A nutno dodat, že jeho život byl v nebezpečí jako úplně první a úplně nejvíc. Policie, vojáci a cvičení psi mu byli na stopě. Procházeli celej les a byla to jen otázka času, než ho najdou. Zatímco on si tam v klídku seděl někde uprostřed na židli a vedl důležitý rozhovor s Kyungji skrz vysílačky.

„Zabili jsme nějaké policisty?" zajímalo ho jako první.

Kyungji nervózně chodila tam a zpět na chodbě před knihovnou, kde jsme se pokoušeli zachránit Vho. Věděla, že jsme na pokraji sil. „Nevím, ale někteří z nich utíkali pryč v plamenech," odvětila netrpělivě. „Až se vrátí, tak v plné polní a my nemáme jak se bránit, Namjoon-ssi."

RM v duchu zaúpěl. Došlo mu, že tohle je zoufalejší situace, než jakou si kdy dokázal představit.

Potom Kyungji dodala: „A V potřebuje chirurga."

„Po té protitankové střele nám chirurga opravdu nepošlou, Kyungji-ssi," namítl RM.

„Do prdele, vždyť má kulku v plicích!" rozčílila se Kyungji. „Sami to nezvládneme. Musíš to aspoň zkusit, proboha!"

RM sklopil zrak do dlaní. „Zavoláme pákistánského doktora," rozhodl nakonec. „Kolik máme času?"

„Umírá nám," povzdechla si Kyungji. A Namjoon spolíhal na nás, že Vho, na kterým mu koneckonců taky záleželo, zachráníme.

Jemu samotnýmu ovšem byla policie na stopě. „Má u sebe sprej proti psům, maskovací oblečení a pistole," zkonstatoval Krteček, když viděl obsah Miřina batohu. „Možná se schovává mezi větvemi. Střílejte do korun." Nařídil Shinovi, kterej prohledával les.

A tak RM s vysílačkou v uchu uslyšel výstřely. Ovšem jediný, na co si vzpomněl, byla chvíle, kdy běžel směrem ke statku a prosil Miru, ať řekne Shinovi, že se vzdá. Řval její jméno. Do očí mu vyhrkly slzy. Ty výstřely nyní mu připomínaly, co se stalo nedávno předtím.

„Teď to zatraceně nevzdám," řekl si víc pro sebe než pro Kyungji na příjmu a dal se znovu na útěk. Jenom s pistolí v ruce doběhl až na samej okraj lesa k nějaké ohradě.

Ale střelba za ním ne a ne ustat. Proto přeskočil zídku a trochu neohrabaně se svalil dolů do nějaké slámy, takže dopad příliš nebolel. Mnohem víc šokovanej byl z toho, co uviděl před sebou. Byl to býk s kroužkem v nosu, kterej nevypadal, že by měl chuť se přátelit.

RM se nemotorně postavil na nohy a dal obě ruce před sebe. „Buď hodný," zašeptal. „Hodnej. Hodnej." Opakoval pořád dokola a sunul se pomalými kroky do boku. Věděl, že ten býk by ho mohl zmasakrovat, kdyby chtěl, ale pokusil se nedávat najevo strach. „Hodnej býček." Uklidňoval ho, býk však nepřestával otáčet hlavu jeho směrem, a to bylo dost nepříjemný.

Navíc se všude kolem ozývaly výstřely, takže jakkoliv se snažil býka mírnit, střelba ho stejně rozrušovala.

RM postupoval pomalu, ale jistě podél kamenné zdi k dřevěné krabici, která se válela opodál. Už chápal, proč je vůbec kamenná, když nyní viděl, co v ní vlastně drží za zvíře.

A pak se najednou býk rozběhl. RM zpanikařil a dal se do běhu taky. Tak tak doběhl k krabici a hodil si ji na sebe tak, aby ležel zády ve slámě a měl ji přes sebe. To všechno těsně předtím, než ho býk mohl stačit nabrat na rohy.