Pravda o Miře, její dceři a matce byla taková, že jim na začátku přepadení volala na Filipíny, zatímco ty dvě pozorovaly lekníny na jezeře a užívaly si zdánlivě nekonečné dovolené.

„Mami?"

Mira se málem rozbrečela, když slyšela hlas své dcerušky. Ona a RM jeli zrovna v dodávce a jí se hrozně ulevilo jenom při pomyšlení, že Woona je v pořádku. „Jak se máš, zlatíčko? Co jsi dneska dělala?" zeptala se.

„To samé co včera, mami," dívka pokrčila rameny, zatímco si prohlížela květinu, kterou zrovna utrhla.

„Určitě jsi dneska dělala něco parádního, ne?" nabádala ji Mira. „Povídej mi o něčem." Prosila ji.

„Teď mě nic nenapadá," vymlouvala se dívka.

„Stýská se ti po mně?" chtěla vědět Mira.

„Jo," protáhla dívka trochu otráveně.

Mira se jí vůbec nedivila. Když byla ještě policistka, skoro nikdy na ni neměla čas kvůli práci. Teď ho nemá kvůli přepadení. Přesto jí rvalo srdce cítit, že její dcera se už naučila bez ní žít. „Ty se teď díváš na televizi, viď, miláčku?" odtušila.

„Ne, hrála jsem si s babičkou," dívka věnovala krátký pohled staré paní, která seděla na dece a vyhřívala se na sluníčku.

„Dej mi ji, buď tak hodná," požádala Mira.

A tak si vzala telefon Miřina matka. „Dceruško?" oslovila ji.

„Je Woona v pořádku?" chtěla vědět Mira se slzami v očích. „Zněla mi nějak divně."

„To nevím," přiznala matka a znepokojeně si prohlédla svou vnučku, která už se zase rozběhla k jezeru pozorovat rybky. „Podle mě vypadá dobře." Zkonstatovala. „Ale až přijdeš na večeři, můžeš se jí zeptat, ne?" nadhodila.

Mira si jen povzdechla. „Jasně, mami," řekla a snažila se zadržovat pláč.

„A nezapomeň koupit chleba," kladla jí máma na srdce.

Potom Mira zavěsila. Seděla uprostřed dodávky, kterou řídil ten nejlepší zločinec a nejhorší řidič v jedné osobě, obklopená plány a počítači a nemohla uvěřit tomu, co tady dělá. Nakonec se však vzpamatovala, vyndala ze starého mobilu baterii a SIM kartu i se zbytkem z něj spálila ve staré mikrovlnce.

***

Co myslíte? Zbyly po Miře nějaké stopy? Uvidí ještě svou dceru? :/