A tak se stalo tohle. Hyunshik hlavou napřed opouští náš příběh právě teď a tady připoutanej k pojízdnému lehátku s polštářem a dekou na kapačkách, vezen třemi rukojmími s rukama v poutech. Jedním z nich byl guvernér Park, kterej řval: „Doktora! Potřebujeme doktora!" Ti druzí dva byli ti dva, kteří se pokoušeli utéct. A zjevně se pokoušeli tak dlouho, až se jim to povedlo.

Takhle tlačili Hyunshika přes perimetr a kolem davu lidí, kteří vším zmatením zmlkli. Asi v polovině cesty k nim začala couvat otevřená sanitka. Zásahové jednotky jim vyběhly vstříc se samopaly, které složili až ve chvíli, kdy zjistili, že se opravdu jedná o rukojmí, a pomohli záchranářům zajistit raněného.

A tak Hyunshik opouští náš příběh ne jako opravdovej hrdina, ale jako opravdovej debil. Přesně jak mu bylo na začátku předurčeno.

Zajímavější osobou příběhu však i nadále zůstává guvernér Park, kterýho dva strážníci odváděli v poutech a zmateného do policejního stanu.

Davu samozřejmě strnul bojový výraz na tváři, když viděli, jak nakládají Hyunshika do sanitky. Všechno, co jsme budovali – naši pověst a čest, jsme poslali do řiti během sekundy. Ale jak řekla Mira, existoval pro to vynikající důvod, o kterým se dozvíte zavčas.

Hyunshik byl přenesen na lékařské lůžko a vsunut do sanitky. A takhle ho Jimin koukající z okna, ve kterém zbyla díra po kulce, která sejmula Vho, viděl úplně naposledy. Zprudka oddechoval a nemohl uvěřit tomu, co to udělal. Jungkook stál vedle něj se samopalem v ruce, střídavě si prohlížel Hyunshika a střídavě koukal na Jimina vedle sebe, jak vzlyká. Držel se u toho za zakrvácenou paži, protože si mezi tímhle vším vzpomněl, že je vlastně taky zraněnej.

Ale Jimin mu nevěnoval sebemenší pozornost. Pozoroval, jak Hyunshikův život visí na vlásku, a když se od okna pomalu otočil a postupoval liduprázdnou chodbou, v duši cítil jen prázdnotu. Nekoukal tak na Hyunshika proto, že by mu na něm kdovíjak záleželo, ale proto, že věděl, že se sám připravil o poslední nouzový domov pro svýho syna, pokud tahle akce nevyjde.

Zvednul ruku, když periferním viděním uzřel, že se Jungkook pokouší jít za ním. Potřeboval být sám. Pomalu, ale jistě mu začínaly docházet důsledky vlastních činů, a taky to, že s největší pravděpodobností už on ani Jungkook svýho syna nikdy neuvidí. S tím, co se na nás chystá, by potřebovali... no... zázrak.

A Jimin měl pocit, že svůj zázrak právě vyplýtval, když z posledních sil nahodil Hyunshikovo skomírající srdce.

Takhle šel nepřítomně chodbou, vláčel se krok za krokem, až dolů pod schody. Naprosto bezcílně se vláčel každým koutem banky.

Nicméně, Jimin určitě nebyl jedinej na světě, kdo si myslel, že rodičovství přináší největší stres na světě. Jeho pochybení totiž sledovala jistá těhotná žena z retenční nádrže. Posměšně si přeměřovala obrazovku s přímým přenosem přímo z banky pistolí. A když se otočila i s pistolí na druhou stranu... No... řekněme, že naše životy nyní závisely na třech týpcích svázaných na židlích.

Chaewon se každou chvíli otočila Namjoonovým směrem a předstírala, že na něj střílí. On ji jen častoval stále nenávistnějšími a výhružnějšími pohledy, zatímco pan Choi a Soobin byli svázaní zády k sobě vedle něj.

Za jiných okolností by se určitě všichni tři (možná kromě Soobina) už vzdali, jenomže pan Choi měl v tiskárně syna a RM s rukama svázanýma za židlí měl pocit, že jich tam má osm. K tomu jednu nezvedenou dceru – Kyungji. A taky ženu, kterou miluje – Miru.

Chaewon se opět obrátila na obrazovku, aby se mohla kochat naším neštěstím, a založila ruku s pistolí za hlavu. A RM měl pocit, že každou chvíli roztrhá pásku na svých zápěstích a tu mrchu fakt zabije.