Asi byste nevěřili, že vytavení přesnýho kruhu do ocelovejch dveří je ve skutečnosti náročnější, než se zdá. Dělal jsem to poprvé a měl jsem pocit, že uběhla celá věčnost, než jsem se dostal za polovinu. Do tří čtvrtin. Zoufale jsem prosil, aby to šlo rychleji, protože naši parťáci ty zbraně potřebují.

Nikdy jsem nebyl moc trpělivej, ale zatnul jsem zuby a tavil dál. j-hope vedle mě mi držel kyslíkovou bombu, svítil mi a ohromeně na mě zíral. Nebudu lhát, dělalo mi to dobře. To ale nemohl vidět, že za svářečskou maskou jsem dost nervózní.

Byl jsem sotva za tři čtvrtinou, když z něj vypadlo: „Do háje, dochází kyslík." Okamžitě zhasnul baterku, tu bombu vzal a začal do ní kyslík připouštět.

Sundal jsem si svářečskou masku a hleděl na svoje dílo. Do hajzlu. Bejt svářeč je fakt dřina.

j-hope odjistil doplňování kyslíku a kolem nás se ozvalo příjemné šumění – to jak se bomba doplňovala. Tady v bunkru, když jsme tu byli úplně sami, se najednou zdálo, že je svět ještě v pořádku. Že nevedeme válku uprostřed velkoměsta a že se tady právě nesnažím dostat do pitomý ocelový skříně.

Pořád jsem na ni nicméně hleděl, když se j-hope objevil vedle mě a pohlédl mi do tváře. „Už se doplňuje. Bude to jen chvilka," ujišťoval mě.

Když jsem se na něj otočil, jeho obličej byl plnej bolesti a strachu. Ale byl tak hezkej. V jedné vteřině mi proběhlo hlavou příliš mnoho věcí a příliš se mi pletly dohromady. Pomyslel jsem si, že to, co jsme měli, už skončilo, a že nyní začíná nová fáze. Je to taková ta fáze, kdy se páry dají znovu dohromady, ale musí celej život prožít v pár hodinách, dokud je smrt nerozdělí.

A ačkoliv jsem to věděl, když se na mě j-hope pousmál, pousmál jsem se taky. Netušil jsem, jakej konec si můj milostnej život zaslouží, nicméně přišlo mi nefér na něho uvalit tuhle tíhu. Proto jsem zrak odvrátil zpátky na dveře. A jeho úsměv se vytratil.

Já se nemohl rozhodnout. Znovu jsem se na něj podíval. Vážně. Možná je to nefér, ale láska a válka nikdy není fér. Nemůže být. Nemohl jsem ho tam jenom tak nechat stát. Tentokrát ne. „Hoseok-ah?" oslovil jsem ho.

„Hm?" pohotově ke mně zdvihl zrak.

„V tý vaně jsem to byl já, kdo ti říkal, ať mi dáš kopačky, viď?" ušklíbnul jsem se a povzdechl si.

„Cože?" zarazil se j-hope. „Já..." zčervenal a sklopil zrak k zemi

„To je v pohodě," zakroutil jsem hlavou. „Myslím, že jsem měl pocit, že si to zasloužím, a proto jsem ti řekl, ať to uděláš. Tak nějak to bylo, ne?" ušklíbnul jsem se. j-hope se znovu pousmál. Stál tam přede mnou jak školák na hanbě, ale to jsem nechtěl. Konečně, po těch dvou letech, po našem rozchodu, jsem se rozhodl být džentlmen a ušetřit ho těch trapasů, který si způsobil. „Ale ještě jsem neřekl svý poslední slovo, víš?" dodal jsem potutelně, otočil se na něj a podíval se mu do očí. Potom jsem naprosto vážně řekl: „Chci s tebou prožít život, j-hope-ssi. Nic víc. Jen jeden život." Ten poslední. Ale to jsem nedodával.

j-hope se totiž znovu začal usmívat a poprvé po dlouhé době vypadal... no... uvolněně.

„Nikdy tě neopustím. To přece víš, viď?" ujistil jsem se.

„No..." zamyslel se. „Musel bys mě unést. A to by byl dost blbej začátek." Uculil se.

Udělal jsem to samý. „Ale aspoň by to bylo sexy, ne?" zašeptal jsem. j-hope se kousnul do rtu a pokýval hlavou.

Ten Yoongi, kterýho poznal, když si tak ani neříkal, ten byl pro něj – nebezpečnej, impulsivní a hrozně nerozvážnej. Cítil se s ním v bezpečí proto, že uměl rozpoutat chaos. A když věci nešly podle j-hopova plánu, on už to uměl nějak vyřešit, nebo spíš zkurvit.

Ten velitel přepadení byl někdo, s kým se j-hope nedokázal sžít, protože měl pocit, že ho nezná. Měl pocit, že velitel přepadení patří spíš týmu než jemu, a to nechtěl.

Ale tenhle Yoongi, ten poslední, smířenej s osudem, tavící ocel v podělaným bunkru, kterej došel až k tomu, že umí být na lidi i něžnej, tomu dokázal dát šanci. Někdy totiž žijeme příliš mnoho životů, který na sebe moc nenavazují. A já uznávám, že jsem žil spoustu životů v jednom a že to někdy bylo příliš chaotický, a to jak pro všechny kolem, tak pro mě.

Jenomže to všechno bylo nepodstatný, zajímala mě jen přítomnost. „Víš, naučil jsem se pár triků," pokračoval jsem, zatímco on kulil oči a prostě na mě hleděl. „Jak lidi svázat, unést a tak... Myslím, že bych to zvládl." Pokrčil jsem rameny, jako by se kolem nás nerozpadal vesmír.

j-hope netušil, co na to má říct, ale líbil se mu ten náhlý příval mé pozornosti. „Tak jsi tu proto, abys řezal ocel, nebo abys mě balil?"

Pokrčil jsem rameny. „Taky jsem se tu naučil dělat dvě věci naráz," připustil jsem a spiklenecky mrknul. Láhev se dopustila. „A určitě bych zvládl ještě třetí," ušklíbnul jsem se a znovu si nasadil masku.

A j-hope, ten tam na mě zůstal zírat jako opařenej. Věděl jsem, že tenhle Yoongi ho zase poměrně rajcuje. Tak jsem se rozhodnul prožít s ním život. Ale měl jsem zatraceně málo času.