Kim Seokjin. Známá firma. Taky se v tomhle příběhu poměrně často vyskytuje.

Pak je tu ale někdo, o kom určitě slyšíte prvně, protože já skoro taky. Jmenuje se Kim Dowoo a je to Jinův nevlastní syn. Respektive to byl syn jeho první ženy, která byla o čtyřicet let starší. Jin a Dowoo byli podobně staří. Jin ovšem trval na tom, aby mu Dowoo říkal „otče", což nedělal.

Takhle se ti dva jednou sešli na berlínským mostě, prostě se začali hystericky smát a objímat. Jo. Fakt. Proč to dělali, chcete vědět? Netuším, prostě byli divní. Jeden po boku druhýho obzvlášť.

Dowoo byl o trochu nižní než Jin a už teď se mi nelíbí jeho jméno, jak to kurva vydržím až do konce? No nic. To zvládnu. Menší odbočka.

Jin se nepřestával hystericky smát ještě asi další minutu, protože na tom mostě jaksi neměl nic lepšího na práci, zatímco Dowoo si pomyslel, že by bylo fajn, kdyby ho ten cvok už raději pustil. Ve skutečnosti přijel za Jinem jenom proto, že ho o to žádala jeho matka, a kdyby ji neposlechl, přestala by mu platit školu.

Jin si přál Dowooa vidět z jednoho důvodu: považoval ho takřka za vlastního a rád by, aby se od něj něco přiučil, než on trpící nevyléčitelnou chorobou, natáhne brka. Ty už teda natáhl ve Státní tiskárně cenin, ovšem v téhle fázi příběhu(před pěti lety od současnosti) byl ještě naživu. Já vím, příběhy jsou komplikovanější, než by se mohlo zdát.

Jin si to taky vždycky myslel. Ale komplikovaný věci miloval úplně stejně jako miloval všechno. Včetně toho města, kde trávils novomanželkou líbánky. „Podívej, jak jsou tady všichni zdvořilí," ukazoval na nerudné obyvatele Berlína všude kolem sebe, zatímco se s nevlastním synem promenádoval snad všemi uličkami. „Takoví milí lidé." Rozplýval se a mával všem okolo. Pokud někdo sem tam zamával nazpět, bylo to jen proto, že si mysleli, že je blázen. „A ještě jsme tu spolu, jako otec a syn." No... skoro. „To je nádhera."

Jin si uměl užívat života, to jo. To, že zároveň sem tam trpěl pochybnými bludy, bych klidně pro tuhle chvíli vynechal, mohlo by ji to zkazit.

To ostatně udělal stejně Dowoo sám. „Víš, Jin-ssi," odkašlal si. „Nechci být pesimista, ale když jsi byl s mámou... však víš... náš vztah nebyl úplně ideální. Proč jsi mě sem pozval?" zeptal se nejistě.

„V klidu, už jsem ti odpustil," mávnul rukou Jin a dál se kochal městem kolem sebe. Taky se mu dost zamlouval štrůdl, taková místní roláda plná jablek. Ne že by to chtěl jíst, prostě se mu štrůdl zamlouval.

„Za co?" nechápal Dowoo. Měl pocit, že to naopak Jin si vzal všechnu pozornost jeho matky pro sebe. A pak nemáte mít oidipovskej komplex, že?

Jin se zasmál. „Za to, že ses narodil přece," poplácal ho smířlivě po rameni a mrknul na jednu paní, která procházela kolem. Němky se mu nelíbily, ale zamlouvaly se mu. Ne, taky nevím, co to znamená, a pochybuju, že to věděl on sám. „Měl jsem s tvou matkou úžasný a dokonalý vztah." Začal vzpomínat. Dowooova máti byla Jinova první žena a jejich vztah bych osobně jako úplně „ideální" nenazval. Jak už jsem říkal, měli mezi sebou hodně velký věkový rozdíl, což vedlo k neshodám. Jin to ovšem viděl spíš takhle: „To tys stál v cestě našemu štěstí." Prozradil nevlastnímu synovi, zatímco se ruku v ruce procházeli okolo stánků. A hádejte co? Prodávali štrůdl! Bych se z toho zeblil, ježiši...

Dowoo nechápavě zamrkal. Už v ten okamžik mu došlo, že sis Jinem nikdy nebude rozumět. Proč ho sem pozval?

To mu Jin samozřejmě takhle přímo neřekl. Pořád jenom žvanil a žvanilo své bývalé ženě. „Chtěl jsem ji brát na večeře, cestovat, ..." významně zdvihal obočí, když už nevěděl co říct. „Chtěl jsem se s ní milovat na všech krásných místech světa, ale byl jsi tam ty," ušklíbl se znechuceně, „všichni si mysleli, že jsme bráchové. Co jsem měl, ty vole, jako dělat?" Jin se začal rozčilovat, a pokud o něm Dowoo něco věděl, tak to, že rozčilenej Jin je ti fakt k ničemu, protože v takovou chvíli pozbude i ten poslední kousek mozku, co mu ještě zbyl.

Dowoo sjel Jina zamračeným pohledem. „Mrzí mě, že jsem neslnil tvoje očekávání," zamumlal. „Nechápu ale, co přesně jsi očekával, když sis bral starší ženu..." dodal, vysmýkl se mu a přidal do kroku.

To Jina ještě víc rozezlilo. „Hej!" zakřičel na něj a dohnal ho. „Jsem tvůj otec, měj ke mně alespoň nějakou úctu!" Dowoo na něj chtěl zařvat, že Jin jeho otec rozhodně není, ale bylo to marný, Jin už si všimnul akvárka s humry ve stánku opodál, a ten upoutal veškerou jeho pozornost. „Hele, koukej na ty humry!" zvolal nadšeně a šel se na ně podívat. „Co se tady najíst?" rozhodl se nakonec a aniž by se zajímal o to, že na něj Dowoo nechápavě hledí, mávnul na číšníka. „Hej, pane vrchní!" zavolal lámaně anglicky. Dowoo se za něj nemohl víc stydět.

„Synku," oslovil ho Jin, když se usadili do restaurace za stánkem a objednali si. Dowoo jen protáčel oči a nechtěl se na něj ani podívat. „No tak," zkusil to Jin znovu. „Jsme tady, abychom začali od začátku." Navrhl Jin s laškovným nadzdvihnutím obočí a natáhl k němu ruku. Dowoo se odtáhl. „Nechci se utápět ve vzteku," zašeptal Jin a spojil rty v úzkou čárku.

Dowoo se chtě nechtě uchechtl. „Seš naprosto šáhlej," prohlídnul si Jina. „Ale asi máš pravdu." Připustil nakonec. Jin rozhodně nebyl jeho otec, ale mohli být alespoň přátele, když už nic. To si minimálně naivní Dowoo myslel, protože ještě netušil, proč ho sem Seokjin skutečně pozval. „Minulost je minulost a nemá cenu se jí přehnaně zaobírat," pokrčil nyní rameny.

S tím bych si dovolil nesouhlasit. Kdybych se nezaobíral minulostí, přítomností a budoucností naprosto pořád, jak by vůbec ještě mohl existovat tento příběh v nespecifikovaném čase? Přemýšlejte o tom.

Protože Jin o tom nepřemýšlel. Šklebil se na Dowooa, který natáhl svoji ruku k jeho a na chvíli se ho dotknul. Dowoo mu chtěl něco říct, ale to se Jin už zvednul, protože ve dveřích se objevila ona – jeho nová žena. „Tady jsme!" zavolal na ni.

A Hana tam přišla. Elegantní jako vždy, na vysokých podpatcích, s vlasy vyčesanými do vysokýho drdolu (hodně vysokýho), v krásných, červených šatech a v doprovodu dalmatina, kterýho si na svatební cestě stačila pořídit. No co? Byly to Jinovy peníze.

Takhle nebezpečně šarmantní ji Dowoo poprvé uviděl. A kdyby měl říct, jaký to bylo, řekl by, že když procházela restaurací (ve které měli s Jinem sraz samozřejmě domluvenej předem), všechny pohledy hostů i číšníků se za ní otáčely. Protože byla tak nádherná a protože tak náramně voněla po růžích.

Když se však přiblížila až k nim, rychle se otřepal, protože mu došlo, kdo ona žena je, a zamračil se na Jina. „Ty sis sem přivedl svou novou holku?" obořil se na něj.

„Není to ledajaká holka," mlasknul pohoršeně Jin. „Jsme manželé. Prostě to ber jako takové... rodinné líbánky ve třech." Jo. To totiž vůbec nezní divně. Jestli bych nechtěl někde být, tak s Jinem na líbánkách ve třech, nehledě na to, kdo by byl ten třetí.

Jin vstal, nechal Dowooa nevěřícně zírat a vykročil Haně naproti. Dowoo vstal a chtěl si s ní podat ruku, ona však už popadla Jina za týl a začala ho líbat.

Klobouk dolů, fakt smekám. Jin vyhrál první polibek této části příběhu a nejdelší polibek na veřejným prostranství, aniž by mu to bylo trapný, v dějinách lidstva. Vlastně bych se nedivil, kdyby mu ti Němci ještě zatleskali, protože si mysleli, že my, Asiati, jsme příliš upjatí. Ale četli jste sakra tento příběh? Pokud ne, vřele doporučuju, pak získáte jasnější představu o tom, jak jsme, my všichni lidi na světě, úplně stejně zvrhlí.

Dowooovi nezbylo nic lepšího na práci než zůstat zírat a držet Dalmatina za obojek, aby neutekl. „Ehm...?" odkašlal si, když ti dva neustávali. Oba měli zavřený oči a eufemisticky řečeno se vznášeli někde v oblacích. „No nic... já... ehm... jdu na záchod." Podrbal se Dowoo na hlavě, pustil obojek a byl fuč.

Ti dva si nejspíš ani nevšimli, že předtím něco říkal. „Je v pohodě?" zakřenila se Hana na Jina, když se KONEČNĚ (jako fakt KONEČNĚ) odtáhli.

„Je jen trochu naštvanej," pokrčil Jin bezstarostně rameny a uhladil jí nepoddajný pramínek vlasů za ucho. „Neřekl jsem mu, že přijdeš." Přiznal.

Hana se uculila. Znala už Jina příliš dobře. „Taky jsi mu určitě neřekl, že je tady kvůli loupeži, viď?" triumfálně založila ruce na hrudi. Jina bylo jednoduchý přečíst, jakmile člověk znal správnej kód. A Hana ho znala zatraceně dobře. Pohladila ho po tváři.

„Lásko," pousmál se a jedním okem mrknul, „ty nejdůležitější věci v životě přeci vždycky přichází nečekaně." Vřele se usmál, jeho oči něžné a jemné jako nikdy, a znovu ji políbil. Tak moc ji miloval. A jestli vás zajímá, proč vám tuhle zdánlivě nepodstatnou část příběhu vyprávím, tak je to právě proto.

***

Jak se vám líbí nová postava? A čím asi tak bude důležitá pro náš příběh, pokud vůbec něčím? :D