Jungkook chodil po kanceláři a kontroloval odsávání krve vybraným rukojmím.

„Pardon," ozval se Yeonjun za jeho zády, kterej seděl u zasedacího stolu. Jungkook se na něj otočil. „Pro koho je ta krev?" zeptal se, protože mu přišlo, že se tady dějou nečekaný věci a že je kurva načase, aby už taky něco řekl. Připadal si mezi rukojmími divně, protože nikoho z nich neznal. Ani si nepřišel jako jeden z nich.

Jungkook ale teď neměl chuť to řešit. A tak nad otázkou Junghyunova kmotřence přimhouřil oči a odsekl: „Co je ti do toho, do hajzlu?"

„S tím medvídkem šli nahoru dva, ale teď je tu jen jeden," odvětil bystrej Yeonjun při pohledu na Jimina, kterej Jungkookovi a paní porodní bábě pomáhal.

Jungkook na něj ale fakt neměl náladu. „Pak už víš, pro koho je," ušklíbnul se Jungkook. „A teď už buď ticho." Požádal ho, co nejtrpělivěji svedl, ale trpělivost nebylo to, co měl na jazyku. V nám umírá pod rukama, do hajzlu.

Stará paní předala Jiminovi další balíček krve a ten ho odložil do chladícího boxu.

Jungkook si prohlídl Hyunshika, kterýmu odebírali krev opodál a chtěl jít zase na druhou stranu místnosti, ale dneska mu ti pitomí rukojmí ne a ne dát pokoj. „Jungkook-ssi," syknul Hyunshik.

„Co?" otočil se na něj Jungkook se zamračením.

„Díky," zašeptal Hyunshik a párkrát s předstíraným vděkem pokýval hlavou.

Jungkook pokrčil rameny. „Za co jako?"

„Jsem tu jen, abych ti to mohl říct osobně," pokračoval Hyunshik v čemkoliv, co nedávalo sebemenší smysl. Jungkook se k němu nechápavě naklonil. „Vím, že jsme nevykročili zrovna správnou nohou," Hyunshik si promnul bradu, „ale ty vychováváš s mým přítelem syna, a na tom jediném záleží. Děkuju."

Jungkook se znovu zamračil. Jako on o sobě i věděl, že je pomalejší, ale tohle mu hlava nebrala ani po sto padesátý. „O čem to mluvíš, ty vole?" povytáhl obočí.

Vedle něj se zjevila stará paní, aby mohla vytáhnout Hyunshikovi jehlu ze žíly a podat Jiminovi další transfúzní jednotku. Jungkook se narovnal a potřepal hlavou. „To stačí," poplácal ženu po zádech. „Jen ho nech. Už můžeš jít." Pokynul jí a založil ruce v bok při pohledu na toho ňoumu Hyunshika, kterej si nyní držel na místě vpichu přiloženou vatu. Potom se k němu znovu sklonil.

Chtěl něco říct, ale Hyunshik ho předběhl. „Vím, že ve tvým věku a s tolika penězi," začal, „určitě jsi neměl ani tušení, jaký to skutečně je starat se o dítě." Zašklebil se. „A... jak už jsem říkal Jiminovi, jsem ochoten se o vašeho syna kdykoliv postarat..."

„Tak hele, ty debile," Jungkook se k němu nahnul ještě blíž. Jimin pro jistotu ještě testoval skupiny veškeré odebrané krve. „Buď zticha a neser mě, jinak se neudržím a rozbiju ti hubu." Zavrčel, a abych byl upřímnej, tak musím konstatovat, že fakt nežertoval.

„On není A negativní," zděsil se v tu chvíli Jimin u stolu. Hyunshik i Jungkook se na něj podívali. „Hyunshik je A pozitivní." Vydechl nevěřícně. „Málem jsem nechal projít nesprávnou krev." Přišel k těm dvěma blíž. „Otestoval jsem ji úplně náhodou! Cos to udělal, Hyunshik-ssi? Cos to proboha udělal?!" Rozzuřil se. Potom se obrátil k Jungkookovi. „Mohli jsme zabít Vho." Zakroutil vyděšeně hlavou.

„Promiňte," zakryl si Hyunshik šokovaně ústa. „Zmýlil jsem se. Nebylo to schválně." Vymlouval se. Jungkook a Jimin si vyměnili pohledy a vyvalili na něj oči. Jungkook si promnul obličej. „Vím, že mám skupinu A," pokračoval Hyunshik, „ale nevěděl jsem, jestli plus, nebo mínus. To člověk nepotřebuje vědět každý den. Vážně se moc omlouvám."

No... víš, vzhledem k tomu, že většina lidí má Rh faktor pozitivní, bych to na tvým místě neriskoval, ale to je jen taková... mno... přátelská rada. A Jungkook s tou otevřenou držkou ti to nejspíš žere ještě míň než já.

„Ty asi nechápeš, co se tu děje, viď?" utrhl se na něj vztekle, vytáhl ho na nohy, praštil ho pěstí do břicha a opět ho povalil.

„Co to zatraceně děláš, Kook-ah?!" rozčílil se Jimin. Stařenka, která ještě nestačila odejít, se snažila potlačovat výkřiky a pláč. Yeonjun s povzdechem odvrátil od té šaškárny zrak.

„Jak jako co dělám?" rozhodil rukama Jungkook.

„Možná se vážně jen spletl," namítl Jimin a podíval se Jungkookovi zpříma do očí. Ten odvrátil svůj pohled směrem k sípajícímu a kašlajícímu Hyunshikovi svíjejícímu se na křesle. „Pomoz mu, proboha!" zařval na Jungkooka Jimin a pořádně s ním zatřásl. Měl chuť ho taky praštit, ale je to Jimin, takže se samozřejmě udržel.

„Vstávej," zabručel Jungkook, popadl Hyunshika za pačesy a donutil ho se posadit nějak slušně. „Vždyť mu nic není." Mávnul potom směrem k Jiminovi. „Přehrává." Dodal s úšklebkem.

„Nemůžeš takhle mlátit lidi," vyhuboval mu Jimin. „Jako by nestačilo, že tu musí být." Zamračil se přísně.

„Vždyť už nic nedělám," bránil se Jungkook. „A je v pořádku. Promiň." Povzdechl si Hyunshikovým směrem.

Ten se sice pořád simulantsky držel za břicho, ale vrtěl u toho hlavou, jakože je fakt v cajku. Opravdovej hrdina, že? „To nic," zasípal. Jimin se vrátil ke své práci a Jungkook už mu taky nehodlal věnovat další pozornost. Jenomže Hyunshik si nedal pokoj. „Navíc..." pořád se díval Jungkookovým směrem. Ten zatnul ruce v pěst a opět se na něj otočil. „Vím moc dobře, proč jsi tak naštvaný." Procedil Hyunshik bolestně skrz zuby.

„Proč?" sehnul se k němu opět Jungkook.

„Chápu to," Hyunshik asi zapomněl odpovědět na vlastní otázku nebo co.

„Proč?" zopakoval nechápavě Jungkook.

„Jimin ti řekl o tom v koupelně, co?" uchechtl se Hyunshik.

„O čem jako?" zarazil se Jungkook. Úplně mu ustrnul všechen pohyb ve tváři. Najednou ho nezajímalo nic víc než to, co se do prdele dělo v tý zkurvený koupelně?! Hyunshik se podíval Jiminovým směrem. Ten zrovna dával rukojmím vodu a dával pozor, aby po odebrání krve neomdlívali. Jungkook Hyunshika napodobil a taky se podíval tím směrem. „O jaké koupelně to mluví?"

Jimin se zarazil a přimhouřil oči. Taky moc nechápal, o co tady přesně jde.

„Omlouvám se. Proboha, promiň," nepřestával mlít Hyunshik Jungkookovým směrem. A provokovat ho byla upřímně jeho fatální chyba. „Nevím, co mě to napadlo." Hyunshik sklopil hlavu do dlaní. „Tak dlouho jsem ho neviděl, nedržel ho, ..."

Jimin udělal dva kroky k nim. To, co slyšel, rozhodně nevěstilo nic dobrýho.

„Špatně jsem si to vyložil," naříkal Hyunshik. „On mi řekl, že bychom... se někdy měli vidět, aby mi představil vašeho syna."

Jimin oněměl a ztuhnul na místě. Takhle to snad ale přeci nebylo! Nemohl se však ani hnout.

„Jedno vedlo ke druhému... prostě... no... zkusil jsem to," přiznal se naschvál Hyunshik.

„Co jako zkusil?" obrátil se Jungkook opět Jiminovým směrem. Jimin dal ruce nad hlavu. „Co zkusil?" zopakoval Jungkook svou otázku.

„K ničemu nedošlo, Jungkook-ssi," vyhrkl Jimin rychle a zvednul přísně ukazovák. „Prostě to nech být, jasný?" Přikázal varovně a popošel k Jungkookovi blíž.

„Tys tomu hajzlovi chtěl ukázat našeho syna?" ukázal Jungkook nevěřícně na Hyunshika.

„Zmátl mě," přiznal Jimin. „Říkal, že chce být jeho opatrovník. Vypadal dojatý..."

„Dobře, ale co zkoušel?" zamračil se Jungkook. „Nechápu, co se stalo..." Podrbal se rozpačitě na týle.

„On za to nemůže," nasadil tomu korunu Hyunshik a ukazoval přitom na Jimina. On i Jungkook už zase hleděli jen na něj. Museli uznat, že bez něj bylo tohle kurevsky náročný přepadení o poznání lehčí. „Jeho z toho vynech. Byla to moje vina." No to byla, uznávám. A dál? „Objali jsme se. Já se vzrušil..."

Jungkookovi vylétlo obočí do vzduchu.

„Držel jsem ho..." pokračoval Hyunshik.

A v tu chvíli to Jungkook nevydržel. „Sklapni!" zařval na něj. Obrátil se na Jimina, který pořád úzkostlivě hleděl Hyunshikovým směrem. Tohle jsi posral, proklínal ho v duchu. „Je to pravda?" zeptal se Jungkook. Jimin nasucho polknul. „Tenhle parchant se o tebe otíral svým ptákem?" zeptal se Jungkook přímo.

Jimin si znepokojeně olíznul rty. „Hned jsem ho od sebe odstrčil, měl jsem pistoli," vysvětlil a popadnul Jungkooka za tváře. „Poslouchej mě, Kook-ssi. Ubránil jsem se. Úplně sám."

„Takže je to pravda," vydechl zhrozeně Jungkook, vymanil se z jeho sevření a vrazil Hyunshikovi pěstí takovou, až sletěl ze židle.

Kleknul si na něj a začal ho bít vší silou, co měl. Upřímně, ne že bych schvaloval Jungkookovo chování, ale neříkejte mi, že to nikdo z vás Hyunshikovi ani trochu nepřál. To byste museli lhát, co? Já upřímně taky.

Jenom rukojmí z toho byli dost zděšení. Ta paní, co pomáhala s odběrem, začala nahlas křičet a plakat. Yeonjun si pomyslel, že Jungkook je pořád stejně horkokrevnej. A Jimin se musel pokusit Jungkooka masakrujícího Hyunshika zastavit.

„Nech toho, Jungkook-ah!" zařval, ale bez účinku. Stařenka schovala zrak do dlaní a otočila se k oknu. Dvě další rukojmí u stolu začaly plakat. Yeonjun tam jenom seděl a skepticky sledoval, jak se Jimin zoufale pokouší Jungkooka z Hyunshika dostat. „Přestaň, zabiješ ho, kruci! Přestaň!" křičel dál Jimin.

Jungkookovi na obličeji začala přistávat krev. Jiminovi se konečně za neustálého křiku podařilo ho obejmout a donutit vstát. Potom od něj dal raději ruce pryč. Jungkook s obličejem od krve koukal na Hyunshika na zemi a Yeonjun si to celý pořád prohlížel dost fascinovaně.

Jungkook se otočil k Jiminovi, ale když udělal krok k němu, on s rukama nad hlavou udělal krok vzad. Koukal se jenom na Hyunshika ležícího na zemi skoro v bezvědomí. Nyní sípal a kašlal dost oprávněně, obličej měl skoro celej na kaši.

Jimin začal nahlas oddechovat a rozplakal se. Koukal na Jungkooka, jako by ho neznal. „Co je to za sračky?" vydechl a složil ruce podél těla. „Co to máš v sobě za sračky?" zopakoval a měl pocit, že kouká na cizího člověka. Do koho se to zamiloval? Do hulváta? Teď to tak přinejmenším vypadalo. „Taková zlost..." oddechoval Jimin zprudka. „Tolik násilí..." Prohrábnul si vlasy. „Střelil jsi rukojmího, a teď jednoho zmlátíš jako šílenec." Věnoval další žalostný pohled Hyunshikovi na zemi. Cítil, jak mu po tvářích stékají slzy. „Nevím, jaký máš trauma," zakroutil hlavou. „Ani nevím, odkud pochází, ale já nemůžu, Jungkook-ssi..."

Jungkook tam celou dobu jenom stál a poslouchal jeho přednášku. Sám netušil, co se to právě stalo. Co ho popadlo, že se nedokázal ovládnout? Ptal se na to sám sebe a nemohl najít odpověď. Věděl jenom to, že Jimin, kterýho miluje a kterýho chtěl chránit, se ho bojí. V jedné vteřině rozflákal to, na čem mu nejvíc záleželo, na podělaný střípky.

„Nemůžu... a nechci... nechci..." opakoval neustále Jimin.

A Jungkookovi se úlekem zaleskly v očích vlastní slzy. Co má tohle znamenat? Že se taky rozcházejí?

„Nechci, aby náš syn," vymáčkl ze sebe Jimin, „cítil to nesmyslné násilí, co máš uvnitř." Plakal. Jak to, že si toho nevšiml dřív? Co Jungkooka tak rozrušilo, že se najednou choval tak násilně a hrubě? „To nechci..." zopakoval Jimin naposledy, utřel si slzy do rukávu a vrátil se k chlazení transfúzí.

Jungkook tam jenom stál a chtěl mu něco určitě moc chytrýho říct. Jenomže na tohle se nedalo říct vůbec nic chytrýho. Dokonce ani nic moc hloupýho. Takže raději už neříkal vůbec nic.