„V osm ráno druhý den," vykládal na hodině, „začne poslední fáze." Nyní téměř šeptal. Tak moc se na to chtěl těšit. Ale byl tak nervózní. „Tehdy Mira opustí vězení v doprovodu stejného konvoje jako předchozí den."

Tak se stalo. Mira jela spoutaná v dodávce a šest aut ji doprovázelo.

„Právě opustila vězení," oznámil RM horníkům skrz vysílačku. A jak to zjistil? Nevím, ani mně tenhle kouzelník neprozrazuje všechny svoje triky. „Připravte se." Nařídil.

Pan Choi, ta ruská žena a její dva kolegové právě stáli v talárech za falešnou zdí.

Ovšem, abych nezapomněl, třetí fáze se účastní ještě jedna strana. Proto RM přeladil vysílačku na frekvenci banky. „SUGA-ssi, připrav Songila," nařídil mi.

„V 8.35 přijede k Národnímu soudu a vchod bude opět plný novinářů," říkal RM. „Budou muset opakovat stejný postup."

Opět se nemýlil. Mira jela na parkoviště.

„Rozdíl bude jen v tom, že vy už tam budete," uculil se RM na své žáky. „Nikdo vás neuvidí." Tvrdil. „Protože přes noc postavíte falešnou zeď."

RM byl vždycky idealista. Ale právě proto věřil, že tohle dokážeme – my uvnitř banky, horníci na parkovišti i jeho nervy.

„Ať se práší za kočár!" nadhodil pan Choi povzbudivě. Na hodině seděl na místě, kde povětšinou sedával Jimin.

„Na stavbu zdi budete mít tři hodiny, než dorazí první zaměstnanci soudu, tedy do sedmi hodin."

A tak si horníci nyní na pásu posílali cihly a stavěli.

„Ta zeď," pokračoval RM, „bude tak malá, aby si jí nikdo nevšiml, ale dost velká, abyste se za ni schovali." Vlastně jen stačilo trochu prodloužit kumbál, vzít ty samý dveře a předstírat, že je tam o metr víc místa. Toho by si většina lidí nevšimla. A tomu, komu by to přišlo podezřelý, by ostatní stejně nakecali, že to tak určitě bylo vždycky, a dál by si s tím nelámali hlavu.

Všechno do sebe zaklaplo, zeď stála. Stačilo už ji jen natřít modro-bíle, aby splynula s okolím. Na to stačilo další půlhodiny a barva mohla schnout.

„Dokonalé," sprásknul pan Choi s úsměvem ruce, když viděl výslednou práci.

Když potom přijela dodávka s Mirou, dle Namjoonových očekávání, si nikdo falešné zdi ani nevšiml, zatímco oni už za ní byli schovaní a připravení jednat.

„A nyní nastane chvíle Davida Copperfielda," RM se zahleděl do jednoho pevného bodu před sebe, aby se mohl soustředit, když tohle vykládal. Tohle byla jeho oblíbená část každýho plánu, takzvaná „ojebávačka". Nyní totiž ojebeme celej systém asi tak po všech myslitelných směrech. A nutno říct, že jednoho nejmenovanýho plukovníka tím dost nasereme.

„Víte, jak někoho zachránit z dodávky hlídané šesti dalšími vozidly a obklopené civilní stráží, aniž by si toho někdo všimnul? Jak to udělat, aby život šel dál? Jako by se nic nestalo?" zeptal se svých žáků, přičemž stále snižoval hlas. Na konci téměř šeptal.

Většina z nich jen bezradně kroutila hlavou. Zbytek mlčel.

„K tomu potřebujeme udělat další tah," vysvětlil jim vážně. Pan Choi přimhouřil oči a promnul si bradu. Nechápal, kam tímhle vším RM míří. „Jedná se o naprosto základní tah," pronesl pomalu a vážně, jako by pronášel zaklínadlo. „A ten tah provedou mí k smrti zarmoucení lidé v bance: velitel, bývalá velitelka a rozzuřenej ruskej válečník. A... a tihle tři rozpoutají peklo, to vám přísahám."

***

3:)