A tohle všechno se stalo přesně čtyřicet pět hodin poté, co Songil zastřelil Vho, Jungkook odjistil granát, rozběhl se a začal počítat do deseti, aby ho stihnul zahodit včas. Jungkook je celkem drsnej, to nikdo nepopírá. A v tu chvíli se taky cítil podvedenej a vzteklej, takže přesně dvě vteřiny před výbuchem hodil granát do koupelny, za kterou se nacházel Songilův úkryt.

Songil přiložil prst na čtečku, dostal se dovnitř za mnou a stejným způsobem zase zavřel, ale když jsem ho viděl, byl zcela očividně zraněnej. Funěl jak buvol a oči měl hystericky vykulený, něco se mu určitě stalo.

Pozoroval jsem ho, jak zase zapíná kamery a hledá lékárničky. To mě dost znepokojilo. „Co se stalo?" zeptal jsem se ho s bušícím srdce.

A ten zkurvenej sráč mi začal lhát. „Tvůj kámoš V po mně hodil granát," vypadlo z něj.

Ani vlastně nevím, jestli jsem mu věřil, že zraněnej V by byl schopnej házet granáty, asi spíš ne, ale zajímalo mě jen tohle: „Je V v pořádku?"

On si mě nevšímal, sednul si ke stolu a hledal léky na uklidnění a obvaz.

„Ptám se, jestli je V v pořádku?!" zaječel jsem na něj vztekle a zavrtěl se v řetězech. Parchant jeden.

„To já nevím," utrousil, zatímco si připravoval sám pro sebe injekci, „ale určitě se vzpamatuje, mizera." Z prostřelení hlavy. To určitě.

Songil mi samozřejmě neřekl, že ho zabil. Nemohl mi to říct. Tím by se pohřbil. Byl úplně malátnej, zatmívalo se mu před očima a dost se potil.

„Uzdravuje se?" chtěl jsem vědět. Kdyby mi to řekl, věděl, že mě bude muset zabít, protože budu hysterickej a vzteklej. A on by se mě bál.

Otočil se mým směrem na židli, ani nevzhlédl a zalhal: „Já myslím, že ano. Byl jsi moc skvělý chirurg, víš?" Mumlal, zatímco se sám nemohl trefit jehlou do svý paže. Začínal omdlívat a neznal důvod. Všechno měl rozostřený.

Přimhouřil jsem oči, načež jsem si všimnul něčeho, co on nejspíš ve vší té vřavě přehlídnul. Podíval jsem se ke dveřím, odkud přišel a pod něj. „Víš, že z tebe teče krve jak z vola?" upozornil jsem ho a nechápavě se na něj podíval. Co to tam kurva vyváděl?

On na mě vykulil oči a potom... se přímo před mými zraky skácel k zemi a já nevěděl, jestli jsem se cítil líp, když byl při vědomí, nebo ne, protože nuceně sdílet jednu místnost s mrtvolou, to taky není nic moc, to vám povím.

Songil měl střepiny v zádech a na krku. A já se jen mohl dívat, jak tam bezvládně leží.