Do Songilovy skrýše vedla úzká chodba a pár kapek krve, ať mojí, nebo jeho. Všichni panikařili a já byl mezitím na tom nejhorším rande v životě. Protože to bylo rande z donucení. A protože se mi ani za nic nelíbilo, že si z toho Songil dělal rande. Umělou zábavu.

Rozvázal mi nyní pusu, protože si chtěl povídat, ale za to mi sundal boty i ponožky a svázal mi chodidla k sobě. Seděl jsem před ním svázanej a v řetězech a za mnou byly zbraně, opasky a biče, jako bych ani nebyl v zajetí, ale spíš v sado-maso bordelu a bylo to pěkně nechutný. Protože Songil seděl nechutně blízko a obklopil moje svázaný nohy těma svýma.

Bylo mi nepříjemný, jak jenom seděl a čuměl na mě. Nemohl jsem se na něj ani podívat. Tak jsem od něj odvracel pohled. A když i to ticho bylo k nevydržení, byl jsem to já, kdo začal rozhovor. „Kurva, tady je vedro jak v posraný sauně," ulevil jsem si a donutil se na chvíli podívat jeho směrem. „Nemáš tu klimatizaci?" zeptal jsem se.

„Mám," přiznal. „Ale když ji pustím, najdou nás."

„Tak to by byla fakt škoda," ušklíbnul jsem se sarkasticky.

„Samozřejmě," přisvědčil zcela vážně. „Máme si toho tolik co říct." Jeho výraz se vůbec neměnil. A poté, co jsem s ním strávil zavřenej v jedné místnosti dvě hodiny, jsem byl na pokraji psychickýho vyhoření. „Bez klimatizace není moc kyslíku," pokračoval, „takže radši šetři dechem."

Jeho poslední slova mě opět donutila mírně se předklonit a nechat za sebou svoje paže viset v řetězech. „O mě se neboj," zašeptal jsem a vyzývavě zdvihl obočí. „Už se vloupali do trezoru národní rezervy. Co si myslíš, že asi tak udělají s tvým přiblblým bunkrem?" Vycenil jsem zuby. „Jsi mrtvej." Procedil jsem skrz zuby a v duchu dodal: A pokud tě nezabije nikdo z nich, tak já teda jo.

On moje poznámky ignoroval. „Potíš se," zkonstatoval. „Chceš rozepnout kombinézu? Nesmíme zapomínat na hygienu." Jasně. Tady. V zapařeným bunkru.

„Ne," odsekl jsem. „Dotkni se mě, a urvu ti ruku, ty zkurvenej hajzle."

Songil se ke mně přiblížil svým vlastním obličejem, ale já tentokrát neměl v úmyslu cuknout. Nebyl jsem nyní vyklepanej, spíš pěkně vzteklej. A nebál jsem se o sebe, bál jsem se o ostatní. Takže dokud je Songil tady se mnou, můžu jim získat čas, aby vymysleli další postup.

„Pověz mi něco o sobě, Yoongi-ssi," vybídl mě. „Co se stalo s tím druhým klukem? S tím j-hopem. Už tě nerajcuje?"

Prohlídnul jsem si jeho obličej, kterej se zdál být vytesanej z kamene, a pomyslel jsem si, jak strašně smutnej musí být Songilův život, když ho baví svazovat nepřítele ve svým úkrytu a držet ho tady jenom proto, aby měl společnost, když mě mohl normálně zabít.

Zase jsem se narovnal, když už mě moc bolelo v ramenou. „Ach, j-hope," povzdechl jsem si. „Nemáš tušení, jak moc mě rajcuje."

„Já myslím, že ne," opáčil. „Ty a ajťáci... To evidentně nejde do sebe." To jsem si taky myslel. Ale pak jsem se taky dost divil, když se objevil j-hope v mým podělaným životě.

Neubránil jsem se uchechtnutí. „Tuhle loupež dělám pro něj," pousmál jsem se. Ne kvůli Songilovi. To při pomyšlení na j-hopa. A i když už nejsme spolu, i když už mě nechce, věděl jsem, že se nemám za co stydět. Přišel jsem sem a zachránil ho. To je to, na čem záleží. Potom jsem se podíval na Songila a napadlo mě jen tohle: „Co kdy kdo udělal pro tebe? Žena za tebe přivrtala police na Den otců?"

„Já bych si tě spíš představoval s někým mužnějším, než je on," skočil mi Songil do řeči.

Nakrčil jsem obočí a zase se naklonil. „Tím myslíš, jako jsi ty?" znechucením jsem přivřel oči.

„Tím myslím, jako jsem já," potvrdil zcela vážně svou domněnku. „Ty potřebuješ, aby si tě někdo držel na uzdě, hezky zkrocenýho a poslušnýho, někoho, kdo se nebude bát zkrotit tě znovu, když zase pustíš ke slovu svoje nálady a choutky." Pokud jste si někdy mysleli, že nějaká z postav v tomhle příběhu má v hlavě úplný hovna, tak vám garantuju, že to jste se ještě nesetkali s tímto týpkem. Mně se upřímně chtělo zvracet jen při pohledu na něj. A při myšlence na to, že kdybych byl holka, už by mě nejspíš znásilnil.

„Samozřejmě," pokýval jsem hlavou na znamení, že o mně vůbec nic neví.

„Já myslím, že je to na dobré cestě," namítl a jeho výraz byl pořád jen výrazem věčnýho hráče pokeru. „Dokonce jsi mě přestal kopat." Dodal.

Nevěřícně jsem se mu díval do očí. „Nechci ti kazit radost, ale ono to bude nejspíš proto, že jsi mi svázal nohy, ty debile," znovu jsem se ušklíbnul.

„Ať je to, jak chce, důležité je, že jsi teď vnímavější," zkonstatoval spokojeně a sjel pohledem dolů k mým holým chodidlům. „Jakej kluk si maluje nehty na nohou?"

V duchu jsem zaúpěl a skrčil prsty na nohou na zem, aby na ně nemohl vidět.

„To je v pořádku," vydechl. To bylo poprvý, co jsem ho viděl dívat se na něco tak fascinovaně. Poprvý se skoro usmál. „Líbí se mi to." Dodal a já si připadal úplně hrozně. Jako objekt. Nevím, jak se cítí oběti sexuálního zneužití, ale musí to být kurevsky příšernej zážitek.

***

Otázka pro otrlé: Kdybyste zajali Yoongiho vy, co byste s ním chtěli udělat jako první? (polished answers only, pls :D)