkaz a teď nás zaprodáte?" podivil se major Jung zádumčivě. Ne že by se to vojákům nestávalo často. I tak Kyubok nebyl v právu to udělat. Netušil, co chce. Zabít nás? Zatknout nás? Zmlátit mě? „Přepínám a končím," ukončil major rozhovor.

Od té chvíle věděl, že Kyubok mu už nepomůže. A tak ho odříznul. Všechno, co se dělo pak, už bylo naprosto mimo Kyubokovu kontrolu.

Kyubokovi se rozbušilo srdce, když ztratil s majorem spojení. A takto si konečně uvědomil, že celej svůj pitomej život nedělá nic jinýho, než že ničí všechny ostatní.

„Gain-ssi, co myslíš?" major Jung se obrátil na svou kolegyni po pravici.

„Jsme mezi dvěma frontami, musíme se jedné zbavit," pronesla Gain tu osudovou větu.

Jungkook hleděl přímo před sebe a Yeonjun s odjištěnou pistolí se podíval na druhou stranu na mě. Opětoval jsem mu pohled. Oba jsme věděli, že pokud někoho chytnou do pasti, budeme to my tři. Jungkook nad tím takhle složitě přemýšlet nechtěl.

„Majore, máte deset vteřin!" zamračila se Kyungji.

„Songil-ssi, můžete aktivovat bezpečnostní zámek?" špitnul major Jung na komplice po své levici, kterej se na mě tak škaredě křenil.

„Ano," přisvědčil Songil. „V místnosti je čtečka otisků prstů." Rozhlídnul se kolem sebe. Ta čtečka byla v části, kde stál Jimin připravenej střílet.

„Sedm vteřin!" zařvala hystericky Kyungji.

Ten týpek z psychiatrické léčebny se jí vysmál. j-hope okamžitě namířil samopal na jeho hlavu. Taky věděl, že se zbaví té fronty, na které stojí on, a pocítil horko ve svých tvářích. Ještě mi neřekl všechno. Ale chtěl. Tak moc chtěl.

Songil nad jeho počínáním protočil oči.

„Dobře, čtyři rohy," zašeptal major Jung. „Počkejte na můj rozkaz." Natáhl prsty na spoušť své zbraně. Songil udělal totéž.

„Pět vteřin!" řvala Kyungji. RM se sluchátky na uších si začal okusovat nehty.

„Čtyři!"

Jungkook odjistil zbraň. j-hope a PSY udělali krok vpřed.

„Tři!"

Významně jsem si Songila přeměřil. Major Jung namířil zbraň přímo na Kyungji.

„Dva!"

Major Jung zvedl ruce nad hlavu, ale byla to jen kamufláž. Tentokrát Kyungjino odpočítávání a její chytré plány neměly jít tak hladce.

„Dobře, odhodíme zbraně!" zařval major Jung.

„Ruce za hlavu a koukejte si lehnout na zem!" zaječela Kyungji.

Yeonjun a Jungkook se na sebe podívali. Opravdu by to ozbrojený komando vzdalo tak snadno? Yeonjun o tom tuze pochyboval.

„Dobře, dobře," uklidňoval major Jung Kyungji.

Viděl jsem, jak se připravují. Nikdo z nich neskládal zbraně na zem.

„Odhodíme zbraně," oznámil major Jung svým lidem, zatímco jeden z nich za barikádou odjistil granát, zbytek z nich jen dýmovnice.

„Tohle se mi vůbec nelíbí," zamumlala Mira Jiminovým směrem. Jako jediná řekla nahlas to, co jsme si mysleli všichni.

„Teď!" zakřičel major Jung a kouř se rozletěl všude okolo. K muzeu zlata přiletěl granát.

„Granát!" zhrozil se j-hope. PSY ho popadnul za rameno a vtáhnul ho zpátky do muzea. Kyungji na druhé straně vytřeštila oči a udělala totéž.

Jídelna se začala plnit kouřem. Yeonjun a Jungkook zapadli za svou barikádu, já se schoval za sloup. Tohle vůbec nebylo dobrý. Naopak. Bylo to spíš hodně špatný.

„Zpátky!" zaječela Mira na Jimina a Kyungji a všichni tři vyběhli ven z muzea.

j-hope a PSY jím proběhli taky, granát se ovšem dovalil až sem a oni neměli moc času pokračovat. Schovali se za jednu vitrínu těsně předtím než střed místnosti vyletěl do vzduchu.

Songil začal řvát a střílet před sebe. Ostatní ho napodobili.

Kolem mě byl jenom kouř. „Do prdele!" zařval jsem, aniž bych mohl vidět, co se sakra děje na druhý straně.

Vojáci stáli a stříleli.

j-hope a PSY schovali hlavy jeden ke druhému a klečeli za vitrínou, která nějakým zázrakem přežila. Proti nim ale střílel týpek ze dvou pistolí naráz, dva stříleli velkou ráží a postupovali vpřed. Jungkook a Yeonjun se tiskli jeden k druhýmu ve svým úkrytu.

RM slyšel jen rány a výstřely. „Mira-ssi, co se děje?" zděsil se.

„Granáty!" zařvala Mira pouze, zatímco proběhla zpátky a schovala se za další netknutou vitrínu. „Stáhli jsme se do muzea!" objasnila situaci, když se na vitrínu nalepila zády.

Namjoonovi se rozbušilo srdce. „Nesmíte ztratit Yoongiho skupinu!" zhrozil se.

Jenomže to se těžko dělá, když se skrýváš v muzeu, kde je jenom prach a kouř, vojáci ti sem střílí a vedle tebe se objímají Kyungji s Jiminem a oba skoro pláčou.

Ti vojáci šli pořád dál. Někteří stříleli i dozadu, abychom se my tři nemohli bránit. A proč to dělali?

„SUGA-ssi, pokračujte! Rozumíš?!" zařval na mě RM. Pokusil jsem se vyklonit zpoza sloupu, ale všude lítaly kulky, takže jsem se rychle zase schoval. Pokračujte?! Jak jako pokračujte?! Kam asi, vole?!

„Nemůžeme!" zavolal jsem. „Nevidím na metr!"

RM začal panikařit.

Vojáci došli až do muzea. PSY klečel za vitrínou, vykukoval na ně a nechápal jejich počínání. j-hope se o tu vitrínu opřel zády, obrátil oči ke stropu a modlil se. Jenomže našemu bohu právě došly nápady.

Jimin seděl stejným způsobem za vitrínou naproti, a skrz střepy viděl, že vojáci už jsou blízko. Začal zprudka oddechovat.

Ale proč teda tři vojáci – jmenovitě Songil v čele, za ním major Jung a Gain – došli až sem? No přece, aby mohli udělat následující. Songil se asi ve čtvrtině místnosti stáhnul, nechal ty dva ji krýt, a položil svou ruku na čtečku otisků před vchodem do jídelny.

Takto aktivoval troje ocelový dveře, který naprosto bezpečně (a pro nás nebezpečně) izolují celou místnost.

Když to Mira viděla, vytřeštila oči. Tohle se úplně vymklo kontrole. Kyungji z druhé strany viděla jen to, jak se vojáci dávají na ústup.

PSY v úlomku skla viděl, jak se před tím tlemícím se idiotem z psychiatrie nenávratně zavírají dveře. „Spustili dveře!" informoval vůdce. „Je tam bezpečnostní zámek."

Namjoon se zděsil. Zámek?! Zámek, o kterým nevěděl? „Bezpečnostní zámek?" prokulhal kolem Chaewon posazené na židli zpátky k plánu. „To není možné, není to v plánech." Oponoval. Jenomže ten bunkr, ve kterým mě Songil předtím uvěznil, taky nebyl v plánech, viď, génie? A proč nebyl v plánu?

Protože zabezpečení budovy, který se spouštějí až v případě největšího ohrožení, se do žádných obyčejných plánů prostě nezaznamenávají.

„No tak to třeba nainstalovali dodatečně!" zařvala Kyungji za vitrínou. „Co já vím, Namjoon-ah?! Ale zavírají troje dveře! A SUGA, Jungkook a Yeonjun jsou pořád uvnitř!" Připomněla.

RM se takhle v životě netřásl, když znovu vstal od plánů.

Mira začala plakat. Kyungji viděla, jak Jimin vedle ní ještě pořád pláče.

„Songil-ssi, dělej!" zařval major Jung na Songila, kterej opustil muzeum jako poslední, a sice těsně před dopadem ocelovejch dveří na zem. Hezky se pod nima převalil. Jako správnej voják.

j-hope za vitrínou mohl jen poslouchat kulky a rachot dveří, který nás dva nenávratně a navždy oddělovaly od sebe.

Songil střílel ještě z lehu. Ale to už se Mira nasrala a na poslední chvíli tam vyslala pár kulek. Bylo to k ničemu. Potom už ona a všichni ostatní mohli střílet jenom do oceli.

j-hope ke dveřím proběhl jako první. Jimin a Mira se k nim zděšeně blížili pomalým krokem, zatímco muzeum okolo nich hořelo na popel.

j-hope několikrát praštil do čtečky otisků, ale bylo mu to houby platný.

RM ztěžka oddechoval. „Ukryjte se v kuchyni," nařídil mi.

Jungkook pomohl Yeonjunovi se zvednout. Já se postavil na nohy, proplížil se za sloupem a začal střílet do toho kouře, kdyby náhodou začali střílet taky. V tu chvíli mi bylo fuk, že Kyubok zaprodal život můj a životy dvou mých kumpánů ozbrojenýmu komandu. Do tohoto příběhu jsem nevstoupil jako ničí syn, takže z něj tak ani nehodlám odcházet.

Nechal jsem proběhnout Jungkooka s Yeonjunem lítacíma dveřma do kuchyně jako první a ani vteřinu jsem neuvažoval o tom, že bych to těm zkurvysynům usnadnil, když jsem zapadnul za nimi. Jungkook a Yeonjun se skryli z pohledu vojáků, kteří se otočili naším směrem, vlevo, já vpravo.

Kyungji přistoupila k ocelovým dveřím, ale zaboha ji nenapadalo, co by s nima mohla udělat – jedině je roztavit. Ale to bude trvat kurva dlouho. Viděla jen nešťastnýho j-hopa před sebou do nich bušit, přičemž ubližoval jen sám sobě, a pochopila, jak se cítí. Měl pocit, že ho vojáci právě připravili o něco důležitýho, co nikdy nebylo jejich – jeden celej život.

Mira a Jimin se na sebe podívali. Jimin se samozřejmě cítil podobně jako j-hope. Ale jeho frustrace a panika mu ani nedovolovaly se hýbat. j-hope se od dveří otočil a kulil na všechny přítomné oči, Songil se ode dveří otočil na druhý straně a na rozdíl od něj si byl jistej tím, co dělá. Nebo si to alespoň myslel.

Otočil se směrem ke kuchyni, která měla být slepou uličkou a pomalu se blížil k nám. Major Jung, Gain a další se k němu začali přidávat.

Songil si dobil zbraň a mířil k nám. „Yoongi-ssi!" zavolal na mě. On sem totiž nepřišel bojovat. Přišel se pomstít mně. I když tak trochu nechápu za co. Když jsem se otočil, položil ucho na zeď a opatrně se otočil, viděl jsem skrz okna na dveřích, že už jsou skoro tady. „Malý ptáček mi pošeptal, že ti Kim Taehyung drží místo v nebi!" vysmíval se mi Songil dál.

A já nezačal brečet ani křičet. Nasral jsem se a odjistil zbraň. Protože jestli někoho nenechám brát si do držky Vho jméno, tak jeho na prvním místě.

Ténoci mělo všechno skončit. Než se to ale stane, raději vám povím, jak všechnozačalo.