Pan Choi a jeho muži samozřejmě i nadále odváděli skvělou práci – kopali tunel ostošest.

„Kolik?" ptal se jich RM pořád znepokojeně. Délka tvýho péra, debile, co bys řekl?

„Devět a půl!" zařval pan Choi. Tak to slyšíš...

„Úkolem Miry," vysvětloval RM na hodině, „je získat pro nás drahocenný čas." Řečnil. To mu poněkud šlo. „Víte," pokračoval, „mozek se dokáže soustředit pouze padesát minut v kuse. A i kdyby informace byly sebedůležitější, v určitém bodě už nemůžeme přijímat další. A tudíž jim nezbude než se vrátit další den."

Fakta a poučky. To mu fakt šlo.

Většinou mu to vycházelo i v praxi. Ale byl neohrabanej a nyní ještě netrpělivej. To nikdy není dobrý kombo.

„Vyznáte se ve sváření pod vodou?" ptala se Mira soudce. „Nebo jak se používá tepelná harpuna?" ujišťovala se. Soudce na ni jen zíral. „Protože kov se pod vodou řeže ohněm," poučila ho. „To jste věděl, ne?"

„Ohněm? Pod vodou?" soudce skepticky zavrtěl hlavou.

„Pane Choi, jak jsme na tom?" ptal se RM.

Podobně jako předtím, řekl bych, ale to je jen skromný odhad lajka.

„Deset metrů!"

A tak RM udělal něco, co běžně nedělává – začal se modlit. „Rychleji. Prosím, ať jim to jde rychleji," šeptal, zatímco seděl za počítačem a spínal ruce k nebesům. Bylo to divný modlení, ale stejně se modlil.

„Musíme zrychlit!" odtušil pan Choi, jako by byl tím Bohem, kterej vyslyšel jeho tiché modlitby.

„Oheň ve vodě sloužil k získání státních tajemství, klíče k vyjednávání," pokračovala Mira. To už byla hluboká noc. Soudce usínal. „Ale nevyšlo to," povzdechla si Mira. „Museli jsme použít delfína."

„Jakého delfína?" nakrabatil obočí soudce.

„Deset a půl!" hlásil pan Choi.

„Flipper," prohlásila Mira suverénně. „To bylo naše krycí jméno pro guvernéra Jihokorejské banky. Byl to nejrychlejší způsob, jak získat tajemství." Připustila.

„To je zločin nátlaku," upozornil ji soudce.

„Já vím," přiznala.

„A odhalení tajemství," pokračoval.

Mira přikývla. „Poslali jsme tajemství na externí server," objasňovala dál celej plán krůček po krůčku. Představila si skupinu Pákistánců, která držela v rukou státní tajemství Jižní Koreji, a velice se tou myšlenkou bavila. „Jestli mi znovu půjčíte papír a tužku, můžu vám princip tohoto systému načrtnout." Navrhla soudci vstřícně.

A to byl ten okamžik, kdy soudce skepticky pohlédl na hodinky. „Je skoro jedna hodina ráno," přimhouřil zrak. „Možná bychom si měli dát pauzu."

Na tenhle okamžik Mira čekala a pro sebe se pousmála.

„Jestli se obžaloba a obhájce shodnou," soudce se obrátil na kolegy, kteří nebyli o nic míň vyčerpaní než on sám. Miřin advokát na ni kývnul, že by asi bylo vhodnější pokračovat ráno.

„A tak se vrátí do vězení," předvídal RM. „Zatímco my budeme dál kopat... a kopat... a kopat." Povídal horníkům. Možná měl říct „vy budete dál kopat", ovšem byl velmi rád středem vlastních plánů, egocentrik jeden.

A tak kopali. Kopali dost dlouho, jestli jste to ještě nepochopili.

„A mezi čtvrtou a půl pátou ráno," kladl jim na srdce RM, „budeme mít vyvrtanej tunel. A konečně se dostaneme na parkoviště." Předstoupil před tabuli a nadšeně lusknul prsty, aby žáci ještě vůbec dávali pozor. „Dotazy?"

„Jak se dostaneme na parkoviště, aniž by nás někdo viděl?" zeptal se opět ten zvídavý ruský muž, který seděl v první lavici, kde jsem většinou sedával já.

„Správně," vydechl RM. „To je moc dobrá otázka." Zajásal pyšnej, že se vůbec někdo zeptal. „Odpověď je složená ze dvou kroků." Ukázal na prstech.

Krok jedna: Pákistán.

„Pákistán?" zopakoval pan Choi a okamžitě si to poznačil do notýsku.

„Přesně tak," pochválil ho RM. „A rozkaz vydáte vy, pane." Ukázal nyní přímo na něj.

Tak tedy zněl plán. A realita?

Horníci se dostali až těsně k parkovišti. Jeden z nich poklepal jemně do pískovce a pocítil, že nezbývá mnoho, aby tunel prorazili. Kývnul tedy na Yeonjunova otce, který vydal rozkaz: „Krtek jde na procházku." A abychom nebyli pomýlení, tento plán ve skutečnosti vůbec nijak nesouvisí s inspektorem Krtečkem. To jen tak pro upřesnění.

RM se okamžitě spojil s Pákistánci. „Shakir-ssi, teď," nařídil.

„Jsem tam, RM-ssi."

„Z Pákistánu změní signál pro interní kamerový systém," pokračoval RM ve výkladu. „Od té chvíle uvidí dozorci záznam." A tak dozorci viděli záznam. Ano, záznam. Záznam z předchozí noci, ne z dnešní. „Potom nastane krok dva." Pyšnil se RM.

Krok dva: Soobin.

Všichni si opět začali dělat poznámky, když RM s veškerou vášní vyprávěl: „Soobin bude v tom kritické bodě noci, kdy už mají všechny bary v Soulu zavřeno, ale on bude chtít dál tancovat se svojí novou přítelkyní, touhle fešandou." Ukázal elegantně vlevo na ruskou ženu, která se na něj laškovně uculila. Pokud je o ní něco známo, tak to, že flirtovat fakt umí. To a taky zabíjet.

„Soobin-ssi?" vydal RM pokyn.

Soobin a ta holka zrovna seděli v autě přímo před parkovištěm. „U telefonu," ohlásil se Soobin.

„Pane Choi?" ujistil se RM, že má všechny na příjmu.

„U telefonu," ohlásil se i Yeonjunův otec.

„Ti dva přehluší rámus, který budou dělat brusky."

Další část plánu.

A realita? „Seřídíme si stopky," zamumlal RM tak, aby ho oba slyšeli. V tu chvíli on, pan Choi i Soobin vytáhli stopky před sebe. „Tři. Dva. Jedna. Teď." Odpočítal RM.

A tak to začalo. Soobin v okamžiku spuštění stopek, spustil i hlasitou hudbu. Ruská dívka mezitím vytáhla dvě flašky piva.

O vteřinu později pan Choi zašeptal horníkovi před sebou: „Teď." A horník spustil brusku.

Soobin a ruská žena popíjeli a pařili do rytmu. Ona se na něj usmívala, on na ni spiklenecky mrknul.

To celý pozoroval nějakej nevrlej strážník na noční směně a pomalu mu začínalo tohle vadit. Jeho starší kolega na vrátnici u počítačů na něj posunkoval, ať jde s tím randálem něco udělat, na tohle opravdu nebyl zvědavej.

Horníci se mezitím pomalu ale jistě provrtávali na parkoviště. A Soobinovo rádio dunělo ještě v okolí třiceti metrů snad i pod zemí. RM si utřel zpocené čelo.

Týpek na vrátnici zvednul závoru a vypustil mladšího strážníka ven, aby šel ten příšernej hluk zarazit. A on šel. Připravil si obušek a byl by schopnej tu „problémovou mládež" roztrhat na kusy. To ještě netušil, jak MOC jsou problémoví.

RM se dál modlil.

A pak strážník zaklepal slečně na okno. Ona a Soobin se na sebe podívali, s tímhle samozřejmě počítali, a tak stáhla okýnko dolů.

RM slyšel Soobina, jak řve: „Dobrej večír! Nějakej problém?" Slečna neříkala nic, prostě jen dál házela hlavou do rytmu hudby. RM si promnul nadměrně se potící dlaně.

„Co to tu sakra děláte?" rozčílil se strážník a nahlédnul do auta skrz okénko.

„Paříme," pokrčil Soobin rameny a znovu se napil. Jeho pivo bylo nealko, aby tolik neprovokoval, když už seděl za volantem. „Všechny bary už mají zavřeno. Tak si tu děláme takovou menší párty v autě, víte jak." Ušklíbl se na strážníka. Dívka v dobré náladě s nahlas zasmála.

„Soobin-ah," zašeptal RM do vysílačky. „Vydrž." Prosil.

„Jedna minuta!" ječel pan Choi na horníky v tunelu se stopkami v ruce. „Pohněte!" A tak se pomalu, ale jistě začali probourávat na druhou stranu zdi – přímo na parkoviště Národního soudu.

„Co je to za párty s nealko pivem?" prsknul podrážděně strážník.

Soobin ukázal na volant, ale pak ho napadlo něco lepšího. „To víte, chci se dnes večer milovat," mrknul na strážníka. „Když se moc vožeru, tak se mi nepostaví." Zasmál se. Ruská žena vedle něj se taky začala smát jeho spontánním vtípkům.

„Vypněte tu hudbu," zamračil se strážník.

Ve zdi se pomalu ale jistě tvořila díra.

„Pane?" oslovil RM Yeonjunova otce do vysílačky.

„Třicet vteřin!" zakřičel pan Choi.

„Nevypínej to, Soobin-ah," nařídil okamžitě RM na jiné vlně.

Soobin tedy dál hrál hlupáka. „Cože?" vyjevil se strážníkovým směrem.

„Vypněte tu hudbu, kruci!" zaječel strážník ze všech sil.

„Dvacet vteřin!" hlásil pan Choi nadšeně. Ve zdi se začal tvořit otvor po brusce. Východ z našeho slavného tunelu.

RM si otřel zpocený čelo znovu. Možná by měl přehodnotit svá kariérní rozhodnutí, pomyslel si. Proč jenom nešel na vysokou, když měl ještě čas?

„Vypněte to," mračil se dál strážník na Soobina a Rusku. „Tohle je rušení nočního klidu." Upozornil.

Soobin však pořád dokolečka slyšel pouze tohle: „Vydrž." A tak se znovu jen napil a strážníka ignoroval.

Naši skvělí horníci možná dřeli jak koně, ale ten strážník u auta už se fakt nasral. „Vystupte z auta."

„Vydrž."

„Deset sekund!"

Bruska už prostupovala zdí. Kdyby ten týpek na vrátnici sledoval záznam z dnešní noci, už by ji viděl.

„Vystupte z auta!" zařval strážník.

„Pět vteřin!" hlásil pan Choi.

RM odpočítával. Nerad by, aby mu Soobina zatkli. To by nemohl Miru dostat do banky.

Kus pískovce s žuchnutím dopadl na zem. „Nora je otevřená," oznámil pan Choi.

Našemu vůdci se nesmírně ulevilo. „Jsme uvnitř," předal vzkaz Soobinovi.

A Soobin? „Dobře, tak dobře," vyvalil oči na strážníka a vypnul hudbu.

„Vypadněte odsud," zavrčel strážník, aniž by se na ně znovu podíval. Potom se otočil a šel zpátky.

Soobin a dívka se na sebe usmáli. On potom nastartoval a jeli pryč. Mise splněna.

RM si oddechl.

Pan Choi a horníci se vynořili na parkovišti. Byli tam. Muži v maskách proti prachu a helmách, úplně špinaví a zaprášení, se nyní procházeli pod národním soudem.

Pan Choi si sundal masku. „Jsme uvnitř," oznámil vůdci. Sám tomu nemohl uvěřit. To, co se zdálo být naprosto nereálný, se pod Namjoonovým vedením stalo realitou. Ten dokáže zázraky, pomyslel si.

„Začněte s krokem tři," zněla odpověď.

„Rozumím," vydechl pan Choi, kterej stále valil oči na svoje okolí.

***

A jak se vám líbí Soobin? Pro mě je to jedna z mých nových oblíbených postav, ale nechci nikoho navádět O:)