V tom měl pravdu.

V, před kterým se rozednívalo, už zase dýchal sám, ale byl úplně mimo. Všechno měl v mlze a prvních pár minut netušil, kde je. Pak se nad ním zjevila porodní bába, naše rukojmí, která se o něj tak pečlivě starala.

Jemu se pořád jenom střídavě zatmívalo a rozednívalo před očima. „Co vy tady?" vydechl na stařenku.

„Mám na starost intenzivní péči," usmívala se na něj, i když on nemohl ustálit svůj zrak. „Ale neboj se, zlato, bývala jsem zdravotní sestra." A byla moc milá. Jenomže i ona udělala chybu. „Jdu na záchod," řekla. „Ale neboj, hned jsem u tebe."

„Děkuju," vydechl V. Žena jej pohladila po tváři a byla fuč.

Jeho svět byl pořád trochu rozmazanej. Ale čemu se divit? Vždyť prospal skoro celej den. Dvacet čtyři hodin.

A když se nad ním zjevil Songil a oslovil ho „Ty póvle, já říkal, že tě zabiju.", myslel si, že je to jenom pitomá noční můra. Noční můra, která se mu tlemí do ksichtu. A pochopil, že nesní, až ve chvíli, kdy ho tato „noční můra" začala dusit polštářem.

***

V to nemá lehké... Myslíte, že se Songilovi nakonec ubrání?