„Rihyuk-ah..."

„Co?" poděšeně sebou trhl a otočil se na barmanku.

„Už zase koukáš na toho novýho pianistu..." upozornila ho, zatímco leštila sklenice. Zamračil se na ni. „Běž si s ním promluvit, ne? Někam ho pozvi." Spiklenecky mrkla.

„Už se stalo," povzdechl si. „Úplně jsem se znemožnil..." Rihyuk při pohledu na mě, jak hraju na piano otočenej zády k němu, zatímco od sebe odháním ožralce v baru, ztrácel kontakt se zemí. Hystericky si prohrábnul vlasy a zhluboka se nadechl. „Obvinil jsem se ho z krádeže, ale ani jsem na něj nemohl křičet. Tolik mi učaroval... Ale určitě není..."

„...zloděj? ...na kluky? ...obojí?" odhadovala barmanka, naklonila se k němu přes pult a pošeptala: „To nikdy nezjistíš, když to teď vzdáš."

Rihyuk protočil oči. „Měl bych jít něco dělat," rozhodl se s povzdechem a vstal, aby mohl zamířit do skladu.

Jenomže sotva vstal, ve dveřích baru se objevili tři frajírci v kuklách, kteří zařvali: „NIKDO ANI HNOUT! TOHLE JE PŘEPADENÍ!"

Pamatuju si, jak mi prsty ztuhly na klávesách.

„RUCE NAD HLAVU!" řvali na nás. Věděl jsem, že když budeme poslouchat, nikomu se nic nestane. Opatrně jsem se otočil a dal ruce nad hlavu. Piano bylo vzadu v rohu a já byl schovanej za zády těch pitomejch opilejch dědků, kteří mi rozcuchali vlasy a naplivali na záda, neměl jsem u sebe ani won, nikdo si mě nevšímal.

Schoval jsem se za tlustou, zašedlou a nechutně zaprášenou záclonu a plížil se k nouzovému východu.

Rihyuk se přikrčil před barem, kterej stál na druhé straně. Oni ale jen obírali zákazníky o peněženky a zaměstnanců si nikdo nevšímal. Rihyuk se takto dostal až za barmankou na druhou stranu. Ta byla k smrti vyděšená.

„Co budeme dělat?" špitla.

„Na tři proběhneme přes kuchyň do skladu," zašeptal. Ona jen horlivě přikývla, ale bála se jak něco. „Chytni mě za ruku." Přikázal jí a ona ho sevřela tak křečovitě, že mu málem zapraskaly kosti.

Stál jsem za záclonou těsně u dveří k nouzovýmu východu a sbíral odvahu jimi proběhnout. Věděl jsem, jak se takový přepadení dělá. Seš plnej emocí, všechny obereš a zase zmizíš. Nemáš v plánu nikomu ublížit, prostě si jen vyděláváš peníze, který ti nechtěl dát šéf za přesčasy.

„Raz, dva, tři." Zašeptal Rihyuk, načež se ti dva zvedli a bleskově proběhli dveřmi pro zaměstnance před sebou, což vyvolalo poprask.

„Stát, vy hajzli!" zařval jeden ten lupič. Ozval se výstřel na jejich dveře, což mě vylekalo, ale naštěstí to schytaly jen ony.

V tu samou chvíli jsem nepozorovaně proniknul pryč.

Na ty dva jsem narazil ve skladu. On jenom funěl a ona křečovitě svírala jeho paži. „To vy jste utekli pryč?" zděsil jsem se. „Vždyť vás mohli zastřelit!"

„Jako bys ty právě neudělal to samý," ušklíbla se barmanka, jejíž jméno už jsem zapomněl, ale rty se jí třásly.

„Byl jsem opatrnej," bránil jsem se.

„Yoongi-ssi," vydechl Rihyuk káravě. Obrátil jsem svůj zrak na něj. „Není čas se hádat. Mám vzadu dva revolvery. Běž zavolat policii." Mrknul na barmanku. Ta jen nasucho polkla a vyběhla ven zadním vchodem k telefonní budce.

Rihyuk se otočil na podpatku a zamířil do úložního prostoru, kterej měl na starosti. Pokoušel jsem se s ním udržet krok. „Pořád si myslíš, že já jsem ten zloděj?" ušklíbal jsem se. „Je očividný, že ta první krádež byla jenom příprava na tohle přepadení. Je totiž směšně jednoduchý to tady vykrást!" Rozčiloval jsem se.

„Já vím, omlouvám se..." zamumlal, aniž by se na mě otočil a zapadnul ke svý skříňce.

„Kdo si kurva schovává v práci zbraně?!" vytřeštil jsem oči.

„Třeba někdo, kdo ví, jak jednoduchý je to tady vykrást," věnoval mi úšklebek a vytáhnul revolver.

Podíval jsem se dovnitř a popadnul ten druhej. „Tak dobře," přikývnul jsem. „Oba víme, že policie nepřijde včas. Nejspíš jí ani nebudou věřit." Pohodil jsem hlavou směrem k východu. „Co máš v plánu?"

„To, co jsi navrhoval předtím – střežit trezor."

„Fajn, tak jdeme."

„Ty nikam nejdeš," zastoupil mi cestu a zamračil se. „Určitě ani nevíš, jak se to používá." Podíval se na revolver v mý pravačce.

„Roztomilý," zamumlal jsem, protočil oči a obešel ho.

On mě dohnal dvěma kroky. „Kde jsi vzal tu odvahu se sebrat a utéct?" nechápal.

„Mohl bych se tě ptát na to samý," odbyl jsem ho. Ani jsem se na něj nepodíval, přesto jsem si byl jistej, že mě pozoruje. „Tak fajn," povzdechl jsem si a na chvíli se zastavil. „Věděl jsem, že přišli krást, ne zabíjet. Jakmile někoho zabiješ, seš v hajzlu. Nepůjdeš sedět na rok nebo na dva, ale nejmíň na třicet. Čím větší jsi chudák, tím hůř, protože nemáš ani na právníka. Jediný, co ti zbývá, je zdrhat. Spokojenej?" Prohlížel jsem si ho od hlavy až k patě.

„Seru na to," vydechl Rihyuk, v druhé vteřině mě přimáčknul k polici a začal mě vášnivě líbat. Po chvíli se odtáhl, když viděl, jak na něj vyjeveně čumím. „Promiň... já..." Začal se rozpačitě škrábat na hlavě.

Byl tak opatrnej a něžnej, ale zároveň namakanej a sexy. Nyní jsem na něj nechápavě mrkal ne proto, že by mě urazil svým chováním, nýbrž proto, že mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohl být středem jeho zájmu. „Co ta barmanka?" vyjevil jsem se. „Není snad...?"

„... moje přítelkyně?" dořekl za mě, načež zavrtěl hlavou. „Ne. Já jsem na kluky."

„Aha."

Rihyuk se usmál, jako by se cítil fakt trapně. „Tak co? Půjdeme zastavit ty idioty, kteří ani neví, jak se dělá pořádný přepadení?"

„Necháme to na policii, ne?" navrhl jsem.

„Chceš je nechat utýct s pěti miliony wonů, co si šéf schovává jako rezervu?"

Zavrtěl jsem hlavou. „Chtěl jsem jen přistihnout ty nemožný amatéry," vysvětlil jsem. „Ale to za nás zvládnou oni."

„A peníze?"

„Kdo říkal, že tam ještě nějaký jsou?" ušklíbnul jsem se. Nevím, proč jsem se k tomu tak bezmyšlenkovitě přiznal. „Co teď?" pokrčil jsem rameny. „Půjdeš mě udat?"

Rihyuk pomalu zavrtěl hlavou. „Mám spíš chuť tě přimáčknout ke zdi a pořádně tě vojet, mizero," zašeptal a opět udělal krok ke mně. „Co jsi s těmi penězi udělal?"

Pokrčil jsem rameny. „Jen to, co jsem musel," hryznul jsem se do rtu. „Nájem, jídlo, máminy dluhy a doktoři, ... A zbytek šel na dárek. Měla tento měsíc narozeniny. Zdá se to jako dost peněz, ale nekoupíš za ně skoro nic, když chceš mít střechu nad hlavou." Ušklíbnul jsem se.

Možná mě soudil, nevím. Možná mě soudíte i vy. Ale jestli chcete člověka doopravdy soudit, musíte prvně znát jeho příběh i se všemi detaily. A právě proto vám všechno tohle vyprávím.

Rihyuk tam přede mnou ten večer stál a netušil co říct. Všude kolem nás se najednou ozývaly policejní sirény a mně bylo strašně trapně. Bylo mi jenom dvaadvacet a můj život stál za úplný hovno.

„Vlastně jsem ten nápad dostal díky tobě," ušklíbnul jsem se na něj znovu, ale zjistil jsem, že se mu nedokážu podívat do očí. „Jinak bych zase párkrát vybral kasu v sámošce, kde pracuju přes den."

„Máš dvě práce?" podivil se.

„Jak vidíš, stejně to nestačí," pokrčil jsem rameny. Můžete mě soudit. Za to, že jsem nechtěl žít se svojí matkou na ulici. Za to, že jsem neměl dost peněz dostat se na vysokou.

„Zkurvenej kapitalismus," povzdechl si Rihyuk.

Myslím, že mi chtěl říct ještě něco, ale potom nás v tom skladu našel šéf a strážníci a my museli vypovídat. Vzhledem k tomu, že jsme měli v rukou nelegální zbraně, nás oba vyhodili na hodinu. Naštěstí neexistovaly žádný důkazy pro to, že jsme měli s tím přepadením cokoliv společnýho.

To přepadení změnilo naše životy k nepoznání. Ještě tu samou noc mě vzal Rihyuk za město na vyhlídku, opili jsme se a řvali na všechny světový strany „ZKURVENEJ KAPITALISMUS!", protože jsme věděli, že jsme v hajzlu.

A tak začal náš společnej život na horský dráze. Jednanoc. Jeden krok neočekávaným směrem a tvůj život je vzhůru nohama. Ale všechnomá svý následky. Následky, který nakonec vedli ke smrti nás obou.

***

Welcome back on this crazy ride! :D