Jestli vás to zajímá, tak Kyubokovo tajemství prohledávalo celý patro banky se samopalem namířeným před sebou a Matem za zády a bylo podělaný strachy. Vůbec jsem netušil, co mám zatraceně dělat. Ale pokusil jsem se to učit za pochodu.

Nechal jsem Mata projít a zkontroloval zadní část chodby, kdyby se Songil náhodou skrýval tam. Byl jsem připravenej začít střílet, ale nejhorší na tom bylo, že se nic nedělo.

Schoval jsem se za sloup a kývnul na Mata, kterej dělal totéž. Ten mi kývnutí opětoval. A tak jsme se rozdělili. On vstoupil do knihovny, já do chodby k další kanceláři.

Nikde nikdo. Opřel jsem se o stěnu. Kurva. Byl jsem vyděšenej jak slepice před porážkou. Ale nesmím to na sobě dát znát. Teď jsem velitel lupičů, ne bábovka. Kurva!

Mat mezitím obezřetně obcházel police s knihama. Vybral jsem si zrovna jeho, protože je to vysloužilej voják, a pokud se někdo nebude bát Songila zlikvidovat, tak on. Jenomže toho dne měl víc smůly než já. Prošel kolem prvního regálu. Nic.

Druhej regál. Knížky poházený po zemi válející se v krvi. Stopy krve opodál. Co může být jasnější znamení, že je na správné stopě? No jo, jenomže kam ten bastard zmizel? Mat se vydal po krvavých stopách.

Já se mezitím rozhoupal vkročit za roh ke dveřím kanceláře sekretářky. Nic. Znovu jsem se opřel o stěnu a v duchu zaúpěl. Jak se nám tohle mohlo zatraceně stát?! Kdo za to může?

Jenomže zatímco já přemýšlel, Mat opatrně postupoval po krvavé stopě.

Sebral jsem všechnu odvahu a bezmyšlenkovitě vyrazil do té kanceláře, abych zase zjistil, že ani za stolem, ani pod stolem nebo v blbé skříni nikdo není.

Mat obešel police, já se obezřetně rozhlížel.

Mat došel až do místa, kde stopy končily. Já dramaticky vyrazil dveře té skříně, ale nic se nestalo. To Matovi se z ochozu stáhla smyčka okolo krku. Songil ho jako na kladce začal tahat nahoru. A tak Mat visel. Samozřejmě se začal dusit a klepal se v panice. Měl pocit, že tohle je jeho poslední hodinka a nebyl na to připravenej.

Songil si pomyslel, že je fakt kurevsky těžkej, ale měl dost sil na to, aby ho vytáhl metr do vzduchu a uvázal za zábradlí. Mat se jen dusil a klepal nohama.

Já jsem usoudil, že v tý kanceláři opravdu nic není a vydal jsem se zpátky do chodby. Songil mezitím spokojeně sešplhal dolů, zatímco já se plížil zadním vchodem do knihovny.

„Tohle si vezmu," ukázal Songil na Matův samopal. „A tohle taky." Vytáhl Matovi hekajícímu z posledního pistoli z kapsy. A Mat si byl jistej, že umře a my s ním, protože nám to právě podělal. Songil byl ozbrojenej. „Hlavně klid," poplácal Mata po rameni. „Zkus umřít potichu."

Potom vyrazil předním vchodem zpátky na hlavní chodbu a... nepotkal se se mnou.

Já totiž vešel do knihovny zadním vchodem, a tudíž první, co jsem před sebou viděl, byl oběšený Mat. Klepal se, takže ještě nebyl mrtvej, ale měl k tomu blízko. Zažil jsem takovou tu vteřinu šoku, kdy ztuhneš na místě a pomyslíš si „Tohle je fakt v prdeli.", přičemž lituješ všech svých zkurvených životních rozhodnutí.

Ve druhé vteřině jsem hodil samopal přes rameno, zařval „Mat-ssi!" a rozběhl se k němu. Co na tom, že tohle byl člověk, kterej pomohl Jinovi vyhodit mě z tiskárny? Nyní jsem ho měl chránit, a to se mi očividně nepovedlo.

„Mat-ssi," zopakoval jsem, chytil ho kolem pasu a pokoušel se ho držet, ale byl na mě moc těžkej. „Vydrž," prosil jsem ho. „PSY-ssi!" Zařval jsem do vysílačky, zatímco jsem k sobě tisknul Mata. „PSY-ssi, okamžitě do knihovny!" Ječel jsem.

PSY zrovna držel Vho s kyslíkovým přístrojem za ruku, když oba uslyšeli můj naléhavej hlas z vysílačky a otočili se tím směrem. „Mat-ssi, vydrž, prosím." Slyšeli i tohle, protože přece nebudu tu vysílačku pořád vypínat. A ležící V jemně položil ruku na hruď svého opatrovatele a pokýval hlavou. „Vydrž. PSY-ssi!"

„Běž," zahalekal V i přes plastovou masku, a v tu chvíli už PSY nad ničím nepřemýšlel. Vyběhl z kanceláře jako kulovej blesk a běžel.

Mně mezitím docházely síly, ale kdybych Mata pustil, tak bych ho zabil. „Kurva!" ulevil jsem si. „PSY-ssi, pospěš!" žadonil jsem. „Prosím tě, vydrž." Podíval jsem se nahoru na Mata. Ten byl v obličeji celej rudej. Už se skoro nemohl nadechnout ani trošičku.

A PSY běžel, zatímco poslouchal moje nářky jako: „Do knihovny, Jaesang-ssi! Dělej!" A ve chvíli, kdy jsem ho začal oslovovat rodným jménem, pochopil, že je to vážný.

Měl jsem pocit, že je to celá věčnost, než jsem ho spatřil ve dveřích knihovny. „PSY-ssi," vydechl jsem úlevou. „Nestůj a pomoz mi, prosím!" pokusil jsem se zkrátit jeho prvotní šok a on díky bohu zareagoval.

Dvěma skoky byl u mě a pomohl mi Mata držet. „Vydrž, Mat-ssi," začal opakovat to samý co já, ale byl mnohem míň vyčerpanej. Vytáhl svůj kapesní nůž a podal mi ho. „Na."

Já na něj chvíli zíral.

„No tak, poběž," nařídil mi a já se s přikývnutím dal do pohybu. Skoro jsem nemohl nabrat dech, ale začal jsem vybíhat nahoru na ochoz. „Vydrž," uklidňoval PSY Mata, ale i on sám po chvíli zjistil, že je fakt těžkej. „Yoongi-ah, dělej! Odřízni to zkurvený lano!" Ječel na mě. Já akorát dobíhal k místu na zábradlí, za který byl Mat uvázanej. Bezmyšlenkovitě jsem to něj seknul nožem, ale samozřejmě to byl docela širokej provaz. PSY začínal hysterčit. „Yoongi-ah, pohni," naříkal PSY. Jo. O co se asi tak snažím?

S vypětím všech sil jsem řezal do lana jako šílenec. Nikdy nebudete vědět, jak moc těžký je přeříznout jedno lano, dokud nebude v sázce život vašeho parťáka.

„Yoongi-ah!" zařval zase PSY.

Zatnul jsem zuby a přeříznul poslední zbytečky provazu. Takhle Mat nečekaně přistál na zemi a PSY na něm. Já se vykláněl z ochozu, ztěžka jsem oddechoval a chvíli je pozoroval. Nechápal jsem, co se to tady děje. Co je proboha I Songil za magora?!

PSY se posbíral, kleknul si k Matovi a uklidňoval ho.

Já se se vší frustrací a únavou opřel zády o police a padnul do sedu. Popadl jsem se za hrudník, prohrábnul si vlasy a poprvé si připustil, že Songil je nejspíš víc, než dokážu zvládnout.

Mat stále ležel na zádech a chytal se za pohmoždnej krk. Pomalu, ale jistě začal opět nabírat dech. PSY ho plácal po rameni.

Sám to ale nemohl vší zlostí vydržet. „SONGIL-ssi!" zaječel na celý kolo, takže to muselo být slyšet i na chodbě, ne-li v hale. „TY ZASRANEJ HAJZLE!" ulevil si PSY. Nepomohlo to naší situaci, ale aspoň se mu trochu ulevilo.

Kai křičel na rukojmí dole něco jako: „Seďte na prdeli a ani se nehněte, kurva! Nikdo nebude mluvit!", zatímco si je přeměřoval samopalem.

Hyunshikovi se však mezi vším tím chaosem podařilo uniknout za roh a zkontrolovat Dalrae rozvalenou na spacáku, kam byla poslána, aby si odpočinula. Hyunshik takhle prošel za zády vyděšených rukojmích, neustále se křenící Kyungji i Kaiovi, až se dostal za odpočívající Dalrae a sklonil se k ní.

Dalrae se klepala strachy a málem vyletěla z kůže, když ho za sebou v přítmí spatřila.

„Jak se cítíš?" zašeptal.

„Už lépe," odvětila, ale hlas se jí třásl. „Už jsem trochu klidnější." Pokusila se narovnat, aby na ni Hyunshikův ksicht nevrhal tak děsivý stíny. Nechcu být moc troufalej, ale myslím, že nejvíc stresu na ni nyní nakládal právě Hyunshik.

„To je fajn," přitakal a posadil se vedle ní.

„Jestli chceš, můžeš se vrátit k ostatním," navrhla mu. Vlastně si to tak celkem přála. Co kdyby ho tu někdo z nás načapal?

„Žádný spěch," oponoval jí však a položil jí ruku do klína. „Hlavní je, aby ti bylo líp." To tvrdil. Ale ve skutečnosti chtěl líp udělat jen sobě. Ostatně jako vždycky. Ona se vzmohla jen na přikývnutí. „Zkontroluju ti tep," navrhl a už se sápal po jejím zápěstí.

Jí zatím všechna ta starost a péče byla milá a mezi střílením, panikou a řevem neprohlédla žádné postranní úmysly z Hyunshikovy strany. Pokud byste ale o Hyunshikovi měli něco vědět, pokud se s ním někdy potkáte, tak to, že má postranní úmysly za všech okolností. Jeho mysl nevydrží pět vteřin na jednom místě.

„Pořád máš velmi rychlý puls, Dalrae-ssi," podíval se jí s povzdechem do očí a dělal z toho větší drama, než to bylo. „Tohle je vážný záchvat úzkosti." Prozradil jí a předstíral, že zrychlenej puls je to úplně nejhorší, co se ti tady může stát. „Cítíš třas v hrudníku?" ptal se dál a podíval se jí na prsa.

„No, trochu jo," přiznala po chvilce úvah.

„To je jeden ze symptomů," pokýval hlavou Hyunshik znalecky. Poté zalovil ve své kapse. „Naštěstí," zašeptal, „pro tebe něco mám." Vytáhl lahvičku s opiáty a rovnou si jich pár vysypal na dlaň. „Na." Podal jí je. „Dělá to zázraky." To jo. „Vem si alespoň tři." Nabídl jí.

Dalrae se zarazila. „Nebude to moc silné?" zaváhala. A to si měla naspat za uši, že bude. Zvlášť pro někoho, kdo nemá žádný zkušenosti s drogama.

„Jen trochu silnější než kozlík lékařský," ubezpečoval ji. No ty vole. Kdy přesně se s Hyunshika stal odborník na medicínu? Když začal sypat opiáty ženám v baru do pití?

A pak je tu samozřejmě ta, které nic do pití sypat nemusel, protože si od něj ten prášek prostě vzala. „Určitě?" prohlídla si ho trochu s nedůvěrou.

„Určitě," přikývl zcela vážně. Potom dodal: „Já jsem si vzal čtyři." A taky něco na trvalou ztrátu soudnosti, že? Protože kdo tohle sakra šeptá na přepadení jedné z rukojmích zalezlej na chodbě a ještě jí ukazuje čtyři prsty, aby si mohla spočítat, kolik prášků teda Hyunshik spolykal předtím, než ji našel? Jedině Hyunshik.

Jenomže Dalrae byla jeho velká fanynka a pomyslela si, že by ji přece neobelhal. Proto si nakonec s úsměvem ty prášky vzala. „Tak dobře," dala je do pusy s mírným úsměvem.

„Do toho. Hezky jeden po druhém," nabádal ji.

Dalrae ho poslechla a zapila prášky vodou. „Díky," vydechla.

„To nestojí za řeč," mávnul nad tím rukou. Díky ní si mohl připadat jako hrdina.

***

Pokud však nebudu mít s někým soucit nejspíš nikdy, je to patrně Hyunshik :DDD