Já a Mira jsme stále hleděli jeden na druhýho přes uličku jak v podělaným zákopu. S dalším kývnutím jsme se oba postavili a vynořili do chodby – já se dvěma pistolema před sebou, ona se samopalem a ani jeden jsme neměli moc nábojů. Přimáčknul jsem se ke zdi, víc se narovnal a postupoval vpřed. Mira dělala to samý na druhý straně.

Jungkook a Kyungji se vyklonili do uličky, ale zůstali za rohem, aby nás mohli krýt. Já a Mira jsme krůček po krůčku postupovali. Jungkook namířil přímo mezi nás, připravenej kdykoliv zasáhnout, kdyby se někdo vynořil z druhé strany.

Yeonjun vedle něj zůstal koukat na jeho prostřelenou paži. „Potřebuješ škrtidlo," syknul znepokojeně.

„To je dobrý," odbyl ho Jungkook. Je pravda, že jeho pravá paže byla celá od krve a nevypadala dvakrát vábně, ale on se rozhodl všechnu bolest ignorovat. Dokud udrží zbraň v rukou, měl za to, že je dočista v pořádku.

Yeonjun stále se zamračením koukal na jeho ránu. Měl strach, že by se mu mohla zanítit.

Kyungji na druhé straně by to nikomu nepřiznala, ale vzhledem k tomu, že na jedno oko neviděla nejlíp, dost se bála, že trefí mě nebo Miru, kdyby došlo na akci, a předem si v duchu vybrala trefit raději mě než ji.

Yeonjun si začal rozvazovat tkaničku pravé boty.

Hyunshik a ti dva neznámí muži, kteří přišli s nimi, se mezitím vyzbrojili po pas. „Dalhwa-ssi, Dalrae-ssi, popadněte zbraně," nakázal Hyunshik i dvěma vyklepaným milencům tisknoucím se k sobě v rohu místnosti. Když odmítli, rozhodl se jim sám narvat samopaly do rukou.

Mira zvedla ruku, aby mě zastavila, když uslyšela jeho hlas. Slyšela říkat Hyunshika něco jako: „To zvládnete."

Jungkookovi se zježily chlupy, ač slyšel jeho hlas jenom z dálky, a málem začal střílet už teď. „Dělejte, vy dva!" řval Hyunshik dál.

Koukal jsem na Miru a nechápal, co tam sleduje. Ukázala si na uši, aby mi dala najevo, jakože rozumí těm skřekům z dálky. Pomyslel jsem si, že musí mít výbornej sluch, já totiž neslyšel skoro vůbec nic. Ale kývnul jsem na ni, což znamenalo, že čekám na její další znamení.

Hyunshik nabil samopal, dva muži okolo něj prošli, aby se mohli připravit na útok zvenčí. Ale on se zastavil, protože si něčeho všimnul. Viděl dvě mřížovaný sklepní okna přímo nad sebou. Dá se do nich vlízt a střílet do chodby. „Okna," vydechl, jako by našel poklad. Dalhwa a Dalrae za ním si poslušně nabíjeli zbraně. Ale byl tady ještě guvernér Park, a tomu se to dávno přestalo líbit. Postavil se přímo za Hyunshikova záda, zatímco on zasyčel na dva rukojmí: „Vy dva, kryjte nás z oken."

Ten, co ho předtím Mira střelila do vesty, pohotově přikývl a vylezl nahoru na dřevěný bedny, aby se k tomu oknu vůbec dostal. Ten druhej ho následoval.

Hyunshik se přimáčknul ke dveřím a připravoval se na svůj válečnej výstup. Guvernér se pomalu přibližoval k němu a nakrčil obočí. „Víte vy vůbec, co děláte?" obořil se na Hyunshika.

„Samozřejmě," odsekl on. „Dělám to, co je třeba." Tím si byl jistej. Guvernér a Dalhwa stojící opodál, kterej rozhovor slyšel, si ovšem už nebyli jistí tolik.

„Myslím, že ne," zavrtěl hlavou guvernér přísně.

Mira ukázala před sebe a dala mi tak signál k dalšímu postupu. Přikývl jsem a s levačkou nataženou a pravačkou pokrčenou jsem se vydal dál ke skladišti. Mira se pohybovala podobným tempem. Byla otočená zády ke mně, abychom měli lépe na mušce celou chodbu.

Jenomže pak ze dveří vyběhl Hyunshik a v oknech přímo nade mnou se objevily hlavně dvou samopalů, který takto mohly sejmout Miru ve dvou sekundách.

Kyungji zamžikala. Neviděla sice nejlíp, ale ze své pozice zároveň mohla velmi rychle pochopit, co se děje. „Bacha, okna!" zaječela a vystřelila nade mě na mřížovaný okno. Rukojmí za nimi se tak museli okamžitě skrýt.

Kulky, který Kyungji vyslala, se odrážely všude možně. „Mira-ssi, ke mně!" syknul jsem zděšeně. Mira však pochopila, že stojí na nebezpečné straně a pohotově se přimáčkla na zeď za mě. Automaticky jsem položil jednu paži přes ni a stoupnul si do ochranné pozice, ani nevím, proč jsem to udělal. Prostě mi na ní záleželo víc, než jsem chtěl připustit. Nejspíš jsem taky jen automaticky chránil toho, na kom vůdci nejvíc záleželo. Bez myšlenek. Jako voják ve válce.

Kyungji ječela a střílela na okno, ale její muška byla vskutku mizerná.

Moje oči se střetly s Hyunshikem schovávajícím se za rohem a v tu chvíli jsem Miru zatlačil za sebe a dal se na ústup. „Zpátky!" křikl jsem. „Všichni vypadněte z tý chodby!" Zaječel jsem ve chvíli, kdy se Hyunshik vynořil a začal střílet ze samopalu.

Já a Mira jsme se akorát stihli skrýt na původních pozicích za rohy do chodby, než kolem začaly lítat střepy a třísky.

Hyunshik ještě chvíli střílel a pak se schoval zpátky. Dalrae a Dalhwa na ten výjev třeštili oči. Znamenalo to, že tohle rozhodně dělat nechtějí. Guvernér položil Hyunshikovi ruku na rameno. „Přestaňte," nakázal mu. „Už tak jste zranil dva rukojmí." Připomněl.

„Jo, ale zachránil jsem čtyři! A navíc máme jejich zbraně!" nevzdával to Hyunshik. Dalrae se mačkala k Dalhwovi a zavírala před celou touhle situací oči.

„Podívej se na mě, ty blbče!" rozčílil se guvernér. Hyunshik ho neposlechl. Koukal do stropu. To ale guvernéra neodradilo od toho, aby mu začal dělat přednášku. „Ti lidi mají rodiny."

Teprve nyní Hyunshik ztěžka polknul a podíval se na něj. „Já za to nemůžu. To ten blbej zpětnej ráz," postěžoval si s povzdechem. „Prostě to berte jako civilní ztráty a držte hubu." Rozčílil se. Guvernér si ho skepticky prohlížel a ptal se sám sebe: Co je tenhle člověk zač? Já na to upřímně ještě nepřišel, protože z Hyunshika nyní vylezlo tohle: „Tohle je válka, copak to nevidíte?!" utrhl se na guvernéra. „Churchill by to bral jako vítězství."

Mira vyhodila prázdnej zásobník ze svýho samopalu. „Náboje?" houkla na naši stranu, kde já se stále vzpamatovával a Jungkook s Yeonjunem zkontrolovali naše zásoby.

Jungkook vzal poslední náboje zdrceně do dlaně. „Dva klipy," povzdechl si zkroušeně Miřiným směrem. Já se mezitím podíval do chodby, jestli se na nás neblíží něco dalšího.

Jungkookova slova mě vrátila do reality. „Cože?" podíval jsem se na něj.

„Nemůžeme tu chodbu ubránit se dvěma klipy," namítla Kyungji. Mira se na ni podívala a bohužel jí musela dát za pravdu.

„Zatraceně," ulevil jsem si a podíval se před sebe. Jungkook se mi díval do tváře a čekal na to, že na něco přijdu. Nevšiml si ale, že Yeonjun si mezitím vyvlíkl tkaničku z boty a hodlal ji nyní použít jako škrtidlo na jeho pravou paži.

Já mezitím přemýšlel nad dalším postupem a podíval se na dvě ženy na druhé straně. „Musíme to odpálit," navrhl jsem. „Vezmu j-hopa a přineseme zbylý rakety." Chtěl jsem rozhodně vstát.

„Yoongi-ah, ne!" zarazila mě Mira. „Když vybuchnou zbraně, spadne celá budova," zamračila se na mě.

Nejistě jsem se podíval na ni, potom na Jungkooka, potom zpátky na ni. „Když to uděláme správně, tak ne. Potřebujeme se k nim nějak dostat, kruci," namítl jsem.

„Nerada to přiznávám, ale SUGA má pravdu," povzdechla si Kyungji. „Nemáme jinou možnost."

„Potřebujeme granáty," napadlo Miru. „Odradí je, ale budou šetrnější."

Protočil jsem oči.

„No jo, ale kde je kurva seženeme?" prsknul na Miru Jungkook a nechtěně mi tak připomněl něco, co jsem viděl vlastně jen před pár hodinami, když V ještě žil. Předtím, než se svět nenávratně změnil.

Songil mě přikurtoval k židli ve svým úkrytu a já viděl, jak se vyzbrojuje až hanba proti partičce zlodějů. „Vím, kde jsou granáty. A nejen to," vydechl jsem a podíval se Jungkookovi do očí. Potom jsme se obrátil na druhou stranu. „Kyungji-ssi, zabav je," začal jsem rozdělovat úkoly. „Nesmí je napadnout, že jdeme pro výbušniny. Mira-ssi, tahle má ještě skoro plnej zásobník," ukázal jsem na jednu pistoli a poslal ji Miře na druhou stranu. Potom jsem vstal a šel.

„Hodně štěstí, SUGA-ssi!" křikla za mnou Kyungji.

Já jsem strčil druhou pistoli za pas a rozběhl se zpátky do haly. Možná už jsem to někdy říkal, ale rozhodně jsem se nechtěl vzdát tak snadno před bandičkou rukojmích.

Mat odložil svůj samopal na honosnej stůl v té jídelně za muzeem a vyhlídl ven z okna. Viděl koridor vojáků střežící stan. A ve stanu, což Mat vidět nemohl, to bylo ještě mnohem dramatičtější.

Kyubok si mnul spánky a netušil co dál. Pořád chodil tam a zpátky se Shinem za prdelí. Velitel Shin pořád opakoval tohle: „V budově jsme slyšeli výstřely, plukovníku. Děje se tam něco vážného."

„Je to jako vždycky," odbyl ho Kyubok. „Plán Valencie nebo třeba Peking. Je to zatracená show. Vyhazují věci do povětří, abychom změnili plán." Domníval se, zatímco procházel kolem vojáků připravených zasáhnout. Bohužel se protentokrát mýlil.

„Mají útočné pušky a civilisty," namítl velitel Shin a prudce k sobě Kyuboka otočil. Ten se mu jen pohoršeně vysmýkl.

„Shine!" zařval Kyubok nepříčetně. Víte, na co myslel? Já vám to řeknu. Myslel na mě. Jo, na mě. A na Yoonsoon. A na to, že máme podobná jména. A oči. A úsměv. A taky myslel na to, že se tady z toho všeho zblázní. Začínal chytat paranoiu, protože jediný, co viděl přímo před sebou, jsem byl já, jak se mu dívám do očí. A on nechtěl myslet na mě. Chtěl mě zničit. Jo. Určitě mě chtěl zničit. Což se mu povede.

„Plukovníku," vytrhl ho velitel Shin z překotných myšlenek a Kyubok jen vytřeštil své tumpachové oči. „Vedete operaci za mými zády?" zamračil se na něj velitel Shin ke všemu.

Kyubok už netušil, co je správně a co je špatně, jediný, co chtěl, bylo vše napravit. Jenomže byl vyčerpanej, naprosto mu to nemyslelo a nenapadalo ho nic lepšího než bejt na svýho podřízenýho pěkně hnusnej: „Vadilo by vám to snad?" utrhl se na něj.

„Tohle je civilní konflikt," zdůraznil Shin. „A já vyžaduji účast na každém zásahu." Vydupával si. Strážník Yo jejich hádku znepokojeně pozoroval. Věděl, že se schyluje k věcem, u kterých si být nepřeje.

„Tak vy vyžadujete?" odfrkl si Kyubok. „Kdo si k čertu myslíte, že jste?" sjel Shina znovu.

„Jsem velitel skupiny zvláštních jednotek," Shin nehnul ani brvou, když to říkal. „A ať se to budete snažit ignorovat sebevíc, byli jsme to my, kdo odstranil Seokjina v boji proti jeho Browningu." Odměřeně založil ruce na hrudi. Ovšem zapomněl zmínit, že jich bylo dvacet, Jin byl jeden a celý to skončilo ve chvíli, kdy to do sebe nechal našít. A taky zapomněl zmínit, že i přesto všechno dokázal odolávat dobrých deset, patnáct minut, díky kterým jsme utekli. Ale jinak dobrý.

Kyubok nakrčil obočí. Byl úplně mimo. Pro jistotu se podíval na Krtečka, jestli k tomu taky nechce něco říct. Ale nechtěl. Byl to jen Krteček. A tak se Kyubok sebral a vyšel ven ze stanu.

„Majore Jungu!" zařval na toho magora, co se svým týmem naprostých pošuků pořád setrvával venku. „Víte vy co, majore? Jděte tam se svými lidmi teď hned!" nařídil, protože ho všichni fakt srali. Tak je chtěl nasrat taky. Chtěl nasrat Shina, kterej si vydupával nevhodný podmínky a chtěl nasrat Krtečka, kterej se coby velící inspektor neodvážil udělat jedinej tah.