Nyní Mira seděla v policejní dodávce se spoutanýma rukama a nesnášela celej svět, když za ní přišel Krteček. Káravě se na ni podíval a zavrtěl hlavou. Myslel si, že je v právu ji soudit, protože je z ní nyní zlodějka a on je ten dobrák, co ji zastavil. Ale asi už jsem vám někdy říkal, že tenhle příběh se tak úplně nedělí na hrdiny a padouchy, viďte? Máme tu spíš alibisty, pokrytce a úplný svině.

Krteček si za ní přisedl. První, na co ho napadlo se zeptat po těch dvou letech, bylo: „Proč jsi mě nazvala ‚starým záletníkem'?" Já nevím, protože možná jsi? To tě to ještě furt tak trápí?

Mira nakrčila obočí a nechápavě si ho prohlédla. „Nejspíš podle chůze," spojila rty v úzkou čárku.

„Podle chůze? Jaké chůze?" nechápal Krteček. Tak sám ses ptal, ty vole. A žádná odpověď ti zjevně není dost dobrá.

„Protože jsi... roztomilej," pokrčila Mira rameny a trochu se pousmála. Já bych se sice hádal, ale tohle není moje část příběhu. Nechápala, proč se jí na to všechno vůbec ptá.

„Roztomilý, nebo tlustý?" opáčil Krteček. Mira nic nechápala. „No dobře, dobře, nechci nic slyšet, raději zůstaňme u ‚roztomilý'." Taky bych řekl. Protože bejt to na mě, tak vyberu to druhý už jenom z toho principu, že Krteček mě pěkně sere. „Pěkně jsi mi tím zavařila, víš to?" Pokáral ji nyní, aby odlehčil atmosféru. „Teď to vědí na vraždách, vnitřních záležitost i u soudu." Ušklíbl se. „Od té doby se ale hodně věcí změnilo," povzdechl si nyní. „Teď už třeba vím, co je to meme." Tak jasně, vždyť jich o tobě kolují stovky, Krtečku.

„Moc mě to mrzí," povzdechla si a zavřela oči, do kterých se jí draly slzy. Odvrátila od něj zrak a on mohl jen pozorovat její utrápenej obličej. Rvalo mu to srdce vidět ji takhle. Zároveň byl ale pevně přesvědčenej, že si za to může nejvíc sama. „Nezeptáš se mě, proč jsem se do toho zapletla?" podivila se.

On se na ni podíval, zavrtěl hlavou a vydal ze sebe odměřené: „Ne." Potom po krátké pauze dodal: „Vím, žes to udělala z lásky."

Mira se pousmála.

„V Soulu ti nabídnou dohodu o spolupráci," pokračoval a už se neodvažoval pohlédnout jí do očí.

„Já vím," povzdechla si. „Ozbrojená loupež, narušování pořádku, napadení policisty, držení zbraní, odhalení státního tajemství, členství v ozbrojené skupině a únos." Nyní to byla ona, kdo hleděl do jeho stále zoufalejší a zoufalejší tváře. „Únos rukojmích i mé vlastní dcery." Dodala šeptem. Už se přestala bránit slzám. „Takže ať mi nabídnou cokoliv, i kdyby prokurátor sebevíc bojoval proti systému, dostanu minimálně třicet let."

Mira si uvědomila, že s Krtečkem mluví jako já s ní před dvěma lety. Možná ne tolik drze, spíše plaše a co nejsmířlivěji, ale uvnitř se cítila úplně stejně ztracená. Neuměla si samu sebe představit při výslechu na druhé straně. Jak jen bude odolávat titěrným otázkám a citovýmu vydírání?

„Jsem pěkně v prdeli, bingovej záletníku," povzdechla si Krtečkovým směrem a jenom dál plakala.