Songil mezitím odklopil víko větrací šachty v guvernérově koupelně. Dole u pojistek měl sice svý tajný skrýše, ale pravá vojenská základna se nacházela právě tady. Za dveřma, o kterých nikdo neví, protože nejsou vidět. Opatrně našlápnul na záchod. Venku před koupelnou ale strážil Mat, kterej slyšel odklápění víka a nějaký drobný kroky. Přiblížil se se samopalem ke dveřím. Songil udělal to samý akorát z druhé strany. Oba tam takhle chvíli stáli s uchem přiloženým na ornamentovaný dřevo. Songil se však po chvíli ještě tišeji než kdy dřív od dveří odlepil, šel dozadu a otočil držadlem na toaleťák, což byla ve skutečnosti klika.

Mat opatrně sahal po klice. Songil za sebou dveře, který nevypadaly jako nic jinýho než jako část tapetované stěny, zase zavřel. Takže když Mat vběhl do koupelny o sekundu později, už neměl šanci v malé místnosti nikoho vidět.

Songil se zatím dostal přes úzkou betonovou chodbičku až ke dveřím, který fungovaly na jeho otisk prstu. Když prst přiložil, systém okamžitě rozklíčoval, o koho jde, a pustil ho dovnitř.

Songil zapnul všechna světla a strhnul plachtu z počítačových monitorů. Tahle komůrka bylo tajný ústředí, odkud nás všechny může mít v malíku. Odsud spustil náhradní přístup ke kamerám a všechno viděl. A samozřejmě první, co udělal, bylo, že popadnul sluchátko a zavolal na policii.

„Dobrý den, tady policie," ozvalo se ze sluchátka, jako by snad Songil nevěděl, komu volá.

„Tady I Songil, šéf ochranky guvernéra Jihokorejské banky," ohlásil se. „Volám z bezpečné linky ministerstva vnitra. Vidíte ji ve svém systému?"

„Ano, jde o linku z Národní banky, potvrzuji," ozval se ženský hlas na druhé straně.

„Přesně tak," přitakal Songil netrpělivě. „Spojte mě s operačním velením před bankou. Nejvyšší priorita." Poručil si.

A tak když v policejním stanu začala zvonit pevná linka, vzal to prvně strážník Yo, protože RM přece nikdy nevolá na pevnou, nýbrž na telefon plukovníka Hana. „Haló?" otázal se strážník znuděně, poněvadž čekal zase nějakou nepříjemnou administrativu.

Potom ovšem uslyšel zákeřný hlas říkat: „Toto je hovor nejvyšší priority. Tady I Songil."

„Kdo?" vyjevil se strážník, kterej takový jméno jaktěživ neslyšel.

„Šéf guvernérovy ochranky, proboha," zavrčel Songil, kterýmu docházela trpělivost. „Dejte mi plukovníka Myunga." Poručil si.

Strážník Yo vytřeštil oči. „Ach, ano, jistě," vydechl. „Plukovníku?" otočil se nejistě na Kyuboka. Ten k němu přišel pomalým, znuděným krokem, měl pocit, že teď už nezmůžou vůbec nic. Ale opak se měl ukázat být pravdou. „To je šéf guvernérovy ochranky," vysvětlil mu strážník Yo dychtivě.

„Vykliď to tu," nařídil mu Kyubok, načež strážník Yo začal všechny vyhánět ven ze stanu.

Kyubok si přiložil sluchátko k uchu, zatímco Songil si nasazoval vlastní sluchátka na hlavu, aby mohl mít o všem přehled. „Tady plukovník Myung Kyubok," ohlásil se Kyubok.

„Plukovníku, tady Songil," pozdravil na oplátku Songil. „Podařilo se mi utéct." Začal se vychloubat.

„Odkud voláte?" zeptal se Kyubok nechápavě. Pokud věděl, v bance neexistovalo místo, který by sám neznal. Jenže nic nevěděl. A takový místo existovalo.

Songil se ledabyle otočil zpátky ke kamerám. „Z bankovního úkrytu," vysvětlil úsečně. „Můžu sledovat jejich pohyb na interních kamerách." Dodal. V tu chvíli jsme začínali být doopravdy v pasti. Už to nebyl RM, kdo nás sledoval, ale tento zkurvysyn. „Všechny vnější kontakty jsem vypnul, aby nás zvenku neviděli." No ještě ke všemu. „Čekám na vaše instrukce."

Kyubok si ztěžka povzdechl a promnul si obličej. „Zatím nic nepodnikejte. Máme příměří," nařídil nakonec.

„Jaké příměří, plukovníku?" podivil se Songil a začal se otáčet na židli podobně jako ta pitomá Kyungji. „Na jak dlouho?" zajímal se.

Kyubok se hryznul do rtu. „Zbývá víc než dvacet čtyři hodin a je to v tisku. Nemůžu to porušit," vymlouval se. Strážník Yo, kterej jako jedinej ze stanu neodešel, to slyšel, a pochopil velmi brzy, že Kyubok možná chce zachovat příměří, ale tomu týpkovi na druhým konci drátu je nějaký příměří dost u prdele.

„Za dvacet čtyři hodin budou ti parchanti na druhý straně Atlantiku," upozornil Songil, ale to dost přeháněl. Měli jsme mezi sebou raněnýho, traumatizovanýho a nasranou slepici, která nás asi teď všechny nesnáší nebo tak. Hodně nás přeceňoval. „Zahajte se mnou koordinovaný útok," žádal si Songil, kterej se ve skutečnosti jen hodně těšil na tuhle chvíli. „Překvapíme je a za deset minut bude hotovo." A to nás zase dost podceňoval. Vstal ze židle a přešel ke skříni, kde měl uloženej veškerej arsenál.

„Mám svázané ruce i nohy," zaúpěl Kyubok. „Úřady nechtějí další bitvy v centru Soulu." Upozornil přísně. Ale bohužel to říkal někomu, kdo před sebou právě otevřel skříň plnou samopalů, pistolí, kulek, zásobníků a jiné munice.

On nám to ostatně rád sám vyjmenuje. „Pane, mám automatické zbraně, granáty, všechno." Jo, přesně jak říkám. „Nebudu sedět a čekat, až utečou." Rozhodl se. „Já žádný příměří nepodepsal." Připomněl Kyubokovi. „Rozumíte, co vám tím říkám?" ujistil se.

Kyubok si povzdechl, dal sluchátko mírně od ucha a protáhl si krk. Strážník Yo ho pozoroval, jak přemýšlí a poté dává telefon opět k uchu. Kyubok se rozhlídl kolem sebe, otočil se na druhou stranu od strážník a ztišil hlas. „Oficiálně vám můžu rozkázat jen to, abyste čekal," trval na svém. „I kdybych sám chtěl něco jiného."

Jenomže Songil zíral na svou skříň plnou zbraní a lačnil po naší krvi. „Co přesně to znamená?" zeptal se Kyuboka.

„Cokoliv musíte udělat, bude považováno za sebeobranu," říkal Kyubok pomalu a co nejsrozumitelněji. Strážník Yo mírně otočil hlavu jeho směrem, aby toho slyšel co nejvíc. „Nebudou právní problémy," pokračoval Kyubok. A nakonec strážník Yo slyšel, jak říká: „Když je zlikvidujete, budete hrdina pro mě, pro vyšetřovatele i pro vládu."

A nutno poznamenat, že na hrdinství i takovej válečnej mazák jako Songil dost slyšel. Nejspíš si chtěl dokázat, že na to ještě pořád má. „Rozumím," odvětil taktně a pohotově.

„Hodně štěstí," popřál mu Kyubok a zavěsil. Nervóznímu strážníkovi se ale ten rozhovor za nic nepozdával. Nechtěl přejít na druhou stranu, to opravdu ne, ale zároveň nechtěl nečinně přihlížet zbytečnýmu masakrování.

Nejdůležitější chvíle jsou totiž ty, kdy si uvědomíte, že už se nejde vrátit. Že jste překročili hranici a že není cesty zpět.

Songil popadnul neprůstřelnou vestu a začal se připravovat na zahájení svýho mizernýho útoku.

Strážník Yo viděl za průhlednou plachtou vyděšenou Miru a věděl, že ona není špatnej člověk a že si nezaslouží, aby všechny lidi, který ještě považuje v životě jakž takž za přátele, prostě zabili. Podíval se na Namjoonovy hodinky. Není návratu.

Ona se dívala tím směrem, a když viděla, jak je zdvihá, jak na ně upozorňuje, byla si jistá, že úplně všechno už se má hodně brzy změnit, zatímco ona se upíná jenom k přítomnosti, jako by tím mohla zabránit pohromě.

Chaewon vešla za ní se složkou v ruce. „Tak jak to jde?" posadila se opět na své obvyklé místo naproti. „Asi tě to nepřekvapí," ušklíbla se Chaewon a rozložila ruce na stole. „Ale když jsme dorazili na Filipíny, tvoje příbuzné už tam nebyly."

Mira se neubránila hlasitému vydechnutí úlevou.

„Pogratulovala bych ti," uculila se na ni Chaewon. „Ale víš co?"

Mira nechápavě pokrčila rameny.

„Neudělám to," odsekla Chaewon. „Protože než šel j-hope do banky, náhodou udal všechny přepravce." Zašeptala a spiklenecky mrkla.

Mira přimhouřila oči a nenávistně se zahleděla do těch jejích.

Jungkook a j-hope zrovna došli do další kanceláře. Jungkook postupoval stále vpřed a j-hope na chvíli zastavil, protože potřeboval oddech.

„Namjoonovi to neřekl," šeptala dál Chaewon Miře. „Poslouchala jsem." Vysvětlila a naznačila jednou rukou telefonní sluchátko. Mira si ji stále trochu nejistě prohlížela a nechápala, co má za lubem.

j-hope opět namířil svou pistoli vpřed a mířil za Jungkookem. Všichni jsme tam zmateně pobíhali ozbrojení, v neprůstřelných vestách a hrozně vyděšení. Ale j-hope, ten byl snad po právu vyděšenej úplně nejvíc.

Chaewon, aby Miře dokázala, že nelže, jí triumfálně ukázala fotku potetovanýho týpka v klobouku, kterej vypadal jako Rihyuk. „Místní s ním viděli hubenýho Asiata kolem pětadvaceti až třiceti, nižšího vzrůstu, nenápadně oblečenýho a s batohem na zádech. Vypadal jako turista, ale dost možná to byl hledanej zločinec. A já předpokládám, že to nemohl být nikdo jiný, než tvůj kamarád Min Yoongi, viď?" Chaewon pokrčila rameny a znovu si fotku prohlédla. „Jak dlouho myslíš, že nám bude trvat najít tvou matku a dceru, když máme tohoto prohnilýho přepravce?"